Svobodné noviny na internetu

„Mrtvé“ strany by rády obživly, ale stále se jim to nedaří…

Politický „cirkus“ okolo schvalování státního rozpočtu na rok 2021 potvrzuje, že konec Babišovy vlády se přiblížil. Stejně tak je zřejmé, že do své závěrečné fáze se dostala i dobrovolná role ČSSD a KSČM – coby Babišových spolupachatelů (= fíkových listů). Proto v uplynulých dnech předvádějí předáci těchto „mrtvých“ stran skvělé akrobatické kousky, jimiž se snaží zakrýt své historické selhání. Následkem toho bude vymazání obou těchto politických subjektů z politické mapy ČR. Dodejme: těchto politických „babiček“ (ČSSD – 142 let, KSČM – 99 let). Když je nezahubí spolupráce se slovenským „dobyvatelem Česka“, A. Babišem, „koronáč“ toto dílo zkázy dokoná.

Každému, kdo něco ví o politice, muselo být od začátku jasné, že když se někdo dá do „holportu“ s největším kapitalistou v zemi, nemůže to pro levicovou stranu (je-li jí vůbec) skončit jinak – než politickou „smrtí“. A stejně tak je zřejmé, že účelové zrušení tzv. superhrubé mzdy nemůže ČSSD přinést kromě rozčeření stojatých politických vod vůbec nic. Podobně je tomu s komunistickým požadavkem, aby resort obrany dostal v roce 2021 o deset miliard Kč méně, a to v době, kdy se ČR snaží plnit alianční závazek na dosažení dvou procent HDP.

Budou-li tedy papaláši z „mrtvé“ KSČM trvat na svém požadavku, lze vcelku snadno předpovědět další vývoj v naší zemi: Po neschválení rozpočtu bude následovat hospodaření státu v rozpočtovém provizóriu, pád Babišovy vlády a vyhlášení předčasných voleb. Po nich ve Sněmovně nezasednou ani zástupci ČSSD a KSČM, ani některé ze stran tzv. opozice, která tolik volala po odchodu A. Babiše z čela vlády. Upřímně: vládnout v tom postbabišovském marasmu bude vyžadovat jak pevné nervy, tak i pořádnou „odtučňovací“ kúru.

●●●

Oportunismus zahubil v minulosti nejednu politickou stranu!

Jistě dnešním papalášům ze stranických sekretariátů v Lidovém domě (ČSSD) ani v ulici Politických vězňů (KSČM) neprozradím žádné tajemství, budu-li konstatovat toto: Každý vysokoškolský student u nás před rokem 1989 musel povinně absolvovat zkoušku z tzv. marxisticko-leninské filozofie, politické ekonomie, tzv. vědeckého ateismu, jakož i z dějin mezinárodního komunistického a dělnického hnutí (MDH). Pokud tento majitel vysokoškolského diplomu tvrdí po 30 letech něco jiného, nebo si to „nepamatuje“, docela obyčejně lže. Možná jenom proto, že se za to dodatečně stydí. Bez těchto zkoušek by totiž uvedený diplom nikdy nedostal.

Je proto pravděpodobné, že si mnohý z těchto frekventantů kurzu MDH vzpomene na dokument s příznačným názvem: „Od oportunistické pasivity k bolševické aktivitě“. Jednalo se dopis exekutivy Komunistické internacionály (KI, Kominterny) všem členům KSČ. Ten se měl stát východiskem pro vnitrostranickou diskusi, kterou měl uzavřít nový sjezd KSČ.

Byl to onen „historický“ V. sjezd KSČ (18.-23. 2. 1929), na němž se do vedení této strany dostali „karlínští kluci“ v čele s K. Gottwaldem: J. Šverma, A. Zápotocký, J. Haken, Č. Hruška, J. Krosnář, E. Fried, O. Synek aj. Sjezd sice rozhodl, ale trvalo ještě nějakou dobu, než se poměry usadily a než byl K. Gottwald členskou základnou definitivně přijat.

Tomu předcházel neúspěšný pokus tzv. likvidátorů v čele s bývalým organizačním tajemníkem B. Jílkem o politický zvrat, po němž následovalo vyloučení „jílkovců“ ze strany. Neposlušnost ohlásili i někteří „salónní komunisté“ z řad spisovatelů. (Také oni byli ze strany vyloučeni.) Až pak se KSČ definitivně podřídila centralistickým direktivám Kominterny. (Co se týká toho oportunismu, kam se B. Jílek hrabe na dnešního Vojtu Falmera!)

Možná si někdo řekne: Co má politický oportunismus z 20. let 20. století v KSČ společného s naší přítomností? Vždyť je to historie stará skoro sto let! Ano, to je pravda. Bude to nejspíš tím, že „oportunismus“ představuje i dnes staronový problém někdejších levicových stran (ČSSD, KSČM). Ty během své polistopadové cesty dějinami poztrácely všechny stěžejní atributy, jimiž se „levice“ odlišuje od „pravice“. (Jedinou levicí na naší politické scéně je nyní Česká pirátská strana, která zatím hledá sama sebe. Až se „najde“, budeme vědět víc.)

A opět neprozradím žádné tajemství lidem, kteří se vyznají jak v politice, tak i v politologii: Situace na naší vnitropolitické scéně je dost netypická. Máme u nás jen pseudopravici (ODS, TOP 09) a papalášskou pseudolevici (ČSSD, KSČM), která se mezitím proměnila v jakousi nestandardní „pravici“. Proto si obě strany tak dobře rozumí s největším kapitalistou s legitimací KSČ. Je to prosté. Pochopí to i absolvent zvláštní školy.

Všechny ostatní politické strany a hnutí jsou nuceny tísnit se na malém dvorečku našeho politického „středu“, kde se přetahují o politická témata a navzájem si „kradou“ voliče. Některé z těchto stran se již začaly „kanibalizovat“: oklovávají se jako slepice v klecovém chovu. Věru smutný obrázek někdejšího „premianta“ politické a ekonomické transformace zemí bývalého východního, tj. sovětského, bloku.

●●●

Na poučení z dějin není nikdy pozdě!

V kontextu ostatních politických stran, které vyvíjejí činnost v Poslanecké sněmovně, ale i na krajské úrovni, kde po posledních volbách došlo k dost zásadním změnám ve prospěch tzv. opozice, se jeví situace v ČSSD jako mimořádně neuspokojivá. „Hamáčkovská“ ČSSD je stranou, jež se za posledních dvacet let (od časů M. Zemana) totálně odtrhla od členské základny, ale hlavně od voličů, kteří se začali chovat jako „tekuté písky“. Proto dnešní ČSSD, jakožto stranu zcela nedůvěryhodnou, skoro nikdo nevolí. Tomu ostatně odpovídají i žalostné výsledky v krajských a senátních volbách v říjnu 2020.

