Svobodné noviny na internetu

„V Plzni odhalili památník rozdrcené svobodě z roku 1968. Žehnal biskup, Baxa řečnil o plíživé normalizaci.“ (PL, 22. 8. 2020, 19:43) Tak zněl titulek článku, který bych rozhodně od dezinformačních „Parlamentních listů“ (PL) nečekal. A protože se ve své publicistické činnosti snažím být vždy objektivní a zůstat za každé situace nad věcí, na truc všem kritikům PL konstatuji, že z jiných médií jsem se o této plzeňské události z 21. 8. 2020 vůbec nic nedozvěděl.

Plzeň sice v centru pozornosti našich médií byla, avšak v úplně jiné souvislosti. Přesto: jedině ČT nám ve svých zpravodajských relacích ukázala pár dní předtím amerického ministra zahraničí M. Pompea ve společnosti plzeňského primátora M. Baxy a zdejšího biskupa T. Holuba u známého památníku „Díky, Ameriko!“. Doplňme ještě, že letošní oslavy 75. výročí osvobození Plzně vojáky USA se uskutečnily nikoli 6. 5. 2020 (jako jiné roky), ale kvůli opatřením proti „koronaviru“ až o několik měsíců později.

To, o čem nás ČT neinformovala (asi měla něco důležitějšího na práci), avšak PL ano, dokonce s fotografií, byla připomínka jiné události, a sice vojenské intervence armád Varšavské smlouvy do ČSSR ze dne 21. 8. 1968. Při této příležitosti byla do dlažby na plzeňském náměstí Republiky vložena bronzová destička s motivem stopy po tankovém pásu. Tento poněkud nezvyklý artefakt má obyvatelům tohoto města, ale i turistům, kteří ho navštíví, připomenout příjezd tanků našich tehdejších „osvoboditelů“ – hlavně vojáků Rudé armády. Ti v Plzni v r. 1945 chyběli, a proto přijeli toto město „osvobodit“ o 23 let později – v roce 1968.

Možná si v této souvislosti řeknete: To je toho! Něco podobného by mohli nainstalovat ve všech našich městech (i obcích), kam dne 21. 8. 1968 dorazily tanky těchto „osvoboditelů“. Přítomní řečníci, zejména primátor Plzně M. Baxa, vzpomněli také dalších událostí, které jsou s dramatickými srpnovými dny roku 1968 v Plzni spojeny. Bylo to např. ilegální vysílání plzeňské stanice Čs. rozhlasu, které po 21. 8. 1968 trvalo celý týden. Řečník (= M. Baxa) dále vzpomněl na to, že tehdejší „Plzeňská Pravda“ psala „pravdu o okupantech“. A nezapomněl se zmínit ani o tom, že u katedrály sv. Bartoloměje v centru Plzně celkem tři dny po 21. 8. 1968 drželi tři mladí lidé protestní hladovku.

─────

Ještě dříve, než začnu kritizovat to, co se mně na okázalých plzeňských připomínkových akcích nelíbilo, musím konstatovat, že tato kritika není primárně namířena proti osobě M. Baxy. Týká se celé organizace těchto oslav a za tu nenese odpovědnost pouze tato jedna osoba. Naopak: primátora Mgr. Martina BAXU považuji za jednoho z nejlepších reprezentantů současné ODS poté, kdy se do jejího čela postavil „politolog na baterky“ P. Fiala. Zatímco tento předseda to své „šéfování“ očividně nezvládá, M. Baxa si vede skvěle nejen jako poslanec a člen různých poslaneckých výborů, ale i jako primátor tak významného krajského města, jako je Plzeň.

Jediné, co bych M. Baxovi vytkl, je to, že nosí motýlka i tam, kde se to příliš nehodí: není to vhodné ani v Poslanecké sněmovně (PS), ani při návštěvách zpravodajských pořadů České televize (ČT). Vyznávání konzervativních hodnot se dá vyjádřit i jinými způsoby, než je neustálé a ostentativní nošení motýlka. Jestliže to „Karel s čírem“ pojal jako součást své „image“, není nutné, aby se po nedostudovaném lesníkovi, který hovoří naprosto tragickou češtinou, „opičil“ vystudovaný středoškolský učitel (dříve se jim říkalo: profesor) M. Baxa.

