Svobodné noviny na internetu

Pokud by někdo ze čtenářů, patřících k naší nejmladší generaci, nevěděl, co znamená výraz v uvozovkách, tomu je věnováno toto malé vysvětlení: Jedná se o totiž o refrén známé revoluční písně „Internacionála“, která se hojně zpívala při různých ceremoniálech také za minulého režimu před rokem 1989.

Působí-li dnes tato slova poněkud komicky, a to právě ve spojitosti s našimi komunisty-milionáři, není to vina této písně, nýbrž lidí okolo politického oportunisty par excellence ‒ Vojtěcha „Falmera“ Filipa.

Podobně neautentickou politickou stranou někdejší levice je dnešní sociální demokracie. Možná by nám mohl J. Foldyna objasnit, jak se to stalo, že ČSSD již přestala být stranou levice, původním politickým předvojem dělníků, nýbrž je to parta „korytářů“ a „trafikantů“.

Trochu jsem odbočil od původního tématu, ale jinak to nešlo. Dějiny dělnického hnutí se již ve školách neučí a bez těchto údajů jsou poznatky z dějepisu přece jen poněkud neúplné.

─────

Jak jsem se právě dočetl v Babišově politickém věstníku MF Dnes (5. 10. 2019), v KSČM se prý schyluje k nejhoršímu, co si bylo možno představit dosud pouze velmi obtížně. Prý již brzy vypukne komunistický Armaggedon, známý z výše uvedené revoluční písně. Ona „poslední bitva“, v níž se rozhodne o konečném vítězství revoluce na celém světě.

Na počátku 50. let 20. století komunisté strašili naše občany tím, že brzy na celém světě „zavlaje rudá vlajka“. Po vyhlášení Čínské lidové republiky před 70 lety to tak zpočátku doopravdy vypadalo. Pak přišly problémy a nějak se to zadrhlo.  Na konci 80. let 20. století pak celý ten komunistický „cirkus na kolečkách“ vyvrcholil pádem „Berlínské zdi“. Komunismus skončil, avšak komunisté v některých zemích, včetně té naší, „přežili“ svou politickou smrt, dál škodí a matou hlavy „zabedněným“ občanům.

Ani v případě zatím posledního mediálního výkřiku ze sekretariátu ÚV KSČM v ulici Politických vězňů v Praze to nebude tak horké, jak se zpočátku zdálo. Komunistům ubývají nejen členové strany, ale i volební preference. Před dvěma týdny si dokonce jedna agentura dovolila oznámit, že KSČM je již pod pěti procenty.

A pak začal mediální humbuk, který momentálně vrcholí sdělením o možných personálních změnách ve vedení této strany. O tom se ostatně mluví již delší dobu. Zatím to Vojta „Falmer“ pokaždé „ustál“, ale kdoví? Teď se prý objevilo hned několik kandidátů, kteří by ho měli vystřídat.

─────

Vraťme se ještě na chvilku do minulosti strany dnešních komunistů, do časů jejich největší slávy. Vždyť krátce po Únoru 1948, kdy se KSČ stala vládnoucí stranou na téměř 42 následujících let, „nabobtnala“ její členská základna na více než dva miliony osob. Dostali se tam nejrůznější kariéristé, kteří vycítili životní příležitost, jak si polepšit, co se týká společenského postavení i peněz. Když to straničtí „kormidelníci“ zjistili, začaly čistky, které se v dalších letech periodicky opakovaly. Jak po Únoru 1948, tak i po Srpnu 1968 bylo z KSČ vyhozeno vždy na půl milionu členů, kteří již přestali vyhovovat zpřísněným kritériím výběru.

Bylo to právě v době únorové vládní krize 1948, kdy v KSČ vzplála zatím „poslední bitva“, jež měla nadlouho určit běh našich dějin. Od těch časů se již na „barikádách“ nebojovalo. Ty skutečné tady byly ve známém revolučním  roce 1848, další pak v době Pražského povstání 1945. A do třetice jich pár vyrostlo v srpnu 1969, kdy si část našich občanů, ponížených sovětskou okupací z roku 1968, chtěla připomenout 1. výročí těchto tragických událostí.

