Svobodné noviny na internetu

Motto: „Raději se mýlit se stranou než proti ní.“ (Zásada platná v KSČ)

Opakování z dějepisu pro M. Baxu a jeho vrstevníky

Bývaly doby, kdy se dělník cestou do fabriky zastavil u stánku s novinami, koupil si „Rudé právo“ (lidově nazývané „Ruďas“) za 30 haléřů a k tomu balíček „Partyzánek“ za 1,60 Kčs. Ti dobře vychovaní představitelé dělnické třídy, kteří si ještě pamatovali z dob První republiky, že pravidelný zákazník by měl svému obchodníkovi nechat alespoň nějaké „dýško“ („tringelt“), zbývající desetník z dvoukorunové bankovky ani zpátky nežádal. Odměnou mu bylo poděkování prodávajícího, spojené s pozdravem: „Na shledanou zase zítra!“

Tato letmá setkávání se vládnoucí dělnické třídy, jíž se v komunistické hantýrce říkalo „proletariát“ (= dělnická třída, dělnictvo) s realitou poválečné doby bývala svým způsobem symbolická: u starších dělníků to bylo potvrzením toho, že se dožili „lepších zítřků“, o nichž v letech Velké hospodářské krize snili; u těch mladých „proletářů“, nadšených a systematicky ohlupovaných ideologickými žvásty jejich mládežnických propagandistů, to zase bylo naplněním slibů o tom, že strana (= KSČ) se dokáže postarat o budoucnost i těm, kteří neměli žádné vzdělání (= výuční list byl nahrazen pouhým zaučením ze strany staršího parťáka), avšak jejich nadšení pro „věc socialismu a míru“ (= učení K. Marxe, E. Engelse, J. V. Stalina a V. I. Lenina) je dostatečné, aby jim to vydrželo až do doby, než ze svého ideologického poblouznění vystřízliví a přijdou k rozumu.

Nejen dělnické rodiny, kde žily pohromadě tři generace, ale i pracovní kolektivy bývaly v těch časech nejlepší „školou života“. V ní se příslušníci mladé generace dozvídali o tom, že ne všechno, co na první pohled bývá jasné a bezproblémové, takové doopravdy je. A platilo rovněž to, že vždycky může být lépe, ale i hůře – v závislosti na historických okolnostech.

V posledních měsících probíhá v našich sdělovacích prostředcích nikým neplánovaná a neřízená diskuse o naší nedávné minulosti. O tom, zda za komunistického režimu bylo všechno úplně špatné, nebo zda se tam vyskytovaly i nějaké světlé okamžiky. Samozřejmě: pravdě se více blíží druhá varianta odpovědi. Žádný diktátorský režim, byť by byl sebeodpudivější, se neudrží v plné síle po celou dobu svého trvání. Po prvních měsících ideologického řádění a dokazování „pravověrnosti“ těch, kteří drží moc, nebo jejich nejbližších spolupracovníků, přichází zákonitě „únava“, jež nakonec vede k postupnému uvolňování „šroubů“. Dojde-li k uvolnění všech těchto šroubů, jimiž jsou kolejnice připevněny k pražcům, nastane dříve nebo později na železnici, ale i ve společnosti, „havárie“ – často s tragickými následky.

─────

Také město Plzeň patřilo v minulosti k významným střediskům průmyslové výroby, jejíž počátky spadají hluboko do 19. století – do období průmyslové revoluce, která se v českých zemích odehrála ve 30. a 40. letech 19. století. (V r. 1859 založil Arnold z Valdštejna v Plzni železárny. Ty v r. 1869 zakoupil Ing. Emil Škoda, který z nich vybudoval rozsáhlý strojírenský podnik světového jména. V témže roce (1869) byl založen rovněž měšťanský pivovar „Plzeňský Prazdroj“.) Průmyslová výroba „přežila“ (až na dočasné výpadky nebo omezení v důsledku hospodářských krizí) jak celé 19. století, tak i éru První republiky, nacistické okupace, ale i komunistického režimu. I komunistickým ideologům bylo zřejmé, že základem ekonomického rozvoje a prosperity je průmyslová výroba. K jejímu omezování a následnému rušení docházelo až po roce 1989: často z nepochopitelných důvodů či na politickou „objednávku“ nových mocných.

Připomínat dnešní mladé generaci, že 150 let trvající rozvoj průmyslové výroby nebyl samozřejmostí, ale ekonomickou nutností, jak vybřednout ze zajetí autarkního vesnického hospodaření na malých rodinných statcích, z trvalého nedostatku základních životních potřeb, ba i bídy a hladu, to by při dnešním způsobu výuky dějepisu ve školách bylo zbytečné. Dnes se nám žije nad obyčej dobře a bída zatím nehrozí, dokonce ani tehdy, kdyby byla znovu ekonomika na nějaký čas „vypnuta“ kvůli „koronaviru“. Ale v historii vždy platilo: co není dnes, to se může stát zítra. Nikdy totiž není tak dobře, aby nemohlo být hůř.

A protože dnes již tep továren, kde se pracuje ve dvojsměnném či třísměnném provozu, je spíše výjimkou („koronavirová krize“ ukázala, že pracovat se dá i „na dálku“ – po internetu), není od věci nabídnout hlavně mladým čtenářům několik ukázek z dobového tisku, který v uplynulých desetiletích u nás vycházel.

Inspirací pro tento článek mi byla akce, k níž došlo dne 21. 8. 2020 v Plzni – u příležitosti 52. výročí vojenské intervence pěti armád Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa. Článek má za úkol doplnit chybějící informace jak mladým lidem, kteří se narodili až po r. 1989, tak i generaci plzeňského primátora M. Baxy a dalších tzv. Husákových dětí, jež mají poněkud idealizovanou představu jak o roce 1968, tak i o období tzv. normalizace (1969-89).

