Svobodné noviny na internetu

Když se dnes řekne Charta 77, většina občanů z mladší a střední generace si pod tímto pojmem vybaví jen pár frází, které jim uvízly v paměti z období školní docházky nebo ze sdělovacích prostředků. Nic moc konkrétního – snad kromě jména V. Havla a několika známějších osob z jeho okruhu.

O textu tohoto dokumentu nejspíš nic vědět nebudou. Nanejvýš tak titulek slavného článku z Rudého práva té doby: „Ztroskotanci a samozvanci“. Tak totiž propagandisté husákovského režimu hanlivě nazývali signatáře tohoto manifestu. Přitom se jednalo nikoli o dokument vysloveně „protisocialistický“, nýbrž o jakousi výzvu k dialogu nonkonformních vrstev obyvatelstva s tehdejším režimem. Charta 77 totiž nebyla žádnou antikomunistickou organizací: většinu jejích signatářů tvořili bývalí komunisté (dnes se jim říká: reformní komunisté z roku 1968).

Neodpustím si ještě jednu poznámku, která s tím úzce souvisí. Tak jako Charta 77 nechtěla „bourat“ socialismus, nýbrž jej pouze vylepšovat, ani režim, který se zrodil z politického převratu na konci roku 1989, nebyl antikomunistický. Zpočátku sice určité nespokojené skupinky o tuto radikální změnu usilovaly, byly však brzy ukřičeny a „zpacifikovány“ oněmi „revolucionáři“ z komunistických rodin.

Náš polistopadový režim proto není antikomunistický, i když se někteří politici za antikomunisty prohlašují (je to jen politická póza), nýbrž postkomunistický: nedošlo v něm k důsledné očistě od komunistů a estébáků ani ve státní správě, ani v justici či policii nebo armádě. O komunisty a bývalé spolupracovníky StB nebo KGB (či GRU) zakopáváme celých těch 32 let doslova na každém kroku. Máme je i v současné vládě, která se vydává za „demokratickou“ a „konzervativní“. Premiér P. Fiala by se za to měl stydět, je-li toho vůbec schopen!

Ze sdělovacích prostředků, hlavně z „veřejnoprávní“ České televize, jsme se toho o Chartě 77 moc nedozvěděli. (Charta 77 nebyl jen V. Havel, ale i spousta lidí, kteří tvořili na venkově „křoví“ těm pražským pseudointelektuálům typu Havla, Dienstbiera či Bendy.)  Zatímco řadoví signatáři Charty 77 mimo Prahu byli často nevybíravým způsobem pronásledováni a dlouhodobě šikanováni, těm „elitářům“ z Prahy se kromě občasných výslechů v „kachlíkárně“ v Bartolomějské ulici čp. 4 nic tak zásadního nedělo. Jen někteří z nich skončili ve vazbě nebo byli odsouzeni do vězení. Nedělejme z toho větší drama, než jaké to skutečně bylo!

Represe komunistického režimu vůči občanům, kteří v letech 1948-1960 nesouhlasili s nástupem KSČ k moci, byly nesrovnatelně větší, než co zakoušeli odpůrci režimu po sovětské okupaci z roku 1968.

Musím ještě upozornit na jednu důležitou skutečnost: Chartu 77 tvořili především bývalí komunisté, tzv. osmašedesátníci, kteří v 50. letech 20. století patřili k nejzuřivějším „stalinistům“. To se dnes z neznámých důvodů (z nepatřičných ohledů k lidem, kteří si to nezaslouží) zatajuje, ačkoliv pro to není žádný důvod. Veřejnost je úmyslně manipulována, např. filmem o E. Zátopkovi, který sám byl zapáleným komunistou i agentem StB. Naposledy jsme to zažívali při pohřbu V. Chramostové (rovněž agentky StB), K. Moučkové či A. J. Liehma (agenta StB): všichni to byli „skalní stalinisté“, kteří napáchali mnoho zla.