●●●

Státní tajemník M. Pompeo není G. S. Patton ani D. D. Eisenhower

Vraťme se nejprve k první události – návštěvě amerického ministra zahraničí M. Pompea, který je po prezidentu D. Trumpovi druhým nejmocnějším mužem ve státě. To, že si Plzeň připomněla tak významné jubileum, jako bylo 75 let od osvobození vojáky USA (6. 5. 1945), je naprosto v pořádku. Možná by se symbolicky hodilo pozvat i někoho z veteránů Rudé armády (RA), protože osvobozování regionu západních a jižních Čech se zúčastnili také sovětští vojáci: např. do Českých Budějovic se oddíly RA dostaly až dne 10. 5. 1945.

Co si ovšem kritiku zaslouží, bylo letošní nevhodné chování těch politiků, kteří M. Pompea v Plzni vítali. Jsem toho názoru, že tolik devótnosti a nadbytečných, podbízivých slov jsme již dlouho neslyšeli. Kdyby M. Baxa vítal gen. G. S. Pattona, bylo by to na místě, ale vítat pouhého důstojníka americké okupační armády ze SRN, jehož posádka sídlila pár desítek kilometrů od našich hranic (v době před r. 1989), M. Pompea, který je jen o několik let starší než M. Baxa, to pokládám nejen za nevhodné, ale za zcela nemístné.

Měli bychom se naučit rozlišovat mezi tím, kdo si úctu doopravdy zaslouží, a tím, kdo jen sklízí slávu za ty, kteří naši svobodu v r. 1945 vybojovali. Jsou to bezesporu G. S. Patton, D. D. Eisenhower, stejně jako řadoví účastníci bojů v Tichomoří – pozdější prezidenti USA J. F. Kennedy (jeho bratr Joseph Kennedy ve válce zahynul) nebo G. F. W. Bush (starší). A podobně je tomu i na straně velitelů Rudé armády, ať už to byli osvoboditelé Prahy I. S. Koněv, R. J. Malinovskij, P. S. Rybalko či D. D. Leljušenko, nebo L. I. Brežněv, který se osvobozovacích operací na území bývalého Československa zúčastnil ve svazku 18. armády. Tato fakta jsem považoval za nutné připomenout. Hlavně těm, kteří je neznají nebo si jejich závažnost neuvědomují.

Proto „ohrnování nosu“ ze strany moderátora ČT J. Železného nad gen. L. Svobodou, velitelem čs. vojenské jednotky v SSSR, považuji za krajně nevhodné, netaktní a aktivistické chování, jež se neslučuje ani s profesionalitou pracovníka veřejnoprávního média, ani se zásadami slušného chování. (V ČT mají dokonce to, čemu říkají Etický kodex“, nicméně se jím neřídí.) Redaktor J. Železný by se za své nemístné chování měl veřejně z obrazovky omluvit a zvážit své další působení v ČT. Pokračující excesy v činnosti zpravodajské redakce ČT nicméně potvrzují, že problém je hlubší a není řešitelný bez personálních změn ve vedení této „televize veřejné služby“. Odpovědnost za tento alarmující stav měl již dávno vyvodit především ředitel ČT – exkomunista P. Dvořák. Zmizet z této instituce by měl nejen on, ale i televizní „poskoci“, kteří mu v jeho dezinformačním úsilí vydatně pomáhají.

V této souvislosti si dovolím k tomuto tématu připojit ještě pár slov. Předně: úctu si zaslouží každý padlý voják, který položil svůj život za naši svobodu. Nicméně – těch amerických obětí při osvobozování západních a jižních Čech nebylo až tolik: celkem 290! Počet sovětských vojáků různé národnosti se odhaduje na 145 000 osob. A zcela se zapomíná na Rumuny, kteří padli při osvobozování území Slovenska, Moravy a Čech. (Postupovali od jihovýchodu společně s II. ukrajinským frontem maršála R. J. Malinovského.) Těchto vojáků zahynulo dohromady 33 000! Proč se nemluví o nich? Byla snad cena jejich životů menší než u vojáků jiných národností?