To, co jí chybí především, jsou úplné, necenzurované informace o období let 1948-1968, kdy mnozí pozdější disidenti prováděli ta největší ideologická svinstva, která se po vyhození z KSČ (1969/70) vesměs pokoušeli bagatelizovat, různě omlouvat a jen v minimální míře skutečně napravit.

A protože Češi jsou především Švejkové, vrcholem našeho „vyrovnání se“ s komunistickou minulostí bylo například to, že po roce 1989 byli jako první rehabilitováni nikoli vězňové ze 40. a 50. let 20. století (z období „rudého teroru“), nýbrž komunisté vyhození po stranických prověrkách z konce 60. let 20. století. Z naprosté většiny z nich se stali „památkově chránění“ disidenti. Přitom mnozí z těchto likvidátorů svobody a demokracie z doby po Únoru 1948 si po „sametové revoluci“ 1989 neoprávněně hráli na „hrdiny“ a „zachránce demokracie“. Činili tak proto, že ve společnosti chyběla odvaha poukázat na jejich temnou, poúnorovou minulost.

Inspirován výrokem M. Baxy o tom, že Plzeňská Pravda z r. 1968 psala „pravdu“ o sovětské okupaci, nabízím čtenářům SN jinou „pravdu“ ze stránek „Pravdy“, deníku krajského výboru KSČ v Plzni z let 1952-1953, kdy stalinský teror dosáhl v naší zemi vrcholu. Ústřední postavou tohoto „listování“ bude jeden z komunistických funkcionářů, Čestmír CÍSAŘ (1920-2013), který si v 60. letech 20. století hrál na „liberála“ a „lidskou tvář“. Na konci roku 1989 v sobě našel tolik drzosti, že se chtěl dokonce stát prezidentem republiky. Zkrátka: když někomu selhává paměť a ztrácí soudnost, není mu pomoci. Císařovi nebylo po zásluze „umožněno“, aby „zazářil“ podobně, jak se to podařilo „lidské tváři“ ze Slovenska – A. Dubčekovi (1921-1992).

●●●

Psala plzeňská „Pravda“ vždy jen pravdu?

Plzeňská „Pravda“ byla vždy u toho, když „se kalila ocel“ a „létaly třísky“ po Únoru 1948… Její redaktoři byli i u toho, když probíhal ostře sledovaný proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem v čele s R. Slánským (20.-27. 11. 1952), ale i u dalších událostí z roku 1952, kdy u nás vyvrcholily soudní represe proti tzv. nepřátelům lidu.

List „Pravda“ byl tiskovým orgánem krajského výboru KSČ v Plzni již od dob První republiky. V roce 1952 vycházel již XXVII. ročník tohoto obdeníku, který vycházel dvakrát týdne: v úterý a v pátek. Jeden výtisk se prodával (před měnovou reformou z r. 1953) za 2,- Kčs. Odpovědným zástupcem a vedoucím redaktorem tohoto listu byl František Levora; od 3. 3. 1953 byl novým šéfredaktorem Jaroslav Kraus.

A o čem list „Pravda“ v roce 1952 psal? Posuďte sami! Již úvodník 1. čísla z 1. 1. 1952 byl příznačný: Kupředu k vítězství. Jeho autorem byl Karel Poláček (neplést se známým spisovatelem židovského původu, který zahynul v r. 1944 v koncentračním táboře!), poslanec Národního shromáždění (NS) a náměstek ministra těžkého průmyslu G. Klimenta. V úvodníku se píše o velké stranické čistce v samotném vedení KSČ. Pisatel konstatuje:

„… V roce 1951 naše strana (= KSČ), díky moudrému vedení soudruha Gottwalda, byla očištěna od bandy zrádců Šlinga, Švermové, Clementise, Slánského. Odhalení a zneškodnění Slánského ukázalo všemu našemu lidu, že na komunistickou stranu je možno se spolehnout. Strana sílí, když se neustále očišťuje od cizího, nepřátelského nánosu. Je třeba, abychom škody, způsobené v našem kraji jejich společníkem Lomským s celou bandou zrádců, napravovali, abychom zvyšovali akceschopnost naší strany.“ (Pravda, roč. XXVII, č. 1, 1. 1. 1952, str. 1-2)

Na titulní stránce téhož vydání „Pravdy“ byla otištěna báseň Stanislava Vejvody pod názvem Novoroční zpěv. Jako všechna obdobná veršovaná dílka z dílny stalinistických tvůrců té doby nešetří kritikou Západu a naopak zveličuje příklad SSSR a Stalina. Báseň končí touto slokou: „Třeste se, těžké žoky zlata, / třeste se o zdraví, / stalinské slunce nebem chvátá, / jak led vás roztaví!“ (Tamtéž, str. 1)

Kromě nepřetržitého školení obyvatelstva o „geniálních“ myšlenkách V. I. Lenina, J. V. Stalina či K. Gottwalda se stále silněji ozývala dílčí témata, v nichž byl jednak zpochybňován prvorepublikový výklad dějin, jednak indoktrinována ideologie třídní nenávisti k „vesnickým boháčům“ či jiným „záškodníkům“. Tak např. již v lednu 1952 se na stránkách plzeňské „Pravdy“ objevuje redakční článek (podepsaný šifrou „Krt.“) pod titulkem: Za hnusnými činy amerických žoldáků není síla, ale slabost a strach.

Pokud by se čtenář domníval, že se tam píše o amerických vojácích v okupovaném Německu, bude na omylu. Komunističtí ideologové měli na mysli něco docela jiného, jak prozrazuje podtitulek tohoto článku: „O poslání a cílech amerických okupantů v našem kraji v roce 1945“. Nikoli tedy spojenečtí vojáci, kteří přinesli svobodu regionu západních a jižních Čech, ale „okupanti“. Asi proto se o účasti amerických vojáků na osvobození ČSR tak dlouho za minulého režimu mlčelo, třebaže přímí svědkové věděli, jak to doopravdy bylo!

