Svobodné noviny na internetu

Motto: „Na svini platí klacek, na sviňáka pár facek.“ (Finské přísloví)

Poslední článek roku 2022 jsem se rozhodl věnovat symbolicky jednomu z tisíců politických vězňů komunistického režimu, bývalému řediteli Památníku obětí komunismu v Příbrami – Františku ZAHRÁDKOVI (1930-2017).

Ano, tento politický vězeň minulého režimu, který brutálně potlačoval lidská práva a slepě prosazoval pavědecká, ideologická dogmata marxismu-leninismu, tu již pět let mezi námi není. Mám nutkání napsat, že zemřel včas, aby se nemusel dožít toho katastrofického stavu, do něhož se zvrhla naše polistopadová, havlistická  demokracie „pravdy a lásky“. Ta tehdy, na konci roku 1989, začínala velkými nadějemi a přísliby, že teď už bude doopravdy líp.

Dnes je tento polistopadový režim (slušelo by se označit jej za další „Potěmkinovu vesnici“) v troskách. Během posledního desetiletí se nám doslova rozpadá před očima. Na jeho ruinách řádí pomatená, mocichtivá tlupa sebestředných kariéristů, exponentů „Aspen Institutu“. Ti sami sebe prohlásili za jakousi „novou elitu“, ve své podstatě nevzdělanou a pologramotnou, která od svých „loutkovodičů“ získala cosi jako „pouvoir“ řídit tuto zemi a její osudy, aniž by se dotázala občanů, zda s tím souhlasí. (Vítězství ve volbách neznamená automaticky, že politici si budou dělat, co je napadne, navíc v rozporu s původním volebním programem.)

Problémem naší doby je totiž to, že tito samozvaní „elitáři“ a špatně maskovaní snobové jsou vesměs jen lidsky nevyzrálí jedinci bez potřebných politických a profesních znalostí a zkušeností, ale o to víc sebevědomí a přesvědčení o své neomylnosti a „vyvolenosti“. Odtud plyne přesvědčení těchto troufalců a zoufalců, že právě oni jsou povoláni k tomu, aby nám, obyčejnému plebsu, s požehnáním z Bruselu a Washingtonu vládli. Málem jako absolutističtí panovníci. Někteří z těchto pošetilců si stále ještě myslí, že to tady mají propachtované až do skonání věků. Bohužel netuší, že NEMAJÍ.

─────

V závěru roku 2022 uplynulo rovných pět let od smrti F. Zahrádky, který patřil ke stovkám politicky pronásledovaných skautů. Jeho životní příběh je typický pro dobu, kdy se zmocnili vlády nad poválečným Československem komunisté, kteří vždy sloužili zájmům Moskvy. Chovali se tehdy stejně jako dnešní „eurosvazáci“ z „Aspen Institutu“.

Také českoslovenští komunisté po r. 1945 a zvláště po Únoru 1948 zaměřili svou pozornost a politickou aktivitu na mladé lidi: nejen dělníky, ale i studenty. Dnes si podobným způsobem počínají různé neziskové organizace, jež s oblibou a systematicky „oblbují“ středoškolskou mládež – bez potřebných znalostí a životních zkušeností. Činí tak zejména prostřednictvím organizování různých „studentských voleb“ či „voleb na nečisto“, nebo prostřednictvím přednášek na politická témata. Porušují tím nejzákladnější princip našeho polistopadového školství, který spočívá v tom, že škola má být apolitická.

Naše dnešní mládež se díky těmto aktivitám za posledních deset let natolik „infikovala“ progresivismem, že již zcela uvěřila všem těm nesmyslům, jež do ní od rána do večera „hustí“ ultralevičácká Česká televize (ČT), jakož i další exponenti Fialovy vlády. Na rozdíl od nadšených hlasatelů komunistických „lepších zítřků“ to tito lidé dělají za peníze. Stejně hloupě a omezeně se chovali naši „modrokošilatí“ svazáci po Únoru 1948. Ti se v té dramatické době pokoušeli „přeonačit“ onen „starý svět“ (ve stylu hesla: „Po staru se žít nedá“), jenž tady zbyl po našich předcích.

