Svobodné noviny na internetu

Motto: „Povšimněte si, že všechny úchylné ideologie, které v historii ničily lidstvo, přišly od akademiků. Normální lidé na tyto hovadiny nemají čas. Je to rozpad vzdělanosti civilizace v přímém přenosu.“ (M. Šichtařová, rozhovor pro PL, 21. 1. 2024, 8:46)

Za jeden z nezpochybnitelných faktů o naší státnosti patří i toto konstatování: Češi si váží své složité a „neveselé“ minulosti. Naše dějiny nebyly nikdy procházkou růžovou zahradou, ale spíše klopotnou cestou po kamenitých cestách zarostlých hložím. Pro někoho dokonce nekonečným putováním „slzavým údolím“.

[Již po staletí se potýkáme s problémem „rozdělené“ společnosti. „Království dvojího lidu“, do jehož čela se v pohusitském období postavil Jiří z Poděbrad, náš jediný šlechtický král, je toho názorným dokladem. Nejedná se jen o dělení společnosti podle hlediska náboženského, např. na katolíky a protestanty, ale i po stránce politické. Vyznávání odlišných hodnot a postojů s nástupem občanské společnosti po revoluci 1848 nás provází dodnes. ‒ I polistopadová realita se vyznačuje především odlišnostmi politických východisek, jak je reprezentují jednotlivé strany a hnutí. Nechceme-li opustit tento koncept, měli bychom se s tím smířit a příliš „netlačit na pilu“, aby nedocházelo k nežádoucí názorové unifikaci obyvatelstva. Buďme vděčni za tuto názorovou pestrost a netvařme se, že vedeme jakousi nesmiřitelnou politicko-kulturní válku! Takovou jsme v pravém slova smyslu zažívali již velmi dávno – právě za husitských válek.]

To, o čem píšu v prvním odstavci tohoto textu, se odehrává většinou podle toho, jak to ten který jedinec prožívá na vlastní kůži, nebo jaké vzpomínky se k oněm událostem váží v jeho vlastním životě. Vždyť dějiny národů a států tvoří z velké části mozaika lidských příběhů. Máme spíše sklon ke generalizaci, než abychom si připustili, že často složité historické děje jsou výslednicí oněch jednotlivých lidských osudů.

Sklon ke zjednodušování a k vytváření „mýtů“ a „legend“ o výjimečných osobnostech má pak za následek, že málo rozumíme tomu, co tito vynikající jedinci znamenají a s čím bychom je ve skutečnosti měli spojovat. „Mýty“ nám usnadňují, jak lépe pochopit to, co jsme sami nezažili a nad čím se nám nechce ani moc přemýšlet. Kdo z nás si připustí, že k sebeupálení se rozhodl o své vůli mladý, sotva dvacetiletý student Jan Palach, mladík ze Všetat na Mělnicku, kterého si jeho vrstevníci a spolužáci pamatují jako docela obyčejného kluka, jenž se pral s dalšími spolužáky? Máme spíše tendenci „zbožšťovat“ ty, kteří se zachovali jinak, než bychom to ve své konformitě a bázlivosti udělali my sami.

Právě osud Jana Palacha nám názorně ukazuje, že statečným činem se může stát i to, co naši konzervativní spoluobčané rádi označují za „bláznovinu“ či „šílenost“. Výjimečné činy vždy burcují, nutí k přemýšlení, ale zároveň narážejí na bariéru nepochopení. Až po letech se jim obvykle dostane všeobecného uznání. Ani J. Hus, velký vzor J. Palacha, přece nebyl od samého začátku vnímán jen jako hrdina, ukazující svému národu cestu vpřed, ale spíše jako „rebel“ požadující nápravu dobových nešvarů v církvi.

Palachova oběť byla o celý „řád“ vyšší než ta Husova. On sám se stal dobrovolnou „pochodní“, jež měla osvítit ono přítmí, do něhož se ponořila česká společnost po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tvrdit, že to byl čin psychopata, jak to dělali komunističtí propagandisté v čele se „stalinistou“ Vilémem Novým (jednalo se o otce televizní hlasatelky K. Moučkové, kterou „fialovci“ neprávem považují za jakousi hrdinku naší doby: přitom svou kariéru začínala v temných dobách „stalinismu“, kdy na popravišti končily desítky občanů této země) bezprostředně po tomto činu, je nejen nespravedlivé, ale znamená hluboké nepochopení dobového kontextu. Obdobných sebeobětí bylo tehdy v zemích tzv. socialistického tábora, kde se vyskytovaly tytéž problémy jako v ČSSR, několik desítek. Přitom všichni tito jedinci si zaslouží naši úctu.

