Marie Koldinská udělala z Historie.cs „agitku“ (1. část)

19. 1. 2025

„Tikající bombu“ si nastražili šéfové ČT sami svou nečinností

O pořadu „Historie.cs“ jsem v minulosti psal opakovaně a pokaždé velmi kriticky. Kdyby se vedení ČT zodpovědně zabývalo mými připomínkami ke kvalitě a obsahu tohoto vzdělávacího pořadu (nejedná se zdaleka jen o „obyčejnou“ publicistiku), nikdy by k těmto koncům nemohlo dojít.

Bez ohledu na vývoj kauzy M. Koldinské jsem se chystal opět o tomto pořadu psát, protože se mi hrubě nelíbil „sešup“, spojený právě s působením historičky Marie Koldinské (*1971) v roli moderátorky. Měl jsem dokonce již připravený titulek pro onen zamýšlený článek: Pořad „Historie.cs“ už jen „vaří z vody“! A protože vývoj v naší zemi se v posledních měsících nápadně zrychluje, akceleruje, a jeho dynamika slibuje uskutečnění zásadních politických změn v roce, do něhož jsme právě vstoupili, odehrálo se v závěru roku 2024 cosi, co i mě překvapilo a znepokojilo.

Právě v případě výše zmíněného pořadu se potvrdilo, že propojení státní moci (= Fialovy vlády) s médii (= ČT) je mnohem větší, než mnozí z nás, kteří jsme tyto varovné jevy kritizovali, pouze tušili. Teď už máme jistotu, že tomu tak doopravdy bylo. Jakousi podivnou souhrou okolností vyšlo najevo, že onoho pořadu, čím dál méně sledovaného, se držitelé moci rozhodli využít coby nového „nástroje“ svého ideologického působení na občany. (Je to stejné jako u internetového deníku „Forum24“, s nímž je Fiala doslova spojen „pupeční šňůrou“. Jak známo: „blbé“ názory se dají publikovat jen v „blbých“ médiích s velmi omezeným okruhem čtenářů.)

Tito „stratégové“ ze Strakovky (či odkud?) si neuvědomili jeden důležitý „detail“: pořad „Historie.cs sleduje dnes již jen nepatrný zlomek původních diváků. Ani já se na něj již pravidelně nedívám a pouze výjimečně při přepínání programů zjistím, že je vysílán další jeho díl. Důvodem je skutečnost, že úroveň tohoto pořadu již klesla tak hluboko, že to považuji za ztrátu času.

─────

Sluší se začít od Adama…

A protože jako profesionální historik celý život dbám na to, aby se při popisu a výkladu jednotlivých událostí postupovalo vždy od „začátku“ (s důrazem na souvislosti s příštími ději), učiním tak i tentokrát. „Historie.cs“ nespadla z nebe, nýbrž se stala výsledkem divácké poptávky po vzdělávacím pořadu, který by se novým, neotřelým způsobem věnoval našim dějinám: těm starším i těm novějším. To bylo ještě v časech, kdy ČT neměla tolik programů jako dnes (ČT1, ČT2). A kupodivu: stačilo to a fungovalo to! Komplikace, které se projevily v loňském roce, se objevily až mnohem později.

Publicistický cyklus, věnovaný českým (a československým) dějinám, byl zahájen dne 3. 9. 2007 dílem o Slovenském národním povstání. Pořad byl zpočátku vysílán na ČT2, později na „zpravodajském“ kanále ČT24. (Časem se z něho stal „kanál“ skutečný.) Dramaturgie se rozhodla pro účast dvou moderátorů, kteří se střídali. Starší úseky dějin uváděla vysokoškolská učitelka z FF UK Marie Koldinská (později provdaná M. Šedivá-Koldinská, dnes opět M. Koldinská); její bývalý manžel, I. Šedivý, působí na této fakultě jako vedoucí katedry českých dějin. Díly, které se týkaly českých a československých dějin po r. 1918, moderoval od samého začátku (od r. 2007) bývalý, dnes již nežijící novinář, publicista a scenárista Vladimír Kučera (1947-2019).

