Svobodné noviny na internetu

Lidovci jsou nevolitelnou stranou

23. 1. 2020

Motto č. 1: „Zdechovský: Chci dělat v KDU-ČSL seminář o homosexualitě. Třeba nás za pět let povede gay a nikomu to nepřijde divné.“ (Deník N, 22. 1. 2020, 5:17)

Motto č. 2: „Bartošek: Lidová strana je tady přes sto let a hodnoty, na kterých vznikla, zde stále jsou a platí. A věřím, že tu bude ještě dalších sto let.“ (Novinky.cz, 21. 1. 2020, 18:56)

Fráterníci, zachraňte svou stranu!

Vážení delegáti, už slyším ty hlasy, které mě nabádají, ať neblbnu a nepanikařím, protože lidovcům, straně se stoletou historií, přece nic takového nehrozí. Je to velký omyl. Postupná eroze, degradace a následný zánik časem postihuje většinu tzv. tradičních stran. Situace okolo dnes již „mrtvé“ ČSSD by měla být pro každého zodpovědného stranického šéfa varováním. Nechat to dojít tak daleko, jak se to podařilo J. Hamáčkovi a jeho předchůdcům poté, kdy padl B. Sobotka, je doopravdy trestuhodné. Dějiny, jak známo, bývají k J. Plojharům a Z. Fierlingerům, ale i k J. Urválkům a B. Doubkům, nemilosrdné. Stačí zalistovat v učebnici dějepisu, nebo si to vyhledat na internetu.

Podobně naivní je představa některých stranických šéfů o tom, že když jejich partaj má více než 20 tisíc členů, tak údajně nemůže zaniknout. Proč by nemohla? Zanikla starověká Římská říše a před třiceti lety se zhroutil i komunistický režim, i když jen „sametově“, třebaže se tvářil jako neporazitelný a věčný. Ostatně i A. Hitler budoval „tisíciletou“ Třetí říši. Vydržela dvanáct let. Takové je poučení z dějin: nic není nemožné. Věčná je pouze lidská hloupost. A pak už jen Bůh…

●●●

Dlouhověké strany zažívají vzestupy a pády. Mají ve své historii postavy kladné i záporné…

Slovy v titulku lze ve stručnosti charakterizovat vývoj každé politické strany, která má delší historii. Z tohoto hlediska i třicet let po Listopadu 1989 je docela slušný kus dějin. Proto i ODS nebo ČSSD jsou „historické“ strany. Podobně je tomu v lidském životě: Jsou v něm období lepší, na něž může být dotyčný člověk hrdý, ba pyšný, a naopak: doby zlé, období úpadku, občas i hanby. A v této dlouhé historii najdeme vždy postavy kladné i záporné.

Ani dnešek není výjimkou. Kam jednou zařadíme např. A. Babiše, to již mnozí z nás tuší delší dobu. A kam bude patřit přítel sudetských Němců P. Bělobrádek či snaživý politický úředník M. Výborný, o tom také nemůže být v zásadě pochyb. Jen u některých politiků to tak jasné není: buď jsou to obyčejní naivkové, nebo naopak prohnaní, rafinovaní a všemi mastmi mazaní darebáci, kteří nás všechny vodí za nos. Na konečný verdikt „učitelky života“ si přesto budeme muset ještě pár desítek let počkat. My, starší, se toho nejspíš nedožijeme, ale ti mladší by se dočkat mohli…

Ano, tím vším si prošla ve své stoleté historii rovněž dnešní KDU-ČSL i její historická předchůdkyně ‒ Československá strana lidová (ČSL). Jako historik, který se zabývá moderními českými (a československými) dějinami, nemohu tato fakta nezmínit. Vedle Msgre Jan Šrámka byly v historii ČSL také osoby, které tuto strany těžce poškodily. Byl to jak poúnorový prokomunistický kolaborant P. J. Plojhar, tak i národně-frontovní funkcionáři a ministři v komunistických vládách či ve vedení ČSL, jež uznávalo vedoucí úlohu KSČ: A. Petr, A. Neuman či R. Petera.