Naši tehdejší, poúnorovou mládež, tvořili nejen ideologicky „zmasírovaní“ svazáci, hlavně dělnického původu. (Podle sčítání obyvatelstva patřilo 59 % obyvatel tehdejší ČSR k dělníkům; v roce 1980 to bylo dokonce 62,2 %.) Byla tu ovšem i druhá skupina mladých lidí, kteří s oním politickým „třeštěním“ nechtěli mít nic společného. V předních řadách této, ideologií komunismu nezasažené, mládeže stáli např. skauti. Část z nich se již za války dostala k odbojové činnosti proti německým okupantům. Nejen Němcům za války, ale i komunistům po válce vadil na skautech prostý fakt: tito mladí lidé byli a zůstali vlastenci a stoupenci tradičních (dnes bychom řekli: civilizačních) hodnot.

Členové skautských oddílů se postupem času dostávali do hledáčku jak nacistických represivních složek, tak i komunistické Státní bezpečnosti (StB). Mezi skauty byly silně zastoupeny rovněž dívky a mladé ženy. Masové represe na přelomu 40. a 50. let 20. století měly pak za následek zatčení a uvěznění mnoha z těchto mladých žen, a to ještě předtím, než se stačily provdat. StB jim fakticky „ukradla“ mládí. Svá nejlepší léta strávily ve vězení, kde byly nespravedlivě šikanovány a ponižovány. Zdaleka nešlo jen o tak zná mé postavy protikomunistického odboje, jako byla např. Dagmar Skálová, která mezi skauty používala přezdívku „Rakša“.

─────

Před čtyřmi lety, již po smrti Františka Zahrádky (†15. 12. 2017), na tohoto politického vězně komunistického režimu zavzpomínal náš redakční kolega František Růžička, jenž dotyčného poznal v Českých Budějovicích, kde prožíval poslední měsíce života.

V článku „Památník Vojna“ (SN č. 8/2018, vloženo 4. 8. 2018) F. Růžička píše:

„… Opustit Památník Vojna a nezmínit se o panu Františku Zahrádkovi by bylo stejně nemorální. Narodil se v říjnu (= 30.) roku 1930 v Děčíně, kde vyrůstal spolu s německými dětmi, jeho otec byl francouzský legionář. V roce 1938 se vše změnilo, celá rodina byla vyhnána. Ještě před vypuknutím války jeho mladší bratr Luděk utrpěl těžký úraz, matka se z tíživé situace zhroutila. V roce 1939 jej teta odvezla do Veselí nad Lužnicí. Se svými rodiči se sešel až po atentátu na zastupujícího říšského protektora. Od roku 1942 žil v Českých Budějovicích, celá rodina byla v roce 1944 zatčena Gestapem. Po ukončení války byl nadšeným skautem. Dosud na něj vzpomínají, jak vedl jeden z oddílů v objektu Železná panna. Následně byl aktivním účastníkem protikomunistického odboje, rozšiřoval letáky, časopisy, byl převaděčem exulantů, navázal styk s americkou CIC. Při své činnosti byl v roce 1949 dopaden a odsouzen na 20 let žaláře, k peněžitému trestu 20 000 korun a ke ztrátě občanských práv na 10 let.

Po svém odsouzení byl z Ruzyně odvezen na Bory, v roce 1951 (vážil pouhých 45 kg) do Jáchymova a v roce 1956 na Pankrác. Propuštěn byl až v roce 1962, pak nastoupil do zaměstnání na UD (= Uranové doly) v Příbrami.

V roce 1968 se podílel na zakládání K 231, byl jejím tajemníkem a znovu se stal třídním nepřítelem. V roce 1990 byl spoluzakladatelem KPV v Příbrami a spolu s Jiřím Málkem byl zde iniciátorem vzniku Památníku Vojna. S velkými otazníky nutno doplnit, že v roce 2009 byl pro spory s paní Dr. Naďou Kavalírovou z konfederace vyloučen… Na závěr svého života žil u příbuzných v Českých Budějovicích, kde po těžké nemoci dne 15. prosince 2017 zemřel. Rozloučení se konalo v krematoriu u sv. Otýlie.