Celostátní tažení proti tzv. buržoaznímu nacionalismu a kosmopolitismu našlo svůj ohlas v redakčním článku: Neustále vytrhávat jedovaté býlí buržoasního nacionalismu a kosmopolitismu (Pravda, roč. XXVII, č. 7, 22. 1. 1952, str. 1-2). Souběžně rezonovalo i téma „vesnických boháčů“ (= kulaků). Těm je věnován úvodník s názvem: Důsledně odhalovat a zatlačovat vesnického boháče (Pravda, roč. XXVII, č. 60, 25. 7. 1952, str. 1-2). Na toto téma se rozepsal také Antonín Malý, pracovník OV  KSČ Blovice: Vyhnat vesnické boháče z JZD Blovicka (Pravda, roč. XXVII, č. 78, 26. 9. 1952, str. 3). Zkrátka: vyhánění, to komunistům šlo ze všeho nejlépe. S nějakou spravedlností a lidskými právy se nezdržovali ani si s nimi nelámali hlavu.

Komunistické noviny, plné ideologických článků, jež šířily atmosféru třídního boje, byly na počátku 50. let 20. století zcela běžnou záležitostí, stejně jako publikování stenografických záznamů ze soudních procesů s tzv. třídními nepřáteli. Jako ukázku nezáživnosti těchto textů (kdo to mohl číst a četl to vůbec někdo?) uvádím článek, podepsaný opět šifrou „Krt.“, jenž nese název: Splníme odkaz V. I. Lenina.

V něm se píše: „…Celá galerie odhalených a zneškodněných zrádců v naší komunistické straně, počínaje Bubníkem, Jílkem a Bolenem a konče Clementisem, Šlingem, Švermovou a Slánským, dotvrzuje, jak soudruh Gottwald se včas a důkladně umí starat o čistotu naší strany, o probojování její smělé generální linie. Dokazuje také, jak nesmírně vážná je pro nás ta radostná okolnost, že se soudruh Gottwald ujal bezprostředního vedení i organisačních otázek naší strany.“ (Pravda, roč. XXVII, č. 6, 18. 1. 1952, str. 3)

Uvedený článek informuje o tzv. bolševizaci KSČ, kterou dovršil V. sjezd této strany v r. 1929, na němž byl K. Gottwald zvolen jejím předsedou. A o bolševických metodách práce rokovalo dne 26. 1. 1952 také zasedání krajského výboru KSČ v Plzni. O průběhu této akce informovala o tři dny později i plzeňská „Pravda“ pod výstižným titulkem: Zavedeme bolševické methody práce ve všech našich organisacích a tak zajistíme plynulou výstavbu socialismu v Plzeňském kraji. Na tomto zasedání vystoupil i vedoucí tajemník KV KSČ, poslanec Václav Pašek, jenž mimo jiné uvedl:

„Zneškodněním jádra celé skupiny Slánský, Šling, Švermová, Lomský a spol. je třeba vidět, že i na úseku propagandy a agitace se zlepšuje práce, avšak vážné nedostatky jsou především ve zbytku method a forem práce, které touto skupinou byly do strany zanášeny. (…) Odhalení Slánského a spol. je pro nás pobídkou ke zvýšení bdělosti a ostražitosti. Odhalením a projednáním případu byla strana posílena. S jakou vážností bylo usnesení ÚV členstvem projednáno a schváleno, svědčí stovky pracovních závazků jak závodních a místních organisací, tak i závazky JZD. Pracovní závazky jsou výrazem vděčnosti ÚV a soudruhu Klementu Gottwaldovi za odhalení žáby na prameni…“ (Pravda, roč. XXVII, č. 9, 29. 1. 1952, str. 3-4)

●●●

Ústřední téma roku 1952: proces s Rudolfem Slánským a spol.

Nejen v Praze, v Brně či v Ostravě, ale i v dalších větších průmyslových městech po celé republice (včetně Plzně) se ústředním tématem v rámci strategie tzv. zostřujícího se třídního boje proti ideovým nepřátelům pracujícího lidu stával „vnitřní nepřítel“. Ten se podle představ stranických ideologů měl ve všech komunistických stranách údajně vloudit do stranických řad, aby je rozvracel, zpochybňoval nastoupenou cestu socialistické revoluce a následně připravoval „návrat ke kapitalismu“.

Proto obviňování z revizionismu, oportunismu a ultralevičáckého úchylkářství (= trockismu) patřilo k běžné ideové výbavě jak stranických propagandistů, tak i funkcionářů KSČ a v neposlední řadě straně sloužících novinářů. Hlavní ideovou zbraní i v této nelehké době zůstával stranický tisk. Stále totiž platilo, a to až do smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda, známé heslo: „Raději se mýlit se stranou než proti ní.“

Rovněž plzeňská „Pravda“ pravidelně informovala o průběhu soudního přelíčení s bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ R. Slánským a jeho společníky. Svědčí o tom například tyto novinové titulky: Plzeňským krajem zní hlas opovržení a nenávisti k bandě špionů a zrádců, vedené Slánským (Pravda, roč. XXVII, č. 95, 25. 11. 1952, str. 1), stejně jako: Rozsudek nad Slánským a jeho bandou vynesen (Pravda, roč. XXVII, č. 96, 28. 11. 1952, str. 1). K procesu se vracejí ještě další redakční články, zveřejněné v průběhu měsíce prosince 1952: Zúčtovali jsme se zrádci a zúčtujeme i s pozůstatky jejich záškodnictví (Pravda, roč. XXVII, č. 97, 2. 12. 1952, str. 1) a Po zneškodnění bandy vlastizrádců rozhodněji vpřed za splnění úkolů 4. roku pětiletky! (Tamtéž, str. 1)

