Svobodné noviny na internetu

Motto: „Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí.“ (J. Tuna)

Když jsem spatřil tu fotografii, kterou kandidát na příštího prezidenta republiky, gen. Petr Pavel, umístil na svůj účet na sociálních sítích, zježily se mi všechny chlupy na těle. Něco tak odpudivého jsem již dlouho neviděl. Ani předlistopadoví komunističtí papaláši neměli v sobě tolik drzosti a arogance, aby na veřejnosti převáděli podobné divadýlko. Jejich klanění se ideologickým „modlám“ marxismu-leninismu mělo zcela jiný základ a dokonce i jistou „etiku“, na kterou u postkomunistických kariéristů, s nimiž se po roce 1989 „roztrhl pytel“, nemůžeme narazit ani omylem. Kde nic není, tam ani probruselský a proamerický „čert“ nebere. Nanejvýš tak přestárlý „strýček Joe“, který to tady všechno řídí prostřednictvím svých poslušných a naprogramovaných „loutek“.

Žijeme v mimořádně dramatické době. Domnívali jsme se, že zásadní ideové konflikty jsou již minulostí, avšak, jak se zdá, všechno to byl jen velký klam. „Konec dějin“ podle F. Fukuyamy se zkrátka nekoná! Není totiž jasné, zda to, co se okolo nás odehrává, je realita, nebo zda jsme se ocitli již ve světě „postfaktickém“, v němž fakta přestávají hrát jakoukoli roli. Jen tak můžeme pochopit, co se odehrává na pozadí právě probíhající prezidentské kampaně u nás.

V ní se máme rozhodnout, zda zvolíme postkomunistického prospěcháře a spolupracovníka StB, nebo dáme raději přednost nažehlenému generálovi s pečlivě pěstěným knírem, který se před rokem 1989 školil na komunistického rozvědčíka. Co z toho je větším ohrožením naší demokracie a budoucnosti našich dětí a vnoučat? Je to otázka stejné důležitosti, jako byla ta Hamletova: být, či nebýt?

V záplavě událostí, jež doprovázejí přípravu obou kandidátů na druhé kolo voleb prezidenta republiky (= A. Babiš, P. Pavel), poněkud zapadlo každoročně připomínané jubileum sebeupálení studenta Jana Palacha, a to poblíž budovy Národního muzea v Praze – na horním konci Václavského náměstí. Rovněž letos si část našich politiků, kteří o sobě tvrdí, že jsou „demokraté“, zmíněné výročí v pondělí dne 16. 1. 2023 připomněla. Buďme rádi, že tomu tak stále ještě je. Brzy i to může být nenávratnou minulostí. Tak to totiž ve vojenských diktaturách po celém světě bývá.

Jako tradičně se u Palachova pomníku sešla delegace Senátu PČR v čele s M. Vystrčilem (ODS). Tentokrát se – na rozdíl od předešlých let – k tomuto vzpomínkovému aktu připojilo i vedení Poslanecké sněmovny (PS). S výjimkou J. Bartoška (KDU-ČSL) a dalšího místopředsedy J. Skopečka (ODS) tam byla jak předsedkyně PS M. Pekarová-Adamová (TOP 09), tak i všichni zbývající místopředsedové: K. Havlíček (ANO 2011), K. Dostálová (ANO 2011), V. Kovářová (STAN) i O. Richterová (Piráti).

V delegaci Senátu PČR tentokrát chyběla známá „pozdní antikomunistka“ a politická „trafikantka“ z „kmotrovské“ ODS – M. Němcová. Co tam opět pohledával ředitel Národního muzea (NM) M. Lukeš, to je pro mě velká záhada. O tomto podivném pánovi jsem psal již několikrát – jako o návštěvníkovi ruské ambasády u příležitosti státního svátku „Dne vítězství“ (9. 5.). Naposledy jsem se o této podivné „figurce“ zmiňoval v článku: Kdo jsou čeští „přátelé“ putinovského Ruska?  (SN č. 5/2019, vloženo 20. 5. 2019, ZDE).