Jen krátce na závěr doplňuji, že ani jeho bratr Luděk neměl na růžích ustláno, především pro svůj pobyt v cizinecké legii. Po dlouhé roky vedl podnik „Zlatý hrozen“ a mnohokráte naznačoval, jak je „pod bedlivým dohledem“. Stejně tak jeho manželka Miluška, ke které jsme rádi zacházeli na drink v pozdějších večerních hodinách do vinárny „U Haška“. I toto „zábavné“ místo bylo pod „náležitým dohledem“. Mnozí z nás o tom vědí své. S politováním konstatuji, že není možné uveřejnit rozsáhlejší fotodokumentaci.“

[K poslednímu odstavci z článku F. Růžičky, jenž se osobně se jmenovaným i jeho příbuznými znal, je třeba připsat tuto poznámku: Z formulace je zřejmé, že Zahrádkovi příbuzní, kteří žili v Českých Budějovicích, byli i po roce 1989 „pod kontrolou“ bývalých spolupracovníků StB. (Ti se zřejmě dali po změně režimu do služeb někoho úplně jiného.) Je to logické: komunisté a s nimi spřažení lidé špiclovali dál bývalé „třídní nepřátele“, a to i v nových politických podmínkách. Je dobré to vědět a netvářit se, že máme tu naši „demokracii“ pevně v rukou. Nikdy tomu tak nebylo a není tomu tak ani nyní!]

─────

Od agenta-chodce k vězni uranových lágrů až po nepřítele „rudé carevny“

To, co se vešlo do jednoho řádku tohoto mezititulku, vyplňuje celý život jednoho z tisíců politických vězňů komunistického režimu. V porovnání s nudným, životem většiny dnešních Čechů je to, co prožil F. Zahrádka, nejen hodno úcty, ale i obdivu. Žádná oslnivá kariéra jako u mnohých prominentů dneška, kteří až dosud proplouvali životem bez jakýchkoliv problémů. (Podle hesla „Kdo nic nedělá, nic nepokazí“.) Na druhé straně se jedná o „životopis“, na který by byl leckdo z dnešních mocipánů – kdyby na to měli, jako že nemají – pyšný jako oblíbený páv A. Schillerové.

Výše uvedené údaje z článku F. Růžičky si dovolím doplnit o další, dosud nezmíněná fakta. Část z nich pochází z rozhovoru, který F. Zahrádka poskytl serveru „iHNED.cz“ (16. 11. 2012, 21:27), a to redaktorce T. Mrvové. (Ta opatřila svůj článek tímto nadpisem: „Svlékli nás do naha a mlátili rákoskami, vzpomíná bývalý politický vězeň“.) Právě tento rozhovor potvrzuje, jak to může dopadnout, když danou problematiku zpracovává mladý novinář (mladá novinářka) se špatným vzděláním. Bohužel – pár nepřesností, které lze přisoudit špatné paměti „zpovídaného“ politického vězně, jsem zaznamenal i v odpovědích F. Zahrádky.

Jde například o to, že velkou amnestii z roku 1960 přisoudil neprávem prezidentu A. Zápotockému, který byl v té době již dva a půl roku po smrti. Naopak o jeho nástupci, A. Novotném, jenž se těšil pověsti komunistického „liberála“, zde nezaznělo ani slovo. Neprávem. Podobně F. Zahrádka, který si vytvořil za léta pobytu v uranových lágrech na Příbramsku zvláštní, skoro osobní, vztah k táboru „Vojna“, zamlčel, že na obnově tohoto tábora – jako komunistického skanzenu – měl rozhodující zásluhu exkomunistický ministr kultury v Zemanově vládě – P. Dostál (ČSSD). Tento údaj chybí jak ve zmíněném rozhovoru, tak i v příslušném hesle na Wikipedii.

Z uvedeného rozhovoru se dozvídáme, že F. Zahrádka jako chlapec, který žil se svými rodiči v Českých Budějovicích, sledoval teror po heydrichiádě. A protože toto město bylo napůl německé, byly tam složité podmínky. Jako český kluk se prý pral s kluky z Hitlerjugend. Po porážce Wehrmachtu u Stalinghradu (1943) se tehdy v Budějovicích konala tryzna za padlé hitlerovce.

V Českých Budějovicích byl F. Zahrádka svědkem konce války – v tomto případě osvobození Rudou armádou pod velením maršála R. J. Malinovského. Podobně byl i svědkem příletu 312. čs. stíhací perutě RAF. Od roku 1945 byl F. Zahrádka skautem 10. oddílu Junáka, jemuž jednu dobu velel později známý spisovatel K. Pecka, další z vězňů komunistického režimu.

