Svobodné noviny na internetu

Dnešní výročí sebeupálení studenta J. Palacha proběhlo u našich politiků obvyklým způsobem. Pouze někteří z těchto „vašnostů“ si udělali čas, aby si památku „pochodně č. 1“ připomněli. V prvé řadě to byl předseda Senátu PČR M. Vystrčil, který nikdy tuto příležitost nevynechá. Navzdory kritickým výhradám, jež vůči tomuto politikovi mám, oceňuji jeho konzistentní postoj: nikdy na pietním místě před Národním muzeem nechybí. O ostatních politicích se totéž říci nedá. Zřejmě si kvůli veledůležitosti své osoby neuvědomují, že nebýt hrdinské oběti tohoto mladého člověka, vypadala by naše přítomnost úplně jinak.

[Potěšitelnou skutečností je, že se k výročí J. Palacha vyjádřil dnes v rozhovoru pro Frekvenci 1 rovněž prezident republiky M. Zeman. Zatracovaný a „na smrt nemocný“ Zeman na Palacha nezapomněl, kdežto mnozí naši aktivní politici zapomněli. Neslyšel jsem například nic o P. Fialovi, který – ač vystudoval dějepis – o Palachovi mlčí¨! Asi si nechtěl pohněvat své „loutkovodiče“ od B. Posselta. Zeman sice z neznámých důvodů (snad je to resentiment na dobu „opoziční smlouvy“) drží nad Fialou ochrannou ruku, ale před „soudem dějin“ ho zachránit nedokáže. Ten bude nemilosrdný. Být Fialou, začal bych se bát už teď.]

Vždyť i v předvečer „sametové revoluce 1989“ sehrála památka sebeobětování života tohoto mladého studenta, 20letého J. Palacha ze Všetat u Mělníka, svou nezastupitelnou roli: v lednu 1989 to byl právě V. Havel, hlavní protagonista události této „revoluce“, kdo odstartoval proces přechodu od strnulého, byrokratického, komunistického režimu k obnovení svobody a demokracie u nás.

Jako pamětník té doby musím konstatovat, že pohled dnešních mladých lidí, kteří jsou ve věku J. Palacha, je diametrálně odlišný od toho, jak jsme to tehdy prožívali my – jeho vrstevníci a „spolužáci“. V době Palachovy oběti jsem byl studentem prvního ročníku Filozofické fakulty UK. Tohoto nenápadného hocha jsme sotva znali: bydlel na úplně jiné koleji než většina ostatních studentů UK a na společných přednáškách se vyskytoval sporadicky. Až po jeho burcujícím činu jsme si uvědomili, že jsme ho vlastně znali, ale jen z několika letmých setkání.

Palach byl naprosto nenápadný člověk, který se jen málo projevoval v tak dramatické době. Místo něho tam byli úplně jiní, mnohem viditelnější a hlasitější „borci“, kteří do všeho rádi mluvili – podobně jak to dělají různí nepostradatelní „odborníci na všechno“ dnes. O to víc překvapující bylo jeho hrdinství – bez velkých slov a zbytečného povyku.

Palachův čin se odehrál v době, kdy jsme my, studenti z kolejí, pobývali u svých rodičů – mimo Prahu: bylo totiž zkouškové období zimního semestru. Více si pamatuji až na tu partu kluků okolo dvacítky, kteří stanovali pod kašnou u Národního muzea: drželi tam protestní hladovku za J. Palacha. Jedním z nich byl i středoškolský student J. Zajíc z Vítkova na Opavsku, jenž následoval Palachova příkladu dne 25. 2. 1969 – jako „pochodeň č. 2“. A pak si ještě vzpomínám na události okolo útoku dlažebními kostkami na budovu Aeroflotu v dolní části Václavského náměstí. (Dnes již víme, že to byla provokace StB.)