Mezi chartisty patřili i představitelé bývalých politických stran, např. sociální demokratka L. Jankovcová, typická politická „přeběhlice“, jež spolu se Z. Fierlingerem zatáhla svou stranu do područí KSČ (díky tzv. slučovacímu sjezdu z června 1948).

─────

Co byla Charta 77?

Protože objektivnější informace o Chartě 77, ale i o dalších protirežimních iniciativách v našich sdělovacích prostředcích jednoduše chybí, nabídnu čtenářům pohled na dobu vzniku CH77 na základě textu, který jsem před 15 lety, v r. 2007, zpracoval jako doplňkový studijní materiál pro své studenty – ještě jako středoškolský učitel. S potěšením konstatuji, že na tomto textu nemusím po těch letech změnit ani písmeno: platí to všechno doslova tak, jak jsem to tehdy napsal:

(…) »Významné postavení v oblasti nonkonformní kultury zaujímala hudba, která oslovovala mladé lidi. Sem patřila např. Jazzová sekce v čele s Karlem Srpem nebo hudební skupina Plastic People of the Universe: její soudní pronásledování odstartovalo u nás protestní akci, jež na přelomu let 1976/1977 přerostla v ustavení Charty 77.

Tato neformální iniciativa sdružovala občany různého politického a názorového spektra. Vystoupila s obhajobou lidských práv na základě závazku, který na sebe vzali představitelé komunistického režimu v ČSSR podpisem tzv. závěrečného dokumentu Helsinské konference z 1. 8. 1975. Charta 77 vytvořila sice platformu pro organizování opozice, nešlo jí však o změnu režimu, nýbrž pouze o „vylepšování“ socialismu.

Na rozdíl od polské Solidarity se Charta 77 nikdy nestala masovou základnou opozice. Od svého založení až po dobrovolné ukončení činnosti v r. 1992 zůstala víceméně elitářskou organizací intelektuálských špiček a exkomunistických prominentů, kteří byli nezřídka přímými účastníky Února 1948. To mělo za následek, že s ní odmítali spolupracovat téměř všichni bývalí političtí vězni z 50. let 20. století.

Ve vedení Charty 77 se vystřídala řada osobností, jež po listopadu 1989 zajišťovaly plynulý přechod od starého režimu k novým politickým poměrům (Václav Havel, Jiří Dienstbier, Václav Benda, Radim Palouš, Jan Ruml, Dana Němcová, Věnek Šilhán, Ladislav Hejdánek, Petr Uhl, Jaroslav Šabata aj.). Právě do rukou této garnitury předali po 17. 11. 1989 vládnoucí komunisté politickou moc a zajistili si tak faktickou beztrestnost. Jak všechny nonkonformní aktivity, tak i činnost Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a dalších organizací byly pečlivě monitorovány StB, která je infiltrovala svými spolupracovníky.

Demokratický svět i občané doma se dozvídali o represích komunistického režimu prostřednictvím vysílání rozhlasových stanic Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC, Deutsche Welle aj. Nejen aktivita opozice, nýbrž i činnost „reformních“ komunistů přispěly svým dílem k pádu komunistického režimu v listopadu a v prosinci 1989. „Sametová revoluce“ v ČSSR se tak stala součástí rozsáhlých geopolitických změn, jež vedly k ukončení „studené války“.

Dne 17. 11. 1989 se začala psát nová kapitola československých i českých dějin.«

(Československo 1945-1989, historicko-literární kontext, Praha 2007, str. 19-20)

─────

Signatáři Charty 77

O „elitářském“ charakteru Charty 77 svědčí fakt, že v době okolo 6. 1. 1977, kdy o této iniciativě informovala první zahraniční média, připojilo svůj podpis pod tento dokument pouhých 239 osob – původních, zakládajících signatářů. Teprve později připojovali své podpisy další z tzv. disidentů. Jen pro zajímavost uvádím, že dnes tak „hlasití“ uctívači odkazu V. Havla, např. europoslanec Alexandr Vondra, připojili svůj podpis až těsně před „sametovou revolucí“, tedy přibližně v době, kdy veřejnost, ale hlavně různí umělci a celebrity, začali podepisovat petici „Několik vět“. Bylo to v průběhu letních měsíců roku 1989, kdy V. Havel pobýval ve vězení kvůli položení kytice květin na počest sebeupálení J. Palacha u pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze.

