Svobodné noviny na internetu

Začnu citátem z rozhovoru zpravodajského serveru „Novinky.cz“ s ministrem kultury (nebo spíše pakultury?) PhDr. Lubomírem Zaorálkem. Ten s ním vedly zkušené komunistické novinářky z listu „Právo“ (dříve „Rudé právo“, což byl ústřední deník předlistopadové KSČ). Rozhovor je uveden pod titulkem Zaorálek: Pokud je někdo spojen s Urválkem, je to do nebe volající (Novinky.cz, 18. 1. 2020, 13:10).

Zaorálek, který se dnes rád vyjadřuje úplně ke všemu (na způsob Brouka Pytlíka), na adresu navrhované kandidátky na funkci ombudsmanky, H. Válkové, a jejího skandálu ohledně spoluautorství článku s bývalým komunistickým prokurátorem J. Urválkem, řekl mimo jiné toto:

„To, co ji podle mě diskvalifikuje pro jakoukoli významnější politickou funkci, je právě její vysvětlování. Připadá mi, že funkce vládní zmocněnkyně je spojená s určitou přirozenou pověstí tohoto úřadu. Tak tomu bylo i v minulosti, vzpomeňte si třeba na roli Petra Uhla v této funkci. Pokud je někdo spojen s Urválkem, tak mi to připadá bizarní. (...) Trvám na tom, že její vysvětlování ji diskvalifikuje. Je pro mě nepředstavitelné tvrdit, že nevěděla, kdo je Urválek. To přece byla notoricky známá věc a pamatuji se na to, i když jsem mladší než paní Válková. Připadá mi absurdní, aby někdo, kdo studoval práva, toto nevěděl. ‒ Detaily mě až tak nezajímají, prostě mi to připadá celé jako výsměch. Nemám potřebu dávat dohromady nějaké tribunály, nemám ambici se někomu hrabat v minulosti, s někým si vyřizovat účty, ale tento případ je tak do nebe volající, že těžko můžete čekat moje mlčení.“

Co k výše uvedeným příkrým slovům někdejšího vysokého funkcionáře ČSSD a stále ještě poslance Parlamentu ČR, jakož i ministra kultury ČR říci? Inu, tlučhubové Zaorálkova typu se rádi vykecávají ve sdělovacích prostředcích a neustále vnucují své názory lidem ve svém okolí. Mají to takzvaně „v genech“. Kdyby to šlo, byli by schopni o pravdivosti svých názorů přesvědčovat i zvířátka v ZOO. Tento politický exhibicionismus se u nás dost rozmohl. I tady ovšem platí ono známé: Čím větší blb, tím větší, neodbytnější, je jeho touha být pořád viděn a slyšen. (Již mnoho měsíců nám toto chování předvádí končící předseda KDU-ČSL M. Výborný.)

Pokud si L. Zaorálek hledá téma, jak by se mohl zviditelnit, a tak „pomoci“ ČSSD krátce předtím, než půjde definitivně do háje, dám mu dobrý tip. Bezprostředně poté, kdy se stal novým ministrem kultury (místo A. Staňka) se na něho obrátila spolupracovnice naší redakce ještě z dob tištěných SN, R. Aksamitová.  Formou otevřeného dopisu mu připomněla jeho dávný slib, že pomůže jí a jejímu synovi vyřešit svízelnou životní situaci. Jak mi paní Aksamitová nedávno písemně sdělila, na tento dopis jí pan ministr dodnes neodpověděl. Buď se ten dopis k němu vůbec nedostal, nebo se raději rozhodl dělat „mrtvého brouka“, což je dnes poměrně oblíbená disciplína našich politiků.

Zmíněný dopis jsme na stránkách SN zveřejnili taky my.  (Viz článek „Dopis příštímu ministru kultury L. Zaorálkovi“, SN č. 8/2019, vloženo 28. 8. 2019, ZDE). A protože vím, že SN čtou i politici ČSSD, nemohu tuto ignoraci chápat jinak než jako projev neuvěřitelné arogance „dočasně mocných“ a pokračujícího papalášství strany, která už dávno prohrála svou budoucnost a dnes tady jen překáží na naší cestě vpřed.