Právě z jeho iniciativy začali po Únoru 1948 tito skauti tisknout a rozšiřovat protistátní letáky. Materiály k nim jim dodávala skupina „Za pravdu“ z pražského Barrandova (= filmových ateliérů): jak K. Pecka, tak i režisér a scenárista F. Sádek, dále scenárista V. Valenta a A. Řežák, tajemník ministra zdravotnictví J. Plojhara, známého lidoveckého kolaboranta, který se po Únoru 1948 dal plně do služeb vládnoucí KSČ.

─────

„Past“, nastražená sudetským Němcem, se mu stala osudnou

V rozhovoru z roku 2012 je věnována značná pozornost odbojové činnosti v roce 1949, která nakonec pro F. Zahrádku skončila zatčením, odsouzením na 20 let těžkého žaláře a mnohaletým putováním po komunistických věznicích a uranových lágrech (= koncentrační tábory). Odbojová činnost skupiny F. Zahrádky se neomezovala jen na tisk a rozšiřování letáků. Postupně k tomu přibylo také převádění osob přes státní hranici na Západ.

Zahrádka to popisuje v rozhovoru z r. 2012 takto: Dne 19. 1. 1949 doprovázel na hranice u Nového údolí skupinu z 24. oddílu Junáka. Skauti měli na Šumavě své tábory, a proto Zahrádka tyto pohraniční oblasti dobře znal. Na posledním skautském táboře u Frymburka (poblíž později vybudované přehrady Lipno) procházela přes Vltavu početná skupina Ukrajinské povstalecké armády (= „Banderovců“). Při tomto přechodu naházeli do řeky, která byla asi metr hluboká, zbraně. Když se pak skauti šli ráno po rozcvičce koupat do Vltavy, našli tam odhozené samopaly, zásobníky s náboji, granáty a výbušniny. Lehké střelné zbraně si schovali – a až pak povolali na místo pyrotechniky, aby místo od munice vyčistili. Přesto nalezené zbraně nikdy nepoužili, protože dodržovali skautskou zásadu: neprovádět sabotáže, ale pomáhat lidem přes hranice.

Samotný F. Zahrádka v průběhu roku 1949, během svých čtyř ilegálních přechodů hranic, převedl celkem 11 osob. Při jedné z těchto akcí byl okolnostmi donucen přejít až na území sousedního Bavorska, kde navázal kontakt s Američany. Ti po něm žádali, aby převedl přes hranice nějakou osobu z 312. čs. stíhací perutě RAF.

Činnost agenta-chodce F. Zahrádky přesto neměla příliš dlouhého trvání. Kvůli malým životním zkušenostem, ale i z důvodu jeho přílišné důvěry k lidem, které ve skutečnosti skoro neznal, se dostal do pasti, z níž už nebylo úniku. Případ jeho zatčení připomíná známou „Akci Kámen“ ‒ s falešnými stanicemi pohraniční stráže na hranicích. Nakonec se stal obětí udání ze strany sudetského Němce, jenž působil v německé pohraniční stráži, ale zároveň pracoval i pro naši Státní bezpečnost (StB).

Poslední akci s převáděním přes hranice popsal Zahrádka ve zmíněném rozhovoru takto: Dostal za úkol převést na Západ jednoho příslušníka západní armády z Francie. Předal jej Američanům a on prý pak pro ně pracoval. Již při jedné z prvních cest před hranice se Zahrádka stal účastníkem incidentu s jistým sudetským Němcem: tehdy se ho velitel oné pohraniční stanice zastal. Jak se později ukázalo, onen „sudeťák“ mu to nezapomněl a krutě se mu pomstil.

Při přechodu do Buchenau si právě on vyžádal provedení osobní prohlídky F. Zahrádky, protože věděl, že má u sebe zbraň. „Zápaďák“ jménem Silvestr Müller, pro něhož shromažďovali potřebné materiály ještě dva čeští vojáci, byl zřejmě agentem, který pracoval pro OBZ (= Obranné zpravodajství, jehož šéfem byl obávaný agent NKVD B. Reicin). Právě na OBZ se dotyčné tajné materiály dostaly. Kvůli nim pak byl dne 3. 9. 1949 zatčen jak F. Zahrádka, tak i oba vojáci.