Vinu za tento nedobrý stav nesou zejména funkcionáři z Lidového domu. Namísto skromnosti a pokory u nich spatřujeme něco zcela jiného: chovají se jako vrchnost z Boží milosti. Přitom ani jeden z těchto funkcionářů (snad s výjimkou J. Foldyny, který mezitím stranu opustil) by mezi řadovými spolustraníky (ani voliči) neobstál: buď by byl vypískán, anebo by rovnou dostal „přes hubu“.  A tak se politici socanů začali voličů bát. Ani v tom nejsou sami. Například A. Babiš bez ochranky nevytáhne nikam ani paty. Přesto je div, že ho dosud nikdo „neodprásknul“. Zřejmě proto, že nikomu nestojí za to, aby se s ním špinil.

A protože politická aktivita je nemyslitelná bez osobního kontaktu mezi politiky a voliči (navzdory komplikacím, jež přináší „koronavirová“ krize), je užitečné připomenout dnešním socanským papalášům ještě jeden dějinami prověřený fakt: Dělnické schůze se obvykle konaly v hospodách, nikoli v barech či kavárnách, po jejichž znovuotevření mnozí politici tolik volali. Tam si v posledních letech zvykli vysedávat i někteří funkcionáři strany socanů.

Kdyby totiž slyšeli někdejší členové a voliči sociální demokracie z časů Rakouska-Uherska či První republiky „plky“ eurosvazačky J. Maláčové, museli by se umlátit smíchy. Je ostudou dnešní ČSSD, že místo autentických politiků nabízí svým voličům jen odchovance stranických sekretariátů, např. již zmíněnou „Martu Gottwaldovou č. 2“, nebo absolventy „vysoké školy života“ (J. Hamáček, P. Dolínek, M. Šmarda, M. Štěch aj.) a další zoufalce a politické kašpary. S touto garniturou se už v žádných volbách uspět nedá. Nikdy a nikde!

●●●

Chtělo by to trochu sebereflexe, soudruzi a soudružky!

Kdo jen tak letmo sleduje to, co nového naši soudruzi z Lidového domu vymysleli, nestačí se divit onomu gejzíru „osvěžujících“, ba geniálních myšlenek, jež tryskají z fontány na nádvoří historického sídla této strany. Sídla, jež pomohl socanům znovu získat jistý advokát Z. Altner, kterému se ČSSD ve své zpupnosti odvděčila tím, že mu za jeho služby dodnes (je již po smrti) nezaplatila. V našem „právním“ státě věc nijak neobvyklá.

A tak se stalo, že se politici ČSSD v r. 2018 uvelebili (po jistém váhání a poté, kdy k tomu účelu zorganizovali vnitrostranické referendum) v Babišově vládě. V této souvislosti připomenu nejnovější výrok stranické „myslitelky“ J. „Venezuely“ Maláčové: „Babiš nedokáže řešit problémy, ale ve vládě zůstaneme.“ A na adresu tolik propagované „trojkoalice“ říká tatáž politička toto: „Koalice ODS, TOP 09 a KDU-ČSL je fantasmagorie.“ (Novinky.cz, 12. 12. 2020, 11:02) K tomu jen doplním: Já to tvrdím od samého začátku, jen co se ti tři předsedové sešli pod sochou TGM na Hradčanském náměstí, aby nám ukázali to své „Memorandum“ o spolupráci. Aspoň v něčem mohu dát J. Maláčové za pravdu.

Dnes už víme víc. Celý ten projekt „SPOLU“ byl zamýšlen jako politický podvod od samého začátku. Jak jsme se právě dozvěděli, hned po volbách se tato „koalice“ má rozpadnout. Účel je zřejmý: koalice má posloužit oněm dvěma slabším stranám k tomu, aby se pár jejích členů dostalo do příští Sněmovny. Kdo věřil tomu, že tato „koalice“ je tu proto, aby ve volbách porazila A. Babiše, je naivní jako malé dítě.

S ještě odvážnějším prohlášením přišel v uplynulých dnech J. Hamáček. Ten pod vlivem právě prodělaného onemocnění „covid-19“ (prý to poškozuje nejen plíce, ale i srdce a mozek) ohromil naše novináře tímto sdělením: „Jednou přijde další oranžová tsunami.“ (Forum24, 8. 12. 2020) Politickému „vizionáři“ z Lidového domu musím tentokrát jeho omyl důrazně vyvrátit. Pro takové tvrzení neexistuje žádný důvod.

Důvod, proč to tento „korytář“ a politická „vyžírka“ z Lidového domu v Hybernské ulici vytrubuje do světa médií, je prostý a dobře pochopitelný: Socani brzy přijdou o výnosné prebendy, na něž byli posledních dvacet let zvyklí. Proto se dá brzy očekávat, že své „služby“ nabídnou nějaké jiné straně, s níž se mezitím „skamarádí“.

Dojemná názorová shoda s Piráty ohledně „daňového balíčku“ napovídá tomu, že na obzoru je politická svatba „jako řemen“. Příštím politickým ženichem zhrzené Babišovy konkubíny (= ČSSD) by se mohl stát předseda Pirátů I. Bartoš. Ten bude mít nicméně na výběr ze dvou „nevěst“: buď V. Rakušana, nebo J. Hamáčka. A kdyby to někdo nechtěl pochopit, nouzový stav bude trvat na věčné časy a nikdy jinak! I to jsme tady v minulosti (před rokem 1989) již měli a umíme v tom chodit.

●●●

Proč se ČSSD nehlásí ke své minulosti?

Jak známo, ČSSD ústy svých politiků tvrdí, že patří k nejstarším politickým stranám u nás. Před dvěma lety si tato strana připomínala 140. výročí založení (7. 4. 1878), avšak od té doby na svou slavnou minulost kašle. Nikoliv členská základna, nýbrž ústřední stranický sekretariát v Lidovém domě. Veškeré připomínky této zašlé partajní slávy skončily zatím na posledním stranickém sjezdu (40.) v Hradci Králové dne 7. 4. 2018.

Od té doby je příslovečné ticho po pěšině. Jednak není nikdo ze stranických ideologů, kdo by považoval za potřebné o této minulosti hovořit, jednak je současná politická situace Hamáčkových socanů natolik tristní, že by to nebylo ani vhodné. Kontrast mezi úspěchy oné staré „sociální demokracie“ z dob Rakouska-Uherska a z období před vyhlášením samostatné ČSR (1918) by byl tak propastný, že by to muselo vyděsit i ty poslední zbytky „skalních“ voličů ČSSD. I s nimi volí dnes tyto politické zoufalce, korytáře a vyžírky z „Liďáku“ jen něco mezi 2-4 procenty občanů.