Mimořádně brutálnímu nátlaku museli u nás po Únoru 1948 čelit nejen poctiví lidovečtí politici (mnozí z nich skončili ve vězení nebo byli doživotně internováni), ale i řadoví členové ČSL a „Orla“. Ti všichni se v prvních měsících po nástupu nového režimu v čele s K. Gottwaldem statečně postavili na obranu svobody a demokracie, které již nemocný prezident E. Beneš nedokázal uhájit. A symbolicky to byla právě smrt „Prezidenta Budovatele“ (†3. 9. 1948), která umožnila komunistům, aby odhodili svou masku a ukázali všem občanům, jak si představují svoji krvavou vládu.

Jejím výsledkem bylo totálně postátněné hospodářství, neexistence politické opozice, jakož i v praxi uplatňované porušování práva na svobodu shromažďování, náboženského vyznání i svobody slova. Suspendování všech těchto ústavou formálně zaručených práv a svobod nejlépe charakterizovalo pokryteckou, farizejskou a protilidovou politiku a morálku vládnoucích komunistů. Proto je třeba i s odstupem více než 70 let od onoho převzetí politické moci ze strany KSČ tato fakta připomínat, zejména mladé generaci, která se o těchto hrůzách komunistické diktatury dozvídá pouze z učebnic dějepisu. A v některých školách ani to ne, protože ani doma se o tom nemluví.

Na zastrašení obyčejných věřících i na eliminaci vlivu římskokatolické církve vynaložil v prvních letech po r. 1948 represivní aparát Gottwaldova režimu všechny své páky: od vyšetřování na StB a zavírání názorových oponentů až po popravy těch, kteří odmítali sklonit před novým režimem hlavu. Nejlepším důkazem o krutosti a nelidskosti údajně nejhumánnějšího společenského řádu, jak to komunisté sami nazývali, je tragická smrt P. J. Toufara, od níž zanedlouho uplyne 70 let (†25. 2. 1950). Komunistická moc neváhala poslat na šibenici nejen jedinou ženu, JUDr. M. Horákovou, ale ani tři římskokatolické kněží: P. V. Drbolu, P. F. Pařila a P. J. Bulu.

K těmto neodpustitelným zločinům představitelů komunistické moci patřilo i věznění či doživotní internace vysokých církevních hodnostářů. Cílem bylo paralyzovat činnost římskokatolické církve, kterou komunisté považovali za svou „konkurenci“. Vždyť ideologie komunistů, marxismus-leninismus, bylo také svým způsobem „náboženství“ a komunistickým sekretariátům se v lidové řeči říkalo: „kostely“.

Zvláště kruté byly podmínky, jimž byli vystaveni první zatčení odpůrci režimu po pouti na svatý Hostýn v létě a na podzim roku 1948. Výslechy těchto osob se odehrávaly v proslulé věznici v Uh. Hradišti, kde byli vězni mučeni elektrickým proudem. Tuto novodobou torturu tehdy, na přelomu 40. a 50. let 20. století, podstupovali i někteří lidovečtí funkcionáři.

Byl mezi nimi např. Dr. Vojtěch Jandečka (1914-1973), lidovecký ministerský úředník, právník, který se na podzim 1948 zúčastnil spolu s M. Horákovou a dalšími politiky známé konspirační schůzky na faře ve Vinoři u Prahy. Jandečka byl pak po zatčení vězněn v Uh. Hradišti, tam vyslýchán a mučen elektrickým proudem a později odsouzen za údajnou velezradu na 20 let vězení. Věznicí v Uh. Hradišti prošlo v té době velké množství bývalých, předúnorových, politiků nekomunistických stran.

Možná se zeptáte na to, proč vám sděluji tyto informace? Proto, abych vás přesvědčil o tom, že o složité historii strany lidovců něco vím, jelikož se touto problematikou již dlouhá léta zabývám. Dnes to není populární, protože politické „body“ získávají jiní historici, např. M. Macháček, který před časem vydal životopis komunistického vlastizrádce a kolaboranta G. Husáka. Tento historik za to obdržel dokonce od pana prezidenta státní vyznamenání. Za bádání o věznici v Uh. Hradišti nebo o účastnících protikomunistického odboje zatím nedostal nikdo nic – ani já ne. O to víc mně proto leží na srdci neutěšený stav dnešní KDU-ČSL, pokračovatelky někdejší Šrámkovy strany.

Vynechám období let 1948-89, kdy se ČSL stala jednou ze stran tzv. Národní fronty. Její tehdejší funkcionáři z ní udělali služku komunistického režimu. Přesto i v tomto neradostném úseku dějin ČSL se vyskytly světlé okamžiky a postavy, na něž mohou být lidovci hrdí.

