Svobodné noviny na internetu

Motto: „Hegemonie, pýcha a opojení mocí totiž vždy předznamenává tvrdý pád.“ (J. Rajchl)

Triumfalismus se nekoná. Spíše vidíme rozpaky a zklamání…

Kdo čekal nekončící oslavy a bouchání lahví šampaňského, ten musí být po právě skončených prezidentských volbách rozčarován. Dokonce i vítěz voleb, P. Pavel, dal přednost před oslavami cestě do svého bydliště – Černoučku na Litoměřicku. Musí být totiž „fit“ před nekonečnou řadu rozhovorů a veřejných vystoupení. Do té doby, než se i jeho podporovatelé dosaženého úspěchu nabaží. Pak se poměry začnou pomalu, ale jistě vracet k normálu…

Když jsem si den po druhém kole voleb, v neděli 29. 1. 2023, otevřel dva z ideově protikladných zpravodajských webů, překvapil mě diametrální rozdíl v tónu, jakým jsou psány články, ve kterých jejich autoři reagují na právě skončené volby. Zatímco Fialova „hlásná trouba“, Forum24, neměla o čem psát (hlavní pisálci P. Šafr, J. Hovorková, J. Jandourek či J. X. Doležal se zřejmě v předchozích dnech vypsali až do mrtě), „pravyprostor.net“ bije na poplach před nástupem nové totality. Tak trochu mě to zaskočilo, protože jsem pravidelným čtenářem tohoto periodika. Přesto bych takovou míru pesimismu nepředpokládal.

Kdyby tito autoři byli historiky, jako jsem já, nebrali by výsledky těchto voleb až tak fatalisticky. Dnes doopravdy nejsme v roce 1948. Ne že by i u nás nebylo dost takových jedinců, kteří by rádi vládli a ukázali těm druhým, jak se má správně „kácet les, aby při tom létaly třísky“. Těch mocichtivých je tady možná mnohem víc, než bylo v onom roce „vítězství čs. pracujícího lidu nad reakcí“. Tehdy se totiž za znovu osvobození vlasti ještě pokládaly životy. Dnes se o hrdinských činech pouze žvaní. Činí tak s oblibou především politici, kteří nikdy pro tuto zemi nehnuli ani prstem.

Jiné je to ovšem s „kvalitami“ osobnostními a profesionálními u těchto jedinců. Tam je to bída a utrpení.  A dokonce to nenapraví ani vlastnictví té správné stranické legitimace. Co je však zásadní, to je odlišná mezinárodně politická situace. Dnes nám již za zadkem nedřepí mocný Sovětský svaz, „mírová hráz“, ale vcelku bezmocný administrativní moloch EU, u něhož trvá nekonečně dlouho, než se k něčemu rozhoupe.

Proto všechny pesimistické řeči o nástupu „nové totality“ je třeba brát jako velkou nadsázku a nepochopení skutečné situace. Oné faktické dějinné etapy našeho vývoje, v níž se právě nacházíme. Je sice pravda, že Fialova koalice má v rukou moc ve všech hlavních oblastech (parlament, vláda, prezident atd.), ale o to horší je její pozice: za všechno nese a ponese plnou politickou odpovědnost – se všemi důsledky. (Členové této vlády mohou brzy dopadnout jako kdysi ministři protektorátních vlád z období let 1939-45. Premiér P. Fiala se může na dlouhá léta ocitnout ve vězení, ale může rozhodnutím lidu skončit i na kandelábru.)

Počkejme si, jak se bude chovat nový prezident! Po neschopném a zbabělém premiéru P. Fialovi, který se schovává před veřejností i před novináři, se můžeme časem dočkat jeho „dvojníka“. Politicky málo zkušený P. Pavel sotva udělá díru do světa. Spíše to dopadne tak, že i on se začne schovávat a raději nebude dělat nic. Kromě toho, že bude dobře vypadat na poštovních známkách a na školních portrétech. Podobně ‒ jako se vyhýbal P. Fiala řešení personálních změn ve své vládě, jak mu je navrhoval M. Zeman. Z „ramenáče“ ve vojenské uniformě se brzy může „vyklubat“ druhý P. Fiala: „Kdo nic nedělá, nic nepokazí.“

Nerad bych, aby to vypadalo tak, že by tito jedinci, kteří se po parlamentních volbách 2021 dostali nedopatřením k moci, s níž si teď nevědí rady, trpěli nějakými ohledy vůči občanům této země a nemuseli při tom překonávat pokušení, kterak nezneužívat svého mocenského postavení. To jistě ano. Jiné to však je s tím, zda si doopravdy troufnou onu „novou totalitu“ nastolit.