Poslední krajské volby z října 2020 potvrdily, že od ČSSD se odvrátili už i voliči z tradičních levicových regionů – z Ústeckého a Moravskoslezského kraje. Socani ztratili hejtmanské posty v Jihočeském a v Plzeňském kraji, jakož i na Vysočině. Pohořeli také senátoři za ČSSD: J. Dienstbier a M. Štěch. Čili: bilance hodně smutná, ba tragická. S tím chce ČSSD uspět v nadcházejících parlamentních volbách? To je naprostá iluze! Jsou to komici.

Za této neutěšené situace proto nikoho nepřekvapí, že politici ČSSD, ale i s nimi „spřátelené“ vedení České televize (kdopak ze socanů tam tahá za nitky?) nezareagovali na dvě výročí, která by se slušelo alespoň několika slovy připomenout. Ale protože v Lidovém domě propadli panice z příštích voleb, jež se stanou historickou „nakládačkou“, a v ČT zase zaměstnávají jen samé nevzdělance a tupé propagandisty v cizích službách, nikdo si na ona stranická jubilea ČSSD nevzpomněl.

Z toho důvodu jsem se rozhodl, že je připomenu já. Činím tak nikoli kvůli líným socanským papalášům z Lidového domu, kteří brzy přijdou o svá výnosná koryta (a skončí na Úřadu práce), ale kvůli čtenářům SN a těm občanům, jež to zajímá a kteří už mají dost té nekonečné „koronavirové“ propagandy, jíž nás ČT „krmí“ od rána do půlnoci.

Ano, denně jsme v přímém přenosu svědky toho, že socanští politici, kteří se v r. 2018 „usalašili“ v druhé Babišově vládě „na věčné časy a nikdy jinak“, protože je to pro ně výhodné, pořád nechápou, která bije. Navzdory tomu vytrubují do světa samá nesmyslná předvolební hesla, jež mají nalákat potenciální voliče. A tak se dozvídáme například to, že ministryně práce a sociálních věcí J. Maláčová sama sebe prohlásila za jedinou političku, která v posledních 30 letech přišla s řešením důchodové reformy. A nezůstalo jen u toho.

Nejen jí, ale i politickému vizionáři z Lidového domu, J. Hamáčkovi, jenž se drží moci „jako ho*no košile“, si dovolím sdělit následující: Od „mrtvé“ strany žádnou aktivitu očekávat nemůžeme. A od jejího neschopného, leč nebetyčně vykutáleného vedení snad jen to, že už konečně začne zařizovat pohřeb své partaje a přestane obtěžovat Pražany v centru našeho hlavního města smradem, který se z mrtvoly ČSSD šíří z Lidového domu do okolí. Na Olšany není tak daleko, aby se ten pohřeb nedal zvládnout v nejbližších dnech!

Neustálé vyhrožování J. Hamáčka tím, že ČSSD odejde z vlády (již od r. 2014 tvrdím, že do ní neměla nikdy vstupovat), vyvrcholilo dne 13. 12. 2020 (pozor na osudovou „třináctku“!), kdy tento socanský politický žvanil v televizní besedě s V. Moravcem prohlásil, že ČSSD zůstane ve vládě jen do konce nouzového stavu – a pak se uvidí. Babiš na to promptně zareagoval sdělením, že ČSSD ve vládě nedrží a že může odejít. Je zřejmé, že ČSSD si tímto „vyskakováním“ rozhodně víc voličů nezískala. Spíše ztratila i ten zbytek, který ji dosud volil.

Tváří v tvář těmto mediálním „přestřelkám“ se doopravdy nedivím tomu, že v Lidovém domě nemají čas ani zájem připomínat si slavnou minulost sociální demokracie. Také proto ne, že by se tím v plné nahotě vyjevilo, do jak zoufalého stavu se ČSSD dostala díky všem těm Sobotkům, Chovancům, Hamáčkům, Zimolům, Haškům, Petříčkům či Zaorálkům, jakož i Valachovým a Maláčovým. Hanba jim!

─────

A teď k oněm výročím. Přesněji: ke dnům, které bychom si měli z dlouhé, 142leté historie sociálně demokratického hnutí u nás připomínat. Tím první datem je 28. listopad 1905 – generální stávka v Předlitavsku za dosažení všeobecného, rovného, přímého a tajného volebního práva. Druhým datem je 9. prosinec 1920 – boj o Lidový dům v Praze, spojený s celostátní generální stávkou.

Stručně: výsledkem oné první generální stávky (jako obvyklého nástroje mimoparlamentního boje) bylo uzákonění volebního práva pro muže starší 24 let; v případě druhé generální stávky šlo o dovršení zápasu uvnitř sociální demokracie – mezi levicovou a pravicovou frakcí této strany. Revoluční akce průmyslových a zemědělských dělníků byly násilně potlačeny. Odtud pak vedla přímá cesta k ustavení nové politické strany, vybudované podle vzoru bolševické strany v sovětském Rusku ‒ Komunistické strany Československa (KSČ).

●●●

Historický exkurs č. 1: 28. 11. 1905 (115. výročí)

K základním atributům svobodné a demokratické společnosti patří volební (hlasovací) právo. Jde o právo každého občana, aby si mohl zvolit své zástupce v zákonodárných sborech, případně svým hlasem rozhodnout o tom, kdo bude prezidentem republiky, starostou, šerifem nebo jiným přímo voleným činitelem v dané obci či městě.

Vedle zastupitelské demokracie zná náš politický systém rovněž některé formy přímé demokracie. Ty jsou však málo využívány, nebo dokonce momentálními představiteli moci systematicky „torpédovány“, např. obecné referendum. Je to pochopitelné. Mocipáni na celém světě (včetně těch našich) se bojí jak omezení své moci, tak i její ztráty. Kde se daří různým zákulisním politickým dohodám, handlům a kšeftům, ale i politickým hrám, tam je jen omezený prostor pro skutečnou, autentickou demokracii – jako transparentní vládu lidu (= občanů).

Zatímco volební právo bylo zpočátku privilegiem pouze pro majetné vrstvy obyvatelstva, zrod moderní, industriální společnosti šel ruku v ruce s požadavkem politické rovnosti všech občanů – bez ohledu na jejich společenské postavení a velikost jejich majetku. Také v českých zemích se požadavek všeobecného volebního (hlasovacího) práva objevil v souvislosti s nástupem průmyslové revoluce a záhy po tzv. rakousko-uherském vyrovnání (1867). Již během bouřlivého roku 1868 zazníval na táborech lidu po celých Čechách. V té době měly již české země svůj zákonodárný sbor, Zemský sněm, do něhož se volilo od roku 1861. V jeho budově, bývalém Thunském paláci na Malé Straně v Praze, sídlil za První republiky Senát Národního shromáždění; dnes zde zasedá Poslanecká sněmovna PČR.