Tento pro někoho dlouhý a zbytečný úvod považuji za důležitý proto, aby čtenáři těchto řádků lépe pochopili, co mám titulkem svého článku na mysli. Je totiž naší povinnosti střežit odkaz našich dějin a pozorně naslouchat i případným námitkám, když se politici pokoušejí necitlivým způsobem nerespektovat naše dějiny a nahánět si politické body na akcích, které ignorují naše historické mezníky. Platí to hlavně o našich mladších politicích, kteří toho o národních dějinách mnoho nevědí. Na vině není zdaleka jen školský systém, jenž se před rokem 1989, ale i po něm, věnoval málo historii a často nesmyslně upřednostňoval události zahraniční před těmi domácími.

─────

Rád bych upozornil na jeden našimi novináři okázale ignorovaný problém: do kolize se totiž dostávají termíny různých, aktuálně organizovaných, politických události s daty těch skutečně „historických“, jež nelze změnit. Můžeme je pouze přijmout jako holý fakt, o němž se nediskutuje. Na tento problém jsem ve svých článcích narazil již několikrát – bez odezvy.

Pokaždé to bylo ve složité době, kdy politici spěchali ‒ a málo přemýšleli. Dříve to nebylo tak často jako v posledních měsících a letech. Naši politici doopravdy nejsou z „jednoho těsta“. Kus od kusu se od sebe odlišují, třebaže současná „Pětikoalice“ nabízí jen samé „podřadné zboží“, které by dříve nemohlo obstát. Dva příklady za všechny: Jestliže premiér a expředseda ČSSD svého času rezignoval na svou funkci proto, že nedokázal vysvětlit, odkud vzal peníze na byt, dnes se odehrávají „statečné činy“ našich politiků na mnohem vyšší „úrovni“. Přesto nikdo neodstupuje a „jede se dál“.

Přibližně ve stejné době, kdy byl „miláčkem“ médií „mašinfíra Gross“, byl nucen odstoupit z funkce policejního prezidenta nominant ČSSD J. Kolář, a to kvůli tomu, že při policejní prohlídce vily R. Krejčíře tento zločinec utekl policistům doslova „před nosem“. Zda to byl jen obyčejný, typicky český, „šlendrián“, či za tím bylo něco víc (propojení mocenských struktur státu s organizovaným zločinem), to se již sotva někdy dozvíme. Řada lidí je již po smrti a ti ostatní na všechno raději „zapomněli.“ Jediné, co nám z toho zbylo dodnes, je pachuť a pocit marnosti. Kdo si myslel, že po r. 1989 v naší zemi zavládne pravda, láska a spravedlnost, ten musí být hodně zklamán. Dáváme špatný příklad naší mládeží, ale to zřejmě nikoho v horních patrech politiky netrápí. Tito „borci“ mají úplně jiné starosti než obyčejní občané.

Přesto není a nebylo v našem polistopadovém vývoji všechno jen špatné a pohoršující. Co se týká samotného S. Grosse s jeho průpovídkou o „křišťálově čistých“ úmyslech, s ním mám dodnes spojenu jinou událost z té doby. Krátce po nástupu do funkce ministra vnitra ve Špidlově vládě postihla v r. 2002 naši zemi do té doby největší povodeň. (Její předchůdkyně z r. 1997 zasáhla jen menší část území našeho státu, třebaže si vyžádala mnoho obětí na životech a způsobila obrovské materiální škody.) Standa Gross tehdy uspěl na jedničku. Přesto ho to později nezachránilo a musel politiku opustit. Neumím si představit Rakušana či kohokoli jiného z Fialovy koalice, jak by se v obdobné situaci zachoval. Šifrovaný telefon by mu nijak nepomohl.

Ano, jsou i jiné případy, a to zcela odlišné. Ty souvisí s oním problémem nerespektování „historických“ dat. Hned dva příklady se pojí se jménem expremiéra A. Babiše a s jeho dvěma vládami. Nástup první (menšinové) Babišovy vlády se uskutečnil dne 13. 12. 2017. Babiš na tomto termínu trval, protože hned příští den měl namířeno do Bruselu na vrcholnou schůzku představitelů EU. Jak známo, „třináctka“ málokdy bývá šťastným číslem: jak v osobním životě, tak i v politice.