─────

První dva týdny byli zatčení muži vyslýcháni krutým a lidsky nedůstojným způsobem v kasárnách v Českých Budějovicích. Je s podivem, že i po těch desítkách let si F. Zahrádka vybavoval do nejmenších detailů všechna příkoří, jež tehdy musel zažívat. Mladé novinářce z „iHNED.cz“ je popsal skoro naturalisticky: „Vždycky nás svlékli do naha. Pak nás rákoskami a pravítky mlátili a sprostě ponižovali. Protože jsme byli nazí, tak nás tím pravítkem cvrnkli do přirození a řekli písařce: »Podívej, jak se jim  to scvrklo.«“ (iHNED.cz, 16. 11. 21:27)

Po 14 dnech OBZ předalo kauzu F. Zahrádky vyšetřovatelům StB. „Agent-chodec“ F. Zahrádka byl správně vyhodnocen nikoli jako „voják“ (tam by mu hrozil trest smrti), ale jako jeden z mnoha skautů, jimž se komunisté teprve připravovali „zakroutit krk“. Teď měli na práci mnohem důležitější věci, než bylo pár stovek skautů, kteří i po změně režimu nepřestávali věřit původním ideálům tohoto hnutí.

Když už jim Zahrádka padl do rukou, bylo třeba jeho případ co nejrychleji sprovodit ze světa. Již dva měsíce po zatčení, ve dnech 8.-9. 12. 1949, se konalo soudní přelíčení: Zahrádka dostal 20 let těžkého žaláře. (V té době se dávalo deset let „za nic“ a dvacet za menší protistátní delikty, jedině velezrada a špionáž se trestaly šibenici.) Od trestu smrti mladého skauta zachránil prostý fakt: tento trest nesměl být vykonán na osobě mladší 20 let. Kdyby byl zatčen a souzen o rok později, skončil by F. Z. na popravišti.

[Pro výše zmíněné nelidské metody vyšetřování ze strany OBZ a StB se v této době, v letech 1948-1949, vžilo označení „gestapismus“. Velmi brutální výslechy se týkaly hlavně důstojníků čs. armády, kteří za války bojovali na západní frontě. Odehrávaly se v tzv. Domečku na Hradčanech (= Kapucínská ulice poblíž Lorety). V téže době začala StB používat k mučení politických vězňů elektrický proud v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti. Tam tehdy působil jako velitel Milan Moučka (bratr herce Jaroslava Moučky) a po něm bývalý agent Gestapa Ludvík Hlavačka, vynálezce „elektrických bot“. Hlavačkovým zástupcem byl v této věznici Alois Grebeníček, otec pozdějšího předsedy KSČM Miroslava Grebeníčka.]

─────

„Putování“ po komunistických věznicích a koncentrácích

Stejně jako většina vězňů, kteří byli odsouzeni na deset a více roků vězení, také F. Zahrádku čekalo pravidelné přemísťování z jedné věznice do té další. Již týden po vynesení rozsudku byl převezen z Ruzyně do věznice Bory u Plzně, kde prý „dral peří“. Půl roku předtím, dne 21. 6. 1949, byl v této věznici popraven div. gen. H. Píka. Zahrádka vzpomíná na to, že tady se odehrála mezi vězni i vražda.

Z borské věznice se na podzim 1951 dostal do uranových lágrů na Jáchymovsku. Tady pracoval jako pomocník lamače. Brzy si tu vybudoval kontakty na civilní zaměstnance, kteří zde pracovali spolu s politickými vězni. Když to vedení věznice zjistilo (jistě na základě udání některého z dalších spoluvězňů, z nichž někteří byli získáni pro spolupráci s StB), byl F. Z. „za trest“ přemístěn do nejobávanějšího uranového lágru – do „věže smrti“ ve Vykmanově. (Velká část zdejších vězňů, které jsem měl možnost osobně poznat, později zemřela na rakovinu.) V tomto krajně rizikovém lágru, kde se drtila uranová ruda, pobyl F. Z. celkem tři a půl roku.