Těm senátorům, kteří si tak rádi hrají na „pravičáky“ a kteří zároveň patří k těm nejukřičenějším rusofobům u nás, zřejmě vůbec nedochází, v blízkosti jak „toxické“ osoby se nacházejí. Zkrátka, potvrzuje se, že IQ mnohých našich volených zástupců není o moc vyšší než u houpacího koně.

Skromná hromádka kytiček různých barev u pomníku sochaře O. Zoubka pod rampou Národního muzea svědčí o tom, že památku statečných studentů Jana Palacha (†19. 1. 1969) a Jana Zajíce (†25. 2. 1969) si stále ještě připomínají i běžní občané, nikoli jen politici. Nechápu pouze jedinou věc: proč visela na budově NM ukrajinská vlajka? Co ta má společného se sebeobětováním těchto studentů? Oba totiž nebyli Ukrajinci, ale Češi. Zdá se, že se tady někdo zbláznil. Kdo to asi je?

Krátkou reportáž z pokládání květin u tohoto pomníku odvysílala i Česká televize (ČT). Servilní redaktoři z této neobjektivní televize dokonce nezapomněli ukázat i P. Pavla, kterak stojí u tohoto pomníku. Jen mi tam chybělo vysvětlení, proč se na toto místo dostavil až pozdě odpoledne a proč tam vůbec přišel, když ještě ve svém životopise z roku 1987 obhajoval sovětskou okupaci ze srpna 1968. Zřejmě se mylně domnívá, že všechno je zapomenuto a že teď bude prezentován médii nikoli jako podporovatel okupace z r. 1968, nýbrž jako „hrdina NATO“. Má smůlu. Ne všichni občané si nechali vyměnit mozek za kus bůčku ani neztratili paměť. S tou mívají problémy právě „zelené gumy“.

Soustavné lhaní a válečná propaganda ze strany ČT již přinášejí své ovoce. Část národa je již natolik zblblá, že začala chodit na narychlo svolávané mítinky Fialovy koalice po celé republice. Organizátoři těchto „šaškáren“ by rádi docílili toho, že to tady bude vypadat jako v roce 1989. (Tenkrát to taky organizovali hlavně „komedianti“ v čele s V. Havlem.)

Mají však smůlu. Dějiny se ve skutečnosti neopakují a těch pár stovek hlupáčků, kteří se takto nechávají manipulovat, žádné revoluce neprovádí. Shlukování lidí ještě není revoluce. K tomu je potřeba mnohem větší účasti občanů a hlavně ideová motivace. Kdo zažil konec roku 1989, tomu to vysvětlovat nemusím. Pouze pár nevzdělaných, aktivistických novinářů z ČT si myslí, že několik stovek demonstrantů, dovezených na určené místo z celé republiky, dokáže změnit výsledky voleb. Jak naivní!

Na shledanou v lepších časech!

20. 1. 2023

‒ RJ ‒

Popisek: Při pohledu na tuto fotografii, kterou umístil gen. P. Pavel na svůj facebookový profil, mně proběhl hlavou „film“ života jedné z obětí komunistického režimu. A nejen ten můj, ale i dalších „nepřátel socialismu“, kteří neměli takové štěstí jako já a byli nuceni strávit z politických důvodů dlouhá léta ve vězení, případně svou „revoltu“ zaplatili zničenými životy, nebo byli nuceni odejít do exilu. Divím se proto tomu, že se v milionové Praze nenašel jediný slušný občan, který by za tuto provokaci u pomníku J. Palacha dal tomuto drzému komunistickému lampasákovi a „převlékači uniforem“ pár facek, nebo mu nakopal zadek. Třebaže se tato scénka odehrála již po setmění, na závažnosti toho, co se stalo, to nic nemění. Bylo to nestydaté plivnutí do tváře všech obětí komunistického režimu. Jako by se A. Eichmann přišel poklonit památce oněch šesti milionů obětí židovského holocaustu. Ano, až tak daleko jsme to dovedli s tou naší „svobodou“ a „demokracií“, tatíčku T. G. Masaryku! Řešení ve druhém kole prezidentských voleb je jediné: nedat hlas ani jednomu z obou kandidátů!