Ještě o dva „levely“ horší byl případ se jmenováním druhé Babišovy vlády (koaliční, ANO 2011 + ČSSD). K němu došlo v „tragický“ den českých dějin: 27. 6. 2018. Jednalo se o výroční den popravy JUDr. Milady Horákové. Netuším, kdo toto datum vymyslel či navrhl. Babiš to nejspíš nebyl, protože ten ani neví, co se onoho 27. 6. roku 1950 stalo. A tak se nikdo nemůže divit tomu, že obě Babišovy vlády byly „prokleté“: od prosperity jsme se postupně, krok za krokem, propadli do stamiliardových dluhů. K tomu musíme připočíst i ty deseti tisíce oběti „covidu-19“.

Pokusím se vzít to po pořádku, abych zdokumentoval, kolik problematických „historických“ dat máme v našich dějinách. Skoro všechno to jsou události tragické: prohrané bitvy a smrt panovníků, popravy statečných lidí, ale i celonárodní prohry, kdy se na desítky let změnily politické poměry. Zde jsou ona „prokletá“ data:

● 25. 2. (1948) – Únorové vítězství čs. pracujícího lidu, nástup KSČ k moci;

● 15. 3. (1939) – okupace zbytku území Čech a Moravy německými nacisty;

● 21. 6. (1621) – poprava 27 představitelů stavovského odboje na Staroměstském náměstí v Praze;

● 21. 6. (1949) – poprava div. gen. Heliodora Píky v Plzni na Borech;

● 27. 6. (1950) – poprava JUDr. Milady Horákové v Praze na Pankráci;

● 21. 8. (1968) – vpád vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR, začátek okupace;

● 26. 8. (1278) – bitva na Moravském poli, smrt krále Přemysla Otakara II.;

● 26. 8. (1346) – bitva u Kresčaku, smrt krále Jana Lucemburského;

● 8. 11. (1620) – bitva na Bílé hoře, porážka stavovské opozice;

● 17. 11. (1939) – uzavření českých vysokých škol německými okupanty, poprava 9 studentských vůdců;

● 17. 11. (1989) – masakr účastníků studentské demonstrace na Národní třídě v Praze, symbolický konec komunistického režimu.

Kromě těchto všeobecně známých „letopočtů“, které se žáci a studenti učí ve školách po desítky let, nelze nezmínit ani pár životopisných dat bývalých komunistických pohlavárů. I tato jubilea mohou sloužit jako „symbol“ či být „spouštěčem“ nějaké protestní akce:

● 10. 1. (1913) – narození G. Husáka;

● 21. 1. (1924) – úmrtí V. I. Lenina;

● 5. 3. (1953) – úmrtí J. V. Stalina;

● 7. 3. (1850) – narození T. G. Masaryka;

● 10. 3. (1948) – úmrtí J. Masaryka;

● 14. 3. (1953) – úmrtí K. Gottwalda;

● 22. 4. (1870) – narození V. I. Lenina;

● 14. 9. (1886) – narození J. Masaryka;

● 14. 9. (1937) – úmrtí T. G. Masaryka;

● 13. 11. (1957) – úmrtí A. Zápotockého;

● 23. 11. (1896) – narození K. Gottwalda;

● 3. 12. (1952) – poprava R. Slánského a jeho 10 společníků;

● 19. 12. (1884) – narození A. Zápotockého;

● 21. 12. (1879) – narození J. V. Stalina.

─────

Hodlal tím kdosi oslavit 100. výročí úmrtí V. L. Lenina?

A tady se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu, proč jsem se rozhodl na tento problém upozornit. Moje připomínka se totiž týká nedávné tragické události na FF UK v Praze na Palachově náměstí. K tomuto masakru došlo ve čtvrtek dne 21. 12. 2023. Jedná se o výroční den, kdy se narodil J. V. Stalin (21. 12. 1879).

Netvrdím, že tomu tak muselo zrovna být. Mohlo se jednat doopravdy jen o náhodu, o zkratkovité jednání psychicky narušeného jedince. Ve skutečnosti o tomto pachateli ani o pohnutkách onoho šíleného činu nic bližšího nevíme. Přesto: měl-li možnost přinést si na místo činu celý arzenál zbraní, znamená to, že se tím musel zabývat delší dobu, nikoli až v den tohoto masakru. Přitom je zajímavé, že si onoho převážení zbraní z Hostouně do Prahy, kam jezdil linkovým autobusem a pražskou MHD, nikdo ze spolucestujících nevšiml. Že by u nás žili jen samí ignoranti, kteří se nedívají vpravo ani vlevo? Tomu nevěřím.