Od té doby se již nebojovalo: ani na skutečných barikádách, ani na těch symbolických, pomyslných. Česká společnost, uvyklá od 2. poloviny 19. století tomu, že všechny důležité politické a sociální požadavky těch nejchudších občanů je třeba vybojovat v ulicích a na náměstích našich měst, se pod ideologickým vedením KSČ naučila politické pasivitě a spoléhání se na mocný stát, jenž všechno zařídí. Tento apolitický vztah občanů ke světu přetrvává i třicet let od poslední politické změny z konce roku 1989.

Za ty poslední tři dekády se toho změnilo dost, avšak pasivní přístup občanů zůstal. Navíc je doprovázen až ostentativním nezájmem mladé generace o dění v naší zemi. Změny prodělala i někdejší mocná KSČ, jejíž funkcionáři byli po r. 1948 zvyklí rozhodovat úplně o všem. A když si nevěděli rady, obrátili se o pomoc na „moudřejší“ soudruhy z Moskvy. Ti nikdy nezklamali. Když bylo nejhůř, poslali k nám i tanky a vojska o síle více než půl milionů mužů ve zbrani.

Změnám se neubránil ani někdejší „předvoj dělnické třídy“ – KSČ. Strana se po Listopadu 1989 „transformovala“ v neostalinistickou KSČM, která se až do parlamentních voleb z října 2017 tvářila jako „systémová“ a „demokratická“, aby po vítězství „babišovců“ (= ANO 2011) opět ožila, oprášila stará stalinistická hesla o třídním boji a proletářském internacionalismu a jala se znovu domáhat podílu na politické moci. Slabý a vydíratelný premiér A. Babiš jim to ochotně slíbí, a je-li k tomu donucen, i splní, jen aby mohl ještě pár měsíců vládnout.

Přesto musím souhlasit s těmi politickými komentátory, kteří tvrdí, že dnešní KSČM jen cení zuby, ale nikoho nepokouše. Je to prý jen „nahánění“ politických bodů před blížícími se volbami, ať už řádnými, či předčasnými. Komunisté totiž mezitím ztloustli, protože se mají moc dobře, zapomněli na někdejší poučky z učebnic marxismu-leninismu a stali se docela obyčejnými vyznavači konzumního stylu života, proti němuž před rokem 1989 tak vytrvale bojovali. Strana zdegenerovala jak ideově, tak i personálně. Ti politici, kteří ji dnes reprezentují, jsou jen karikatury skutečných revolucionářů z časů dělnického a komunistického hnutí.

Kdyby někdo ukázal fotografie těchto obtloustlých a obstarožních „pantátů“ z KSČM (Filip, Kováčik, Šimůnek atd.) některému z otců-zakladatelů komunistického hnutí, se zlou by se potázal. Musel by minimálně čelit nepříjemným otázkám, cože je to za „buržousty“ a z jaké politické strany pocházejí. Až by se dozvěděli, že jsou to komunisté, poslali by je rovnou do vězení nebo na popraviště, a to za „zradu komunistických ideálů a odkazu geniálních vůdců světového proletariátu“.

─────

Ano, tak to je. Žijeme doopravdy ve zvláštní době. Jako by to tak někdo naplánoval. Ty nejstarší politické strany se jedna po druhé připravují na svůj funus. Po ČSSD (1878, 140 let) také KDU-ČSL (1919, 100 let) až po KSČM (původní KSČ 1921, 100 let). Těm všem hrozí, že brzy skončí v Poslanecké sněmovně (PS) a možná v politice vůbec. Vegetování na krajské a komunální úrovni už není tak zajímavé (nejen finančně), navíc PS odhlasovala krácení odměn za souběžně vykonávané funkce, včetně komunálních politiků. To všechno se pravděpodobně projeví i v minimálním zájmu o obsazování kandidátek jednotlivých stran a hnutí.