Všechno to skončilo tím, že nás policajti rozháněli slzným plynem na Můstku. Po nástupu G. Husáka do čela KSČ (17. 4. 1969) bylo po všem: studentská revolta skončila. Nějakou dobu byl klid – do 21. 8. 1969, kdy naši vojáci a milicionáři stříleli do demonstrantů, ale i do pokojných občanů. Pak už to šlo všechno jenom z kopce. V listopadu 1969 si pro mě přišli dva soudruzi od StB v kožených kabátech přímo na fakultu a odvedli mě k prvnímu výslechu do Bartolomějské ulice č. 4. Následovaly další výslechy a nakonec soud kvůli tzv. protistátní činnosti.

─────

Ano, každý máme odlišné vzpomínky na události, které dávno odnesl čas. Dnešní mladí lidé o té době nevědí skoro nic. A naši politici podobných jubileí, jako je to Palachovo, jen zneužívají k tomu, aby si dělali politickou reklamu a aby se trapně „zviditelňovali“. Pro svobodu a demokracii většina z nich neudělala vůbec nic. O to víc a bezohledněji se derou ke korytům a plným žlabům, aby nám tady předváděli to své pojetí „svobody a demokracie“.

Ostatně – nedávno tuto komickou situaci „pozdních antikomunistů“ velice trefně připomněl T. Okamura, když prohlásil, že M. Pekarová-Adamová, předsedkyně TOP 09, nepodepsala Chartu 77.  A to na rozdíl od J. Bašty (SPD), který patří k mým spolužákům z vysoké školy i k obětem z období po sovětské okupaci. (Bašta byl součástí tzv. protistátní skupiny okolo nedávno zemřelého disidenta P. Uhla.)

Musím sebekriticky dodat, že Chartu 77 jsem nepodepsal ani já, i když z úplně jiných důvodů než zmíněná politička: ona ještě v té době nebyla na světě. Třebaže jsem v r. 1968 podepsal, tehdy ještě jako čerstvý maturant, prohlášení „Dva tisíce slov“, Chartu 77 jsem již nepodepsal. Bylo to z toho důvodu, že jejími signatáři byli ti nejhorší komunisté (v té době již vyhození z KSČ), kteří byli spojeni s nejtragičtější etapou vývoje bezprostředně po Únoru 1948. Jednalo se o „likvidátory svobody a demokracie“. Někteří z nich to po r. 1989 chtěli „napravovat“ pod hlavičkou Občanského fóra. Bohužel ‒ většina patřila ke „kámošům“ V. Havla, který měl pro komunisty a estébáky zvláštní slabost. Škoda slov.

Naštěstí z těchto jedinců dnes již nikdo nežije. Byly to velmi smutné postavy. Jejich jména budou v našich dějinách zapsána tím nejčernějším písmem. Proto se divím tomu, že nová vláda P. Fialy se chce „přihlásit k odkazu Charty 77“. Bude se tím pádem muset přihlásit také k Antichartě, kterou mnozí z „kámošů“ politiků vládní koalice rovněž podepsali (někteří nepohrdli ani spoluprací s StB), např. J. Bartoška či D. Havlová-Veškrnová aj.

K tomu ještě malou, osobní poznámku: My, kteří jsme před rokem 1989 přinesli osobní oběť, aby byla u nás obnovena svoboda a demokracie, jen nevěřícně zíráme na to, jak se k moci derou nejrůznější neosobnosti, nýmandi, kteří pro tuto zemi nikdy nic neudělali. V době před rokem 1989 tahali za sebou kačera nebo vozili kočárek s panenkou.

Copak jim není hloupé a trapné vyvyšovat se nad ty, díky nimž mohou dnes spokojeně žít a nemuset se hrbit před jakýmikoli uchvatiteli moci? To, že J. Bašta je jediným z vrcholných politiků, kteří byli perzekvováni komunistickým režimem, je těžkou obžalobou politické garnitury dnešních kariéristů a vyžírek, které se po našich zádech derou k plným korytům.

Nemají nárok! Ať se disciplinovaně a bez remcání zařadí na konec fronty – až po nás! To samozřejmě platí i pro P. Fialu a jemu podobné, nedočkavé „vykuky“! Styďte se, vy nemravní nenažranci! Každý by si před vámi měl odplivnout. Jste odpadem této společnosti!