●●●

Opožděná vzpomínka na rok 1968 – jako součást předvolební kampaně?

A teď k druhé z letošních slavností v Plzni, která se zaměřila na vpád okupantů z 21. 8. 1968. Považuji za potřebné připomenout, že plzeňský primátor M. Baxa, který (podobně jako já) působil před vstupem do vrcholné politiky jako učitel dějepisu, jistě dobře ví, jak relativní a časově omezené je to, co ve své krátkém projevu dne 21. 8. 2020 v centru Plzně říkal – k onomu odhalení zmíněné bronzové destičky.

Úhlů pohledu na události z roku 1968 je mnoho. Záleží jen na tom, který z nich zvolíme. A jako historik (nejen jako učitel dějepisu) by měl M. Baxa také vědět, jak často se v naší nedávné minulosti měnila interpretace dějinných událostí. Jenom v průběhu 20. století to bylo nejméně pětkrát. To dokáže udělat v hlavách některých jedinců pořádnou „paseku“. Z hrdinů se přes noc stávali zločinci a vrazi – a naopak. Však to dobře známe. Češi jsou v tom „mistři“, a to jak v „převlékání kabátů“, tak i v odstraňování soch a pamětních desek.

Chápu, že pro M. Baxu jsou události z roku 1968 důležité, i když se narodil až o sedm let později. (Jiné je to u mé generace, která byla těmito událostmi „determinována“.) Přesto nerozumím tomu, proč se koná toto „divadýlko“ okolo vkládání bronzové destičky do dlažby na hlavním plzeňském náměstí až v den 52. výročí onoho historického 21. 8. 1968, a nikoli před dvěma lety, kdy by to bylo vhodnější a časově odpovídající. Nebo jsou snad tyto důvody čistě politické a souvisejí s nadcházejícími volbami? Kdo z těch zúčastněných osob kandiduje do krajského zastupitelstva či do Senátu? Primátor M. Baxa to nejspíš nebude, protože jemu poslanecký mandát vyprší za rok a komunální volby v Plzni se budou konat až v r. 2022.

Netuším, jak s tím vším souvisí osoba výtvarníka a chartisty Vladimíra Líbala, který je autorem výtvarného návrhu oné bronzové destičky. Nápad s otiskem tankového pásu je nepochybně originální. Pokud ani V. Líbal nekandiduje v podzimních volbách, pak nejspíš potřeboval obyvatelům Plzně dát na vědomí, že stále ještě žije. (Plzeňskou kandidátku jsem zatím nikde nečetl. Pak se to možná vysvětlí.)

A co říci na přítomnost biskupa Tomáše Holuba, z něhož se mezitím stal velký stoupenec spolupráce naší církve s Evropskou unií? Nebo je jen její obhájce „samozvaný“, který využívá útoků některých médií na pražského arcibiskupa D. Duku? Podle mého názoru byl plzeňský biskup T. Holub na oné oslavě 21. 8. 2020 pouze „do počtu“, aby se tam ti dva jeho spoluřečníci nebáli. Pokud se nemýlím, hovoří se o tomto mladém a ambiciózním duchovním jako o možném nástupci končícího arcibiskupa D. Duky v jeho úřadu. Jak se zdá, záhada tří plzeňských „apoštolů“ je tím rozluštěna. Za vším hledej buď volby, nebo personální „škatule, škatule, hejbejte se“!

●●●

Připomínejme si historické mezníky našich dějin!

Tento článek jsem se rozhodl napsat nikoli proto, abych „shodil“ to, k čemu v Plzni dne 21. 8. 2020 došlo. Právě naopak: tuto akci považuji za chvályhodnou, za vhodný příklad pro ostatní, dosud „dřímající“ města, která na naši minulost kašlou. To, že si 21. 8. 1968 nepřipomíná prezident republiky M. Zeman, ještě neznamená, že to budeme dělat všichni. Byla by to velká chyba.