Třebaže již v posledních letech působení tohoto moderátora docházelo i k drobným pochybením, a to v důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu tohoto jinak velmi svědomitého a zodpovědného novináře (byl držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky), dosažená úroveň byla až do Kučerovy předčasné smrti (†4. 7. 2019) i na naše poměry velmi vysoká. Již v období let 2017-2019 se kvůli Kučerově opakované hospitalizaci, kterou ČT z nepochopitelných důvodů tajila, rozhodli tvůrci pořadu všelijak improvizovat: namísto nových dílů, které neměl kdo moderovat, se buď opakovaly díly starší, nebo nebylo v obvyklých časech (podle vysílacího schématu) vysíláno nic (běželo normální zpravodajství).

Teprve po Kučerově smrti bylo rozhodnuto o tom, že roli hlavního moderátora dostane bývalý normalizační ekonomický redaktor z časů soudruha J. Zelenky – Přemysl Čech. Ten sice v minulosti dělal průvodce řady historických pořadů, např. seriálů o Karlu IV. nebo o E. Benešovi, ale kromě „koketování“ s dějinami neměl se skutečnou historickou vědou nic společného. Právě jeho neprofesionální přístup způsobil, že úroveň pořadu „Historie.cs“ šla neuvěřitelným způsobem dolů. V jednom ze svých minulých článků na toto téma jsem označil způsob jeho moderování za „bramboračku“, ale ve skutečnosti to bylo mnohem horší.

Naštěstí v té době „vylepšovaly“ negativní působení P. Čecha dvě další moderátorky, které se vedle něho občas objevily: M. Koldinská, jež se i nadále věnovala starším úsekům českých dějin, a historička umění Barbora Půtová. Ta druhá nastolovala úplně nová, do té doby vůbec neotevíraná témata, např. z oboru archeologie či z kulturních dějin.

Doslova tragické působení „hrobaře“ P. Čecha skončilo po mnoha mých opakovaných upozorněních na adresu televizních šéfů, ale i kritikou v mých článcích v SN teprve v prvních měsících letošního roku. Podobně jako kdysi V. Kučera, objevil se následně i P. Čech poté, kdy přestal pořad „Historie.cs“ moderovat, v jiném publicistickém formátu – „Politické spektrum“ (před Kučerou to kdysi moderoval B. Klepetko), v němž vystupovali zástupci neparlamentních politických stran těsně před evropskými volbami na jaře 2024.

Někdejší moderátor P. Čech byl v té době potichu, aniž na to kdokoli upozornil (tajnůstkářství a kabinetní politika bývaly v minulosti vždy součástí působení politických „sektářů“ a všelijakých „spiklenců“), z tohoto pořadu „stažen“. K této změně zřejmě došlo v souvislosti s instalací M. Kubala do funkce šéfa zpravodajství ČT. Tato změna se logicky promítla i do sestavy tvůrců pořadu „Historie.cs“: namísto dosavadního dramaturga se v titulcích na konci pořadu objevilo nové jméno: Martina Riebauerová. Z titulků naopak zmizel J. Vondráček a později i Č. Franěk.

Spolu s osobou M. Riebauerové zmizel moderátor P. Čech, který dokázal stáhnout sledovanost pořadu téměř k nule, ale současně se objevil další, „výpomocný“, moderátor: bývalý politik ODS a herec Jihočeského divadla z Českých Budějovic – Jiří Šesták. Jeho „moderování“ nemá již s historií vůbec nic společného. Možná se kdosi domníval, že by to byla dobrá volba, protože krátce předtím dělal ředitele nově zřízeného „Muzea paměti XX. století“. (Nejnověji jej vede historik P. Blažek, který částí svého zadku sedí ještě v ÚSTR.)

Ta nejpodstatnější změna v moderování zmíněného pořadu se dostavila postupně, ale neodvratně: z odbornice na starší české dějiny M. Koldinské se „vyklubala“ prorežimní aktivistka a „kovaná“ propagandistka na poli „boje proti dezinformacím“. K odhalení jejího napojení na elitního vládního „komunikátora“ v oblasti bezpečnosti státu došlo až mnohem později – zhruba před měsícem. Zajímavé je, že to nikomu z kompetentních osob nevadí. Vláda P. Fialy se od tohoto skandálu nedistancovala (hraje si na „mrtvého brouka“, jako by se jí to netýkalo) a vedení ČT se zmohlo pouze na to, aby vyjádřilo nad provalením této aféry „znepokojení“. Přesto se „jede dál“, jako by se nechumelilo.