Nezodpovězených otázek okolo této události je mnoho a další se jistě objeví v průběhu vyšetřování ze strany Policie ČR. To je teprve na samém začátku. Netvrdím ani to, že datum svého činu zvolil pachatel úmyslně a že si to přesně naplánoval na tento den. Souvislost s výročím J. V. Stalina může být náhoda, ale nemusí. Osobně bych to nevyloučil, a to vzhledem k oboru, který tento student navštěvoval. Zabýval se totiž dějinami Polska, přesněji: ruského záboru Polska; k rakouskému záboru tehdy patřila i část dnešní Ukrajiny (Halič). Polských dějin se ostatně týkala i jeho bakalářská práce, za niž byl oceněn.

Dnes, 21. 1. 2024, kdy píšu tento článek, uplynul rovný měsíc od masakru na FF UK. Chápu proto, že zástupci této fakulty chtěli veřejnost upozornit na toto tragické výročí. Co však pochopit nemohu, je skutečnost, že nikdo nevzal v úvahu možnou souvislost dočasného otevření fakulty na Palachově náměstí s datem 21. 1. 1924, kdy zemřel sovětský revolucionář a nejvýznamnější organizátor tzv. VŘSR – V. I. Uljanov-Lenin.

Opět se může jednat o náhodu: pouze to někdo nedomyslel. Na druhé straně to však mohla být i dobře a předem připravená provokace někoho ze „zákulisí“, kdo dobře věděl, že na tento den připadá 100. výročí Leninova úmrtí. Máme u nás přece stále dost vyznavačů ideologie komunismu, anarchismu, ale i trockismu či maiosmu, o nošení triček s portrétem Che Guevary ani nemluvě. (Měli jsme v naší politice takové komunistické „borce“, kteří se s tímto argentinským lékařem osobně znali a spolupracovali s ním. Kdyby žili V. Komárek či F. Kriegel, ti by nám mohli povyprávět, jak spolu „dělali revoluci“ na Kubě!) Chce to více přemýšlet hlavou, vážení přátelé z FF UK! Ale když se tak dívám na ono personální složení vedení fakulty, vůbec mě to nepřekvapuje. Tolik nekompetentnosti pohromadě jsem již dlouho neviděl.

Jen tak na okraj: Předchůdcem současné děkanky této fakulty, lingvistky Evy Lehečkové, byl jistý „marxistický“ historik Michal Pullmann. Doporučuji proto našim snaživým žurnalistům, např. ze „Seznamu Zprávy“, z „Novinek.cz“ nebo z České televize (M. Kubal by měl nastražit své odstávající uši), aby se o zapeklitou kauzu se střílením na FF UK (nebude zřejmě jen čistě kriminální, ale i hodně politická a ideologická) začali víc zajímat. Cosi mi říká (mám na tyto věci „čuch“), že s bývalým děkanem z prominentní komunistické rodiny by to nějak mohlo souviset. Navrhuji proto spojit se s někdejším Fialovým „vrchním cenzorem“ M. Klímou, který jim o tomto děkanovi podá jistě cenné informace. Svou troškou do mlýna by mohl přispět i ředitel ÚSTR L. Kudrna, odborník na marxistický revizionismus, nebo bývalý psycholog a nynější Šafrův novinář – J. X. Doležal.

Život mě naučil, abych nevěřil na náhody. Proto na ně již dlouhá léta nevěřím. Ani v tomto případě. Rovněž komunisté se řídili zajímavým heslem: Bdělosti a ostražitosti není nikdy dost!

A ještě malý vzkaz zástupcům FF UK, kde jsem před více než 50 lety také já studoval: Vaše málo promyšlené „načasování“ považuji za velkou politickou chybu. Celá tato „hurá“ akce se dala zorganizovat jinak a v jiném termínu. Nabízela se např. sobota 20. 1. 2024 nebo kterýkoli všední den následujícího týdne. Jeden den tady doopravdy nehraje žádnou roli. Již kvůli mimopražským návštěvníkům se to mohlo posunout o další týden. Nic by se nestalo: akorát by to nebylo přesně měsíc ode dne této nešťastné události. Lidé nejsou tak nechápaví a netolerantní, aby to nepřijali. Chce to jediné: přemýšlet hlavou a zbytečně nezmatkovat!

21. 1. 2024

‒ RJ ‒