Tečku za sérií článků, jež se věnovaly procesu s R. Slánským, udělal na stránkách „Pravdy“ Vojtěch Laštovka v článku nazvaném:  Mezinárodní význam odhalení Slánského bandy. V jeho závěru se konstatuje toto: „… Odhalením a zneškodněním Slánského bandy byl učiněn důkladný a definitivní škrt přes plány imperialistických válečných žhářů. Jako v ostatních zemích tábora míru, i u nás stojí v čele našeho lidu, bojujícího za vítězství socialismu, naše rodná KSČ, pevněji než kdy jindy a co nejtěsněji spjatá kolem svého drahého vůdce soudruha Klementa Gottwalda. S takovou stranou v čele zmaříme i další pikle novodobých západních hitlerčíků a v naší vlasti socialismus vybudujeme.“ (Pravda, roč. XXVII, č. 100, 12. 12. 1952, str. 3-4)

●●●

Zprvu „salónní komunista“, pak „skalní stalinista“…

Občas se stávalo i toto, avšak osoba (záměrně nepíšu „osobnost“, protože pro dotyčného politického kariéristu a „převlékače kabátů“ to považuji za označení nepatřičné) PhDr. Čestmíra Císaře (1920-2013) byla na hony vzdálená tomu, co bylo možno v řadách běžných členů KSČ spatřit. Byl to muž velice „kreativní“, mistr přetvářky a osoba, jež dokázala přežít všechny politické katastrofy, které se přes tuto zemi přehnaly. Na sklonku svého života vydal, a to jako obhajobu obtížně vysvětlitelných politických „přemetů“, dvě knihy vzpomínek: Člověk a politik: kniha vzpomínek a úvah (1998); Paměti: nejen o zákulisí Pražského jara (2005).

Daleko lepší než číst tyto „pohádky“ profesionálního lháře a politického eskamotéra je sáhnout nikoli po převyprávěných a přikrášlených osudech z těchto knih, nýbrž po autentických textech, které Č. Císař zveřejnil v dobovém stranickém tisku. Inu, máme u nás jen málo podobných politických „chameleonů“, jako byl právě tento politik. Proto bychom se neměli nechat ovlivnit Císařovým populistickým nadbíháním veřejnosti v době politického uvolnění v 60. letech 20. století ani jeho opětovným vnucováním se do přízně „revolucí“ poblázněné společnosti na konci roku 1989, kdy se Císař „nabízel“ – jako typická politická prostitutka – coby kandidát na funkci prezidenta republiky. Zkrátka: jedincům, kteří zcela ztratili soudnost, obvykle nebývá již pomoci.

Z běžně dostupných zdrojů na internetu se můžeme dozvědět, že tento politik se narodil v r. 1920 v Hostomicích nad Bílinou. Reálné gymnázium vystudoval v Duchcově a odtamtud zamířil do „sladké Francie“, která byla v meziválečném období „zemí zaslíbenou“ pro všechny levicové umělce a různé pseudointelektuály. Naše levičáky přitahovala Paříž, ale i další francouzská města jako „mucholapka“. Do okruhu těchto „salonních“ komunistů se dostal ve 2. polovině 30. let 20. století také Č. Císař, jenž zde studoval na Lycée Carnot v Dijonu. Za války byl nucen živit se, jak se dalo: nepříznivou dobu přečkal jako úředník soukromé firmy. (Se skutečnou prací rukama se za války ani po ní nikdy nepotkal. Možná by mu tato zkušenost napravila jeho popletenou hlavu levicového pseudointelektuála a pozdějšího politického konjunkturalisty.)

Podobně jako v případě jiných politických kariéristů, kteří netrpělivě čekali na tu pravou chvíli, odstartoval také v případě Č. Císaře jeho nepřerušenou kariéru v r. 1945 vstup do „rodné strany“ – KSČ. Od té doby šel z jedné funkce do druhé. Až do r. 1952, kdy své funkce museli opustit všichni, kdo byli v úzkém kontaktu se stranicky „prokletým“ R. Slánským, zastával Č. Císař nejrůznější funkce v aparátu KSČ ‒ v jejím ústředním sekretariátu v Praze. V době vnitrostranického „zemětřesení“, kdy došlo k zatýkání a uvěznění blízkých spolupracovníků R. Slánského, včetně do té doby pravověrných komunistů a agentů NKVD, se Č. Císařovi podařilo „zázračně“ přežít tyto stranické čistky a „schovat se“ do Plzně – pod ochranná křídla zdejších dělníků a jejich stranických funkcionářů.

Zdá se, že to byl od „salonního“ komunisty Č. Císaře parádní tah – jako v dobře promyšlené šachové partii: nejenže se tím zachránil před vichřicí, která by jistě smetla také jeho, ale podařilo se mu zachovat si i vedoucí funkci ve stranickém aparátu, byť „jen“ na krajské úrovni. V letech 1952-1957 totiž zastával v KV KSČ v Plzni funkci vedoucího oddělení, později dokonce tajemníka KV KSČ. V této exponované funkci ho zastihly všechny důležité události roku 1953: smrt J. V. Stalina a K. Gottwalda, ale i měnová reforma a reakce části našeho dělnictva na ni.

Ať už dobrovolně, nebo z titulu své funkce se tato pozdější „lidská tvář“ z roku 1968 musela tehdy podílet na nepopulárním potlačení „plzeňského povstání“. Byla to reakce zdejších dělníků – stále ještě vedoucí společenské síly „socialistické revoluce“ z Února 1948 – na měnovou reformu z 31. 5. 1953, která ožebračila naprostou většinu obyvatel této země – bez ohledu na jejich politické přesvědčení a stranickou příslušnost.