A protože se k tomu zatím skoro žádný profesionální historik nevyjádřil, doplním stanovisko vojenského historika J. Fiedlera (viz odkaz na článek za tímto textem), který se s M. Koldinskou z minulosti zná. Já se s ní osobně neznám a nijak toho nelituji. Jsem totiž toho názoru, že M. Koldinská se profesně znemožnila tím nejhorším možným způsobem, jak to lze udělat. Jako historička se doživotně diskvalifikovala a měla by skončit někde ve fabrice u pásové výroby ve třísměnném provozu. Je ve svém oboru nezaměstnatelná – do konce života. Horší to je ovšem s jejím „kámošem“ – „vládním komunikátorem“ plk. Otakarem Foltýnem. Ten by měl zmizet okamžitě a natrvalo. Nejlepším řešením by bylo, kdyby se nechal vystřelit na Měsíc.

To, co nám M. Koldinská spolu s O. Foltýnem předvedli, je typický český „Kocourkov“ v čele s brněnským „profesůrkem“, jenž si rád hraje na „úspěšného premiéra“. Je to lepší kabaret, než byl svého času východoněmecký zábavný pořad „Ein Kessel Buntes“, který byl vysílán v letech 1972-1992. Žijeme ve zvláštní době: Nikdo se za nic nestydí, třebaže by měl spíš zalézt někam do kouta a až do konce života tam zůstat. Obávám se, že nemáme ani dost těch koutů, kam by se tito výtečníci (počínaje Hradem, Strakovou akademií i Sněmovní ulicí čp. 4) mohli poschovávat. Je to největší „bída“ naší polistopadové politiky!

A co se týká České televize (ČT), tato údajně „veřejnoprávní televize“ se v čase po vánočních svátcích raději věnovala reprízám již odvysílaných dílů s M. Koldinskou. Několik dní za sebou nám servírovala všechny ty ohavnosti, které má tato moderátorka na svědomí. Čili: žádná sebereflexe ani u televizních šéfů, kteří se na druhé straně rozhořčují nad tím, že o tomto maléru nic nevěděli. Na druhé straně to „zachraňují“ fialovým oblečením, jako by se tím ta obrovská ostuda a totální morální fiasko mohly nějak zamaskovat. Na místě J. Součka i těch dalších neschopných „ředitelů zeměkoule“ ze zbytečné ČT bych okamžitě z funkce odstoupil. Nebo snad tito papaláši čekají na to, až je sami občané vyženou z Kavčích hor klacky? ČT je na okamžité zrušení – bez náhrady!

─────

Jak s tím vším souvisela sebevražda dramaturga A. Poledne?

Pořad „Historie.cs“ měl dlouhou dobu na starosti dramaturg Čestmír Franěk (*1954). Je to jeden z těch déle sloužících zaměstnanců, kteří působili v ČST ještě před rokem 1989, konkrétně v letech 1982-84. Následně byl tento uvědomělý soudruh (asi něco nepříjemného provedl, co se řediteli J. Zelenkovi nelíbilo) přeřazen do dělnické profese (pracoval v tiskárně Mír). Po změně režimu se pozvolna dostával zpátky „nahoru“: nejprve jako novinář a od r. 2000 i jako dramaturg ČT. Čili: typický „nepopsaný list“. To, že se tento bývalý normalizační poskok soudruha J. Zelenky a dalších komunistických propagandistů (je to podobný případ jako P. Čech) stal součástí „komplotu“ okolo M. Koldinské, nebude jistě náhoda. Ty se v politice zřídkakdy stávají.

Jak totiž vyšlo najevo, o propojení M. Koldinské coby moderátorky ČT s plk. O. Foltýnem, který je zaměstnancem Úřadu vlády ČR, věděl čirou náhodou právě Č. Franěk. Ten si ovšem tuto skutečnost jednoznačného „střetu zájmů“ nechal pro sebe (možná spoléhal na to, že si v tom televizním „Augiášově chlévě“ nikdo ničeho nevšimne), třebaže je tato skutečnost přímo zapovězena zákonem o ČT, zatajil to jak generálnímu řediteli ČT J. Součkovi, tak i řediteli divize zpravodajství ČT P. Mrzenovi. Samozřejmě – je to na okamžitý vyhazov: nejen Fraňka, který raději skončil sám, ale i obou jmenovaných soudruhů/pánů z vedení ČT. Jediná cesta, jak z toho maléru ven, je vyházet to všechno!