─────

Ale dost vzpomínání na doby dávno minulé. Dnes by tomu sotva kdo uvěřil. Nejspíš by si to ani neuměl představit. Náš život se za těch 32 let polistopadového vývoje od základu proměnil. Buďme rádi, že tomu tak je! Stalo se nicméně něco úplně jiného: všechna ta výročí, která si občas připomínáme, jsou tak trochu jako ta z doby komunistického režimu. Povinně se to slavilo, ale jen málokdo o tom něco věděl a už vůbec nikdo těm vznešeným ideálům nevěřil. Tak je tomu, bohužel, dnes i s odkazem J. Palacha.

Stačil jsem se podívat v průběhu dnešního dne na některé zpravodajské pořady ČT, kde se o J. Palachovi hovořilo. Ze strany příslušných redaktorek tam zaznělo jen to, že se Palach upálil na protest proti okupaci nebo kvůli pokračující letargii, do níž upadla společnost po vojenské invazi z 21. 8. 1968. Celá pravda byla ovšem daleko prostší. Jak vyplývá z Palachova dopisu z 16. 1. 1969, rozhodl se tento student, že se stane „živou pochodní č. 1“. Proto, aby přestaly být distribuovány „Zprávy“, tiskovina, kterou vydávala okupační Sovětská armáda.

Až pak následovaly všechny ostatní důvody, které s tím souvisely. Právě v době Palachovy smrti a v souvislosti s nástupem slovenského kolaboranta a vlastizrádce G. Husáka do čela ÚV KSČ začalo to, čemu se říká „převlékání kabátů“. Samozřejmě ‒ těch politických. To se ovšem netýkalo nás, které již v té době měla ve svém hledáčku StB, nýbrž pouze ostatních občanů: těch „pomýlených“ nebo politicky indiferentních. Sociologové je označují jako „šedou zónu“.

To, co jsem tehdy zažíval na vlastní kůži a co jsem byl nucen registrovat ve svém okolí, mě vybavilo do dalšího života cennými zkušenostmi, jež jsou k nezaplacení. Dodnes z nich čerpám sílu i odhodlání čelit nejrůznějším špatnostem tohoto světa. Zvlášť cenné je poznání o tom, jak proměnlivé mohou být politické postoje lidí, a co to je, když se řekne: „gumová páteř“.

I dnes máme v naší politice mnoho takových lidí: bezzásadových kariéristů, všelijakých nanicovatých prospěchářů a osob, které dokáží přežít v každém režimu. Bývaly doby, kdy jsem si to neuměl představit. Dnes vím, že tito lidé existují a že se jim daří docela dobře, ba lépe než mně. Tyto jedince najdeme i ve Fialově vládě. Také Poslanecká sněmovna, kde by měly sedět samé úctyhodné a respektované osobnosti, je těchto individuí plná. Proto jsme na tom tak bídně: nikoli materiálně, ale morálně. Je nejvyšší čas začít s nápravou tohoto nedobrého stavu. Bez nových, nezfalšovaných voleb toho sotva dosáhneme. Připravme se proto na ně se vší zodpovědností!

─────

Také M. Pekarová si přihřála trochu té své „palachovské“ polívčičky…

Inu, po návratu ze Slovenska, nemohla zůstat stranou onoho komického „přihlašování se“ našich politiků k odkazu J. Palacha nebo Charty 77. Právě takové události, u nichž tito dnešní političtí mudrlanti většinou chyběli, protože ještě nebyli na světě nebo měli hlavu strčenou jako pštros v písku, jsou onou živnou půdou pro zviditelňování se těchto jedinců. Vlastní zážitky či zkušenosti z historického vývoje sice nemají žádné, ale o to víc a odhodlaněji chtějí hájit „odkaz“ někoho nebo něčeho, o čem nic nevědí.

Podobné je to i s vyhlašovanou „havlovskou“ politikou, nakterou chtějí tito jaloví žvanilové z Fialovy vlády údajně navazovat, jak se to lze dočíst v programovém prohlášení. Na co chce navazovat slaboch a zbabělec P. Fiala, o jehož „disidentských“ aktivitách mně není nic známo? (Já na to mám úřední papír s razítkem, on nejspíš jen ten toaletní).