U všelijakých místních sdružení a nezávislých kandidátů to ještě jde, ale některé strany již nejsou nyní schopny postavit svou samostatnou kandidátku. Bude to stále obtížnější. Lidé ztrácejí zájem o politiku, nechtějí odtajňovat své majetkové poměry, k čemuž jsou nuceni díky platné legislativě, a navíc se bojí možného trestního stíhání za chybná rozhodnutí zastupitelů. To jsou faktory, které limitují zájem občanů o to, aby se politicky angažovali, třebaže právě na komunální úrovni mají největší šanci poměry měnit k lepšímu.

Dnešní KSČM ústy svých politiků často hovoří o potřebných změnách, ale ve skutečnosti žádné nenabízí. Namísto „okoukaného“ a beznadějně profláknutého V. Filipa, jenž si nejvíc ublížil svými hloupými mediálními výroky, se nám snaží nabídnout stejně obstarožní „pantáty“ s panděrem, které by mohli vozit na trakaři, jen o pár let mladší. Ti ovšem sotva přilákají nové členy strany a odradí i zbytek dosavadních voličů.

Ostatně – průzkumy volebních preferencí a analýzy přesunů voličů mezi jednotlivými stranami jednoznačně potvrdily předpoklad, že ANO 2011 totálně „vyluxovalo“ voličskou základnu ČSSD i KSČM. Tím fakticky obě tyto strany zanikly. Žijí pouze díky svým funkcionářům, kteří ještě sedí buď v PS, nebo v různých dozorčích radách a na dalších „trafikantských“ místech.

A co nám KSČM nabízí jako náhradu za V. Filipa? Posuďte sami: O. Bubeníček, K. Konečná, L. Luzar, J. Skála či S. Grospič. Za takovou „nabídku“ děkuji. Nemám zájem. Proboha, koho chtějí tyto politické „vykopávky“ oslovit? Jediný z výše jmenovaných, který má podle mne nejsolidnější vyhlídky, je L. Luzar z Ostravy, jehož názory jsem už párkrát pochválil, protože tohoto poslance považuji za to nejlepší, co dnešní KSČM reprezentuje. Zbytek vyjmenovaných adeptů na nového předsedu KSČM nemá absolutně žádnou šanci kohokoliv oslovit, natož pak uspět ve volbách.

KSČM se ocitla ve stejné situaci jako ČSSD. Ráda by se utkala se svými soupeři v příštích volbách, ale zapomněla na to, že ji nejspíš nikdo volit nebude. Je totiž čtvrt hodiny po dvanácté. „Lodivod“ V. Filip propásl šanci odejít včas a se ctí. Teď už to bude jedině s ostudou. Podobně i jeho „kámoš“ M. Zeman, který bude čekat, až si pro něho přijde ta „paní s kosou“. Odejít včas patří k velkému politickému umění. A odejít zároveň důstojně a bez zbytečného cirkusu, jak se to podařilo K. Gottovi, je kousek přímo virtuózní. Filipovi a Zemanovi zůstane jen ta nekonečná ostuda.

V souvislosti s nabídkou nových tváří pro funkci předsedy KSČM jsem si přečetl i některé návrhy, jimiž tito kandidáti hodlají oslovit své voliče a delegáty sjezdu, který je bude do funkce vybírat. Aspoň v tom musím KSČM pochválit – za dodržování vnitrostranické demokracie a respektování principu kolektivnosti v rozhodování. Tentokrát sice nenabízejí „tradiční“ znárodňování (správně: postátňování), nýbrž pouhé zakládání státních podniků nebo státem řízenou a kontrolovanou těžbu lithia. Co je na tom „novátorského“? Vždyť je to pořád tentýž „státní kapitalismus“, kterému se před rokem 1989 říkalo „reálný socialismus“!

Nikoho třicet let po „pádu komunismu“ nemůže překvapit, že dnešní KSČM má jen neustále se snižující členskou základnu: 30 tisíc osob vesměs postproduktivního věku. S tím už se nedají dělat žádné zázraky, ba ani postavit kandidátky této strany v obcích a ve městech. Nové členy se této straně dinosaurů již delší dobu nedaří získat, protože dnešní mladá generace raději volí Piráty. Ne kvůli „konopí“, jak se mnozí mylně domnívají, ale kvůli novým, neotřelým myšlenkám a postupům v politice.

