Svobodné noviny na internetu

Situace v r. 1941 byla jiná, než je v r. 2022!

O zahraničně politických tématech píšu málokdy, avšak tentokrát si to neodpustím. Tuto výjimku dělám proto, že současné dění na Ukrajině a na ukrajinsko-ruské hranici nebezpečně připomíná to, co známe z doby těsně před vpádem hitlerovského Německa na území Sovětského svazu (SSSR).

Jistě nejsem sám, kdo v přípravách na válku mezi Ukrajinou a Ruskem (schyluje se k ní od anexe Krymu a od vzniku separatistických republik v nárazníkovém pásmu mezi oběma státy) vidí historickou paralelu z r. 1941. Tehdy A. Hitler, do té doby spojenec J. V. Stalina, zahájil známou „Operaci Barbarossa“. Invazi jednotek německého Wehrmachtu tehdy podpořily rovněž vojenské oddíly těchto evropských fašistických států: Rumunska (12 divizí a 10 brigád), Finska (18 divizí), Itálie (3 divize) a Slovenska (2 divize, 1 brigáda).

Sledujeme-li nejnovější dění v členských státech NATO, je to jako „přes kopírák“. Zatím se sice ještě nebojuje ani nikdo nikomu nevyhlašuje válku, ale podobnost těch dvou událostí, z r. 1941 i z r. 2022, je nepřehlédnutelná. Dosud největší uskutečněnou pomoc ve formě zbraní poskytly Ukrajině Spojené státy spolu s některými (nikoli všemi) státy EU.

Kdo ví něco o průběhu vojenských operací proti SSSR v letech 1941-1945, kterým Rusové říkají „Velká vlastenecká válka“, ten jistě ví také to, že nepatrnou vojenskou účastí si u A. Hitlera chtěla „šplhnout“ tehdejší klerofašistická Slovenská republika v čele s římskokatolickým knězem Dr. J. Tisem. Tím, že to Slováci udělali, naštvali si pochopitelně J. V. Stalina, který se jim to chystal, až bude po všem, pořádně spočítat. S poválečným osudem Slováků to bylo hodně dlouho nejisté.

Nebýt Slovenského národního povstání (v hodině dvanácté, a tudíž odsouzené k nezdaru), které vedl prolondýnský gen. J. Golian, bůhvíjak by to se Slovenskem dopadlo. Proto někteří slovenští politici, včetně těch komunistických (hlavně G. Husák) navrhli v předstihu Stalinovi, že by se po válce mohlo Slovensko stát další ze svazových republik SSSR. Stalin měl tehdy víc rozumu než oni a rezolutně to odmítl. Tak dostali Slováci novou šanci: pokračovat ve společném státě s Čechy, Moravany a Slezany s tímto škraloupem.

Podobně jako tehdy G. Husák se chovají někteří dnešní čeští politici. Není sice válka (zatím), ale jejich „vstřícnost“ se od té Husákovy příliš neliší. Někteří čeští „přátelé sudetských Němců“ (ke „kámošům“ B. Posselta patří i P. Fiala) totiž přemýšlejí o tom, že by se ČR mohla stát 17. spolkovou zemí dnešního Německa.

Epizodu se Slovenskem ještě doplním: Díky tehdejšímu angažmá první Slovenské republiky (nesprávně označované za „Slovenský štát“) v boji proti světovému „bolševismu“ se Slováci dostali do formální války s USA. Tento válečný stav dodnes nebyl ukončen ani uzavřením příměří, ani podpisem mírové smlouvy. Je to taková historická „kuriozita“, s níž se Slováci nikomu nechlubí. Nemají taky proč!  Pro Američany bylo nepatrné Slovensko natolik bezvýznamným státem, že se ani nepokusili to řešit a těmto zoufalcům to „osladit“. Češi na tom ovšem nejsou o mnoho lépe: v r. 1999 měl být do NATO přijat pouze jediný stát: Polsko. (Až na přímluvu M. Albrightové se to změnilo a do NATO byla přijata jak ČR, tak i Maďarsko, nikoli však Slovensko.) Poláci byli pro „amíky“ vždy solidní a relevantní partner – na rozdíl od politicky nespolehlivých Čechů.

Chování politiků Fialovy vlády v zahraničně politických otázkách je – mírně řečeno – poněkud zmatené, ba schizofrenní: M. Pekarová-Adamová vyzývá ke svržení běloruského prezidenta A. Lukašenka a pobízí Maďary, aby se zbavili svého „diktátora“, který se těší na naše poměry až neuvěřitelné podpoře občanů. To H. Langšádlová, „odbornice na vědu a výzkum“, které se prý omylem do její části programového prohlášení vlády dostala pasáž o poměrech v Rusku, by zase ráda srazila na kolena Putina atomovými bombami. Není jasné, zda u jejich odpalování bude osobně asistovat, nebo to raději přenechá personálu na Úřadu vlády ČR, případně sekretariátu TOP 09. Bohužel ‒ do jednoho šiku s těmito „studenoválečnicemi“ se zařadila i nová ministryně obrany J. Černochová, která zřejmě ještě nevyrostla z dětských let, kdy si hrála s cínovými vojáčky na válku.