O polooficiální cestě M. Pekarové-Adamové (nebo každé zvlášť? Kdoví?) do Všetat, rodné obce studenta J. Palacha, jsem se dozvěděl z článku nazvaného „Pekarová  Adamová (TOP 09): Jan Palach věřil, že člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které stačí“ (PL, 19. 1. 2022, 21:24).

Odkud tato politička ví, že právě tento výrok pronesl J. Palach? Zdá se, že z jednoho mého článku, kde jsem právě tento citát uvedl. Před časem si totiž M. Pekarová „vypůjčila“ jiný citát, který jsem použil jako motto: byl to výrok účastníka II. a III. odboje, legendárního letce RAF F. Fajtla na adresu komunistů.

Na všelijaké „výpůjčky“ i vyslovené vykrádání částí publikovaných textů jsem si za třicet let polistopadové publikační činnosti v tištěných i internetových médiích již zvykl. Na nesolidnost a aroganci dnešních politiků si však stále zvyknout nedokážu: nějak se mi to příčí. Asi to bude tím, že už nepatřím k těm nejmladším a hodně toho pamatuji.

Ale abych nezamluvil to nejpodstatnější. Tady jsou slova, jež tato politička měla údajně pronést na adresu J. Palacha. Spíš než na krátký proslov to vypadá na zápis do pamětní knihy.  To jsme se však z tohoto článku nedozvěděli. Asi se někdo chtěl zavděčit novým držitelům moci. Tak se to u nás dělává, hlavně u servilních novinářů.

Text M. Pekarové zní: „Jan Palach věřil, že člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí. Jeho zápas dnes připomíná symbolická hrana zla, která prochází přímo jeho rodinným domem. Odkaz Jana Palacha je naléhavý i více než padesát let od jeho smrti, neboť zlu se nesmí ustupovat nikdy.“

─────

Vyjádřili se rovněž I. Bartoš a M. Hilšer

Týž internetový deník „Parlamentní listy“ zveřejnil k tomuto tématu ještě dva texty našich předních politiků: ministra pro místní rozvoj a předsedy „Pirátů“ I. Bartoše a senátora M. Hilšera. Bartoš z té své připomínky „vykouzlil“ krátký, dobře napsaný článek – jako poučení pro své spolustraníky a příznivce na sociálních sítích. Vybral jsem z něho ke zveřejnění tři poslední odstavce:

„… Tři dny po událostech na Václavském náměstí Jan Palach v nemocnici zemřel. Nezemřelo však poselství, které chtěl světu předat. Vzkaz všem ostatním, že boj proti bezpráví nesmí být jen otřepanou frází, kterou člověk odloží, když se to zrovna nehodí. Že je statečné být slyšet i ve chvílích, kdy ostatní mlčí.

Proto je důležité na smrt Jana Palacha a dalších nezapomenout. A zároveň neustupovat ve chvílích, kdy se někdo snaží omezovat svobodu nás nebo i lidí v našem okolí. Neuhýbat před pomocí slabším a nezavírat oči před problémy jiných, a to jak v naší zemi, tak za jejími hranicemi. Uvědomit si, že je třeba žít a jednat tak, aby ono probuzení a uvědomění si hodnoty svobody bylo trvalé a živé a nikdo nikdy již nemusel toto v nás podobným činem oživovat.

To je pro mě osobně poselství, které nám svým činem Jan Palach a další zanechali.“ (PL, 16. 1. 2022, 16:43)

Nerad bych znevažoval a relativizoval to, co I. Bartoš o Palachovi napsal. Z jeho strany je to spíš „legenda o J. Palachovi“ – podobná té o sv. Václavu Havlovi. Oba byli jedinci z masa a kostí, lidé váhající a také chybující. Proto ten patos nebyl a není na místě. Na druhé straně s I. Bartošem souhlasím v tomto: „neuhýbat před pomocí slabším a nezavírat oči před problémy jiných“. Možná si ani neuvědomil, že to, co napsal, jsou myšlenky z Písma svatého.