Expremiér A. Babiš tím, že tato témata v předvolební kampani otevřel, se zároveň postaral o to, že veřejnost, ale i novináři budou pozorně sledovat, co se z toho „vyvrbí“. A bedlivě to bude sledovat i Evropa. Nelze totiž na jedné straně kritizovat Polsko a Maďarsko kvůli nedostatkům v demokracii a právním státě, a na straně druhé ostentativně ignorovat podobné tendence v ČR.

Zkrátka: „totalitáři“ typu V. Rakušana mají smůlu. Navíc: čas pracuje proti nim. (Očekávaná „loajalita“ ze strany policistů se nekoná. Výsledkem jsou odchody zkušených zaměstnanců MV do civilu. To je fatální selhání tohoto ministra i policejního prezidenta.) Nezvládnou-li ministři Fialovy vlády ekonomické problémy, čeká je vbrzku defenestrace ve Strakovce. Jejich čím dál zamračenější obličeje potvrzuji, že jsou si toho vědomi. No – nezávidím jim!

A jestliže by – nedej Bože – došlo k oné částečné „mobilizaci“, pak by to pro tuto garnituru (nejen pro vládu a prezidenta, ale i pro celý parlament) byla „konečná“. Pokud by se to pak nevyřešilo novými volbami, hrozí nám otevřená občanská válka. To si jistě nikdo z nás nepřeje. Nezvykle smířlivý tón P. Pavla krátce po vítězství ve volbách potvrzuje, že i on si tato rizika uvědomuje.

─────

J. Rajchl uhodil hřebík na hlavičku

A teď k jednotlivým článkům na webu „pravyprostor“ ze dne 29. 1. 2023. Za titulek tohoto svého textu jsem si zvolil parafrázi na dvě věty z článku předsedy nové „protestní“ strany PRO – JUDr. Jindřicha Rajchla. Ten akademický titul u jeho jména uvádím úmyslně, aby si snad někdo nemyslel, že je to nějaký obyčejný „votroubek“, jakých je jinak v naší politice plno.

V článku s titulkem Pavel presidentem… jak to bude dál? autor píše o stovkách jemu doručených zpráv, v nichž občané vyjadřují obavy z dalšího vývoje v naší zemi. Souhlasit lze i s konstatováním o tom, že „pětikoalice získala dosazením své loutky na Hrad naprostou nadvládu nad všemi složkami moci v naší zemi“. S tím pochopitelně souvisí i „absolutní odpovědnost“. Jak uvádí J. Rajchl: „Teď už se nemají na co vymlouvat.“ Opravdu nemají!

V této souvislosti mě napadla paralela mezi tím, co se právě teď odehrává na naší politické scéně, a rokem 1968. Tehdy přece také nastoupil na Hrad voják – gen. L. Svoboda. To však byla úplně jiná historická etapa našeho vývoje. Ať by tam tehdy byl kdokoliv, k vojenské invazi by tak jako tak došlo. To nebyla ani zdaleka jen záležitost neschopného a zbabělého A. Dubčeka, pravděpodobného agenta NKVD, nýbrž strategie Varšavské smlouvy ve vztahu k NATO a tzv. demokratické Evropě. Šlo totiž o umístění jaderných zbraní na našem území, o něž usilovali Sověti již od roku 1965.

S tím překvapivě odmítal souhlasit jinak velmi loajální prezident A. Novotný, a proto byl odstraněn. Nahradil ho spolehlivý agent Moskvy, gen. L. Svoboda, jemuž sovětští činitelé během jednání ohledně Moskevského protokolu nezapomněli připomenout politické selhání ještě z období působení našich legií v Rusku během První světové války a krátce po ní.

Zkrátka: na každého mají v Moskvě svou „složku“. Asi by nás nemělo překvapit, že ji mají i na naše současné politiky. (J. Bašta, bývalý velvyslanec v Rusku a na Ukrajině, to neprozřetelně prozradil v rámci předvolební kampaně. Rusové tu „složku“ jistě mají i na něho.)

