Svobodné noviny na internetu

Málokdy se stává, že v jednom roce si můžeme připomenout hned dvě významná výročí téže osobnosti. Touto výjimkou je v letošním roce muž vpravdě mimořádného významu: novinář, spisovatel a politik – Karel HAVLÍČEK Borovský (1821-1856). V létě uplynulo 165 let od jeho úmrtí a na podzim 200. výročí jeho narození. Občanské jméno tohoto národního hrdiny a politického mučedníka znělo: Karel Havlíček, avšak jako novinář používal pseudonym Havel Borovský (tehdy ještě psáno s w). Dodnes se můžeme v různých publikacích setkat s nesprávnou podobou jeho jména: K. H. Borovský.

─────

Dětství a studentská léta

Karel Havlíček se narodil dne 31. 10. 1821 v Borové u Přibyslavi, v domě čp. 163. Otec Matěj Havlíček byl kupec, který obchodoval ve velkém se zemědělskými produkty. Na místní poměry byl zámožný, a tak mohl poskytovat drobné finanční úvěry širokému okolí. Z jeho manželství s Josefou Dvořákovou, dcerou sládka z Horní Cerekve na Pelhřimovsku, se kromě Karla narodil ještě další syn, Filip, který záhy zemřel.

Havlíček byl od dětství vychováván v hluboké zbožnosti, a proto se rozhodl jít studovat teologii. V tomto směru na něho působila hlavně jeho matka, ale i farář Brůžek, jehož Havlíček pravidelně navštěvoval v Přibyslavi. Tento osvícený lidumil, odchovaný B. Bolzanem, se v dětství stal pro malého Karla vzorem, v jehož stopách chtěl kráčet.

Proto začal v r. 1830 studovat na německé škole v Jihlavě a doma se přiučoval u učitele na hlavní škole, pana Slavíka. Kromě toho se učil hrát i na housle. Po roce přešel z Jihlavy na hlavní školu do Německého (pozdějšího Havlíčkova) Brodu. Díky tomu, že ovládal němčinu, mohl v této škole, kde se vyučovalo výhradně německy, vyniknout. Od podzimu 1832 pokračoval ve studiích na německobrodském premonstrátském gymnáziu, které kdysi navštěvoval J. Dobrovský i spisovatel F. J. Rubeš.

Když v r. 1833 Havlíčkovi rodiče opustili kupecký krámek v Borové a přestěhovali se do Německého Brodu, nastala Karlovi šťastná studentská léta. Zejména v posledních dvou nejvyšších třídách gymnázia se Havlíček věnoval hře na kytaru, zpěvu, psal verše i písně a překládal je do češtiny. Stal se stoupencem romantických ideálů, spojených s myšlenkou svobody slovanských národů, s revolučními sny o svržení habsburské nadvlády a o obnově království v Čechách.

─────

Na filozofii a v kněžském semináři

Protože Havlíčkův otec chtěl mít ze svého syna státního úředníka nebo advokáta, dovolil mu pokračovat ve studiu na tzv. filozofii (tak se nazývaly dvě poslední třídy gymnázia) v Praze, kam přišel na podzim 1838. Havlíček se ocitl uprostřed českého kulturního a vlasteneckého života. Příchod do Prahy pro něho znamenal zásadní zlom: zcela se zřekl němčiny, začal psát výhradně česky, věnoval se četbě českých knih a časopisů. Seznámil se například s díly J. Kollára, F. L. Čelakovského a P. J. Šafaříka. V jednom ze svých dopisů z ledna 1839 napsal: „Čechem chci býti řečí i skutky.“

Dvouleté studium na filozofii Havlíček absolvoval s výborným prospěchem a byl přijat do pražského arcibiskupského semináře. Byl si vědom toho, že spisovatel, jímž se chtěl stát, je ve své práci omezován cenzurou, a domníval se, že jako kněz na kazatelně bude moci lidem říkat pravdu. Teprve další vývoj ukázal, jak velmi se mýlil.