Jak již bylo uvedeno, většina z těchto původních signatářů patřila k bývalým komunistům, kteří byli v letech 1969-1970 vyškrtnuti nebo vyloučeni z KSČ. Často se jednalo o vysoké stranické funkcionáře, kteří měli osobní podíl na likvidaci svobody a demokracie u nás po Únoru 1948. Jeden z těchto „borců“, bývalý sociální demokrat a po r. 1948 funkcionář KSČ a diplomat ve službách zločinného komunistického režimu, ministr zahraničních věcí z roku 1968, Jiří Hájek (1913-1993), patřil v prvním roce existence Charty 77 mezi jeho první tři mluvčí: spolu s V. Havlem a prof. J. Patočkou.

Většina z těchto původních signatářů Charty 77 již nežije. Z těch dosud žijících uvedu alespoň některá jména. Opět se jedná spíše o osoby, které již stojí mimo aktivní politiku (v závorce je uvedena původní profese, jež je v dokumentu zmiňována): Bohumil Doležal (literární kritik a sociolog); Pavel Kohout (spisovatel); Dana Němcová (psycholožka); Martin Palouš (programátor); Petr Pithart (právník); Miloš Rejchrt (evangelický duchovní); Pavel Rychetský (právník); Karol Sidon (spisovatel); Anna Šabatová (úřednice); Milan Uhde (spisovatel).

[Z uvedených signatářů je ve viditelné funkci pouze exkomunista JUDr. Pavel Rychetský, který zastává funkci předsedy Ústavního soudu ČR. Je to natolik kontroverzní osoba, že po posledních volbách si před ním každý slušný člověk musí odplivnout. Jedná se o synka z komunistické rodiny: oba jeho rodiče byli právníci. (Jeho matka pracovala v kanceláři komunistického prezidenta A. Zápotockého, za jehož úřadování byli ještě popravováni odpůrci komunistického režimu; prezident republiky tyto rozsudky schvaloval svým podpisem.). Rychetský je celoživotním bolševikem, který navíc porušuje nezávislost výkonu svéfunkce tím, že se neustále tlačí do médií, ačkoliv tam nemá co pohledávat. V našem veřejném životě stěží najdeme tak drzého, arogantního a „oprsklého“ člověka, který si navíc hraje na „nezávislou“ osobnost. Je to typický politický komediant postkomunistické éry u nás.]

 ─────

Signatáři tzv. Anticharty

Zatímco signatářů Charty 77 bylo za celou dobu její existence (1977-1992) něco okolo dvou tisíc, počet těch, kteří podepsali tzv. Antichartu v prvních měsících roku 1977, bylo mnohonásobně víc. Seznam signatářů (alespoň těch nejznámějších) otiskoval deník Rudé právo ve dnech 29. 1.-12. 2. 1977. Jména nejvýznamnějších z nich zveřejnil také tištěný měsíčník „Svobodné noviny“ ve svém  č. 1/1997, na str. 3, a to v článku „Charta 77 a tzv. antichartisté“. (Čtenáři si ho mohou přečíst v rubrice: „SN v PDF ke stažení“, vloženo 18. 1. 2012, ZDE).

Pro ty zájemce, kterým se nechce „prokousávat“ obsahem archivních článků SN, nabízím výběr některých jmen ze seznamu dnes ještě žijících signatářů tzv. Anticharty. A připomenu také, že k těm „nejslavnějším“ patřili tito dnes již nežijící umělci: Karel Höger, Ladislav Pešek, Otakar Vávra, Jan Zrzavý, Jan Werich, Jan Pivec, Jarmila Kurandová, Vladimír Neff, Jan Otčenášek, Helena Šmahelová, Valja Stýblová, Karel Vacek, Světla Amortová, Jiřina Švorcová, František Filipovský, Rudolf Hrušínský, Radovan Lukavský, Přemysl Kočí, Miroslav Macháček, Václav Lohniský, Miloš Kirschner, Jiří Sequens, Oldřich Nový, Jiřina Štěpničková, Jana Dítětová, Josef Bek, Karel Kachyňa, Jiří Němeček, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Josef Větrovec, Dana Medřická, Marie Rosůlková, Jiřina Petrovická, Vladimír Menšík, Ljuba Hermannová, Václav Voska, Ladislav Fialka, František Vláčil, Miloš Nedbal, Vlasta Fialová, Karel Vlach, Gustav Brom aj.