Ocituji ještě jeden odstavec z Rajchlova článku. Píše se v něm toto: „Během příštích měsíců mnoho z těch, kteří dnes slaví generálovo vítězství, vystřízliví ze svého rauše podobně jako po výhře pětikoalice v minulých parlamentních volbách. A budou z toho mít pořádnou kocovinu.“

Beze zbytku souhlasím s tím, co předseda uskupení PRO napsal. K rozčarování těch, kteří „nalítli“ P. Fialovi na jeho pečlivě učesanou pěšinku a falešný úsměv, se tentokrát přidá řada těch mladých voličů, kteří se obdobně nechali oklamat vojenskou uniformou P. Pavla. (Týká se to hlavně žen a dívek. Proto se jimi i ve volebním štábu až nepochopitelně obklopil.) Kdo z nich si někdy položil otázku: K čemu je nám dobrý generál jako hlava státu, když tady nemáme vojenskou diktaturu?

Shodou okolností k nim patří i mnozí „popletenci“, kteří chodí v tričku s portrétem kubánského revolucionáře „Che Guevary“. Zkrátka: mladí jsou na celém světě nejsnadněji manipulovatelnou skupinou obyvatel. Ani u nás tomu není jinak. „Mediální manipulace“ a „maňáskové divadlo“, to budou nejspíš ty nejslušnější výrazy, kterými brzy ohodnotí své politické selhání v těchto volbách.

Kdo sledoval chování v jednotlivých volebních štábech a srovnal si to s tím, co vyváděli politici koalice SPOLU v říjnu 2021, rozdíl byl zásadní. Žádné velké nadšení, ale spíše zdrženlivost a „zmrzlé“ úsměvy. Po informaci o případné „mobilizaci“ zavládla u nás „blbá nálada“. Je jiná, než byla ta Havlova. Dnes je tu patrný skutečný strach z budoucnosti. Jestli se totiž něco Babišovi podařilo, pak je to právě toto. Je to strach o syny a vnuky, kteří možná, dopustí-li to Bůh, brzy pomašírují po ukrajinských pláních v plné polní.

Už se těším, až uvidím J. Lipavského. Ještě předtím by měl nastoupit na odtučňovací kúru, aby se do té uniformy vešel. Totéž platí pro „pasáčka vepřů“ z Rokytnice u Přerova M. Jurečku. Tam to bude horší: má pět synů. Obdobně je na tom i P. Hladík, T. Zdechovský a další nadmíru „plodní“ lidovci. (Cizím slovem se tomu říká: fertilita.)

Děkuji J. Rajchlovi za jeho článek. Vyšel v hodině dvanácté. Třebaže je již po volbách, úkolem číslo jedna – kromě práce pro tuto vlast – musí být otevírání očí našim spoluobčanům. Úplně všem. I těm, kteří z pohodlnosti či blazeovanosti k volbám již dlouhá léta nechodí. Mladé lidi, jak se zdá, se podařilo z jejich „hibernace“ probudit. Teď jde o to, aby se probudili i ti ostatní, kteří dosud volby ignorovali. Vždyť volby jsou „svátkem demokracie“, jak tentokrát, samozřejmě pokrytecky, opakovali do omrzení v médiích i „fialovci“ a „pavlovci“.

Když naši občané, vedení sociální demokracií, prosadili v roce 1906 v rakouské Říšské radě zákon o všeobecném, rovném, přímém a tajném hlasovacím právu, stálo to velké úsilí, soustavnou politickou práci i nemalé lidské oběti. Nikdo z nás proto nemá právo výsledky jejich práce svým ignorováním nebo bojkotováním voleb znehodnocovat. Zejména mladí lidé by si měli uvědomit, že budou žít v takovém světě, jaký si ze strany nezodpovědných politiků nechají vnutit. Pokud je jim to jedno, ať si pak nestěžují!

Nejdůležitější sdělení tohoto článku J. Rajchla jsem použil jako motto ke svému textu. Bylo by načase, aby se touto lidovou moudrostí začali členové Fialovy vlády řídit. O to lépe se jim pak bude odcházet na politický hřbitov.

─────

Demokracii více ohrožuje avanturismus politiků než návrat „normalizace“

Text zakladatele tohoto webu, Karla Kříže, jehož články jsem vždy považoval obsahově za velmi kvalitní, mne tentokrát vyděsil. Nejprve titulkem, který pro svůj článek zvolil, a následně pesimistickým, skoro až ponurým, výhledem do naší budoucnosti.