Zatímco Č. Franěk dělal „parťáka“ V. Kučerovi v pořadu „Historie.cs“ od samého začátku, tedy od r. 2007, později se této role ujal jiný, stejně starý kolega – dramaturg Aleš V. Poledne (1954-2017), který do ČT nastoupil v r. 2000. Již v té době patřil ke zkušeným novinářům, kteří se věnovali aktuálnímu mezinárodnímu dění. Ve starších dílech zmíněného pořadu je v závěrečných titulcích pokaždé uváděn jako dramaturg až do tragické smrti v r. 2017.

Třebaže o sebevraždě tohoto televizního dramaturga, k níž došlo dne 8. 9. 2017, a to přímo v budově Zpravodajství ČT, informoval výhradně bulvární tisk, samotná událost signalizovala již tehdy, že na Kavčích horách je cosi „shnilého“ a hodně páchnoucího. Málokdy se totiž stává, že jinak úspěšný pracovník z ničeho nic vyskočí ze třetího patra budovy a způsobí si smrtelné zranění. Dramaturg A. V. Poledne prý podle tvrzení deníku „Blesk.cz“ čelil výhrůžkám. Ani bulvár si tehdy netroufl sdělit víc. Souvislost s politikou proto nelze vyloučit. Zdá se, že zákulisní boje a s nimi spojené „tajnůstkářství“ mají na Kavčích horách dávnou historii. Na resuscitaci jmenovaného dramaturga se údajně podíleli jak moderátor V. Moravec, tak i šéf kameraman A. Cigánek. Bohužel – neúspěšně.

V každém případě platí, že po této tragické události se poměry v pořadu „Historie.cs“ začaly měnit a kvalita pořadu zhoršovat. Všechno to skončilo smrtí V. Kučery o dva roky později (2019). Pak už to šlo z kopce velkou rychlostí. Pořad definitivně „pohřbil“ P. Čech. Jeho „dílo“ pak dokonala svým skandálem M. Koldinská. Její sebevědomí a nadšení, s nímž své díly moderovala těsně před vypuknutím „skandálu Koldinská-Foltýn“, spíše ukazovaly na to, že s tak brzkým a náhlým koncem svého účinkování v této „šaškárně“ nepočítala. I tady byl vývoj rychlejší než hlavní aktéři tohoto skandálu.

[O utajované sebevraždě dramaturga A. Poledne se čtenáři dozvědí víc z prvního odkazu za tímto článkem.]

─────

V roce 2024 Koldinská již jen „vařila z vody“…

Abych toto své tvrzení z mezititulku opřel o konkrétní fakta, nabídnu čtenářům SN několik postřehů, které jsem si zapsal pro pozdější využití poté, kdy jsem zhlédl další z dílů zmíněného pořadu, v nichž M. Koldinská vystupovala v roli moderátorky.

Tento přehled začnu poznámkami k pořadu se zajímavým názvem: Hlavačkovo a Grebeníčkovo Uherské Hradiště. Ten byl odvysílán na ČT24 dne 15. 6. 2024 po 21.00 hodině. Pořad moderovala M. Koldinská, a to v rozporu s dosavadními zvyklostmi, přestože se jedná o odbornici na starší dějiny. A protože této problematice evidentně málo rozumí a na rozdíl ode mě se jí v minulosti ani nezabývala (a dostatečně si to nenastudovala), byl výsledek žalostný.

Naprosto nevhodná, ba nešťastná, byla již samotná volba názvu tohoto dílu pořadu. Označit někdejší sídlo Hradišťského kraje (od r. 1949 Gottwaldovského), Uherské Hradiště (toto královské město bylo založeno Přemyslem Otakarem II. v r. 1257), „Hlavačkovým a Grebeníčkovým“, je pokusem o vytváření jakési retroaktivní, ideologicky pokřivené a ahistorické konstrukce. Málokdo z tehdejších obyvatel tohoto města totiž věděl o tom, že v budově bývalé krajské věznice v Uh. Hradišti se odehrává něco nekalého, co souviselo s činností tajné komunistické policie – StB.