─────

Po plzeňské „epizodě“, která byla jakýmsi stranickým „vyhnanstvím“ pro ideologicky zdatného stranického propagandistu z ÚV KSČ, se po částečném politickém uvolnění Č. Císař vrátil zpátky do Prahy. V roce 1957, rok po historickém XX. sjezdu KSSS a po zahájení procesu „destalinizace“ v SSSR i v jeho „satelitech“, se zkušený stranický „šíbr“ Č. Císař stal zástupcem šéfredaktora ústředního deníku KSČ „Rudé právo“ a později časopisu „Nová mysl“, kterou vydávalo rovněž „Rudé právo“ – jako „revue marxismu-leninismu“ neboli teoretický měsíčník pro stranické propagandisty.

Členem redakčního kruhu „Nové mysli“ byl Č. Císař již od r. 1950. Jeho blízkými spolupracovníky byli spolehliví „ochránci“ ideové čistoty marxismu-leninismu: J. Dolanský, G. Bareš, J. Frejka (= souzený a popravený spolu s R. Slánským v r. 1952), J. Hendrych, B. Köhler, V. Kopecký, K. Kreibich (= spoluzakladatel KSČ, původem sudetský Němec), F. Nečásek (= životopisec K. Gottwalda), Z. Nejedlý, Š. Rais (= ministr spravedlnosti v letech 1950-53, zodpovědný za zinscenované soudní procesy s M. Horákovou a dalšími oběťmi nezákonností), L. Štoll atd.

Angažmá Č. Císaře ve stranickém tisku KSČ bylo náhle ukončeno v r. 1965, a to na zásah prezidenta republiky A. Novotného, který tohoto politického kariéristu nesnášel kvůli své zásadovosti: v letech 1965-1968 pak Císař působil jako velvyslanec v Rumunsku (díky znalosti francouzštiny). Události Pražského jara 1968 znovu umožnily, aby se kariérista Č. Císař znovu vrátil do celostátní politiky – jako ministr školství i jako zvažovaný kandidát na funkci prezidenta republiky. Nutno podotknout, že na „ježka“ ostříhaný komunistický pseudointelektuál Č. Císař neměl vedle vojáka L. Svobody žádnou reálnou šanci uspět. (Výjimkou bylo málo početné studentstvo, které kandidaturu Č. Císaře podporovalo.)

Co se týká vztahu mezi A. Novotným a Č. Císařem, panovala v něm naprostá nedůvěra. Pro Novotného byl Císař podezřelý a nedůvěryhodný již tím, že před válkou studoval na francouzských školách. Nejednalo se pouze o rozdíly ve vzdělání, ale i o celkový přístup „staré“ generace stranických funkcionářů (Novotný a spol.) ke generaci mladších činitelů (Č. Císař, Z. Mlynář). Císař a Mlynář byli vnímáni jako kariéristé a prospěcháři, kteří se pokoušeli tyto starší funkcionáře z jejich pozic postupně vytlačit a nahradit.

Naproti tomu A. Novotný byl původem dělník, který byl zvyklý žít skromně a nepovyšovat se nad ostatní. (Ačkoliv to zní jako fráze, odpovídá to skutečnosti, které by dnes sotva kdo uvěřil.) Č. Císař (*1920) představoval příslušníka „mladé“ generace stranických funkcionářů: zatímco on vystudoval ve Francii, Z. Mlynář (*1930) v Moskvě. (Byl spolužákem a kamarádem pozdějšího sovětského „vůdce“ M. Gorbačova.)

●●●

O čem psal soudruh Č. Císař v roce 1952 v plzeňské „Pravdě“?

První článek Č. Císaře, vedoucího oddělení propagandy a agitace KV KSČ v Plzni, byl otištěn dne 19. 9. 1952, dva měsíce před začátkem soudního procesu s R. Slánským. Císařův článek má název: Vysoko vyzdvihnout jméno člena strany. O Slánském v něm není ani slovo: jde o povšechné, nic neříkající fráze typického stranického byrokrata a propagandisty. V článku se mimo jiné uvádí: „…Příkazem pro každého člena [KSČ] je přísná bdělost a ostražitost proti třídnímu nepříteli, především naprosté zachovávání stranických a státních tajemství.“ (Pravda, roč. XXVII, č. 76, 19. 9. 1952, str. 2)

V podobném, nekonkrétním duchu se nese i další článek Č. Císaře k 35. výročí VŘSR. Má titulek Vítězná cesta a píše se v něm toto: „…A kdyby nás potkaly další překážky, a kdyby nás třídní nepřítel jakkoli provokoval k panice – nás nic nezlomí, my věříme v naše síly a my zvítězíme! (…) Takový je náš slib bratrskému sovětskému lidu k slavnému 35. výročí Velké říjnové socialistické revoluce.“ (Pravda, roč. XXVII, č. 90, 7. 11. 1952, str. 2)

Jako strážce ideové čistoty KSČ se Č. Císař ozval znovu až po popravě R. Slánského (†3. 12. 1952), s nímž publikoval na stránkách „Nové mysli“ podobně uvědomělé články ještě v r. 1951, kdy byl generální tajemník ÚV KSČ na vrcholu své moci. Císař svůj článek nazval: Strana je všechno! A že to myslel smrtelně vážně, potvrdil mimo jiné tím, že ze skromnosti (nebo ze strachu?) ke svému jménu připsal pouhé nic neříkající sdělení: „člen KSČ, Plzeň“. Na protřelého stranického „šíbra“ to byla velmi neobvyklá skromnost! Takže: už nikoli vedoucí oddělení propagandy a agitace (= ideologické oddělení KV KSČ)?