Je to například princip výběrových řízení do důležitých funkcí, boj proti „trafikám“ v politice či důraz na větší zájem státu o postavení mladých lidí a rodin s malými dětmi, jakož i řešení bytového problému. To je přesně to, co může mladé lidi oslovit. Jde totiž o jejich život. O to, aby byl plnohodnotný. Nikoli placení předražených pronájmů bytových prostor, ale podpora státu při řešení bytového problému mladých lidí. Strana, která si dá tyto body do svého programu, nemůže ve volbách prohrát.  A protože komunisté nic z toho nedělají, nikdo je dnes již nevolí. Proč by to dělal?

ČSSD a KSČM již delší dobu nepředstavují strany politické levice, nýbrž jsou jen pozůstatkem kdysi vlivných „papalášských“ stran, pro něž je příznačné, že ač jejich členské základny ubývá, dobře placených funkcionářů a různých politických „trafikantů“ a dalších „vyžírek“ je tam stále dost. Díky tomu dnes postupně tyto strany hynou na úbytě. Týká se to jak ČSSD, tak i KSČM a KDU-ČSL. Ty všechny mají desetitisícovou členskou základnu a síť stranických sekretariátů po celé republice s placeným aparátem docela zbytečných lidí. Proto se konec těchto stran blíží mílovými kroky.

Ani jedna z nich už se do nové Poslanecké sněmovny (PS) nedostane. Možná i to naši společnost svým způsobem „osvobodí“ od zbytečné stranické byrokracie a pomůže to přiblížit politiku obyčejným občanům. Politiku je potřeba vrátit do ulic, jak se to podařilo V. Klausovi ml. při zakládacím sjezdu Trikolóry. Tak to vždy bývalo a tak je to správně.

Zkrátka: stále platí, že ze včerejších zásluh se nedá žít do nekonečna. To platí bez nadsázky i pro pokračovatelku strany soudruhů K. Gottwalda a G. Husáka v novém, „demokratické hávu“ ‒ KSČM. Svět „třídního boje“ a „posledních bitev, které vzplály“, je dávno pryč. Byli to přece právě komunisté, kdo kdysi tvrdil, že postaru se žít nedá. Opravdu nedá.

S tím, bohužel, nic nenadělají ani partajní ideologové a byrokrati z ulice Politických vězňů. Zbývá proto jediné: sbalit si svůj politický kufřík či batoh a najít si po těch letech „politikaření“ a vysedávání v různých sekretariátech či v parlamentu konečně nějakou pořádnou práci. Nebo odejít do důchodu, jak to dělají všichni normální občané. Politici totiž nejsou žádní „nadlidé“, i když by si to někteří jistě hodně přáli. Také Titanic jménem KSČM se začíná naklánět na bok a brzy půjde ke dnu. Mnoho našich občanů se již na tento okamžik těší. Říkají si: „Už aby to bylo!“

─────

O tom, že komunisté zaspali dobu a jsou již dlouho jaksi „mimo mísu“, nejlépe svědčí změny, které se odehrávají v myslích mnoha dnešních mladých lidí. Na mladou generaci kdysi hodně spoléhal soudruh G. Husák, který si byl dobře vědom toho, že jeho kolaborantský režim, opírající se sovětské tanky, bez získání podpory ze strany mladých lidí nemůže přežít. Proto učinil taková opatření, aby se relativně zvýšila životní úroveň obyvatelstva, aby bylo více dostupných bytů, aby se rodily děti a mladé rodiny byly zvýhodněny poskytnutím výhodných půjček. Husákovi to tehdy vyšlo a právě děti, narozené v 70. a 80. letech 20. století, k němu mají dnes vcelku příznivý vztah – kvůli svým rodičům.