veznice-uh.-hradiste.jpg

Ano, věznice v Uh. Hradišti se po r. 1948 stala součástí masových represí komunistického režimu vůči římskokatolické církvi, ale i řadových věřících a představitelů nekomunistických stran, kteří byli po Únoru 1948 vytlačeni na okraj politické scény, a tudíž se stali psanci komunistického režimu. Po známé „orelské pouti“ na svatý Hostýn v létě 1948 (byl na ní přítomen i olomoucký arcibiskup K. Matocha) se mnoho účastníků této akce dostalo do rukou vyšetřovatelů StB z Uh. Hradiště. Část z nich byla již na přelomu let 1948/49 podrobena fyzickému mučení elektrickým proudem, aby estébáci z těchto osob vynutili přiznání k tzv. protistátní činnosti. Přitom většina těchto jedinců nic nezákonného nespáchala: pouze se zúčastnili pravidelně pořádaného církevního shromáždění na posvátném místě, které mají v úctě všichni obyvatelé Moravy.

To, co se ve zmíněné věznici odehrávalo, je časově velmi úzce ohraničeno. Vzhledem k tomu, že po vzniku Gottwaldovského kraje v r. 1949 nebyla v tomto městě (Gottwaldově, před r. 1949 Zlíně) žádná věznice, bylo rozhodnuto používat i nadále původní krajskou věznici, která byla postavena v 90. letech 19. Století v Uherském Hradišti. Ta sloužila jak za První republiky, tak i pro potřeby německých okupantů za Protektorátu. V letech 1948-1960 jí využívali i komunisté, zejména v tom nejhorším období „rudého teroru“. Při vyšetřování osob, zapojených do odbojové činnosti skupin „Světlana“ a „Hory Hostýnské“ zde bylo i několik odsouzených odpůrců režimu popraveno na šibenici přímo na nádvoří této věznice. Později byly absolutní tresty vykonávány výhradně v Praze na Pankráci. Po zrušení Gottwaldovského kraje (1960) přestala být tato věznice vyžívána. Od té doby chátrá: již šest desítek let. Její roli převzala vazební věznice v Brně-Bohunicích.

Jako hosty výše uvedené debaty si M. Koldinská pozvala tyto osoby: novináře a badatele Luďka Navaru, který není profesionálním historikem, ale má značné zásluhy o popularizaci problematiky protikomunistického odboje, dále Štěpána Daňka, Zdeňka Homolu a historika Pavla Portla ze Slováckého muzea v Uh. Hradišti. (Jedná se zřejmě o příbuzného regionální vlastivědné pracovnice Ludmily Portlové.)

V pořadu se sice hodně mluvilo (spíše se „mlátila prázdná sláma“), ale diváci se kromě povšechných frází a známých faktů nic nového nedozvěděli. Tento díl jsem měl možnost sledovat až od jeho druhé poloviny, a proto nevylučuji, že mi něco mohlo uniknout. To podstatné, co bylo však zřejmé okamžitě, byl nedostatečně vysvětlený historicko-politický kontext té doby s přihlédnutím ke specifikům tohoto regionu.

O Hlavačkovi a Grebeníčkovi se tam sice stále dokola mluvilo, ale nikdo z debatérů nám neřekl např. to, že plk. L. Hlavačka (1911-2005) byl rodákem ze Starého Města u Uh. Hradiště (v té době se již jednalo o poměrně známou archeologickou lokalitu, od jejíhož výzkumu staroslovanského osídlení z doby Velké Moravy si komunistický režim hodně sliboval i kvůli podpoře své ideologie), kdežto Alois Grebeníček (1922-2003) pocházel z vesnice Jalubí u Velehradu. (Poté, kdy byl od StB vyhozen, působil v místním JZD jako jeho předseda.)

Hovořilo se přirozeně i o násilných vyšetřovacích metodách, o nichž se šířily různé zvěsti mezi zdejším obyvatelstvem. Na rozdíl od jiného „historika“, poslance ODS P. Žáčka, který před plénem Poslanecké sněmovny tvrdil, že v této věznici měli „elektrické křeslo“, se účastníci debaty zmínili rovněž o mučení elektrickým proudem, ale podrobněji to nevysvětlili. Kromě bití byla část vězňů podrobena proceduře mučení pomocí tzv. elektrických bot. Ty nechal ve zlínské továrně Svit (dříve firma Baťa) již někdy v roce 1948, ještě v časech ředitelování JUDr. Ivana Holého (za války byl agentem Gestapa a SD), samotný L. Hlavačka.