Od prvních měsíců pobytu v semináři se Havlíček nemohl vyrovnat s kasárenským režimem ani s tím, že profesoři nabádali studenty k udavačství, vyžadovali bezvýhradnou víru v oficiální katolická dogmata, pronásledovali projevy samostatného myšlení a nemilosrdně trestali všechny náznaky tzv. českého smýšlení. Právě pro toto všechno se Havlíček nemohl stát bohoslovcem podle představ exjezuitů z pražského Klementina. A ani se jím nestal. Během prázdnin, v září 1841, byl totiž ze semináře vyloučen, údajně pro špatný prospěch z hebrejštiny.

Zkušenost ze semináře zůstala v Havlíčkově duši trvale uložena. Proto byl po celý život nekompromisním kritikem církve kvůli jejímu konzervativnímu a protinárodnímu charakteru. Když o deset let později (1851) vydal knihu proticírkevních Epištol kutnohorských, jež otiskoval v časopise Slovan, nešetřil kritikou na adresu církve. Požadoval například reformu, jež by přinesla náboženskou toleranci a svobodu, zrušení kněžského celibátu, náboženských ceremonií, jakož i latiny pro církevní obřady a její nahrazení češtinou. Navzdory svým kritickým výhradám se nikdy nezřekl křesťanských ideálů a jako křesťan byl také pohřben.

─────

Vychovatelem v Rusku

Po vyloučení ze semináře zůstal Havlíček i nadále v Praze. Vyřizoval tu otci jeho obchodní záležitosti a připravoval se na složení zkoušky na místo auskultanta (= právník v přípravné soudcovské službě). Podal si také žádost o místo profesora na staroměstském gymnáziu, kde byl tehdy ředitelem J. Jungmann. Zkouška v listopadu 1841 dopadla špatně, protože při ní Havlíček projevil své protikatolické smýšlení.

A tak téměř celý rok strávil Havlíček v Praze soukromým studiem v univerzitní knihovně. Pokračoval v poznávání děl českých i slovanských autorů, např. A. Mickiewicze. Stal se jedním z propagátorů vlasteneckých myšlenek o slovanské vzájemnosti. Spolu s přáteli podnikal cesty po Čechách, Slovensku i Polsku (Haliči). O národech, které navštívil, hodlal napsat několikasvazkové pojednání nazvané Cesty po veškerém Slovanstvu vykonané.

Na doporučení P. J. Šafaříka získal 22letý Havlíček v r. 1842 místo vychovatele v rodině prof. S. P. Ševyrjova, významného ruského literárního kritika, historika a publicisty. Během svého dvouletého pobytu v Moskvě ztratil kollárovské iluze o Rusku a stal se kritikem carského absolutismu. Poznal, že ruské samoděržaví je stejně špatné jako absolutismus rakouský. Zde se také zrodila jeho nová koncepce, založená na spolupráci slovanských národů habsburské monarchie (austroslavismus); publikoval ji později v úvaze Slovan a Čech v r. 1846 v Pražských novinách. Proti představě jednotného slovanského jazyka razil myšlenku: „Nejprve Čech a pak teprve Slovan.“

V Rusku si Havlíček oblíbil dílo N. V. Gogola, jehož některé prózy přeložil do češtiny. Vedle románu Mrtvé duše a prózy Taras Bulba (ze sborníku Mirgorod) to byly tyto povídky: Nos, Starosvětská šlechta a Pověst o tom, kterak se rozhněvali pan Matěj S PANEM Matoušem. Svoje poznatky a zkušenosti z ruského pobytu vyslovil v letech 1843-1846 v časopisecky tištěných črtách, které byly prvními českými reportážemi z největší slovanské země; jsou shrnuty v souboru nazvaném Obrazy z Rus.

V Moskvě byl Havlíček pod vlivem ruských konzervativních profesorů S. P. Ševyrjova a M. P. Pogodina, a tudíž společensky izolován od tehdy známých ruských radikálních demokratů, kteří žili v hlavním městě Petrohradu. V Rusku se dále sebevzdělával, překládal Gogola, ale i Voltaira, Goetha, Lessinga a další autory.

Začal zde psát epigramy (= stručný, satiricky vyhrocený básnický útvar), jimiž navázal na F. L. Čelakovského. Snažil se, aby tyto krátké básně byly co nejstručnější, aby měly vyostřenou pointu a aby vyznívaly v lidovém a národním duchu. Tento nejmenší žánr satiry si Havlíček oblíbil a zůstal v něm dodnes nepřekonaným mistrem. Sbírka Epigramy vyšla až po autorově smrti. Její jednotlivé části jsou ironicky adresovány: Církvi, Králi, Vlasti, Múzám a Světu.