Nicméně po těch třiceti až čtyřiceti letech se situace obrátila. Právě generace „Husákových dětí“, která mezitím obsadila všechna patra naší politiky a jež to vede od deseti k pěti, začíná narážet na limity vývoje. Léta prosperity končí a začínají problémy. Až se „Husákovy děti“ doplahočí k důchodovému věku, důchody možná budou tak nízké, že to nebude stačit na solidní život, ale na živoření. Po sto letech se můžeme dopracovat k tomu, že lidé budou žít z „žebračenek“ – podobně jako v letech Velké hospodářské krize (1929-1933).

Potomci „Husákových dětí“, tzv. mileniálové, si žádné problémy zatím nepřipouštějí. Jejich rodiče vydělávají dost peněz, a proto ani netuší, jaké problémy je čekají. Zatímco rodiče dnešních mladých byli zvyklí žít ve své původní vlasti a jen o dovolené vyjíždět do Chorvatska či jinam, mileniálové jsou již vychováni úplně jinak. Jsou to „Evropané“ a „světoobčané“, které nebude snadné vtěsnat do skromných, ba zhoršujících se životních podmínek, na jaké byli jejich rodiče zvyklí. Než žít v „zaprděném Česku“, raději se vydají do světa „na zkušenou“. A když budou chtít, tak se vrátí, což ovšem nikdy není jisté.

Kdo by si myslel, že této bezstarostné generaci, která nikdy nepoznala nedostatek čehokoliv ani bídu, je všechno „šumafuk“, přesto nebude mít pravdu. Tak zlé to zase není. Mladí se po letech politické pasivity začínají zajímat o svět okolo sebe. Možná to měli na svědomí A. Babiš a M. Zeman, ale dnes je to již tvrdá realita, s níž populisté, kteří vtrhli na naši politickou scénu po r. 2010, vůbec nepočítali. Mladým konečně došlo, že když se nebudou zajímat o politiku, ale rovněž o životní prostředí (nejde jen o Grétu ze Švédska!), pak jejich život za mnoho stát nebude. Jde totiž o jejich budoucnost, kterou si nechtějí nechat „ukrást“.

Potvrzením této změny v chování mladé generace, narozené po r. 2000, jsou nejnovější šetření sociologů a politologů. Některá zajímavá fakta zveřejnil dne 4. 10. 2019 „Deník.cz“. Průzkum, o němž informuje, se týkal mladých lidí do 35 let. Zcela překvapivě dopadly žebříčky popularity politiků, kteří se v naší zemi vystřídali po r. 1989, tedy za posledních třicet let. V tomto žebříčku se nejlépe umístil první polistopadový prezident V. Havel (54,2 %), po něm M. Zeman (11,6 %), V. Klaus (8,7 %) a jako nejhorší A. Babiš (3 %). Právě Babišův propad až na samé dno je nejlepším důkazem o tom, že mladí Babiše nevolí a volit nebudou, byť by důvody byly jakékoliv. Nelze vyloučit ani to, že dobu V. Havla si příliš idealizují.

Podobně dopadl žebříček sympatií k polistopadovým politikům. U mladých do 35 let opět zvítězil V. Havel (57 %), po něm následuje s velkým odstupem M. Zeman (19 %), dále A. Babiš (13 %) a V. Klaus (2 %). Pouhé jedno procento získali tito politici: P. Pithart, J. Dienstbier, M. Topolánek a B. Sobotka. Bez jediného bodu skončili: J. Ruml, C. Svoboda, I. Langer, P. Buzková, J. Paroubek, J. Tošovský, V. Špidla, J. Fischer, J. Rusnok a P. Nečas. (Kromě bývalé ministryně školství P. Buzkové bohužel jen samí muži. Taková je totiž česká politika.)

Postrádáte-li v tomto přehledu jména dvou dlouholetých předsedů KSČM, M. Grebeníčka a V. Filipa, budete zřejmě zklamáni. Mladí je nejspíš ani neznají a nepřikládají jim žádný význam. Pro budoucnost této země je to svým způsobem dobrá zpráva. Jinak nás, jak se stalo zvykem, sdělovací prostředky zásobují výhradně samými zprávami negativními.

4. 10. 2019

‒ RJ ‒