Kvůli množícím se stížnostem na toto mučení nařídil brněnský Státní soud vyšetřování přímo v této věznici. O šetření tehdy rozhodl přímo předseda Státního soudu v Brně JUDr. Jaroslav Horňanský. Samotné vyšetřování probíhalo ve dnech 9. a 10. 3. 1949 za účasti úředního lékaře KV SNB v Brně MUDr. Miloše Vlčka a vyšetřujícího soudce Dr. Floriána. Celkem bylo podrobeno tomuto šetření 63 vyšetřovanců z věznice v Uh. Hradišti. „Záznam“ z tohoto vyšetřování byl zveřejněn v SN č. 1/1997, str. 5 (viz odkaz za tímto článkem).

Navzdory těmto zjištěním, kdy bylo všechno podrobně zdokumentováno, se zjištěná fakta komunistickému režimu nehodila do krámu. A tak šla celá tato akce „do ztracena“. I tak ke změnám došlo: elektrické boty se přestaly používat, ale násilí ze strany vyšetřovatelů neskončilo. (Jak mi ještě za svého života potvrdila jedna z vězeňkyň, Anna Honová z Uh. Brodu, někteří vyšetřovatelé používali býkovec i vůči ženám.)

Zlom nastal až po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda (1953) a zejména po XX. sjezdu KSSS, kdy začalo i u nás vyšetřování některých příslušníků StB kvůli používání násilných metod při výslechu. Paradoxem této doby bylo, že zatímco A. Grebeníček byl od StB vyhozen, jeho nadřízený, plk. L. Hlavačka, byl dokonce povýšen na generála a následně povolán na Ministerstvo vnitra do Prahy. Později byly jeho „zásluhy“ oceněny tak, že se mohl podílet na zabezpečení státních hranic tím, že do drátěných zátarasů byl zaveden (na Hlavačkův návrh) elektrický proud o velmi vysokém napětí.

prukaz-stb-m.-moucky.jpg K epizodě o používání Hlavačkových „elektrických bot“ k mučení vyslýchaných odpůrců komunistického režimu doplním ještě jednu důležitou informaci, která v pořadu „Historie.cs“ nezazněla: Mučení elektrickým proudem začalo hned od roku 1948 a rovněž během krátkého působení Milana Moučky. Ten byl velitelem věznice v Uh. Hradišti od dubna do listopadu 1949. Po vyšetřování stížností na mučení elektrickým proudem byl Moučka převelen do Prahy, kde se následně podílel na vyšetřování kauzy JUDr. M. Horákové a později i členů tzv. protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským. Ještě před nástupem M. Moučky byl dočasným velitelem této věznice od 1. 1. 1949 kpt. L. Hlavačka, autor „vynálezu“ elektrických bot.

Zmíněný vyšetřovatel StB Milan Moučka (1922-2009) byl starším bratrem herce Jaroslava Moučky (1923-2009), který od r. 1953 působil ve Vinohradském divadle. O něm je známo, že do KSČ vstupoval dvakrát: poprvé po válce a podruhé v r. 1977. Tedy v době, kdy celou společností rezonoval vznik Charty 77 a svérázná reakce našich prorežimních umělců formou podpisu tzv. Anticharty. (Tu samozřejmě podepsal i J. Moučka.) V této době tento herec tvrdil, že mu s novým vstupem do KSČ „pomáhal“ jeho bratr Milan. Tehdy ještě o něm nehovořil jako o zlém příslušníkovi StB, který týral vězně. Svůj názor změnil o 180 stupňů teprve po r. 1989. Tehdy začal říkat něco úplně jiného: prý se s bratrem rozešel kvůli jeho minulosti u StB. O zločinných praktikách StB se tehdy dobře vědělo.

Proto jsou Moučkova tvrzení jen bohapusté žvásty a „pohádky“. (Slyšel jsem to na vlastní uši v rádiu. Lze to snadno dohledat v archivu ČRo.) Jen díky „novému“ členství v KSČ mohl J. Moučka v televizi i ve filmu ztvárňovat politicky poplatné role, např. okresního tajemníka J. Pláteníka v seriálu „Okres na severu“. V něm hrála jeho manželu herečka J. Švorcová, známá svým projevem, odsuzujícím Chartu 77 na shromáždění umělců v Národním divadle dne 28. 1. 1977.