─────

Novinář a literární kritik

Když se Havlíček v červenci 1844 vracel z Ruska, vedla jeho cesta přes Vratislav, kde navštívil F. L. Čelakovského, který působil jako profesor na zdejší univerzitě. Po návratu do Čech pobýval Havlíček několik měsíců v Německém Brodě, kde se po otcově smrti staral o rodinný obchod.

Teprve následujícího roku (1845) odešel do Prahy, kde na doporučení F. Palackého získal místo redaktora Pražských novin (s přílohou Česká včela). Do té doby polooficiální vládní list, pronajímaný soukromému vydavateli za zveřejňování guberniálních nařízení a vyhlášek, se Havlíčkovým příchodem změnil k nepoznání. Svou roli v tom hrál i fakt, že Havlíčkovým cenzorem byl P. J. Šafařík a politickým rádcem samotný F. Palacký. Havlíčkovo působení v tomto listu se projevilo mimo jiné tím, že během dvou let se jeho náklad zvýšil z pouhých 200 na 1500 výtisků. A nešlo jen o náklad: noviny se postupně změnily v tribunu české liberálně-demokratické politiky. Havlíček tyto noviny vedl až do r. 1848.

V době působení v Pražských novinách nezapomínal Havlíček ani na svou práci spisovatele. V časopise Česká včela v té době otiskoval Obrazy z Rus. Ve svých 24 letech vzbudil pozornost českých intelektuálů svou kritikou novely J. K. Tyla Poslední Čech. V ní se vyslovil proti povrchnímu, sentimentálnímu vlastenectví. Od literárního díla požadoval pravdivost, původnost, národní charakter a uměleckou úroveň. Svými požadavky na literární kritiku i vysokými nároky na literární díla si získal sympatie vrstevníků.

Na adresu J. K. Tyla a jemu podobných rádoby vlastenců tehdy Havlíček napsal: „Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a těla, abychom totiž z lásky k vlasti více pro svůj lid jednali, než o této lásce mluvili.“

─────

Poslancem vídeňského parlamentu

Významným mezníkem v životě K. Havlíčka se stal revoluční rok 1848. Počátkem tohoto roku, ještě před vypuknutím revoluce, si založil svůj vlastní list – Národní noviny (s literární přílohou Šotek), které se staly mluvčím liberální strany, představované F. Palackým a F. L. Riegrem. Vedle své novinářské činnosti byl Havlíček zapojen i do práce v Národním výboru a působil rovněž na Slovanském sjezdu. Agitoval i pro založení Národního divadla a pořádání sbírek na jeho výstavbu.

Ačkoli ve svých článcích, uveřejňovaných v Národních novinách, vyzýval k obraně politických práv a k boji proti jakémukoli bezpráví, dostal se v červnu 1848 do rozporu s radikálními vůdci pražské revoluce – J. V. Fričem a K. Sabinou. Vystoupil proti revoluci, poněvadž ozbrojené akce vůči Rakousku nepovažoval za rozumné. Havlíček v té době obvinil hraběte L. Thuna z toho, že využil revolučních bouří studentů v Praze k okleštění občanských a politických svobod. Za to se dostal na čtyři dny do vězení, odkud byl kvůli protestům voličů nakonec propuštěn. Mezitím byl totiž zvolen v pěti okresech poslancem vídeňského parlamentu.

V době zasedání Kroměřížského sněmu, který měl připravit ústavu, byl Havlíček v podstatě zajedno s F. Palackým v nazírání na některé otázky, včetně federativního uspořádání Rakouska. Rovněž on souhlasil s konstituční monarchií a odmítal republiku, která podle jeho poznatků sama o sobě nezaručovala svobodu. Na rozdíl od Palackého byl ve svých politických názorech lidovější, demokratičtější a sociálnější. Byl také větším realistou a nacionalistou v tom dobrém slova smyslu. Právo na práci považoval za přirozené a komunismus, jak ho tehdy představovali západoevropští utopisté a K. Marx, za bláznovství.