V článku se uvádí: „Strana je všechno! Proto upevňujeme řady strany a jednotu strany kolem gottwaldovského Ústředního výboru. Proto očišťujeme stranu od všelijakého trockisticko-kosmopolitického neřádu. Proto ve smyslu našich stanov zvyšujeme ideologickou, politickou a organisační aktivitu členů a organisací strany. Proto se ještě houževnatěji učíme vítězným zkušenostem slavné strany Lenina a Stalina.“ (Pravda, roč. XXVII, č. 102, 19. 12. 1952, str. 1)

Ve dnech, kdy se i u nás slavilo 73. výročí narozenin J. V. Stalina (*19. 12. 1879), se soudruh Č. Císař osmělil ještě víc a pustil se i do „Slánského a jeho spiklenecké bandy“. Trvalo mu to déle než jiným soudruhům, ale u toho už zůstal: zločinec byl popraven a jednota strany a lidu zachráněna. Článek s názvem Devátý svazek Spisů soudruha Stalina je sice recenzí, ale našlo se tam i místo pro vyjádření politického postoje tohoto soudruha, který včas utekl před „trestající spravedlností“ z Prahy až do daleké Plzně.

Soudruh Č. Císař se v tomto článku vyznává ze svých názorů na nedávný soudní proces se stranickými renegáty v čele s R. Slánským těmito slovy: „…Protistátní spiklenecká banda Slánského chtěla ujít osudu trockistů a poučena odhalením titovské fašistické kliky snažila se licoměrně ve všech oblastech hlasitě souhlasit s politikou strany. (…) Ani takové podvody však gangsterským spiklencům nebyly nic platné. Díky bdělosti Ústředního výboru a soudruha Gottwalda byly odhaleny rozpory mezi jejich slovy a činy a celá banda byla postupně pochytána a zneškodněna.“ (Pravda, roč. XXVII, č. 103, 23. 12. 1952, str. 3)

●●●

Rok 1953: oplakávání soudruhů J. V. Stalina a K. Gottwalda

Ještě začátkem roku 1953 doznívala v našem tisku po celé republice vlna „spravedlivého“ rozhořčení nad řáděním „bandy Slánského“. Smrt těchto „elitních“ soudruhů byla po několika měsících vystřídána úmrtím těch, kteří je poslali na šibenici. I tak někdy vypadá „spravedlnost“ – ta vyšší od Pánaboha, kterou komunističtí neznabozi nikdy neuznávali. Ta „paní s kosou“ na jejich názory přesto nedbá a bere jednoho po druhém: tady žádná privilegia mocných neplatí a platit nebudou.

Ještě týden po Novém roce 1953 přišel Z. Ungermann na stránkách plzeňské „Pravdy“ se svou analýzou mezinárodně politického dopadu odsouzení a popravy skupiny R. Slánského. Tentokrát všechny cesty vedly nikoli do Říma, nýbrž do Washingtonu. Článek byl otištěn pod titulkem Tři zhroucené naděje amerických imperialistů. V něm autor píše:

„Rozdrcení protistátního centra, vedeného Rudolfem Slánským, vážně zasáhlo americké válečné paliče. Byla jim z rukou vyražena nebezpečná a zákeřná zbraň. Ztratili agenturu, na kterou tak spoléhali, kterou s takovým úsilím vytvářeli, sledujíce uskutečnění svých hanebných záměrů: rozpoutání války proti Sovětskému svazu a zemím lidové demokracie a restauraci kapitalismu v těchto zemích. – Slánského smečka zrádců a špionů byla poslední velkou nadějí amerických imperialistů na zvrat v naší vlasti, na přetvoření naší země ve vojenskou základnu proti SSSR po vzoru fašistické zrůdy Tita a jeho kliky. Protistátní spiklenecké centrum, které po léta bylo pečlivě skrývanou zálohou světové kontrarevoluce, stanulo po Únoru 1948 v první linii její záškodnické sebranky. Proto američtí imperialisté tak hořekují a běsní nad jeho zneškodněním. Vždyť odhalením a rozdrcením tohoto nepřátelského centra byl naší stranou v čele se soudruhem Gottwaldem již potřetí rozbit pokus imperialistů o vyrvání moci z rukou naší dělnické třídy, z rukou našeho lidu, který se stal pánem ve své osvobozené vlasti.“ (Pravda, roč. XXVIII, č. 2, 6. 1. 1953, str. 2)

O dva měsíce později již bylo všechno jinak. Zemřeli totiž dva nejvyšší soudruzi, k nimž upínali českoslovenští komunisté všechny své naděje: J. V. Stalin (†5. 3. 1953) a K. Gottwald (†14. 3. 1953). Oplakávání obou těchto komunistických vůdců se na stránkách plzeňské „Pravdy“ slilo v jeden velký, celonárodní smutek. Vedle teoretických článků zde byly otištěny i oslavné básně, byť nedosahovaly těch „kvalit“, jaké v té době předvedl uvědomělý svazák P. Kohout.

Jednu z prvních básní o J. V. Stalinovi napsal J. Bouzek pod názvem Ne, neodešel (Pravda, roč. XXVIII, č. 20, 10. 3. 1953, str. 3). Další z autorů, K. Fleissig, posluchač krajské politické školy KSČ v Karlových Varech, nazval svou báseň, kterou napsal den Gottwaldova úmrtí, takto: Za soudruhem Klementem Gottwaldem. Jednalo se o báseň-nekrolog (Pravda, roč. XXVIII, č. 22, 17. 3. 1953, str. 2). Následovaly dvě básně o K. Gottwaldovi: První z nich napsal R. Veselý, dělník z Bílé Cerkve, a dal jí název: Soudruh Gottwald je věčný; druhou báseň napsal J. Vršecký a nazval ji vskutku „originálně“: Soudruh Gottwald je s námi (Pravda, roč. XXVIII, č. 23, 20. 3. 1953, str. 5).