Položily si tyto „české Amazonky“, které by rády válčily, ale nejraději prostřednictvím někoho jiného, protože by jim to mohlo zmačkat jejich róby a počechrat jejich účesy, vůbec někdy otázku, jaké je postavení ČR v současné Evropě a ve světě? Zřejmě o tom mají velmi mlhavé představy. A zajímaly se vůbec někdy o to, proč do tohoto vojenského dobrodružství nejdou spolu s bývalým extrémním levičákem norského původu J. Stoltenbergem také Němci? (Norští „náckové“ byli za války ještě horší než Němci a požadovali po A. Hitlerovi značné územní zisky poté, kdy bude SSSR poražen.)

Na to jim dám jasnou a vyčerpávající odpověď. Proto, že dodnes, téměř 77 let od skončení války, se potomci tehdejších německých nacistů budí v noci hrůzou kvůli tomu, jakou dostali „nakládačku“ od Rusů v Druhé světové válce. Proto se bojí, že by se to mohlo zase někdy zopakovat. Naše „Amazonky“ by měly také vědět (škoda, že jim to jejich „pan profesor“, který je historik, nevysvětlil), že Hitlerův fanatismus byl jiného druhu než ten jejich probruselský aktivismus, jemuž pokaždé po několika týdnech dojde dech. Je to zkrátka jen slabý čajíček. Dokonce ještě slabší, než byly ty budovatelské časy našich svazáků bezprostředně po Únoru 1948.

A doplním to ještě o jinou věc, kterou nedávno „oprášil“ senátor P. Fischer, „recyklovaný“ kandidát pro prezidentskou volbu v r. 2023, když znovu připomněl „kauzu Vrbětice“. Ta, jak známo, pomalu, ale jistě „vyšuměla“ – za svorného nezájmu většiny našich západních sousedů a spolupartnerů z EU a NATO. Pročpak asi? Přemýšlejte o tom!

Proto by mě zajímalo, zda si někdo z vrcholných politiků vůbec uvědomuje, že se prostřednictvím nepatrné či spíše zanedbatelné zásilky vojenského materiálu na Ukrajinu dostáváme do podobné pozice, v níž se ocitla v r. 1941 klerofašistická Slovenská republika. Naši politici se tím ovšem nezabývají, protože je jim všechno jasné. Nebo snad není?

────

Historická paralela č. 2: Rapallská smlouva

A když už jsem otevřel téma podobnosti příprav na válku proti Ukrajině a Rusku (v r. 1941 a 2022), nemohu se nezmínit ještě o jedné historické události, od níž brzy uplyne rovných sto let. Jedná se o Rapallskou smlouvu neboli o uzavření separátní německo-sovětské smlouvy z 16. 4. 1922. Na jejím základě oba tyto státy znovu navázaly přerušené diplomatické styky, zřekly se vzájemných nároků na náhradu válečných i neválečných škod a zavázaly se k poskytování nejvyšších výhod v hospodářském styku. Tato smlouva pomohla prolomit hospodářskou blokádu sovětského Ruska po nedávno skončené První světové válce.

Od této „nadstandardní“ spolupráce pak vedla cesta k vojenské spolupráci dvou států, které se ocitly po válce v mezinárodní izolaci: Německo se do ní dostalo proto, že bylo ve válce poraženo a mělo být pro výstrahu „sraženo na kolena“; sovětské Rusko pak proto, že pro demokratický a polodemokratický svět představovalo ideologickou hrozbu ve formě tzv. vývozu revoluce. Vojenská spolupráce mezi Německem a sovětským Ruskem (od 30. 12. 1922 SSSR) pokračovala přes uzavření Paktu o neútočení (23. 8. 1939) až do napadení SSSR ze strany A. Hitlera.

V čem tedy spočívá ona historická paralela s tzv. Rapallem? Mimo jiné v tom, že Německo se k akci s vyzbrojováním Ukrajiny pro případnou válku s Ruskem nepřipojilo. Jeho historické zkušenosti jsou takové, že si nechce pálit prsty se záležitostí, kterou považuje za předem prohranou. Němci s tím mají dost svých vlastních zkušeností: vždyť v minulosti rozpoutali dvě světové války a v každé z nich byli poraženi. V případném dalším konfliktu by to byl jejich konec – vymazání z mapy Evropy. Kdo je rozumný, ten si to uvědomuje. Kdo je hloupý, ten si pálí prsty za někoho jiného a koleduje si o velký malér.