Pro všechny tyto skutečnosti se proto Havlíček právem stal „miláčkem národa“. V následujících letech z něho Bachův režim udělal „brixenského mučedníka“.

─────

Perzekuce po roce 1848

V době svého působení v Pražských novinách se Havlíček rozhodl založit rodinu. Najal si byt a v září 1846 se hodlal oženit s Fany Weidenhofferovou. Jelikož její rodina nepovažovala Havlíčkovo povolání za dostatečně solidní existenci, ze sňatku nakonec sešlo. O několik měsíců později se mladý redaktor seznámil se svou budoucí manželkou – Julií Sýkorovou, dcerou úředníka na valdštejnském panství u Pelhřimova, s níž se na jaře 1848 oženil.

I po porážce revoluce 1848 Havlíček věřil tomu, že bude možno pomocí tisku vyvíjet opoziční politickou činnost. Vídeňská vláda se zprvu pokusila prostřednictvím Bachova tajemníka Becka přemluvit Havlíčka, aby Národní noviny prodal za částku 4000 zlatých. Když neuspěla, pražské vojenské velitelství zakázalo dne 19. 1. 1850 další vydávání tohoto listu.

Havlíček proto přenesl své působiště do Kutné Hory. Tady založil politickou revui Slovan, která vycházela dvakrát týdně – od dubna 1850 do srpna 1851. Byl to v té době jediný opoziční, protivládní časopis v celé Habsburské monarchii. V Kutné Hoře v roce 1851 vyšla také dvě knižní vydání nejlepších Havlíčkových článků: Duch Národních novin a Epištoly kutnohorské.

Vydávání Slovanu se stalo pro Havlíčka politicky velmi nebezpečné. Časopis byl často zabavován, jeho posílání poštou do Prahy i jinam bylo zakázáno. Havlíček sám byl ustavičně sledován tajnou policií. Když bylo v červenci 1851 vydáno císařské nařízení, jež umožňovalo ministru vnitra potlačit svobodu tisku, rozhodl se Havlíček, že sám zastaví další vydávání tohoto časopisu. Koncem srpna 1851 se přestěhoval z Kutné Hory do Německého Brodu, kde si chtěl najmout statek a věnovat se zemědělství.

Namísto toho se ocitl před soudem kvůli článkům otištěným ve Slovanu. V soudním procesu, který probíhal v listopadu a prosinci 1851 v Kutné Hoře, se sám hájil proti obvinění z pobuřování. Nakonec ho soudní porota osvobodila. Když se ani tímto způsobem nepodařilo Havlíčka dostat do vězení a umlčet ho, sáhla nejvyšší místa ve Vídni k radikálnímu řešení.

─────

Deportace a pobyt v Brixenu

Pražský policejní ředitel L. Sacher-Masoch (na základě pokynů z Vídně) rozhodl o tom, že Havlíček musí být stůj co stůj odstraněn z českého politického života a úkolem jeho konfinace (= zákaz opustit určené místo) pověřil policejního komisaře Dederu. A tak byl Havlíček v noci na 16. 12. 1851 zatčen a tajně s policejním doprovodem deportován do tyrolského Brixenu (dnešní Bressanone v severní Itálii).

Průběh cesty do vyhnanství se poněkud zdramatizoval: v úseku z Reichenhallu do Weindringu se splašili koně, kočí seskočili z kozlíku a z neovladatelného dostavníku vyskočili i policajti, kteří měli Havlíčka hlídat. Na místo určení byl tento český disident dopraven až 22. 12. 1851 a v Brixenu předán do rukou tamějšího krajského úřadu. Svou cestu Havlíček popsal bezprostředně nato v dopise F. Palackému i v satiře Tyrolské elegie (původní název zněl: Brixenské elegie), jež vznikla v roce 1852.

Pobyt v cizím prostředí, uprostřed konfidentů, pod neustálým policejním dohledem a bez rodinných příslušníků byl pro Havlíčka deprimující. Zpočátku uvažoval o tom, že si požádá o vystěhování do Londýna, Hamburku či Srbska. Úřady se o jeho záměru dozvěděly a na jaře 1852 vyhověly jeho žádosti, aby se za ním mohla přistěhovat i manželka Julie s dcerou Zdeňkou.