Jeden z pozvaných hostů pořadu o věznici v Uh. Hradišti se zmínil o tom, že L. Hlavačka byl za války vězněn v Německu, kde se prý několikrát pokusil o sebevraždu. Dotyčný „historik“ nám ovšem zatajil důležitou informaci o tom, že v té době se L. Hlavačka stal agentem Gestapa. Za protinacistickou činnost byl v Německu vězněn i A. Grebeníček, ale ten se agentem Gestapa nestal. Když pak v r. 1956 probíhalo v atmosféře začínající „destalinizace“ vyšetřování Krajské prokuratury v Brně, jež se zabývalo i Hlavačkovým působením v uherskohradišťské věznici a jeho protektorátní minulostí, vypověděl A. Grebeníček do protokolu jako svědek, co se mu podařilo zjistit o Hlavačkově kolaboraci s Němci: prý spolupracoval s brněnskou i uherskohradišťskou úřadovnou Gestapa.

Ani L. Hlavačka, ani A. Grebeníček nebyli naší polistopadovou justicí potrestáni za to, co napáchali v době svého působení ve věznici v Uherském Hradišti. Již teď je zřejmé, že vina L. Hlavačky byla mnohonásobně větší než u jeho zástupce ve funkci velitele této věznice – A. Grebeníčka.

K osobě L. Hlavačky doplním ještě jinou důležitou informaci: Osobně se znal s tehdejším generálním tajemníkem KSČ R. Slánským. Na rozdíl od Dr. I. Holého, který šéfoval znárodněné firmě Baťa ve Zlíně, přežil Hlavačka všechny čistky v KSČ. Holého nakonec jeho přátelství s Gottwaldem i se Slánským přivedlo až na lavici obžalovaných: v r. 1954 byl mezi odsouzenými v jedné z vedlejších větví procesu s R. Slánským; dostal 18 let vězení. Hlavačka všechny tyto vnitrostranické „převraty“ ve zdraví přežil. Neublížila mu ani spolupráce s Gestapem za války, ani jeho kontakty s R. Slánským po válce. Zkrátka: sovětským soudruhům jeho temná minulost nevadila.

Podobně tomu bylo i v případě Dr. I. Holého: Kamarádi mu pomohli, aby již v r. 1956 mohl opustit vězení. V roce 1968 se pak domáhal rehabilitace: prý mu jeho spolusoudruzi velmi ublížili, když ho poslali do vězení. I rok 1968 byl plný paradoxů. Např. v tehdejším Gottwaldově (Zlíně) vykonával až do tohoto roku funkci okresního prokurátora známý zločinec z počátku 50. let 20. století – prokurátor Emil Eichler. (Figuroval mimo jiné v soudním procesu s tzv. vrahy z Babic v r. 1951, který tehdy vynesl sedm hrdelních rozsudků.)

Doopravdy nechápu, proč ČT24 natáčí pořady, z nichž se diváci nedozví nic nového. Je to nejen ztráta času, ale i peněž koncesionářů!

─────

Mezi historií a politickým aktivismem…

Ještě v létě 2024, kdy již prokazatelně probíhala spolupráce M. Koldinské s útvarem pro Strategickou komunikaci na Úřadu vlády ČR (v čele s plk. O. Foltýnem), odvysílala ČT24 dva díly pořadu „Historie.cs“ s M. Koldinskou v roli moderátorky. První z těchto dílů nesl název: Od Valdštejna k Prigožinovi. V premiéře byl uveden dne 17. 8. 2024 (po 21. hod.). Ze tří pozvaných hostů jsem z obrazovky ČT znal jediného – vysokoškolského pedagoga z Univerzity obrany v Brně Tomáše Řepu.

Tento uvědomělý podporovatel vlády P. Fialy i války na Ukrajině právě onen konflikt v ČT často komentoval. Když napíšu, že se jedná o hodně provařeného proukrajinského aktivistu a propagandistu, nebudu lhát. Tento typ prorežimních kariéristů dobře znám z vlastní zkušenosti ještě z doby tzv. normalizace. Chovají se jako obehraná gramofonová deska: stále dokola melou ta svá „moudra“, která se naučili nazpaměť, a ještě si u toho hrají na „odborníky“.