Události, spojené se zavedením všeobecného volebního práva, nabraly na obrátkách poté, kdy volby do rakouské říšské rady (2. a 4. 3. 1891) skončily porážkou staročechů (v čele s F. L. Riegrem). Trvalo ještě další dva roky, než mladočeská strana podala v Říšské radě návrh na zrušení nevyhovujícího kuriového systému a na zavedení všeobecného volebního práva: aktivní volební právo měl mít každý muž od 24 let, pasivní pak od 30 let věku. Pouliční nepokoje obyvatelstva vedly nakonec dne 12. 9. 1893 k vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou. (Trval až do 11. 10. 1895.)

Dne 10. 10. 1893 ministerský předseda hrabě Eduard Taaffe předložil Poslanecké sněmovně Říšské rady ve Vídni osnovu volební reformy. Když o měsíc později Taaffeho vláda podala demisi (11. 11. 1893) a do čela kabinetu se dostal nechvalně známý kníže Alfred von Windischgrätz (ten, který potlačil vojensky v červnu 1848 revoluci v Praze), projekt volební reformy na několik let „usnul“. Teprve úřednická vláda polského hraběte z Haliče, K. Badeniho, se k myšlence volební reformy vrátila. Kromě dosavadních čtyř volebních kurií (= velkostatkářská, městská, obchodních a živnostenských komor, venkovská) měla být zřízena i tzv. pátá (všeobecná) volební kurie. Do ní bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže starší 24 let. I nadále přetrvával nerovnoprávný systém voleb (ve všeobecné kurii se volilo jen 72 poslanců); volební census byl snížen z 5 zlatých (= 10 korun) na 4 zlaté (= 8 korun) přímých daní.

Volby do páté volební kurie (12. 3. 1897) na základě Badeniho reformy přinesly viditelný pokrok. Česká sociální demokracie v nich získala 5 mandátů. V Říšské radě od roku 1897 zasedlo pět zástupců dělnictva, členů sociální demokracie; mezi nimi byl jak J. Hybeš z Brna, tak i P. Cingr z Ostravska. Sociální demokracie získala v Čechách celkem 527 660 hlasů, tj. 40 % občanů, kteří se voleb zúčastnili. Třebaže myšlenka všeobecného volebního práva byla v 90. letech 19. století podporována mladočechy i „národními dělníky“ (= Národně sociální strana), bylo „druhé kolo“ zápasu o všeobecné volební právo (1905-07) spojeno téměř výhradně s mimoparlamentními aktivitami sociální demokracie.

─────

Na cestě k dosažení tohoto požadavku sehrály rozhodující roli lidové demonstrace z listopadu 1905. Velkou inspirací pro české dělnictvo byly revoluční události v Rusku: počínaje „Krvavou nedělí“ v Petrohradu (9. 1. 1905), přes vzpouru na křižníku „Potěmkin“ (14. 6. 1905) až po vyhlášení generální stávky (21.-23. 8. 1905). Právě na dělnických schůzích začátkem listopadu 1905 se zrodila nová strategie českého proletariátu: spojit zápas za všeobecné volební právo s generální stávkou v celém Předlitavsku.

Od počátku listopadu 1905 docházelo zejména v Praze k prvním střetům dělníků s policií, např. v Lazarské ulici (4. 11. 1905). O den později (5. 11. 1905) byl během manifestace na Václavském náměstí v Praze policií zastřelen 15letý sklenářský učeň Jan Hubač. Jeho pohřeb na Olšanských hřbitovech (8. 11. 1905) se stal politickou manifestací 50 000 osob proti tehdejšímu establishmentu. (Nikoli náhodou tato akce připomíná pozdější pohřeb studenta medicíny J. Opletala z 15. 11. 1939.)

Bezprostředním podnětem k mohutným lidovým shromážděním na podporu požadavku všeobecného volebního (hlasovacího) práva se stalo zasedání Říšské rady ve Vídni, svolané na úterý 28. 11. 1905. Na něm se měla projednávat otázka připravované volební reformy. Informaci o svolání tohoto zasedání přinesl již dne 19. 11. 1905 sociálně demokratický list „Právo lidu“ s tím, že v tento den (28. 11. 1905) zastaví dělnictvo v celém Předlitavsku (= západní část Rakouska-Uherska) práci. K požadavkům dělníků se připojily také ostatní vrstvy obyvatelstva: úředníci, studenti i příslušníci dalších skupin tehdejší společnosti, a to nejen v Rakousku, ale i v Čechách a na Moravě. Myšlenku všeobecného volebního práva se rozhodli dne 28. 11. 1905 podpořit zástupci řady politických stran, např. sociální demokraté, národní sociálové či mladočeši.

Manifestace dělnictva se dne 28. 11. 1905 uskutečnily jak ve Vídni, tak i v Praze, v Brně, v Ostravě, jakož i v dalších českých a moravských městech. Čtyř a půl hodinové manifestace ve Vídni se zúčastnilo 250-300 000 osob. V čele sociálně demokratického původu kráčel poslanec V. Adler; český národní průvod, tvořený hlavně tzv. národními dělníky, čítal 10 000 účastníků. Za Vídní nijak nezaostávala ani Praha. Podle hodnocení současníků se jednalo o „epochální“ událost. Klid práce byl prý bezvýjimečný: otevřen nezůstal jediný závod, jediná veřejná místnost, nejezdila tramvaj ani povozy; rovněž ve školách se neučilo – s výjimkou jednoho německého vysokoškolského profesora. Kdybych to chtěl „zlehčit“, dalo by se to označit za „malý pražský lockdown“.

Na celopražské manifestaci lidu na Staroměstském náměstí se shromáždilo okolo 120 000 osob: náměstí bylo zaplněno celé a někteří účastníci stáli i v přilehlých ulicích. Jádrem této manifestace byly organizace dvou politických stran: sociální demokracie a národních sociálů. Vedle dělníků a živnostníků se zde sešli také studenti (v čele s prof. T. G. Masarykem), dále ženy i členové Sokola. Za sociální demokracii na tomto shromáždění promluvil Dr. František Soukup, šéfredaktor listu „Právo lidu“. Rovněž jeho projev lze označit za „epochální“. (Není to přirovnání nijak přehnané.)

Tuto akci na podporu požadavku zavedení všeobecného volebního práva F. Soukup přirovnal k historickému předělu. Prohlásil: „Zahajujeme svůj vstup do století demokracie a svobody, práva a práce.“ Dosažení volebního práva pro široké vrstvy neprivilegovaného obyvatelstva lze bez nadsázky označit za skutečnou politickou „revoluci“. Proto jistě není náhodou, že právě F. Soukup se vypracoval mezi nejlepší české a československé politiky své doby. Již tehdy, v roce 1905, se ocitl na „jedné lodi“ s pozdějším čs. prezidentem T. G. Masarykem.