Havlíček se bál nečinnosti, a proto se i v Brixenu věnoval literární práci. Výsledkem byly jeho tři nejlepší básnické skladby, v nichž satiricky vykreslil reakční společenské síly. Nejblíže skutečnosti jsou již zmíněné Tyrolské elegie (1852), v nichž líčí svoje zatčení a cestu do internace za doprovodu policie. Druhé básnické dílo, Král Lávra (1854), je Havlíčkovou nejmírnější satirou, protože ji její autor napsal pro svou dceru Zdeňku, jež v té době pobývala s matkou v Brixenu. Námětem připomíná starořeckou báji o králi Midasovi, kterému narostly oslí uši, a vysmívá se v ní hlouposti a omezenosti korunovaných hlav. Třetí skladba, nedokončený Křest svatého Vladimíra (1854), zpochybňuje světskou i církevní moc a kritizuje politický absolutismus a konzervativnost církve. Všechny tyto skladby vyšly tiskem až o autorově smrti – v 60. a 70. letech 19. století.

─────

Návrat do Čech

V průběhu let 1854-1855 si Havlíček podal dvakrát žádost o zrušení konfinace. Kvůli zhoršení zdravotního stavu odcestovala na podzim 1854 do Čech manželka Julie s dcerou Zdeňkou. Teprve když Havlíček úřadům přislíbil, že se zříká žurnalistické činnosti a že se hodlá v budoucnu věnovat výhradně podnikání, aby zajistil obživu rodiny, povolil mu vídeňský policejní ředitel J. Kempen dne 25. 4. 1855 návrat do vlasti. Havlíček přitom netušil, že týden předtím (16. 4. 1855) zemřela jeho manželka na tuberkulózu. O sedmiletou dceru Zdeňku se od té doby starala rodina Havlíčkova švagra F. J. Jaroše.

Po třech a půl letech vyhnanství se v polovině května 1855 vrátil Havlíček z Tyrolska do Prahy. Návrat do místa, které v době revoluce 1848 pulzovalo životem a překypovalo aktivitami všeho druhu, znamenal šok. Havlíček přišel zpátky do politicky umrtveného prostředí, kde se doslova bál jeden druhého. Proto se mu podařilo promluvit jedině s B. Němcovou a s manželkou F. Palackého ‒ Terezií.

O své návštěvě manželčina hrobu v Praze, k němuž musel mít zvláštní povolení úřadů, si Havlíček zaznamenal toto: „Já tu Prahu nepoznávám! Vždyť to přede mnou všecko utíká, kamarádi uhýbají se na několik kroků. Což se tak změnili? Což z nich ten Bach dovedl udělat takové baby?“ Dodejme, že podobná změna se udála s českým národem docela nedávno – po srpnu 1968.

Kvůli návštěvě rodiny Jarošových krátce nato vzniklo dokonce úřední nedorozumění mezi pražským a vídeňským policejním ředitelstvím. Jeho výsledkem bylo rozhodnutí, že Havlíčkova konfinace, tentokrát v Německém Brodě, trvá i nadále. Havlíčkovu žádost o přestěhování do Prahy úřady opakovaně zamítly.

Teprve když se během jedné z dalších návštěv u příbuzných v Praze v květnu 1856 Havlíčkův zdravotní stav zhoršil natolik, že byla u něho zjištěna tuberkulóza plic a krčních žláz, povolily mu úřady léčebný pobyt v Chuchli a od 22. 6. 1856 čtyřtýdenní léčení v lázních Šternberk u Smečna na Kladensku. Havlíčkův stav se sice dočasně zlepšil, avšak posléze ošetřující lékař MUDr. J. Podlipský, manžel spisovatelky S. Podlipské, byl nucen Havlíčka odvézt v bezvědomí do Prahy. Tady, v bytě svého švagra F. J. Jaroše, v tehdejším domě U Zeleného stromu (dnešní Havlíčkova ulice čp. 1029/3), „brixenský mučedník“ dne 29. 7. 1856 skonal.