Historické mezníky našich dějin bychom si měli připomínat neustále a pravidelně, nikoli jen tehdy, když se to někomu (z politiků) hodí kvůli blížícím se volbám. (Přesně tak se letos v souvislosti se 70. výročím popravy M. Horákové zachovala ODS, a to prostřednictvím M. Vystrčila. Nikoli předsedy strany P. Fialy! Že ta náhlá aktivita předsedy horní komory Parlamentu ČR nějak souvisí i s jeho cestou na Tchaj-wan, raději ani uvádět nebudu. I slepý by si toho musel všimnout. Možná se chystá nahrazení „fialového Péti“ z Brna tímto statečným „borcem“ z Vysočiny. Kdoví?

Co se týká mé osoby, doporučoval bych postavit do čela ODS spíše M. Baxu nebo J. Skopečka, kteří mají velkou část své politické kariéry ještě před sebou. M. Vystrčil patří ke generaci „odcházející“: šedesát let již není žádné mládí, ale spíš začátek politického „důchodu“. Měl by nad tím popřemýšlet a hlavně nenaslouchat patolízalům, kteří mu právě teď plácají po ramenou. České dějiny znají dostatek příkladů o tom, že již zítra na něho budou titíž lidé plivat. Již K. Havlíček Borovský napsal: „Dneska ctí tě za svatého, zítra budeš sviňák.“

Dovolím si panu primátorovi M. Baxovi navrhnout jinou věc. Což takhle připomenout si v roce 2023, tedy rok po komunálních volbách, 70. výročí známé stávky plzeňských dělníků z roku 1953? Jak známo, jednalo se tehdy o protest zdejších pracujících proti měnové reformě z 31. 5. 1953. Byla to jedna z největších akcí tohoto druhu v celém tehdejším Československu.

A co bylo na této události nejdůležitější? Byla to první akce, kdy se KSČ, jež až do té doby tvrdila, že hájí zájmy dělnické třídy, odhodlala brutálně potlačit spontánní nepokoje těch, díky nimž v r. 1948 komunisté strhli na sebe veškerou moc ve státě a uzurpovali si ji pouze pro vyvolenou skupinu stranických funkcionářů. Ti už v té době neměli s dělníky nic společného: chtěli pouze parazitovat na výsledcích jejich práce a zneužívat svého mocenského postavení.

●●●

Jaké „pravdy“ sdělovala svým čtenářům „Plzeňská Pravda“?

Účastníci plzeňské oslavy památného 21. 8. 1968 vzpomněli rovněž na vydávání necenzurované „Plzeňské Pravdy“. Jednalo se o „srpnovou“ tiskovinu, která se již svým názvem chtěla odlišit od „Pravdy“, někdejšího tiskového orgánu krajského výboru KSČ v Plzni. Byla to právě plzeňská „Pravda“, která v roce 1953, po potlačení dělnických nepokojů, publikovala obzvláště nesmiřitelné články proti „nepřátelům socialismu“. Jedním z tehdejších pracovníků zdejšího KV KSČ byl i Čestmír Císař (1920-2013), který se později dokonce dvakrát (1968, 1989) ucházel o post prezidenta republiky. Tak to dopadá, když někdo ztratí soudnost a neví, co je to stud.

Tento zasloužilý stranický kádr, který si od 60. let 20. století začal hrát na velkého „demokrata“ a „lidskou tvář“, byl ve skutečnosti jedním z největších politických chameleonů z řad KSČ. Původně patřil k tzv. salónním komunistům: studoval v „buržoazní“ Francii (Dijon), ale po válce udělal rychlou kariéru ve vedení KSČ v Praze. Po zatčení R. Slánského byl již před jeho odsouzením a popravou „uklizen“ do Plzně, kde se postupně vypracoval na nepostradatelného stranického „šíbra“.