Pokojné manifestace proběhly dne 28. 11. 1905 v Praze i v dalších větších městech. Tam, kde dělnictvo nebylo organizováno politicky ani odborově, docházelo k akcím živelného odporu vůči podnikatelům, např. proti židovským továrníkům a obchodníkům (s německým příjmením). Ti pro ně zosobňovali národnostní a sociální útlak většinového, tj. českého dělnictva. K výtržnostem došlo dne 28. 11. 1905 v dílnách c. a k. státních drah v Lounech, dále v železárnách v Králově Dvoře u Berouna, v textilní továrně v Alexovicích u Ivančic, v Lipníku nad Bečvou, ve Fleischmannově holičském závodě (tam se v den generální stávky pracovalo) a v lihovaru téhož majitele v Olomouci, jakož i v cukrovaru bratří Mayů v Hejčíně u Olomouce.

Na řadě míst docházelo ke srážkám s policií a vojskem. Již v předvečer generální stávky (27. 11. 1905) muselo zasahovat vojsko v Löw-Beerově továrně ve Svitávce u Brna. Zatčené dělníky se rozhodli následujícího dne osvobodit z vězení účastníci národně sociálního tábora lidu v Boskovicích. Zaútočili na budovu okresního soudu a vynutili si propuštění zadržovaných osob. Rozhněvaný dav pak ještě vytloukl okna v domech obyvatel židovské čtvrti a zpustošil i krám obchodníka Aufrichtiga. Zasahovat museli vojáci, kteří byli narychlo povoláni z Brna. Při akci byl zraněn i samotný okresní hejtman Dr. Nevyjel.

[Inu, jak se zdá, nebyla to žádná idylka, jakou známe dnes z našich zahnívajících politických vod či z demonstrací „Milionu chvilek pro demokracii“ na Staroměstském náměstí nebo na Letenské pláni. Tady se jednalo o předem nepřipravené, spontánní projevy nespokojených, bezohledně vykořisťovaných dělníků, často politicky neuvědomělých a nikde neorganizovaných. Naproti tomu ty dnešní teatrální akce „odporu“ jsou předem připravené, pečlivě zrežírované a někým dobře zaplacené.]

Rovněž v Brně se na organizování demonstrace za požadavek spravedlivé volební reformy podílely dvě politické strany: v průvodu sociálních demokratů demonstrovalo 50 000 osob, kdežto v na táboru lidu národně sociální strany se sešlo na 15 000 lidí. Mezi účastníky sociálně demokratického shromáždění byl i V. Tusar, pozdější čs. premiér z let 1919-1920. Na řadě míst vyprovokovala policie srážky s účastníky těchto politických mítinků: pořádek muselo zajišťovat vojsko. Klidný průběh naopak měly politické akce v Blansku, v Třebíči, v Třešti, v Holešově, ve Frenštátě pod Radhoštěm, v Poličce a v Dačicích, ale i v Přerově. Klid práce dodrželi i dělníci ve Šlapanicích u Brna, třebaže měli od svého zaměstnavatele slíbený dvojnásobný plat, přijdou-li do práce. [Jak se ukazuje, solidarita mezi dělníky nebyla tehdy jen prázdným slovem – jako dnes.]

Zcela mimořádnou událostí se dne 28. 11. 1905 stalo krveprolití ve Slavkově u Brna. Tam vinou služební horlivosti velitele zasahujícího četnictva došlo ke střelbě do dělníků. Stalo se tak poté, kdy dav v počtu 4-5000 osob vnikl na nádvoří cukrovaru a žádal, aby byla zastavena práce. Třebaže ředitel tohoto cukrovaru jejich požadavku vyhověl, rozhněvaný dav se již nepodařilo uklidnit. Ničil všechno, co mu přišlo pod ruku: na dvůr cukrovaru byly vyhozeny zásoby cukru i firemní písemnosti.

Během zásahu četnictva byl zastřelen dělník Jakub Marek z Hodějic a zraněno bylo dalších 16 dělníků. Šest těžce raněných osob bylo dopraveno železniční ambulancí do nemocnice v Brně. Pro matku zastřeleného dělníka J. Marka, jež zůstala po synově smrti bez prostředků, uspořádali místní obyvatelé finanční sbírku. [I to byl tehdy běžný projev dělnické solidarity. Dnes na tom nejsme o moc líp. Máme téměř milion osob v exekuci a na nemocné děti sbíráme víčka. Je to spíš k pláči než ke gratulaci!]

Zatímco v jiných moravských regionech docházelo k projevům národnostní nesnášenlivosti (šovinismu), na „internacionálním“ Ostravsku byla situace diametrální odlišná. Tam svorně manifestovali za požadavek všeobecného volebního práva Češi, Poláci i Němci. S výjimkou Vítkovických železáren (majitelem byla židovská rodina Rothschildů z Vídně) byla zastavena práce ve všech průmyslových závodech Ostravsko-karvinského revíru. 

Na táboru lidu na Senném trhu v Moravské Ostravě se shromáždilo na 70 000 osob, z toho 10 000 žen. (Ostravsko bylo nejen „internacionální“, ale i „emancipované“.) K českým účastníkům této sociálně demokratické manifestace promluvil šéfredaktor „Ducha času“ Jan Prokeš, pozdější starosta Mor. Ostravy (1918-35). Na mítink do Moravské Ostravy dorazil i několikatisícový zástup dělníků z Hahnových železáren v Bohumíně. Samostatný tábor lidu (25 000 osob) v odpoledních hodinách dne 28. 11. 1905 uspořádali dělníci v Orlové na Karvinsku. Vojenská asistence, jež byla k dispozici v Moravské Ostravě, v Karviné a v Bohumíně, nemusela vůbec zasahovat.

─────

Generální stávka z 28. 11. 1905, jakož i pokračující akce na podporu požadavku zavedení všeobecného volebního práva vedly nakonec k tomu, že ministerský předseda Předlitavska, baron Paul von Gautsch, předložil dne 23. 2. 1906 návrh volební reformy. Ta přiznávala volební (hlasovací) právo mužům starším 24 let, kteří měli ve svém volebním místě trvalý pobyt alespoň po dobu jednoho roku. Pro pasivní volební právo bylo podmínkou dovršení 30 let věku a tříleté rakouské státní občanství. (Volební právo se netýkalo žen, třebaže mnohé z nich požadavek této reformy podporovaly. Toto právo získaly ženy v ČSR až v roce 1919 na základě zákona č. 75/1919 Sb.)

Poté, kdy císař František Josef I. podepsal zákon o zavedení všeobecného volebního práva, byla dne 30. 1. 1907 rozpuštěna rakouská Říšská rada. Nové volby do ní byly vypsány na 14. 5. 1907. Užší volba (= druhé kolo) se měla konat dne 23. 5. 1907. Tyto volby znamenaly zásadní mezník v politických dějinách Rakouska-Uherska. Staly se zároveň prvním velkým úspěchem Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, která získala v celém Předlitavsku celkem 1 011 499 hlasů (24 mandátů). Tento volební zisk učinil ze sociální demokracie nejsilnější politickou stranu.

