Svobodné noviny na internetu

Dočetl jsem se dnes na internetu, že P. Pithart, někdejší dlouholetý předseda Senátu, chce kandidovat na úřad prezidenta republiky. Prý to zvažuje. To není žádná poplašná zpráva, ale informace přímo z lidoveckého sjezdu. Ne že bych to tomu starému pánovi, který se v sobotu 25. 1. 2020 uprostřed zimy doplahočil na tuto lidoveckou pohřební hostinu do paláce „Ambassador“, kde mu „černoprdelníci“ dali hezkou kytici jako odměnu za věrné služby této křivácké a podvráťácké straně, nepřál. Ať se ale nejdříve podívá pořádně do zrcadla a poradí se se svým ošetřujícím lékařem.

A až pak se může zařadit do fronty kandidátů na funkci příštího, pozemanovského, prezidenta republiky. Vždyť je to úplně jedno. Jestli si myslí, že jako další „troska“ na Hradě něco změní, je to jen velká iluze. Další pajdající dědula tu bude sotva co platný. Jen si tu královskou „slávu“ užije a možná se dočká i státního pohřbu. V učebnici dějepisu o něm bude napsáno jen pár řádků, které nebudou nikoho zajímat. Neměli bychom z upadajícího úřadu prezidenta republiky dělat ještě větší karikaturu, než se to podařilo dnešnímu nájemníkovi Pražského hradu – M. Zemanovi. Je třeba zabránit tomu, aby se z někdejšího sídla českých králů stala pobočka LDN. Toho opravdu nemáme zapotřebí.

Chápu bývalého komunistu P. Pitharta, synáčka „skalního“ stalinisty z 50. let 20. století, který věrně posluhoval vládnoucím komunistickým zločincům jako velvyslanec ve Francii, že se chce na sklonku života dočkat nějakého uznání. Je to logické a patří to k životu. V 60. letech 20. století se i z mladého právníka P. Pitharta stal nadšený komunista, budovatel „světlých zítřků“. Vydrželo mu to až do stranických prověrek, které proběhly v letech 1969-70. Pak byl z Právnické fakulty UK, kde přednášel, normalizátory vyhnán.

Jako někdejší „protekční synek“ (nebo spratek?) kovaného komunisty i on rozšířil řady tzv. (profi)disidentů. Do politiky se dostal s nástupem chartisty V. Havla do funkce prezidenta republiky na konci roku 1989. Politicky málo zkušený a „měkký“ exkomunista P. Pithart zpočátku zazářil, ale brzy zhasl. Byl typem politika, kterého nutně musí „převálcovat“ ti průbojnější a dravější. To se také v jeho případě stalo a on to dodnes „nevydýchal“.

Chápu ho, že se dnes cítí být nedoceněn. Nikdo mu neudělil žádné státní vyznamenání, ačkoliv V. Klaus právě vloni, v roce 30. výročí „sametové revoluce“, jedno takové dostal. Nebýt rozsáhlé mediální kampaně okolo tohoto výročí, lidé by na Pitharta dávno zapomněli. Již několik let se v politice neobjevil a nikam ani nekandidoval. Teď mu nejspíš někdo poradil, že by znovu měl. Ještě nedávno prohlašoval, že už je na to starý. To doopravdy je. Nicméně – kdosi potřebuje, aby omládl, zaťal zuby a šel do toho. Kdopak to asi je?

Pithartovi se přihodilo něco, čím se nikdo z dříve aktivních politiků nechlubí: málem se na něho zapomnělo ještě za jeho života. To je malér jako hrom, ale může si za to sám. Díky nešťastné politice, kterou prováděl. (Nevylučuji ovšem, že to myslel dobře, ale pokaždé to dopadlo špatně.)

Poté, kdy Pithart zmizel z vysoké politiky, coby nevýrazný představitel první české vlády po r. 1989 (v dresu OF a pak OH), jeho politickou kariéru tehdy zachránili lidovci, přesněji předseda KDU-ČSL J. Lux. A Pithart je lidovcům za to dodnes vděčný. Dobrovolně a rád za ně tahá horké kaštany z ohně. Na „vedlejšák“ jim radí, co mají dělat, když už nežije jeho „kámoš“ ‒ J. Lux. Je takovým „pohádkovým dědečkem“ lidovců. Těch dárků pod stromečkem bývají celé hromady.

Nebudu hodnotit jednotlivé Pithartovy politické chyby, jichž se za 30 polistopadových let dopustil. A ani připomínat jeho chyby před rokem 1989. On sám ví nejlépe, o co šlo. Stranou ponechávám i spekulace, které se okolo jeho osoby objevily hned na začátku 90. let 20. století, kdy se o něm psalo jako o politikovi, který je napojen na svobodné zednáře. A protože jsem jen o pár roků mladší než on a docela dost toho pamatuji, těžko mě někdo opije rohlíkem. Šanci nemá ani Babiš, ani Pithart.