K nim patřil především dlouhá léta komunisty vězněný Ing. Jaroslav Cuhra (1914-1974). Ten se po propuštění z vězení v r. 1968 podílel na zakládání organizace politických vězňů K 231 i na pokusu o „obnovení“ původní ČSL. Komunisté ho za jeho aktivity věznili celkem dvakrát. Bohužel – zemřel dřív, než u nás byla v r. 1989 znovu obnovena svoboda a demokracie. Přestože vedl marný boj s politickým nepřítelem, kterého nebylo možno porazit, právě lidem tohoto typu vděčí KDU-ČSL za to, že se jí po r. 1989 podařilo postupně zbavit nálepky „kolaborantské“ strany a „služky komunistického režimu“.

Konstatuji to s plným vědomím toho, že život jedince, ale i politické strany, nebývá idylickou procházkou rozkvetlou zahradou. Někdy to připomíná spíše „slzavé údolí“.

●●●

Od J. Luxe k P. Bělobrádkovi a M. Výbornému

Po změně režimu (1989) se lidovcům podařilo „obrodit“ svou stranu jako sebevědomý, demokratický politický subjekt, jenž se snažil prostřednictvím svých politiků hrát roli „jazýčku na vahách“ naší rodící se polistopadové demokracie. Devadesátá léta 20. století nebyla jednoduchým obdobím. Ne všechno se tehdy podařilo. Výsledkem byla „deformovaná“ demokracie, pro niž používám svůj specifický výraz: „invalidní“ demokracie. Žijeme v ní stále. Až do své smrti vedl tuto stranu Ing. Josef Lux (1956-1999). Třebaže se netajím některými výhradami k jeho osobě, uznávám, že se snažil být dobrým předsedou své strany, který pracoval pro její co nejlepší zastoupení v nejvyšších patrech politiky, ale i na nižších úrovních.

Bohužel – všechno to skončilo Luxovou smrtí. Pak už jen následoval postupný úpadek, který vyvrcholil za předsedování J. Čunka a C. Svobody. Ve volbách v r. 2010 KDU-ČSL vypadla poprvé z Poslanecké sněmovny. (Brzy ji čeká vypadnutí druhé. Tomu můžete zabránit, když zvolíte toho správného předsedu.) Pád KDU-ČSL se časově kryje s koncem naší polistopadové demokracie. Po roce 2010 následovalo již jen období „rozvalu“, kdy uvolněný prostor po demokratických stranách postupně nahradily tzv. nesystémové strany („politické projekty“), např. Věci veřejné, Úsvit přímé demokracie či ANO 2011.

Poté, kdy se KDU-ČSL nedostala v r. 2010 do PS, prosadil se do čela této strany P. Bělobrádek a parta jeho „kámošů“ z generace tzv. Husákových dětí. Osobně považuji tuto skutečnost za největší neštěstí, které tuto tradiční stranu mohlo potkat. Jistě mi dají za pravdu hlavně ti starší členové této strany, kteří již něco v životě zažili. Lidé bez dostatečných profesních a životních zkušeností mohou sotva něco prospěšného v politice vykonat. Ostatně: podezírám dodnes většinu z Bělobrádkových „kámošů“ z toho, že si po r. 2010 udělali z této strany svůj soukromý „výtah k moci“ – podobně jako kdysi V. Klaus (pro ODS) a M. Zeman (pro ČSSD). Ten výtah zpočátku několik let docela dobře fungoval. Teprve po r. 2014, kdy KDU-ČSL vstoupila do vlády s Babišem, to začalo „drhnout“, až se tento výtah zasekl a zůstal viset v mezipatře. Omlouvám se za tento příměr, ale myslím si, že je úplně přesný a dobře vystihuje současný stav této strany.

V období, kdy P. Bělobrádek stál v čele KDU-ČSL (2010-2019), se podařilo stranu stabilizovat a zvednout znovu nad pětiprocentní hranici. [Volební výsledky ČSL za První republiky nikdy nepřesáhly 10 %. V r. 1946 získala ČSL celkem 20,24 %; po r. 1948 již samostatně nekandidovala.] Jako samostatně kandidující strana dosáhla KDU-ČSL po r. 1989 svého nejlepšího výsledku ještě za života J. Luxe v r. 1998 ‒ 9 %. V tomto směru jsou úvahy M. Jurečky o více než 10% úspěchu této strany v příštích volbách pouhým fantazírováním. KDU-ČSL je již mnoho let za svým zenitem: možná někde v komunálních volbách ano, jinak ovšem ne.