[O průběhu a výsledcích voleb z roku 1907 viz článek: Zasloužený úspěch sociální demokracie (SN č. 5/2017, vloženo 5. 5. 2017, ZDE).]

●●●

Historický exkurs č. 2: 9. 12. 1920 (100. výročí)

Čs. sociální demokracie, která se spolupodílela na vybojování všeobecného volebního práva v letech 1905-07, se v době První světové války (1914-18) zapojila do přípravy zásadních politických změn, jež nakonec vedly k obnovení české státnosti – k vyhlášení Československé republiky (28. 10. 1918).

Sociálně demokratický poslanec G. Habrman (1864-1932) se zúčastnil ženevských jednání zástupců domácího i zahraničního odboje koncem října 1918. Již zmíněný šéfredaktor „Práva lidu“ F. Soukup (1871-1940) patřil k „mužům 28. října“. Po vyhlášení ČSR se stal předsedou Revolučního národního shromáždění další sociální demokrat – F. Tomášek (1871-1938): před r. 1918 byl šéfredaktorem vídeňských „Dělnických listů“, v letech 1920-25 předsedou Poslanecké sněmovny a od r. 1935 senátorem. Také F. Soukup po r. 1918 zastával významné funkce ve vedení státu: nejprve byl místopředsedou (1920-29) a posléze předsedou Senátu (1929-39). Ze sociální demokracie se v období První republiky stala strana establishmentu, tzv. státotvorná strana.

V nových politických podmínkách samostatného československého státu prošla významnými změnami i sociální demokracie. Týden po návratu prezidenta republiky T. G. Masaryka (21. 12. 1918) se uskutečnil XII. sjezd soc. demokracie (27.-30. 12. 1918). Tento sjezd se vyslovil pro účast strany ve vládě i pro vyvlastnění velkostatků, dolů a některých velkých podniků. Sloučením dosavadní Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické se slovenskou sociální demokracií vznikla na základě rozhodnutí tohoto sjezdu Československá sociálně demokratická strana dělnická.

V parlamentních volbách dne 18. 4. 1920 tato strana získala 25,7 % hlasů (76 mandátů) a stala se vítěznou stranou; druzí agrárníci měli pouze 13,6 % hlasů (40 mandátů). V letech 1919-1920 byla sociální demokracie vládní stranou: funkci předsedy vlády tzv. rudo-zelené koalice byl brněnský sociální demokrat V. Tusar (1880-1924).

Již v průběhu roku 1920 došlo k rozkolu uvnitř sociálně demokratické strany. Ten nakonec vedl k ustavení Čs. sociálně demokratické strany dělnické – levice (5. 9. 1920). Po demisi druhé Tusarovy vlády (14. 9. 1920) nabraly události rychlý spád. Marxistická levice na Slovensku začala vydávat list „Pravda chudoby“ (15. 9. 1920). O týden později se k témuž rozhodnutí odhodlali rovněž představitelé české marxistické levice: od 21. 9. 1920 začalo vycházet „Rudé právo“.

A o pár dní nato (25.-28. 9. 1920) se uskutečnil XIII. sjezd soc. dem. strany, na němž se marxistická levice ustavila jako samostatná strana, usilující o vstup do Komunistické internacionály (KI, Kominterny). Nezahálela ovšem ani pravicová část této strany: na svém sjezdu ve dnech 27.-29. 11. 1920 rozhodla o tom, že povede zápas s levicovou většinou ve straně. Součástí tohoto osudového střetnutí se stal boj o Lidový dům v Praze (9. 12. 1920).

Lidový dům v Hybernské ulici v Praze, kde sídlil ústřední sekretariát strany i redakce a tiskárna „Rudého práva“, převzala levice do svých rukou. Na žádost „pravicových“ sociálních demokratů obsadila dne 9. 12. 1920 policie a četnictvo tento objekt – ve snaze vypudit odsud vedoucí funkcionáře „levice“. Tento čin se stal podnětem k vyhlášení celostátní generální stávky.

Zúčastnily se jí tři čtvrtě milionu průmyslových a zemědělských dělníků. Stávka zasáhla všechny regiony republiky. Na některých místech se dělníci pokusili převzít moc do svých rukou. Vznikaly revoluční výbory, které zabíraly továrny, velkostatky i úřady. V čele revolučních akcí bylo kladenské dělnictvo, vedené A. Zápotockým (1884-1957), synem spoluzakladatele soc. demokracie – L. Zápotockého (1852-1916). Více než 3000 účastníků stávky bylo pozatýkáno. Mezi zatčenými byl i A. Zápotocký, který byl v r. 1921 odsouzen k 9 měsícům vězení. Po založení KSČ zastával funkci generálního tajemníka strany (1922-25).

Cesta od sociální demokracie ke vzniku jednotné KSČ byla dlouhá a klikatá. Nejprve zástupci soc. dem. levice ze Slovenska a z Podkarpatské Rusi v Ľubochni proklamovali souhlas s 21 podmínkami pro vstup do Komunistické internacionály (16. 1. 1921). O měsíc později (20. 2. 1921) se konal ilegální sjezd české, slovenské a německé mládeže, na němž byl založen Komunistický svaz mládeže Československa.

Pro vstup do KI se ve dnech 12.-15. 3. 1921 vyslovili také zástupci levice německé sociální demokracie v Liberci, kteří utvořili dočasnou německou sekci KSČ. Následovalo ustavení Židovské komunistické strany Československa (14.-15. 5. 1921) a konečně ustavující sjezd KSČ (14.-16. 5. 1921), na němž bylo přijato 21 podmínek pro vstup do KI. Polská sekce KSČ byla zřízena dne 12. 6. 1921. Slučovací sjezd těchto národních komunistických stran v ČSR se uskutečnil ve dnech 30. 10. – 2. 11. 1921.

●●●

Máme dnes rovné volební právo? Nikoli!

Češi jsou národem, jenž je náležitě pyšný na to, že patří k těm „průkopníkům“, kteří si vybojovali všeobecné volební (hlasovací) právo již relativně dávno. Když se počátkem roku 1906 podařilo Gautschově vládě v Předlitavsku v tehdejší Říšské radě ve Vídni prosadit volební reformu na principu všeobecného, rovného, přímého a tajného hlasovacího práva, byl to na svou dobu čin nesporně pokrokový. Po více než sto letech je třeba konstatovat, že jsme se nedostali dál. Toto právo bylo pouze rozšířeno na všechny muže a ženy, kteří dosáhli zletilosti. To je nicméně vše.