Vedle smutečních básní se na stránkách plzeňské „Pravdy“ vyznalo ze svého obdivu ke K. Gottwaldovi hned několik pedagogických pracovníků z plzeňských vysokých škol. Předseda závodní organizace KSČ Pedagogické fakulty v Plzni V. Laštovka zde otiskl článek pod titulkem: Klement Gottwald, strážce jednoty strany. V témže čísle „Pravdy“ zveřejnili své články další dva akademici: prof. Dr. J. Křečan, děkan lékařské fakulty v Plzni svůj nekrolog o K. Gottwaldovi nazval: Krásný, moudrý, vlídný, opravdu lidský člověk. Druhý z autorů, Dr. J. Krofta, poslanec NS a děkan Pedagogické fakulty v Plzni, své „oplakávání“ nenahraditelného „kormidelníka“ čs. dělnické třídy pojal jako politickou výzvu: Musíme zdvihnout hlavy k ještě smělejšímu budování socialismu (Pravda, roč. XXVIII, č. 23, 20. 3. 1953, str. 3-4).

Na konci března a na začátku dubna 1953 byly v plzeňské „Pravdě“ zveřejněny další statě o J. V. Stalinovi a K. Gottwaldovi, např. V. Laštovka: VI. svazek Spisů Klementa Gottwalda (Pravda, roč. XXVIII, č. 25, 27. 3. 1953, str. 2); G. Rada (předseda KNV): Klement Gottwald – pravý otec naší svobodné, lidově demokratické vlasti (Pravda, roč. XXVIII, č. 26, 31. 3. 1953, str. 2); I. Skála: Geniální dílo J. V. Stalina – neomylný průvodce mezinárodní situací (Pravda, roč. XXVIII, č. 26, 31. 3. 1953, str. 2); Č. Fremr: Klement Gottwald – učitel socialistické výstavby našeho hospodářství (Pravda, roč. XXVIII, č. 27, 3. 4. 1953, str. 2).

Soudruh Č. Císař, který ve zdraví přečkal vnitrostranické „zemětřesení“ v souvislosti s procesem s R. Slánským, to po smrti obou soudruhů, Stalina i Gottwalda, „vzal z jedné vody na čisto“. Nejdříve pochválil genialitu velikého generalissima Stalina a vzápětí z Gottwalda i ze Stalina udělal ideologická „dvojčata“. V článku s názvem Veliký Stalinův zákon se „šéfideolog“ plzeňského KV KSČ pustil do výkladu Stalinova „veledíla“, brožurky s titulem „Ekonomické problémy socialismu v SSSR“.

V závěru této přeideologizované stati Č. Císaře se píše: „… Stalinův základní ekonomický zákon socialismu má ohromnou mobilisující sílu pro všechny dělníky, pracující rolníky a příslušníky pracující inteligence. Je prostý a srozumitelný každému člověku. (…) Naplňovat denní budovatelskou prací požadavky základního ekonomického zákona socialismu – toť jeden z našich nejdůležitějších úkolů při uskutečňování odkazu velikého Stalina a našeho drahého soudruha Gottwalda.“ (Pravda, roč. XXVIII, č. 24, 24. 3. 1953, str. 2)

Doslova ideologická žeň těch nejplnějších klasů se nabízí čtenářům při čtení druhé Císařovy statě, kterou opatřil titulkem: Klement Gottwald – spolubojovník velikého Stalina. Uvádí se v ní toto:

„Obrovské, věky přetrvávající je dílo Klementa Gottwalda, který celý svůj život proletářského revolucionáře zasvětil nejušlechtilejší věci na světě – věci osvobození pracujících od kapitalistického jařma, věci socialismu a komunismu. V tom se stal vynikajícím žákem nesmrtelného Lenina a oddaným spolubojovníkem velikého Stalina. (…)

Neúprosně bil zrádce všeho druhu, všechny ty Jílky, Boleny, Guttmanny, Slánské a ostatní agenty kapitálu, kteří se podvodně vetřeli do strany a do vysokých funkcí. (…)

Soudruh Gottwald stál po boku Sovětského svazu a soudruha Stalina v boji proti piklům mezinárodní buržoasie, připravující přepadení sovětské země, a nemilosrdně odhaloval účast československé buržoasie v těchto piklech. Právě tak věrně stál při straně bolševiků v boji proti trockisticko-zinověvským, bucharinským a jiným zrádcům. (…)

Soudruh Gottwald v boji proti nepřátelům obhájil leninsko-stalinské principy výstavby strany, odhalil záškodnické methody v práci stranických orgánů, sváděných na scestí bandou spiklenců, a jasně narýsoval cestu k úspěšnému plnění politiky strany na všech úsecích socialistického budování. (…)

My, českoslovenští pracující, jsme žáky soudruha Gottwalda. Jeho veliké dílo, které předčasně opustil, ochráníme, rozmnožíme a vítězně dokončíme. Půjdeme dále a stále směleji vpřed, leninsko-stalinskou cestou, kterou nám ukázal nezapomenutelný soudruh Gottwald, spolubojovník velikého Stalina.“ (Pravda, roč. XXVIII, č. 29, 10. 4. 1953, str. 2)

Ano, to jsou rázná slova jiného soudruha Č. Císaře, který v době politické nejistoty po zatčení a uvěznění R. Slánského našel útočiště u svých soukmenovců v Plzni. Je to jiný muž, než byl později rozbředlý, ideově kolísající politický komediant, jak si ho ti starší z nás pamatují z roku 1968 nebo 1989. Inu, někteří soudruzi dokázali metat kozelce lépe a obratněji než artisté v cirkuse. Kam se na ně hrabou dnešní političtí populisté?