Zejména občané, kteří si pamatují tohoto nakrátko ostříhaného politika z roku 1968 i z období „sametové revoluce“ 1989, by byli nemile překvapeni tím, jaké neuvěřitelné bolševické bláboly tento vysoce vzdělaný komunista psal v letech 1952-1953, a to právě v plzeňské „Pravdě“. Také historiku M. Baxovi doporučuji, aby si tyto jeho články pozorně přečetl. Přepis dotyčných textů je uveden ve stati nazvané: O čem psala plzeňská „Pravda“ v letech 1952-1953? (SN č. 10/2020, vloženo 21. 10. 2020, ZDE).

●●●

Plzeň a její historické mezníky

Metropole západních Čech, Plzeň, zažila ve 20. století několik dramatických „přerodů“, mezníků i stěžejních událostí. Rozhodně to nebylo jen osvobození tohoto města Američany v roce1945 nebo příjezd sovětských vojáků v roce 1968. A nebyla to jen stávka z r. 1953 a s ní spojené odstranění sochy T. G. Masaryka, jakož i její nahrazení sochou „velikého generalissima“ Stalina. K těmto zaznamenání hodným událostem zrovna tak patří zdejší „sametová revoluce“ 1989. Každá z těchto historických událostí měla specifický průběh – s ohledem na toto průmyslové město i celý region.

Jedním dechem je třeba konstatovat také některá fakta nelichotivá, ba přímo negativní: plzeňští dělníci po celé období nacistické okupace (1939-45) vyráběli zbraně pro německý Wehrmacht. V Berlíně na ně nezapomínali němečtí soukmenovci ani s přídělem potravin, aby se jim ty zbraně vyráběly lépe s plným žaludkem. Mnozí uvědomělí „skopčáci“ si raději utrhli od vlastních úst, aby oni měli. Zkrátka: plzeňští dělníci na tom byli často lépe než samotní Němci doma. Pokud bychom tato fakta zamlčovali, lhali bychom si do kapsy. No – a titíž dělníci se pak s vervou vrhli po Únoru 1948 do budování „světlých zítřků“. Přesně tak, jak jim to „nalajnovala“ vládnoucí KSČ při plnění pětiletých plánů. Žádná slova omluvy, žádná sebereflexe. To my umíme, není-liž pravda?

Když už jde o připomínání si naší nedávné minulosti, měli bychom být přesní a úplní. Neměli bychom účelově „zapomínat“ ani na různá období, která se nám z nějakého důvodu nehodí. Nepřistupujme k naší historii selektivně a snažme se nazírat náš vývoj komplexně, kontinuálně! Nejen v životě jednotlivců, ale i celé společnosti jsou období slavná, ale i ta méně slavná či zcela zahanbující, za něž se právem stydíme.

Proto připomenu i bombardování plzeňské Škodovky na konci války. A půjdeme-li ještě hlouběji do minulosti, za zmínku stojí fakt, že Plzeň – jako katolické město, a tudíž spojenec císaře Zikmunda Lucemburského – odolala obléhání husitských vojsk a nikdy se těmto dobyvatelům nevzdala. Podobně statečně odolávala i v letech Třicetileté války (1618-1648). Také toto je svým způsobem hrdinná etapa zdejších dějin.

Co se týká vývoje po komunistickém převratu z roku 1948, nesmíme zapomenout na jednu tragickou událost, která předznamenala represe komunistického režimu vůči tzv. nepřátelům socialismu. Dne 21. 6. 1949 byl ve věznici v Plzni na Borech popraven hrdina I. a II. odboje – div. gen. Heliodor Píka (1897-1949). Jeho popravou byla odstartována vlna represí vůči občanům, kteří nesouhlasili s násilným uchopením moci komunisty v Únoru 1948.

Co Vy na to, pane primátore M. Baxo? Zamyslete se nad tím!

4. 9. 2020

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Plzeň 21. 8. 2020 – odhalení památníku k událostem z roku 1968. Zleva: T. Holub, V. Líbal, M. Baxa.
2. „Plzeňské povstání 1. 6. 1953“.