Odtud byl v r. 1956 nakonec převezen do obdobných lágrů na Příbramsku – „Vojna“ a „Bytíz“. (Lágr „Vojna“ byl v r. 2001 vyhlášen kulturní památkou a v r. 2005 po rekonstrukci zpřístupněn veřejnosti. Organizačně se „Památník Vojna“ stal součástí Hornického muzea Příbram. Ředitelem „Památníku“ byl jmenován právě F. Zahrádka.)

Na rozdíl od velké části politických vězňů nebyl F. Zahrádka v r. 1960 zařazen mezi ty „nepřátele socialismu“, jichž se týkala „velká“ amnestie prezidenta A. Novotného. V r. 1961 byl z Příbrami znovu přesunut jinam, tentokrát do Pankrácké věznice – na tzv. Technické oddělení Ministerstva vnitra (TÚMV). Poslední rok výkonu trestu pracoval jako elektrikář. (Před zatčením se vyučil elektromechanikem.) Propuštěn na svobodu byl v r. 1962 – po třinácti letech strávených ve vězení.

Mezitím, co byl F. Zahrádka vězněn, zemřeli oba jeho rodiče. A protože se po jejich smrti vlastně neměl kam vrátit, rozhodl se, že zůstane tam, kde to již dobře znal – v Uranových dolech na Příbramsku. Až do odchodu do důchodu (1981) zde pracoval jako elektrikář. Brzy po propuštění na svobodu se oženil (1967): jeho manželství trvalo 33 let a skončilo v r. 2000 úmrtím manželky.

Dočasné politické uvolnění v 60. letech 20. století, které doprovázelo návrat bývalých politických vězňů na svobodu i pokus o ekonomickou reformu (O. Šik) a snahu o celkovou demokratizaci rigidního systému stalinské byrokratické diktatury, podnítilo k politické aktivitě i F. Zahrádku. Když byla v době Pražského jara 1968 ustavena celostátní organizace bývalých politických vězňů, F. Zahrádka tehdy založil v Příbrami místní pobočku této organizace – K 231. (Dostala název podle známého zákona č. 231/1948 Sb., na základě něhož byli posíláni na šibenici a do vězení odpůrci komunistického režimu – včetně JUDr. M. Horákové.)

Protože všichni bývalí političtí vězni byli propuštěni na svobodu „podmíněně“ (pod příslibem, že nebudou o poměrech během svého vyšetřování a věznění s nikým hovořit ani nebudou vyvíjet další „protistátní“ aktivity), pokračovalo sledování a výslechy na StB u řady z nich. Toto následné šikanování postihlo rovněž F. Zahrádku, kterému komunisté nezapomněli, že založil pobočku K 231 v Příbrami, a trvalo fakticky až do konce komunistického režimu.

Situace z roku 1968 se zopakovala po pádu komunistické diktatury z konce roku 1989 ‒ „jako přes kopírák“. Bezprostředně nato byla opět obnovena činnost původního K 231, avšak pod jiným názvem. F. Zahrádka se znovu stal předsedou příbramské pobočky „Konfederace politických vězňů“ (KPV). Spolu s dalším vězněm, Dr. J. Málkem, uskutečnil do té doby naprosto nemyslitelný projekt: zřízení „Památníku obětem komunismu Vojna u Příbrami.“ Pro veřejnost byl otevřen v r. 2005.

Bohužel – v žádném materiálu, kde tento bývalý politický vězeň vzpomíná na svůj pohnutý život, ani v jeho životopisech zveřejněných na internetu se neuvádí celá „pravda“ o výše zmíněném „památníku“. Tento projekt rekonstruovaného „komunistického koncentráku“ na území bývalého uranového lágru „Vojna“ Lešetice u Příbrami byl realizován díky tehdejšímu ministru kultury v Zemanově, Špidlově a Grossově vládě – Pavlu Dostálovi (1943-2005).

Stalo se tak v letech 2001-2005, a to navzdory tomu, že tento politik ČSSD celoživotně odmítal myšlenku uznání III. odboje. Exkomunista P. Dostál (v KSČ byl v letech 1962-1969) byl sice velmi kontroverzní osoba, ale přesto si za toto gesto zaslouží pochvalu a uznání. Na rozdíl od ostatních politiků, kteří neudělali nic pro vyrovnání se s komunistickou minulostí, má P. Dostál na svém „kontě“ aspoň toto. Všechno ostatní, co se ze strany našich polistopadových politiků týkalo procesu „dekomunizace“ naší společnosti, bylo jen velké pokrytectví. Také díky tomuto polovičatému vztahu k naší nedávné minulosti vedou v těchto dnech žebříček kandidátů na příštího prezidenta republiky dva členové předlistopadové KSČ a osoby spjaté s činnosti StB a VKR.