─────

Pohřeb jako národní manifestace

Až do pádu Bachova absolutismu se nesmělo o K. Havlíčkovi otevřeně mluvit ani psát. O jeho úmrtí informoval 1. 8. 1856 pouze německý deník Bohemia. Anonymní nekrolog v listu Tagesbote aus Böhmen z 2. 8. 1856 byl policií konfiskován. Havlíčkova pohřbu na Olšanském hřbitově v Praze se podle svědectví B. Němcové zúčastnilo více než 5000 osob. Na jeho organizaci se podílel F. Fingerhut-Náprstek. Mezi účastníky pohřbu byly nejvýznamnější osobnosti té doby: F. Palacký, J. V. Frič, K. J. Erben, V. Hanka, J. Němec, B. Němcová, K. S. Amerling, K. V. Zap, J. F. Šumavský, V. Štulc, J. B. Malý, Dr. J. Podlipský, J. S. Knedlhans-Liblinský, V. Vávra-Haštalský, baron K. D. Villani aj.

Opozici se přes všechno utajování podařilo z pohřbu udělat protivládní politickou manifestaci, o níž byla policie podrobně informována od svých konfidentů. Jak známo, B. Němcová obstarala na Havlíčkovu rakev v zahradnictví, kde pracoval její syn Karel, bobkový věnec propletený trním, který měl symbolizovat Havlíčkův osud politického mučedníka. Úřady Němcovou za tento čin sice nemohly potrestat, zato její manžel J. Němec strávil několik dní ve vězení kvůli tomu, že rozdával v Praze lidem Havlíčkovo úmrtní oznámení.

V následujících týdnech vyšetřovala policie některé účastníky pohřbu a zabavila i několik rukopisných exemplářů Tyrolských elegií. Záhy po pohřbu se o Havlíčkovi znovu přestalo mluvit. Z muže, pro něhož se výkvět tehdejší české společnosti neobtěžoval na protest proti nezákonné deportaci do Tyrolska cokoli udělat, se teprve po roce 1859, kdy padl Bachův absolutismus a kdy došlo k uvolnění politických poměrů, stal „národní hrdina“ a „brixenský mučedník“.

─────

Odkaz politického mučedníka

Od té doby byl K. Havlíček uctíván celým národem, zvláště mladočechy. Hlásila se k němu také nastupující generace umělců v čele s J. Nerudou. Lidé, kteří se báli v dobách Bachova absolutismu Havlíčka byť jen potkat, se v nových politických poměrech přes noc proměnili ve štědré obdarovatele jeho osiřelé dcery Zdeňky. Své špatné svědomí za selhání v dobách politické perzekuce si vykupovali dary: jejich dlouhé seznam tehdy zveřejňoval deník Národní listy.

K. Havlíček, zakladatel novodobé české satiry, první významný český novinář a literární kritik, jakož i symbol statečného vlastence a bojovníka za svobodu svého národa, má svým životem a dílem stále co říci i nám, lidem žijícím na prahu 21. století. Jeho osobnosti si vysoce cenil i jiný vynikající muž našich moderních dějin – T. G. Masaryk.

Stále aktuální je to, co K. Havlíček napsal: „Národu dostane se jen takového osudu, jakého si sám zasloužil statečností, vytrvalostí, podnikavostí a především duchem svým. (…) Národ všeobecně vzdělaný nedá si křivdu činit od nikoho, nedá se utlačiti.“

Jasností a pronikavostí svých myšlenek by K. Havlíček zahanbil většinu dnešních umělců a novinářů, kteří si ve své neskromnosti hrají na jakousi elitu národa, ač jsou to převážně jen obyčejní pisálkové a prázdní tlachalové.

Osobností, jako byl K. Havlíček, měl český národ v každé době jako šafránu. O to více je muž jeho kvalit potřebný v dnešní době, kdy mnozí naši politici nevědí, co si počít se svobodou a demokracií. Nepoučili se z nedávné minulosti ani nemají potřebnou vizi budoucnosti. Právě oni by si měli povinně přečíst všechno, co kdy K. Havlíček napsal.

10. 12. 2006

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 4/2006,str. 5-6)

─────

Seznam vyobrazení:

1. K. Havlíček na podobizně ze 40. let 19. století.
2. Faksimile titulní strany „Národních novin“ z 20. 4. 1848.
3. Faksimile titulní strany časopisu „Slovan“ z 26. 6. 1850.