Dnes jsme naopak svědky toho, že občané o právo volit své zástupce nestojí a k volbám nechodí. Někteří je dokonce ostentativně ignorují. Kdyby věděli, kolik osobních obětí, ba i lidských životů, to kdysi stálo, aby si občané, hlavně ti nemajetní, toto základní politické právo vybojovali, chovali by se jinak. V hodinách dějepisu se o tom zřejmě neučí, nebo jen zcela povrchně…

Málokoho proto překvapí, že nářky na nerovnost (či nerovnoprávnost) občanů i politických stran v systému zastupitelské demokracie postupně sílí. U nás je tomu tak po celých 30 let ‒ od Listopadu 1989. Stále totiž doplácíme na neúspěšný pokus ODS a ČSSD o přechod od poměrného volebního systému k většinovému. Ten měl v dobách „opoziční smlouvy“ zajistit právě těmto dvěma stranám střídání u moci – na principu „kyvadla“ (s postupnou eliminací malých stran). Znevýhodnění těchto menších stran a hnutí zůstává dodnes dědictvím po vládnutí politického tandemu Klaus-Zeman.

Volání po nápravě této nerovnosti (v neprospěch malých stran) sílí zejména v poslední době – od říjnových voleb 2017. A zaznívalo čím dál naléhavěji i během „koronavirové krize“ – od jara 2020 až do těchto dnů. Předsedové menších parlamentních uskupení si stěžují na to, že k dosažení jednoho mandátu mají různé strany zcela odlišné podmínky. Počty hlasů, potřebných k získání jednoho mandátu, se totiž liší o desítky, ba i o stovky. Proto hovořit o „rovném“ volebním právu nelze, byť jsme si za těch více než sto let zvykli tímto způsobem toto právo nazývat. Opozice má v tomto případě pravdu a její požadavek na úpravu volebního zákona je oprávněný. A co víc: historicky nezbytný.

Třebaže všeobecné a „rovné“ volební (hlasovací) právo máme u nás již od roku 1906, kdy se na jeho podkladě konaly první všeobecné volby (14. a 23. 5. 1907), úplně spokojeni být nemůžeme ani dnes. V této souvislosti si dovolím upozornit na jeden „historický“ moment, který mimoparlamentní formy boje za všeobecné volební právo v letech 1905-07 doprovázel.

Během známé generální stávky dne 28. 11. 1905 totiž na podporu tohoto požadavku zazněl přímo ve Vídni tento výmluvný politický argument. Byl vyjádřen nápisem, neseným tehdy demonstranty, kterých se sešlo obzvlášť velké množství: 250-300 000. Dotyčný nápis zněl: „9 šlechtických lenochů (= aristokratů) volí 1 poslance! 4200 měšťáků (= obyvatel měst ze středních vrstev) volí 1 poslance! 70 000 dělného lidu (= dělníků, proletářů) smí voliti také jenom 1 poslance! Ať žije rovné právo hlasovací!“

Zdá se vám to povědomé? Přesto: tehdejší nerovnost v „rovném“ volebním právu byla nesrovnatelně větší a zásadnější, než je Klausem a Zemanem „pokřivený“ volební zákon u nás!

Ptáte se, proč to trvalo tak dlouho, aniž se kdo ze zákonodárců pokusil nerovné volební podmínky politických stran a hnutí napravit? Odpověď je prostá: stále to totiž některým z těchto stran vyhovuje, hlavně těm velkým. A stále rovněž platí onen známý Zemanův slogan: „Kapři (= poslanci) si přece svůj rybník (= Poslaneckou sněmovnu) nevypustí.“ Co by si pak někteří z nich počali, když nikdy nechodili do práce a neměli čas ani možnost získat potřebné pracovní návyky?

Nedávno si u řečnického pultíku v PS stěžoval na výše zmíněnou nerovnost předseda STAN V. Rakušan. Protože je pan předseda bývalým učitelem dějepisu (podobně jako já), doporučím mu, aby si pozorně přečetl celý tento článek, který je věnován naší nejstarší politické straně – ČSSD. Je poučný pro všechny strany a hnutí, jejichž zástupci sedí v poslaneckých lavicích. Je totiž dost pravděpodobné, že z těch devíti subjektů tam po říjnových volbách zůstane tak stěží polovina. Říká se tomu „cirkulace kádrů“. (Lenoši budou nahrazeni aktivnějšími a přičinlivějšími „kusy“, než se i z nich po čase stanou stejní lenoši a politické „vyžírky“. Je to nakažlivější než „covid-19“.)

Tuto úvahu zakončím aktualitou z těchto dnů (3. 1. 2021): Podle informací některých zpravodajských serverů se tento den po poledni odehrála v Průhonicích na okraji Prahy pozoruhodná demonstrace. Hrstka rozhněvaných účastníků (na zveřejněných fotografiích nemají roušky ani nedodržují potřebné rozestupy) donesla až před dům premiéra A. Babiše rakev, záchodovou mísu a vlajku s nápisem: „Rokytnice v Orlických horách“. (Novinky.cz, 3. 1. 2021, 14:29)

Název lyžařského střediska prozrazuje, že se jednalo o akci těch, kteří nesouhlasí se zrušením provozu lyžařských středisek na našich horách i s uzavřením tamějších hotelů a dalších ubytovacích zařízení pro turistické návštěvníky těchto lyžařských areálů. Ano, je to bolestivé, zvláště v době Vánoc, silvestra a prvních dnů nového roku! Ale je to i daň za nedostatečné respektování protiepidemických opatření ze strany občanů (včetně těchto demonstrantů).

Jak můžeme vidět všude okolo sebe, jsme sice v 5. stupni PES, ale lidé roušky nenosí a nekontrolovatelně se shlukují dál, jako by o nic nešlo, např. při svévolném sáňkování na uzavřených sjezdovkách. A není nikdo, kdo by se postaral o nápravu. Policie je v hluboké ilegalitě a tváří se, že se jí to netýká. Naše společnost je paralyzována do té míry, že Hamáčkovi policajti začali pátrat po nahlášeném jedovatém hadovi, který údajně uštknul osmiletou dívku, teprve tehdy, když na to upozornila jedna televizní stanice. Žijeme doopravdy v paradoxní době a zřejmě nám není pomoci. Zkrátka: když Pánbůh dopustí, i motyka spustí.

Ano, tak vypadá „demokracie po česku“. Část občanů si začala plést demokracii s anarchií. Těch 12 tisíc mrtvých nepadá jen na hlavu chaotické vlády, ale i všech našich nezodpovědných jedinců, včetně těch demonstrantů z Průhonic.