Většina z oněch desetitisíců bývalých vězňů komunistického režimu již není mezi námi. Postupně zemřeli, aniž se dočkali byť jen symbolického ocenění za všechno to utrpení, které jim komunisté po r. 1948 způsobili. Leží na hřbitovech po celé naší republice a kromě jejich rodinných příslušníků většina lidí z jejich okolí ani netuší, jakou oběť pro naši polistopadovou svobodu a demokracii přinesli. Proto dnešním politikům, kteří se chovají, jako by jim to tady všechno patřilo, třebaže pro návrat k demokratickým hodnotám neudělali zhola nic – na rozdíl od těchto politických vězňů – nemá jim kdo nastavit pravdivé zrcadlo.

Je to stejně jedno, protože většina z těchto arogantních, nabubřelých „nul“ by se bála do toho zrcadla pohlédnout, protože tito jedinci nemají čisté svědomí. Buď se sami „umazali“, nebo je jim osud bývalých vězňů komunistického režimu zcela lhostejný. Zeptejte se kteréhokoliv z prezidentských kandidátů, co udělal pro to, aby skončil komunistický režim. Odpoví vám všichni unisono: NIC.

─────

Spor s „rudou carevnou“ N. Kavalírovou

Aby bylo ohlédnutí za životem F. Zahrádky úplné, musím doplnit, že se nakonec přece jen určitého uznání dočkal: stal se ředitelem onoho „Památníku obětem komunismu“ na území bývalého lágru „Vojna“ v Lešeticích u Příbrami. Bylo to v době, kdy se KPV postupně dostala až do nedůstojné, vazalské závislosti vůči tehdy vládnoucí ODS. Celostátní organizaci KPV v 90. letech 20. století a v prvním desetiletí 21. století vedl JUDr. Stanislav Drobný a po něm MUDr. Naděžda Kavalírová.

Tato organizace bývalých politických vězňů se pod jejich vedením zcela zpronevěřila svému původnímu poslání. Namísto obhajování zájmů obětí bývalého režimu v nových politických podmínkách po r. 1989 se postupně proměnila v politicky nesvéprávný přívěsek ODS. Podobně tomu bylo i se vztahem mezi KPV a ÚSTR, kde dlouhá léta vykonávala funkci předsedkyně Rady ÚSTR (byl to jen takový „fíkový list“) právě „rudá carevna“ N. Kavalírová.

Po smrti této poslední předsedkyně byla KPV zcela paralyzována. Její pokračovatelé z řad potomků a zbývajících, ještě žijících, členů zabředli do vnitřních sporů, jež nakonec vedly až k sebevražednému vylučování nepohodlných osob z této organizace. To ostatně postihlo i F. Zahrádku, který byl rovněž v r. 2009 vyloučen z KPV pod záminkou vyfabrikovaného obvinění, že byl kdysi členem KSČ.

[Situace v KPV se týká článek, na nějž uvádím odkaz za tímto textem. Pozornost je v něm věnována i pavědeckým výrokům bývalého ředitele ÚSTR P. Žáčka, který si léta hraje na „historika“, jímž ve skutečnosti není.]

Bývalý politický vězeň F. Zahrádka zemřel dne 15. 12. 2017 v Českých Budějovicích. Za zásluhy v boji proti komunistickému režimu udělil F. Zahrádkovi bývalý prezident republiky V. Klaus v r. 2007 „Řád T. G. Masaryka 3. třídy“. V roce 2012 pak obdržel rovněž „Cenu Paměti národa“.

Čest jeho památce!

30. 12. 2022

‒ RJ ‒

─────

Odkaz na článek o KPV, N. Kavalírové a P. Žáčkovi:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2019/vyroky-poslance-p.-zacka--ustr-a-kpv--1.-cast-.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-10-2019/vyroky-poslance-p.-zacka--ustr-a-kpv--2.-cast-.html

Seznam vyobrazení:

1. František Zahrádka jako skaut.

2. Koncentrační tábor „Vojna“ u Příbrami.