Netvrdím, že žijeme v nějakém ráji, ale tak zlé to doopravdy není. Protože pozorně sleduji politiku každý den, nemohlo mi uniknout, jak se členové Fialovy vlády i další politici koaličních stran bojí. Pryč je jejich sebevědomí, kterým hýřili ještě před ruskou agresí na Ukrajině. Dnes mnozí z nich dělají dojem „štvanců“: jen se do nich zakousnout. Např. ministr financí Z. Stanjura, to je přece „hromádka neštěstí“! A ti ostatní? Většinou jen směšní „kašpárci“, které nikdo nebere vážně. Až to jejich vládní „martyrium“ skončí, všichni si odechnou: oni i my.

Pane Kříži, doopravdy to není takové, jak to líčíte! Ti Fialovi ministři dnes vypadají jako vyplašení ruští vojáci, které si pamatuji ze srpna 1968: dvacetiletí kluci, které odtrhli mámám od jejich sukní, se ocitli v cizí zemi a měli tam bojovat proti „kontrarevoluci“. To byl ještě nesmyslnější příběh, než jsou ty boje na Ukrajině, kde příslušníci dvou slovanských národů stojí proti sobě a zabíjejí se navzájem. Lépe by to nevymyslel ani ten nejhorší nepřítel slovanských národů.

Karel Kříž zvolil pro svůj burcující článek tento titulek: Kruh se uzavřel. Vypadá to jako nekrolog za demokratickým vývojem, který žijeme celých těch 33 let. Pokud se autor domnívá, že teprve teď nastal konec naší polistopadové demokracie, musím ho poopravit. Není to pravda. Tady žádný antikomunistický režim za celou tuto dobu nevznikl, a tudíž ani nemohl být nikým odstraněn. Mohu to potvrdit jako pamětník té doby. Již v dobách formování oné „pravicové“, údajně antikomunistické, ODS, bylo všechno jinak, než jak hlásá „hagiografie“ a „dějiny VKS(b)“ této strany.

ODS nikdy nebyla stranou pravicovou (inspirovala se pouze některými konzervativními principy), a už vůbec ne stranou „antikomunistickou“. Taková partaj tady nikdy nevznikla. Pouze na počátku 90. let 20. století tu působili jedinci sdružení do „Antikomunistické aliance“, ale i to brzy skončilo. Všechno vzalo za své dříve, než to mohlo vůbec začít.

Autor tohoto článku (K. Kříž) je mladší než já, a proto nemusí vědět to, co vím já z vlastní zkušenosti nebo ze vzpomínek osob, s nimiž jsem se znal. ODS ani ODA nebyly stranami antikomunistickými, nýbrž postkomunistickými. V jejích řadách se to komunisty jen „červenalo“. Právě proto řada skutečných antikomunistů do těchto farizejských partají („jen naoko“) nikdy nevstoupila. Toť vše. To, co dnes vypravují někteří členové ODS, jsou jen „nové pověsti české“. Nic z toho není pravda.

K. Kříž píše: „Tak je hotovo. Komunistická smyčka, která naši vlast svírá už od sametové revoluce, se definitivně utáhla. U vlády máme eurosocialistické marxisty, kteří ovládají i sněmovnu a senát, a na Hrad se nám posadí Petr Pavel, člen KSČ, lampasácký rozvědčík.“

K tomu doplním následující: Naše polistopadová společnost zůstala svou podstatou komunistická, protože tehdejší politici nikdy nenašli odvahu důsledně se s komunistickou ideologií rozejít. Možná K. Kříže překvapím: P. Pavla považuji v tomto houfu bývalých komunistů za méně nebezpečného, než je většina těch oportunistických poslanců a senátorů, kteří se spoléhají na to, že si už nikdo nic nepamatuje.

Nedůsledná „dekomunizace“ měla pak za následek, že nám na prezidenta kandidovali dva komunisté – dokonce nomenklaturní. Je to, jako by vstal z mrtvých Drahomír Kolder nebo Miroslav Mamula v třídně uvědomělém regionu Ostravska, nebo v Čechách soudruh Antonín Kapek, postrach všech pražských komunistů.

Z dalšího odstavce, který by potřeboval stylisticky „učesat“ (jsem rovněž učitel češtiny, a tudíž puntičkář přes pravopis a stylistiku), ocituji jen jeho začátek: „Co k tomu říct? Pro člověka pravicového, antikomunistického smýšlení je to nekonečný smutek. Můžeme jen predikovat, můžeme ještě možná ve zbytečcích svobody slova ještě chvíli psát na tomto webu…“

O tom, že tady žádný antikomunistický režim (ani v náznacích) není a nikdy nebyl, jsem již psal. A ten Křížův smutek chápu. Nelze se mu však podvolovat, protože to je právě to, co tito Fialovi „totalitáři“ (v lidové mluvě se jim říká: „fialový hnus“) potřebují: aby měli lidé opět strach a aby „drželi hubu a krok“. Kdo jim tu radost udělá, je obyčejný hlupák. Zastrašovat mohou pouze ty, kteří se nechají. Všechno ostatní by bylo porušováním lidských práv i naší, stále ještě platné ústavy.