Antichartu podepsala většina našich tehdejších herců a zpěváků. Z těch již nežijících to byl např.: Miroslav Zounar, Vladimír Ráž, Gabriela Vránová, Petr Svojtka, Josef Vinklář, Hana Maciuchová, Stella Zázvorková, Miloš Kopecký, Jaroslav Moučka, Petr Haničinec, Vladimír Brabec, Luděk Kopřiva, Karolina Slunéčková, Libuše Geprtová, Libuše Havelková, Jan Tříska, Václav Postránecký, Věra Galatíková, Radoslav Brzobohatý, Luděk Munzar, Otakar Brousek, Jiří Adamíra, Darek Vostřel, Zdeněk Mahler, Boris Rösner, Jan Pixa, Miroslav Moravec, Josef Langmiler, Josef Kemr, Věra Tichánková, Jana Štěpánková, Slávka Budínová, Jiřina Jirásková, Libuše Šafránková, Jan Teplý, Stanislav Zindulka, Karel Augusta, Václav Sloup, Petr Oliva, Jaroslav Drbohlav, Bronislav Poloczek, Zdeněk Dítě, Zdeněk Řehoř, Jiří Menzel, Ladislav Potměšil, Lubomír Lipský, Antonín Moskalyk, František Filip atd.

K dosud žijícím signatářům tzv. Anticharty se řadí: Vlastimil Harapes, Vítězslav Jandák, Alfréd Strejček, Regina Rázlová, Viktor Preiss, Jaroslav Satoranský, Iva Janžurová, Alois Švehlík, František Němec, Ladislav Trojan, Jiří Štěpnička, Jana Boušková, Táňa Medvecká, Jiřina Bohdalová, Jana Hlaváčová, Petr Kostka, Rudolf Jelínek, Jaromír Hanzlík, Ladislav Frej, Zdena Hadrbolcová, Jaroslava Obermaierová, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Jiří Lábus, Jiří Cimický, Jan Přeučil, Jan Kanyza, Václav Hudeček, Daniela Kolářová, Dagmar Veškrnová, Jan Hrušínský, Ivanka Devátá, Tomáš Töpfer aj.

─────

Asi málokoho dnes překvapí, že ze signatářů Anticharty se nikdo ke svému tehdejšímu angažmá nehlásí. A dokonce se za to ani nestydí. To je dnes móda: nebýt si ničeho vědom a za nic se nestydět. Snad se aspoň teď, při onom 45. jubileu Charty 77 i Anticharty, někteří z nich chytí za nos. Doporučoval bych to zejména takovým „borcům“, jako je J. Bartoška, jeden z největších politických komediantů dneška. Někteří ze signatářů Anticharty stačili ještě před rokem 1989 podepsat spolupráci s komunistickou tajnou policií ‒ StB. Jsou to vskutku odpudivá individua. Hanba jim!

[Další materiály, které se týkají Charty 77, najdou čtenáři SN v rubrice „Dokumenty doby“: text Charty 77 z 1. 1. 1977; úplný seznam prvních signatářů tohoto dokumentu; článek Rudého práva „Ztroskotanci a samozvanci“; text „Anticharty“, s nímž vystoupila J. Švorcová na známém shromáždění našich umělců v Národním divadle v Praze dne 28. 1. 1977.]

10. 1. 2022

‒ RJ ‒

Seznam vyobrazení:

1. Strojopisná kopie „Prohlášení Charty 77 z 1. 1. 1977.
2. Zpěváci Y. Simonová a K. Gott podepisují tzv. Antichartu.