Příslušný díl pořadu „Historie.cs“ byl věnován tzv. kontraktorům neboli soukromým osobám, jež vydělávaly velké peníze na válce: v minulosti i dnes. Takový byl jak náboženský konvertita a politický dobrodruh Albrecht z Valdštejna, tak i jeden z Putinových válečníků naší doby – Jevgenij Prigožin. Před několika měsíci se stal obětí atentátu poté, kdy ohlásil „vzpouru“ proti Putinovi. V čase mezi touto vzpourou a oním atentátem (zahynul při leteckém neštěstí) stačil Prigožin se svými muži ještě provádět různé vojenské operace v Africe. Moderátorkou pozvaný host, T. Řepa, samozřejmě kromě obecných „plků“ na vojenská témata nezapomněl v duchu protiputinovské propagandy ani na to, aby připomněl, že Prigožin vyrostl v kriminálním prostředí. O korupcí prolezlé Ukrajině tam, jak jinak, nepadlo ani slovo.

Již tento díl byl „za hranou“ toho, co i s velkou nadsázkou bylo možno označit ještě za publicistiku s historickým obsahem. Odklon k čisté prorežimní propagandě představoval pak jiný díl tohoto pořadu, který byl odvysílán dne 10. 8. 2024 (po 21. hod.). Měl tento pozoruhodný název: „Ne znamená ne“.

K tomu bych ani víc uvádět nemusel. Každému již z tohoto názvu musí být jasné, že v pořadu s historickou problematikou se tato politická „agitka“ ocitla nejspíš nějakým nedopatřením. Koldinská se právě tady odklonila od původního zaměření pořadu „Historie.cs“ tak zásadním způsobem, že měla být okamžitě vyhozena z pozice moderátorky. Stalo se tak v době, kdy tato historička měla již významně nakročeno ke skandálu, který její televizní kariéru ukončil. Když někdo ztratí kontrolu sám nad sebou, nemůže to skončit jinak než obrovským malérem.

Zmíněný pořad o domácím násilí byl totiž věnován „popularizaci“ nejnovějšího počinu ministra spravedlnosti P. Blažka (ODS) – údajné „redefinici“ znásilnění. Každému, kdo sleduje poměry ve vládě, musí být zřejmé, že Blažek, s nímž je v jeho resortu velká nespokojenost, pouze odvádí pozornost od svých vlastních průšvihů. Našel si k tomu dokonce pár nepříliš chytrých, ale důvěřivých poslankyň z různých stran (včetně „králíkářky“ T. Malé). A také M. Koldinskou, která ochotně v tom nejnovějším Blažkově divadelním „kousku“ převzala roli moderátorky. Netušil jsem, že je tak prostoduchá. Blažek v té době musel již být ve stavu naprostého zoufalství nebo pomatení mysli: jeho vlastní zaměstnanci se proti němu bouřili a hrozili stávkou.

Z pozvaných hostů tohoto dílu pořadu „Historie.cs“ jsem si zapsal tato jména: Tomáš Gřivna z PF UK, Milena Lenderová (historička z Univerzity Pardubice, která se zaměřuje na genderovou problematiku) a Lucie Hrdá (advokátka specializující se na sexualizované násilí). Jako dramaturg tohoto dílu byla v závěrečných titulcích uvedena: Martina Riebauerová. S jejím jménem je na jedné straně spojen odchod „hrobaře“ tohoto pořadu, normalizačního ekonomického redaktora Přemysla Čecha. Na straně druhé je tento díl doslova „vykostěn“: místo historických námětů byl dán neomezený prostor prorežimní propagandě. Nenechme se mýlit tou gender historičkou: ta tam byla pouze „pro forma“, aby se neřeklo!

8. 1. 2025

‒ RJ ‒

─────

Seznam vyobrazení:

1. Historička Marie Koldinská, dosavadní moderátorka pořadu „Historie.cs“.

2. Vladimír Kučera (1947-2019), úspěšný moderátor pořadu „Historie.cs.“.

3. Dramaturg ČT Aleš V. Poledne (1954-2017).

4. Věznice v Uherském Hradišti, která sloužila pro potřeby StB v letech 1948-1960.

5. Ludvík Hlavačka (1911-2005) a Alois Grebeníček (1922-2003), velitel věznice StB v Uherském Hradišti a jeho zástupce; oba jsou spojováni s mučením vězňů elektrickým proudem.

6. Průkaz StB Milana Moučky, jednoho z prvních velitelů věznice v Uherském Hradišti.