Oni to dobře vědí, a proto pro jistotu neustále „melou“ cosi o „odkazu V. Havla“. Kdyby tento politik ještě žil, hnal by je svinským krokem. Havel byl bohém a „jájínek“, ale nebyl hloupý a dokonce ani úplatný. Měl však velkou vadu charakteru: nechal si rád podkuřovat, protože to dělalo dobře jeho „egu“. Ti současní politici jsou nejméně o dva či tři levely horší než on. To konstatuji jako pamětník i jako jeho celoživotní kritik.

Křížovy obavy z opětovného zákazu jeho webu nesdílím. „Totalitářům“ okolo P. Fialy a V. Rakušana již „docvaklo“, že by to byla jejich „konečná“. Rozdíl mezi K. Gottwaldem a P. Fialou spočívá v tom, že za „Klémou“ občané dobrovolně šli. Za Fialou by nešel nikdo (možná tak podržtaška R. Bartoníček): spíš by mu každý dal pár facek nebo ho nakopal do zadku.

Poslední odstavec Křížova článku ocituji bez komentáře – snad s jediným dovětkem: Nevěřím totiž tomu, že je to u nás tak zlé. Spíš mi to připomíná dinosaura z Jurského parku, kterému vypadaly zuby. Bez nich nikomu hlavu neukousne.  Mohl by však dostat po čenichu – a to by ho bolelo.

Poslední odstavec článku K. Kříže zní: „Čekají nás krušné časy. Čeká nás socialistické peklo, maskované bruselským hávem prázdných frází, korupce, likvidace svobod občana a pseudoekonomických experimentů. Čekají nás prvomájové průvody pražské kavárny a dehonestace vlastních opozičních názorů. Čeká nás kriminalizace všech svobodných webů, všech svobodných myšlenek, které se nebudou líbit vládnoucí bandě. Čekám, že brzy opět budou chtít zavřít i tento internetový deník. Bůh se všemi, kteří eurokomunismus nechtějí…“

Máme u nás jedno hezké přísloví: „Kdo se bojí, nesmí do lesa.“

─────

Nepřeceňujme význam politické „loutky“ jménem P. Pavel!

Autorem třetího článku je sociolog Petr Hampl. Ten mu dal příznačný titulek, jako by vypadl z komunistické učebnice dějepisu před rokem 1989: Lid promluvil.  Autor se domnívá, že vláda P. Fialy dostala jakýsi dodatečný mandát k tomu, aby tady nastolila totalitu srovnatelnou s padesátými léty 20. století.

Pane Hample, to snad nemyslíte vážně! Zvolením P. Pavla nikdo nedostal mandát k ničemu z toho, o čem píšete. Lidé by vyšli do ulic a po této vládě by nezbylo vůbec nic. Kromě toho, že by se musela deratizovat Strakova akademie od všeho toho „sajrajtu“, který tam po ní zbyl.

Přestože s obsahem toho, co P. Hampl napsal, nesouhlasím, ocituji to bez komentáře. Nestrašme lidi! Tato země má mnohem větší problémy, než jsou neukojená „ega" několika osob, které si hrají na politiky. Již brzy skončí v propadlišti dějin a dál už o nich do konce světa neuslyšíme.

Hamplův citát zní: „Takže je vymalováno. Lid promluvil. Fialova vláda dosáhla drtivého vítězství. Její dosavadní kurz byl potvrzen a dostala jednoznačný mandát pro pokračování, včetně zavedení eura, akceptování migračních kvót, LGBT programů na základních školách, dalších asociálních opatřeních, zvyšování daní pro nejchudší vrstvy a především nedobrovolné nasazení českých kluků na ukrajinské bojiště. A zavedení represe blízké úrovni z padesátých let, zmírněné ovšem tím, že zůstanou otevřené hranice, takže odpůrci režimu budou mít možnost se odstěhovat.“

Pán Bůh s námi a zlé pryč!

29. 1. 2023

‒ RJ ‒