●●●

O čem ještě psala plzeňská „Pravda“ v roce 1953?

Samozřejmě – také o řadě tehdy důležitých událostí, domácích i zahraničních, např. o uzavření příměří v Korejské válce (27. 7. 1953). Dočteme se zde i o stávce zdejších dělníků po měnové reformě (1. 6. 1953). Této události je věnován redakční článek s titulkem Plzeňští pracující se vypořádají s reakcí. (Pravda, roč. XXVIII, č. 45, 5. 6. 1953, str. 2)

Výrazem „reakce“ nejsou myšleni kapitalisté a představitelé nekomunistických stran, kteří byli poraženi v Únoru 1948, nýbrž nespokojení plzeňští dělníci, kterým se nelíbilo, že je „lidově-demokratický“ režim měnovou reformou ožebračil, a to znehodnocením jejich celoživotních úspor. Přesto se dobová propaganda nepřesvědčivě pokoušela tvrdit, že k reformě došlo proto, aby byly definitivně tyto zbytky „vykořisťovatelů“ zbaveni svého „nakřečkovaného“ majetku.

Stávka z 1. 6. 1953 byla prvním otevřeným konfliktem mezi vládnoucími komunistickými funkcionáři (patřil k nim i Č. Císař) a dělnickou třídou, jejíž zájmy údajně komunisté hájili. (Někteří z těchto funkcionářů již v té době hájili pouze své vlastní zájmy: hrabali a hrabali, dokud to šlo.) Pravda byla ovšem jiná: po zádech dělníků se vydrápali do svých mocenských pozic ti nejotrlejší činovníci KSČ. A některým z nich jejich moc zachutnala tak moc, že se jí až do roku 1989 odmítali vzdát.

Plzeňská „Pravda“ přinesla na počátku léta 1953 také zajímavý článek o potlačení protikomunistického povstání ve východním Berlíně, které rovněž organizovali dělníci, jejichž nespokojenosti s výkonovými normami prý zneužili provokatéři. Jak jinak, že ano? Toto vystoupení německého „proletariátu“ bylo primárně namířeno proti okupantům v sovětské okupační zóně Německa (= NDR). Akce povstalců byla potlačena vojsky Rudé armády ve dnech 16.-17. 6. 1953: vojenské potlačení dělnických nepokojů zaplatilo životem okolo 500 osob, později bylo souzeno za účast v těchto pouličních nepokojích 1500 lidí; dva z nich byli odsouzeni k smrti.

O protikomunistickém povstání východoněmeckých dělníků, kteří mimo jiné volali po opětovném sjednocení okupovaného Německa, se v plzeňské „Pravdě“ rozepsal již zmíněný komunistický propagandista – V. Laštovka, a to v článku Oč šlo v Berlíně. V závěru tohoto článku si autor na položenou otázku sám odpovídá: „O pokus imperialistů k rozpoutání nové války. Mírumilovní občané NDR a příslušníci Sovětské armády v Berlíně, kteří zmařili imperialistické špinavé plány, zabránili novému válečnému požáru.“ (Pravda, roč. XXVIII, č. 53, 3. 7. 1953, str. 3)

K tomuto článku pouze připojím doplňující informaci o tom, že titíž „mírumilovní občané“ sovětské okupační zóny Německa a policejní složky tohoto „loutkového“ režimu několik dní bez úspěchu pátrali po skupině bratří Mašínů, která přes území NDR utíkala na Západ – do západních okupačních sektorů Německa. Ani tisícovkám těchto ozbrojenců se nepodařilo celou skupinu uprchlíků z ČSR dopadnout: chytili pouze V. Švédu a Z. Janatu, kteří byli následně souzeni a dne 2. 5. 1955 popraveni v Praze na Pankráci.

●●●

Namísto památníku osvobození socha J. V. Stalina

Jako tečku za tímto listováním dobovým tiskem připojuji plný text článku Dík lásky a vděčnosti. Bezprostředně po odstranění sochy T. G. Masaryka z Památníku národního osvobození v Plzni bylo totiž rozhodnuto o jejím nahrazení sochou J. V. Stalina, která měla stát před budovou plzeňského muzea.

V článku se uvádí: „Asi před měsícem byla v kamenické dílně komunálního podniku města Plzně Stavební hmoty zahájena práce na soše J. V. Stalina, která bude stát před plzeňským museem. Podle modelu, jehož autorem je akademický sochař Josef Malejovský z Prahy, vytvářejí v této dílně soudruzi Jindřich, Valenta a Zahálka sochu J. V. Stalina. Pomník má být hotov k 36. výročí VŘSR. Pracuje se 12 hodin denně.“ (Pravda, roč. XXVIII, č. 63, 7. 8. 1953, str. 1)

Podnětem k odstranění sochy TGM z Památníku osvobození v Plzni byla skutečnost, že dne 1. 6. 1953 se v centru tohoto krajského města uskutečnila protivládní demonstrace při měnové reformě. Pomník TGM byl stržen jeřábem a rozbit koulí. Této akce se zúčastnili i zdejší herci, např. J. Větrovec. Ten měl údajně navléknout T. G. Masarykovi na krk oprátku, pomocí níž byla socha vyzdvižena z podstavce. Zpátky na své místo se replika původní sochy vrátila až po r. 1989. Nová socha TGM byla odlita v plzeňské Škodovce a znovu odhalena u příležitosti státního svátku – 28. 10. 1991.

Ano, připomínat si pravdivě naši národní minulost může být poučné, ale i výchovné. Poučit se o tom, co jsme dosud nevěděli, na to není nikdy pozdě. Vyhneme se tím zbytečnému opakování chyb, jež naše společnost již kdysi udělala.

18. 9. 2020

‒ RJ ‒