Svou dopředu ohlášenou kandidaturou, kterou považuji za pouhé zbožné přání a plácnutí do vody, chtěl P. Pithart nepochybně pomoci lidovcům. Motivace k tomuto zoufalému činu se nabízí sama – jako na talíři. (Zoufalí politici dělají zoufalé činy.) Je to strach funkcionářů KDU-ČSL, kteří si právě na sjezdu zvolili nové vedení, z toho, že jim celé to sjezdové poplácávání po ramenou nebude nic platné, protože propad volebních preferencí této strany i nadále pokračuje a jen tak se nezastaví.

Dokonce jeden ze zvolených místopředsedů strany, poslanec O. Benešík, z toho už začal šedivět, protože si naplánoval, že by v budoucnu mohl dělat stranického šéfa. Prý je „fotogenický“, jak napsal jeden přitroublý novinář (ani si už nepamatuji, kde jsem to četl) a mohl by se stát českým S. Kurzem nebo M. Weberem. Není nad to, když někomu nechybí sebevědomí. Zdá se, že O. Benešík ho má na rozdávání. A co jeho případná kandidatura na Hrad – po Pithartovi? To by bylo terno! Škoda, že mu to ještě neporadil končící předseda KDU-ČSL M. Výborný nebo nový stranický šéf M. Jurečka! Nu což! Za pokus by to stálo. V tom našem Kocourkově není přece nic nemožné!

Těm starším čtenářům, kteří již část období po r. 1989 vnímali jako dospělí jedinci, připomenu ostudný novinový článek z ledna 1990, ve kterém Pithart „slyšel trávu růst“. Vytvořil tím – jako správný politický manipulátor – příznivou půdu pro to, aby naivní a politicky nezkušený (a pravděpodobně také snadno vydíratelný) prezident V. Havel prosadil v rámci atmosféry „revoluční demokracie“ a naplnění hesla „Nejsme jako oni“ faktické nepotrestání komunistů za jejich zločiny před rokem 1989. A ruku v ruce s tím rovněž zrušení trestu smrti pro případ, že by se někdo z nich přece jen do vězení dostal. V tom spočívalo Havlovo tragické politické selhání. Jistě se za to již několik let smaží v pekle.

Podruhé P. Pithart „zabodoval“ v roce 1992, kdy u nás ztroskotal pokus o udržení společného státu, jenž nakonec skončil přijetím zákona o rozdělení federace k 31. 12. 1992. Dodnes mnoho dříve narozených „Čechoslováků“ (v tom dobrém slova smyslu, tedy těch občanů, kteří se cítili být doma v Čechách i na Slovensku) tento svévolný „politický handl“ našim tehdejším politikům neodpustili a považují jej za nelegitimní. Dělat se s tím už nedá nic – pouze nadávat na nezodpovědnost těch, jejichž povinností bylo chovat se zodpovědně.

Pithart v tom politickém zmatku, který v roce 1992 u nás panoval, vystoupil s politicky úsměvným a nevýslovně trapným projektem tzv. dvojdomku. Tím se definitivně v politice znemožnil a byl nucen se z ní stáhnout. Až pak přišla nabídka od „hada na tři“ – J. Luxe. Z exkomunisty Pitharta se stal „lidovec“. Řadu let pak zastupoval tuto stranu v Senátu ‒ i jako jeho předseda. (Možná v upomínku na tuto událost nosí M. Výborný často červenou kravatu. Měl ji na sobě i na sjezdu. Divím se, že mu to delegáti dovolili. Jsou to holt bezzásadoví, užvanění političtí komedianti. Ale dost možná si odsouhlasili, že jim komunisté v minulosti nic zlého neudělali, a proto s nimi rádi pobývali v Národní frontě. Kdoví?)

To jsou tedy nejznámější „milníky“ v životě politického „turisty“ P. Pitharta (KSČ, OF, OH, KDU-ČSL). Podobných přeborníků v přebíhání ze strany do strany bychom pochopitelně našli mezi našimi déle sloužícími politiky víc. Ale to by už bylo na další samostatný článek.

Politickému důchodci P. Pithartovi přeji z celého srdce pevné zdraví a hlavně zdravý rozum. Snad mu to jeho neuvážené rozhodnutí ohledně úřadu prezidenta republiky manželka ještě rozmluví. S naší demokracií to zatím ještě není tak zlé, aby musel sedlat koně a vyrážet směrem na Pražský hrad. A kdyby opravdu bylo nejhůř, jsou tady přece Blaničtí rytíři, kteří nás nikdy nenechali na holičkách. A jistě nenechají ani tentokrát, když se na naši zem od západu ženou černá mračna z Bruselu a budoucnost je nejistá.

A kdyby ani to nepomáhalo, máme tu ještě našeho zemského patrona – svatého Václava. „Svatý Václave, nedej zahynouti nám i budoucím!“ Za zpěvu tohoto chorálu byli Češi vždy v minulosti neporazitelní. Nebuďme malověrní! To by bylo vůbec to nejhorší, co by nás mohlo postihnout. Bývalo v našich dějinách často mnohem hůř a Češi všechna tato protivenství přežili. Věřím, že přežijí i tentokrát. Zvládneme to i bez Pithartů. Jak napsal jeden český básník: „Byli jsme a budem…“

26. 1. 2020

‒ RJ ‒