A jak je to s tím historickým poučením? Rusko a Německo měly k sobě vždycky blízko – v pozdním středověku i v moderní době. Rozhodně blíž než k jiným státům. Nic na tom nezměnila ani porážka Německa v zatím poslední světové válce a jeho začlenění do EU a NATO. Tyto dvě organizace představují „řetěz“, který byl po r. 1945 vymyšlen proto, aby politicky, hospodářsky, ale i vojensky připoutal tento kdysi militaristický stát k ostatní Evropě, aby se dostal pod kontrolu demokratických zemí, které zvítězily v Druhé světové válce. Mělo se tím zabránit další případné militarizaci a přípravě Německa na novou válku.

Logika tehdejších „demokratických“ politiků, jako byl R. Schuman nebo K. Adenauer, byla tato: Lépe je mít Německo na očích a pod kontrolou ‒ než naopak. Německo bylo tehdy sice okupováno, ale to se po pádu Berlínské zdi (1989) změnilo. Jedinou ze čtyř okupačních velmocí, která si v Německu ponechala své vojenské jednotky, jsou USA. Není tajemstvím, že překotné sjednocení Německa v r. 1990 považují někteří politici z oněch čtyř okupačních velmocí za velkou politickou chybu, kterou již nelze napravit ani vrátit zpět.

Výše popsaný stav trvá víceméně dodnes. A stejně tak občas slyšíme, že Němci (jako viník rozpoutání dvou světových válek) by se neměli zúčastňovat žádných vojenských operací v rámci NATO (např. v Afghánistánu). Silně negativní reakce ze strany našeho obyvatelstva vyvolala v r. 1968 účast vojáků NDR ve vojenské „Operaci Dunaj“ (= okupace ČSSR dne 21. 8. 1968).

Projekt R. Schumana a K. Adenauera funguje dodnes, protože byl správně vymyšlen a dobře realizován. Je ovšem chybou pozdějších německých politiků, včetně A. Merkelové, že tyto skutečnosti nedokázali svým následovníkům řádně vysvětlit. Proto se např. nová ministryně zahraničí chová, jako by Německo vyhrálo Druhou světovou válku. Jakákoli arogance ve vztahu k Rusku musí nutně vyvolávat nikoli rozpaky, ale přímo zděšení. Je to obdobná situace jako u nás. Politici z generace tzv. Husákových dětí nevědí nic o naší historii před rokem 1989. Proto se chovají tak hloupě a nezodpovědně. Mohli by si s těmi německými „zelenými svazáky“ podat ruce a nechat se vystřelit na Měsíc. Jejich „souznění“ je doopravdy komické.

────

Malé „opáčko“ pro naše „Amazonky“, J. Lipavského a P. Fischera

Ukazuje se, že naši čelní politici, kteří tak rádi řinčí zbraněmi, neznají evropské dějiny 1. poloviny 20. století. Kdyby je znali, nemohli by se chovat tak hloupě a nezodpovědně. Jejich nadbíhání politikům pobaltských republik bývalého SSSR je toho nejlepším důkazem. (Přímo to sice s dnešní situací nesouvisí, ale uvést to musím: bývalý finský prezident U. Kekkonen i prezident Litvy z počátku 90. let 20. století V. Landsbergis byli agenty NKVD/KGB. Na co si dnes hraje jmenovec toho druhého politika, nevím, ale není to moc moudré.)

Pravda je, že tyto tři malé země, které se po pádu Berlínské zdi zbavily sovětské nadvlády, představují pro samotné Rusy a Putina zvlášť „bolavé“ místo politiky postsovětského Ruska. Zejména pak po začlenění těchto republik do NATO. Pro Rusko to znamená bezprostřední vojenskou hrozbu, byť NATO nemá v Evropě dost vojáků a zbraní, aby se o skutečný útok mohlo pokusit. Z toho důvodu Putin požaduje vytvoření jakéhosi nárazníkového pásma tvořeného státy, jež nebudou členy NATO a na jejichž území nebudou kdykoli v budoucnu rozmístěni vojáci NATO nebo zbraňové systémy této organizace. Má to svou politickou i historickou „logiku“. Stačí připomenout rakety středního doletu na Kubě, které rovněž ohrožovaly USA. Je to stejná situace a stejná logika.

V rámci opakování učiva dějepisu si dovolím našim „válečníkům“ z řad politiků připomenout některá historická fakta, zejména ta o nástupu fašismu a nacismu v Evropě ve 20. a 30. letech 20. století. Je to velmi poučné i pro ty lidi, kteří si myslí, že všemu rozumí líp než ti ostatní. A také pro ty, kteří všechno vědí, všude byli a od všeho mají klíče.