●●●

Poučný příběh socanského oportunisty a „papaláše“ Jana Prokeše

Není v tom nic osobního a dokonce to není ani typické pro svérázný region Ostravska, který vždy patřil bezejmenným horníkům a hutníkům, kteří jsou zoceleni desítkami let tvrdé práce a těžkých životních podmínek. Příklad ostravského sociálního demokrata Jana Prokeše (1873-1935) jsem nezvolil náhodou, nýbrž proto, abych dokumentoval, jak proměnlivá může být role ambiciózního jedince, který vsadil na toho správného „politického“ koně.

Případ mocenského vzestupu a následného morálního pádu J. Prokeše mne zaujal již před desítkami let, když jsem se na přelomu 70. a 80. let 20. století jako historik „na volné noze“ zabýval problematikou dělnického hnutí před První světovou válkou, zejména zápasu ostravského dělnictva z OKD za všeobecné volební (hlasovací) právo. A právě osoba snaživého a cílevědomého funkcionáře sociální demokracie a šéfredaktora stranického týdeníku „Duch času“ se pro mě tenkrát stala doslova učebnicovým příkladem toho, jak některým jedincům může zachutnat moc až do té míry, že ztratí smysl pro realitu i pro únosnou míru a začnou z toho „blbnout“.

Abych byl úplně korektní, musím podotknout, že podle svědectví denního tisku i úředních písemností z let 1905-07, např. z ostravského policejního ředitelství, jež pečlivě všechny dělnické aktivity monitorovalo a na veřejná shromáždění i politické schůze poctivě vysílalo své komisaře, kteří pak o tom psali úřední hlášení, byl J. Prokeš zpočátku pracovitým a obětavým představitelem tisíců neprivilegovaných občanů. Nebýt této neúnavnosti a pracovitosti, snadno by se i tento novinář ztratil v tom tehdejším proletářském „moři“.

Prokeš totiž nebyl do té doby ani zasloužilým „průkopníkem“ dělnického hnutí, jako např. J. Hybeš, P. Cingr či J. Krapka-Náchodský, ale pouze jedním z těch, kteří se vypracovali do vedoucích pozic vlastními silami – za přispění příznivých historických okolností. Bez toho bychom o něm nejspíš ani nevěděli, protože v oné „konkurenci“ by stěží vstoupil do dějin. Jemu se to naštěstí podařilo, protože byl v tu pravou chvíli (okolo 28. 11. 1905 i později) na správném místě – v čele dělnických „táborů lidu“ na Ostravsku. (Vysvětlujte něco takového dnešním odchovancům stranických sekretariátů, kteří reprezentují současnou „pravicovou“ i „levicovou“ politiku! Asi by na mě koukali s „otevřenou hubou“, o čem to hovořím.)

Po vzniku Československé republiky (28. 10. 1918) se také J. Prokešovi přihodilo to, co se stalo osudným mnohým jiným politikům: byl zvolen moravsko-ostravským starostou, sláva mu stoupla do hlavy a začal se chovat jako ukázkový politický „oportunista“. [Případem J. Prokeše jsem se mimo jiné zabýval v obsáhlejší stati nazvané „Rudé“ Ostravsko před 95 lety (SN č. 11/2018, vloženo 13. 11. 2018, ZDE). Prokešovi jsou zde věnovány dvě kapitoly tohoto textu: Ideový „přerod“ sociálního demokrata J. Prokeše a Z dělnického „vůdce“ arogantním mocipánem.]

●●●

Být u koryt až do samého konce. To je, oč tu běží…

K výše popsané, „revoluční“, minulosti se dnešní funkcionáři ČSSD, z nichž mnozí jsou vykrmení jako vepři těsně před zabijačkou, ostentativně nehlásí. A jak jsem uvedl již v článku První máj 1890 (SN č. 5/2020, vloženo 5. 5. 2020, ZDE), socani se nehlásí ani k Svátku práce, za který někdejší socialističtí předáci i zakladatelé této strany bojovali dlouhé desítky let. Vždyť 1. 5. 1890 a Střelecký ostrov, to je dodnes pojem ‒ napříč celou naší společností, Piráty nevyjímaje.

Důvodů, proč J. Hamáček a jeho nejbližší spolupracovníci z Lidového domu tak činí, bude nejspíš víc. Na vině nebude ani tak nedostatečné vzdělání ve stranickém dějepise (pouze J. Hamáček a P. Dolínek nebyli schopni ukončit vysokoškolské vzdělání), nýbrž spíše vážné charakterové vady některých politiků ČSSD. Na to existuje jediná „medicína“: nevhodné lidi včas vyhodit a poslat k lopatě, aby nemohli dál škodit! Tuto šanci však Hamáčkovo vedení ČSSD promarnilo: muselo by vyhodit sebe.

Rozdíl mezi sociální demokracií z dob starého Rakouska a První republiky a tou dnešní ČSSD je prostý a každému srozumitelný: tehdy tato strana ještě hájila zájmy obyčejných, neprivilegovaných občanů – lidí práce. Dnes ‒ nepochopitelně a v rozporu s historickým posláním této strany ‒ hájí ČSSD zájmy oligarchů, „agrobaronů“, neoprávněných „čerpačů“ dotací a dalších zákulisních politických hráčů. Přitom jde o osoby, jež žádné hodnoty netvoří – na rozdíl od těch zmíněných dělníků.

Zkrátka: ČSSD, ale i KSČM, která tomu všemu dělala od r. 2014 stafáž, svou účastí ve vládě A. Babiše zničila svou pověst a spáchala politickou sebevraždu. Napravit se to již nedá, protože v historii (na rozdíl od školy) „reparát“ skládat nelze. Tato strana se tím dobrovolně odsoudila k zániku. Předstírat před veřejností, že všechno je v nejlepším pořádku, je doopravdy velice naivní a neprozíravé počínání.

Proto by vedení ČSSD nemělo pohřeb své partaje zbytečně odkládat až po podzimních volbách 2021. „Mrtvola“ ČSSD již pořádně zapáchá a smrad z Lidového domu zamořuje celé centrum Prahy. Nemohu odolat pokušení, a tak si alespoň v duchu představuji, kterak v čele pohřebního průvodu kráčí veliký Hamáčkův „kamarád“ A. Babiš a vedle něho poslušně cupitá „fialový“ Péťa z Brna – coby Hamáčkův následovník v roli Babišovy „onuce“.

To vše se bude odehrávat za doprovodu „presstitutů“ z našich známých médií, kteří to celé budou „dokumentovat“ pro historii. Možná se tam někde budou ochomýtat i nepostradatelné „podržtašky“ z ČT: Fridrichová, Wollner či Řezníček, případně snaživé „televizní husičky“: Niepřejová, Reindlová nebo Novotná. Dohlížet na ten politický cirkus bude nesesaditelný televizní ředitel ‒ exkomunista P. Dvořák. Od roku 1989 Praha slavnější funus nezažila – i bez lafety.

ČSSD, sbohem!

4. 1. 2021

PhDr. Rostislav Janošík