Proto mi to nějak nejde dohromady s tím, že jeho spolustraník a donedávna vysoký činitel „Pirátů“, V. Pikal, vyjádřil v těchto dnech na sociálních sítích radost z úbytku křesťanů v naší zemi. „Piráti“ jsou jistě demokratická strana, možná na naše poměry až příliš demokratická. Tím si ve skutečnosti velmi škodí. Trocha umírněnosti a respektu k druhým by jim však neuškodila. Zvláště ne po tom „výprasku“, který na podzim loňského roku utrpěli a který si letos na podzim nejspíš zopakují. Měli by si to vyříkat mezi sebou, jak to vlastně je! Tak trochu se to „tluče“ s těmi výlevy „mesianismu“ u I. Bartoše.

[Ke kauze V. Pikala připojuji tuto reakci z diskuse na internetu od čtenáře M. M: „Pirát Vojtěch by měl zažádat o změnu příjmení na Plkal. Nemusel by pak za své plky smolit omluvy.“]

Nemohu se nezmínit ani o podobné pietní vzpomínce z pera M. Hilšera. Před lety jsem ho volil v prezidentských volbách. Od té doby o něm příliš slyšet není. Zařadil se mezi tzv. neviditelné senátory, kterých je tam většina. Kdyby nebylo tohoto jeho textu, hodil bych ho do stejného pytle – jako ty ostatní „vyžírky“ ze zcela zbytečné komory parlamentu. V tom bezvýhradně souhlasím s M. Zemanem. Potřebujeme peníze na jiné, důležitější věci, než je vydržování jednaosmdesáti senátorů, „darmožroutů“, kteří jsou k ničemu.

Zde je vzpomínkový text M. Hilšera: „»Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.« To byla poslední slova Jana Palacha, jednadvacetiletého studenta Filozofické fakulty, který se zapálil 16. ledna 1969 na protest nejen proti sovětské okupaci Československa, ale i proti rezignaci, která ovládla celou společnost a umožnila takzvanou »normalizaci«, tichý souhlas většiny s nesvobodou, lží a nespravedlností. Během prvních měsíců toho roku pak vzplály další dvě »živé pochodně«, Jan Zajíc a Evžen Plocek. Absolutní, nedosažitelné hrdinství. Snad ho nebude už nikdy třeba, když každý z nás udělá proti zlu, na co sám stačí. Co myslíte, že můžeme udělat? A co je vlastně tím zlem, proti kterému se dnes musíme společně postavit?“ (PL, 16. 1. 2022, 18:29)

─────

A ještě pár slov k výše napsanému. Oba zmínění politici si zaslouží ocenění za to, že se nebáli postavit čelem k odkazu J. Palacha. Zčásti sice sklouzli do mainstreamových klišé, ale pokusili se Palachův životní příběh převyprávět svými slovy. Budiž! 

A protože nejsem slepý ani hluchý, samozřejmě se nebudu tvářit, že nevím o této skutečnosti: Jako každý rok si památku J. Palacha a J. Zajíce připomněl položením kytice květin pod budovou Národního muzea v Praze (u pomníku O. Zoubka) předseda Senátu PČR M. Vystrčil. Tato jeho záslužná aktivita nic nemění na mém kritickém postoji k jeho chování ve vrcholné politice. Tchajwanci by měli kázat morálku svým spoluobčanům na Tchaj-wanu, nikoli nám, „zabedněným a zaostalým čecháčkům“!

19. 1. 2022

‒ RJ ‒

─────

Odkazy na články o J. Palachovi a „živých pochodních“ z roku 1969:

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2018/jeste-jednou-25.-unor.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-1-2019/pred-50-lety-vzplala-pred-narodnim-muzeem-v-praze----pochoden-c.-1---.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-3-2018/jeste-jednou-25.-unor.html

https://www.i-sn.cz/clanky/sn-c.-8-2019/21.-8.-1969--nezapomeneme-.html