────

Fašistické a další diktatury v Evropě:

● ITÁLIE: 28. 10. 1922 uskutečnil B. Mussolini známý „pochod na Řím“. O den později (29. 10. 1922) jmenoval král Viktor Emanuel III. Mussoliniho italským premiérem. Jeho fašistická diktatura trvala téměř do konce Druhé světové války: v dubnu 1945 byl zajat a popraven italskými partyzány.

● NĚMECKO: 8. 11. 1923 se A. Hitler (vůdce NSDAP) pokusil o fašistický/nacistický puč v Německu; ten se nezdařil, Hitler a jeho spolupracovníci skončili ve vězení. Zcela jiným způsobem se A. Hitler znovu pokusil o dobytí politické moci, tentokrát naprosto legálně – ve volbách v r. 1932. Na jejich základě byl 30. 1. 1933 jmenován německým kancléřem. Jeho nacistická diktatura trvala 12 let a skončila porážkou Německa ve Druhé světové válce.

● ŠPANĚLSKO: 13. 9. 1923 provedl vojenský velitel Katalánska Miguel Primo de Rivera vojenský puč v Barceloně a zavedl ve Španělsku po vzoru Itálie fašistický režim, který trval do r. 1930. K novému nastolení fašistické diktatury došlo po obřanské válce z let 1936-39. V ní zvítězil vůdce fašistické Falangy gen. Francisco Franco. Jeho diktatura trvala až do r. 1975. Po jejím skončení bylo ve Španělsku obnoveno království.

● PORTUGALSKO: 5. 7. 1932 provedl fašistický převrat Antonio Salazar de Oliveira; jeho režim trval až do r. 1974.

● MAĎARSKO: 1. 3. 1920 se stal admirál Miklós Horthy zemským správcem; později navázal spolupráci s nacistickým Německem.

● BULHARSKO: 9. 6. 1923 uskutečnil fašistický převrat diktátor Alexandr Cankov.

● JUGOSLÁVIE: 6. 1. 1929 byl proveden monarcho-fašistický převrat: byla zrušena ústava a rozpuštěna Skupština i orgány místní samosprávy.

V pobaltských republikách, Litvě, Estonsku a Lotyšsku, byly fašistické režimy nastoleny ještě před Druhou světovou válkou.

● LITVA: 17. 12. 1926 nastolil fašistický režim diktátor Augustin Voldemaras. Další diktaturu vyhlásil 11. 12. 1931 Antanas Smetona.

● ESTONSKO: 12. 3. 1934 se postavil do čela fašistické diktatury Konstantin Päts.

● LOTYŠSKO: 15. 5. 1934 byl nastolen diktátorský režim neparlamentní vlády Karlise Ulmanise.

Pokusy o fašistické či vojenské převraty se uskutečnily i v dalších evropských zemích:

● POLSKO: 12.-14. 5. 1926 provedl vojenský převrat gen. Jósef Piłsudski; diktátorem byl až do r. 1935.

● RAKOUSKO: 7. 3. 1933 spolkový kancléř Engelbert Dollfuss provedl klerofašistický státní převrat.

● FRANCIE: 6. 2. 1934 došlo k pokusu o fašistický puč v Paříži. Dne 7. 10. 1934 byli v Marseille zavražděni fašistickými teroristy: ministr zahraničí Louis Barthou a jugoslávský král Alexandr I.

Je dobré tato fakta znát, a to ještě dříve, než se naši politici rozhodnou, že si chtějí hrát na vojáčky v předem ztracených vojenských dobrodružstvích. Zvlášť pikantní to je, když si „na válku“ hrají ženy-političky, kterým by to více slušelo v kuchyni u plotny.

24. 1. 2022

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Němečtí vojáci vjíždějí na Ukrajinu (22. 6. 1941).

2. Dobytý Berlín (8. 5. 1945).

Popisek: Všimněte si těch mladých německých vojáků, většinou kluků okolo dvacítky (připomíná to sovětské vojáky ze srpna 1968), kterak se v pohodě a celí rozesmátí, protože právě začalo léto, vydávají na „výlet“ k těm obávaným sovětským „bolševikům“. Málokdo z nich tehdy tušil, že si tam jede pro jistou smrt. Ti, kteří to přežili, se často vraceli jako doživotní váleční invalidé. S jedním takovým bojovníkem od Stalingradu (s „dřevěnou nohou“) jsem se před desítkami let potkal na jedné škole, kde jsem před r. 1989 působil jako učitel: byl zasloužilým členem KSČ a v té jeho straně nikomu ta stalingradská životní „epizoda“ nevadila. Zdá se, že někteří naši politici zatoužili po tom, aby si něco podobného zopakovali. Dávejme si na to pozor! Netřeba si hrát na hrdiny, když to není nutné! Mohlo by se nám stát, že si s námi velmoci zopakuji stejnou „taškařici“ – jako v Mnichově v září 1938. Inu, kdo není schopen poučit se z vlastních dějin, bude si je muset zopakovat!