Na co si to J. Hamáček, ale i L. Zaorálek a další socani stále hrají? Nebo se snad rozhodli, že otočí kolem dějin zpátky jenom proto, aby ještě nějakou dobu zůstali u koryt? Zapomínají na jedno: politické strany se rodí, žijí a umírají – podobně jako lidé. A na tom sotva co změní nějací Zaorálkové, Dolínkové, Chvojkové a další političtí kašpaři, které tato strana za třicet polistopadových let vyprodukovala. Dějiny pádí kupředu mílovými kroky a je jim šumafuk, co na to všelijací Zaorálkové a Hamáčkové (s pouhou maturitou) říkají.

A teď budu docela konkrétní a osobní. Jsem o šest let starší než L. Zaorálek. V Ostravě jsem žil a pracoval téměř deset let.  Byla to pro mne, krátce po skončení vysoké školy, velice cenná životní zkušenost. Dodnes považuji léta, prožitá v tomto kraji, za nejlepší období svého života. Ostravsko bylo vždy regionem těžké fyzické práce a tvrdých slov. Patří to jaksi k sobě a nikomu to nepřijde divné. Některé slangové výrazy i regionální vulgarismy si pamatuji dodnes.

V době, kdy jsem se snažil získávat první profesní zkušenosti ve svém oboru, a to s nálepkou „nepřítele socialismu“, studoval L. Zaorálek v Brně marxistickou filozofii. A brzy nato mu bylo umožněno (kým asi?) vykonávat „ostře sledovanou“ profesi dramaturga Čs. televize v Ostravě. Kdepak k tomu získal onu potřebnou kvalifikaci? A nejen to: byl prý v té době členem jedné z politických stran tehdejší Národní fronty – Čs. strany socialistické (ČSS). Strany, jež až do r. 1989 uznávala vedoucí úlohu KSČ. To připomínám pouze pro úplnost. Názor si musí udělat každý čtenář sám.

Proto si nemyslím, že L. Zaorálek je ta nejpovolanější osoba, která by se měla vyjadřovat ke kauze H. Válkové, případně k minulosti dalších politických konjunkturalistů, kterých se v naší politice „urodilo“ víc než dost. Ať si zamete před vlastním prahem! Kdybych byl hodně jedovatý, položil bych mu tuto otázku: Pro koho pracujete?

Když se političtí komedianti typu L. Zaorálka kasají tím, jak spolu s P. Kajnarem údajně „zakládali“ OF v Ostravě, musím se tomu jenom smát. I tady je totiž na místě otázka: Kdo vás tehdy řídil? Byla to pouze StB, nebo ještě nějaká jiná tajná služba? Nevzpomínám si totiž, že bych před rokem 1989 v Ostravě slyšel o nějakých „protikomunistických bojovnících“ a „revolucionářích“ L. Zaorálkovi či P. Kajnarovi. Zrodili se až po 17. 11. 1989, jak se to ostatně stalo i u jiných politiků. V národě práskačů a baronů Prášilů to není nic neobvyklého.

Ministr kultury L. Zaorálek rozhodně není v pozici toho, kdo by měl „kádrovat“ H. Válkovou a kohokoliv dalšího. Vysvětlovat minulost by měl především on sám a jemu podobní žvanilové, kteří si hrají na „hrdiny“, jimiž nikdy nebyli. Být na jeho místě, zahrabal bych se dvacet metrů pod zem a byl potichu jako myška. Mohl by tam zůstat na věčné časy. Asi by ho nikdo nehledal ani kvůli němu neplakal.

„Ředitelů zeměkoule“, podobných Zaorálkovi, máme u nás tolik, že bychom je měli už konečně začít vyvážet do ciziny. Anebo přidat Zaorálka ke kontingentu 120 volů, kteří budou letos odesláni do Němec – po vzoru sv. Václava. Je škoda, že jsme na tak dlouhou dobu tuto dobrou tradici opustili. Volů se u nás rodí čím dál víc. Proto s tím musíme něco dělat. Je nejvyšší čas. Jak říkali staří latiníci: „Hora ruit.“

18. 1. 2020

‒ RJ ‒