KDU-ČSL se v posledním desetiletí své existence ocitla dvakrát na historickém rozcestí. Poprvé to bylo v r. 2010, kdy neuspěla ve volbách do PS kvůli předchozím aférám J. Čunka. Nemá smysl připomínat tuto smutnou postavu, s níž lidovci nebyli dodnes schopni se rozloučit a poslat ji tam, kam patří (= ke všem čertům). Stejná situace se opakuje v těchto dnech. V rozmezí jednoho roku dochází již ke druhému „přepřahání“ lidoveckého žebřiňáku. To první, před rokem, se nepodařilo. Doufejme, že to druhé dopadne líp. Neúspěch M. Výborného jsem předpokládal již bezprostředně po loňské volbě. Ukázalo se, že jsem se nezmýlil. Vývoj mi dal za pravdu. Svědčí o tom můj článek s názvem „Sjezd pětiprocentní KDU-ČSL – další nevolitelná strana“, SN č. 4/2019, vloženo 2. 4. 2019, ZDE).

Za současnými obtížemi KDU-ČSL stojí neuvážený vstup do vlády B. Sobotky, v níž byl faktickým „šéfem“ A. Babiš. Tím, že B. Sobotka a P. Bělobrádek umožnili, aby Babiš dostal výjimku z jinak stále platného lustračního zákona, zavinili tito politici dnešní zoufalý stav, který vládne na naší politické scéně od roku 2014 až do těchto dnů. Je to provinění, za něž by ve skutečně demokratické zemi skončili ve vězení a někde možná i na popravišti. Fakticky se to rovná vlastizradě.

Nejen toto politické a lidské selhání, ale i řada dalších nestandardních kroků stojí za propadem volebních preferencí této strany. Navíc P. Bělobrádek a D. Herman těžce poškodili „značku“ KDU-ČSL svým teatrálním navštěvováním sudeťáckých sjezdů v Německu. Ještě se tím chlubili v televizi. Nikdo se proto nemůže divit, že veřejnost vnímá tuto stranu jako kolaborantskou a vlastizrádnou.

Je tu ještě něco, co dlouhodobě diskvalifikuje tuto stranu pro její další setrvání ve vysoké politice. Je to až naivní posluhování M. Jurečky ve funkci ministra zemědělství byznysovým zájmům slovenského oligarchy A. Babiše v době, kdy byl ministrem financí. Opravdu je tento lidovecký politik tak naivní (nebo spíše hloupý), že je stále ještě přesvědčen o své kladné roli v této věci? Vždyť jen „přihrával“ Babišovi jeho dotace (a sobě prý taky). Teď, když se tím zabývá EU, skončí to podobně jako v případě „Čapího hnízda“. Kdopak asi půjde do vězení? Nejspíš Jurečka, Babiš sotva, protože ty dotace si nepřiděloval on sám, ale měl na to „svoje“ lidi (= Jurečku). Svatá prostoto! To zase bude ostuda po celé Evropě!

●●●

Co bych rád vzkázal delegátům sjezdu?

Po historizujícím úvodu se nyní zaměřím na to nejpodstatnější, co bych vám, delegátům sjezdu, rád sdělil. Nemávejte nad tím rukou. Jde totiž o budoucnost vaší strany. Proto se omezím pouze na několik bodů a pokusím se být stručný.

─────

1) KDU-ČSL stojí na historické křižovatce. Volba nového předsedy je pouhým prostředkem k udržení této strany na politickém kolbišti. Když zvolíte špatně, tato strana v nejbližší době opustí celostátní politiku a zůstane již natrvalo pouze na krajské a komunální úrovni. Do té doby, dokud ji občané budou volit. Ani to nemusí trvat moc dlouho. V zásadě to není žádné neštěstí. Strana má řadu dobrých starostů i úspěšných regionálních politiků. Nebude však tolik vidět a z nižších pater politiky jen máloco ovlivní v politice celostátní. Proto je důležité, kdo bude zvolen za nového předsedu a jak silná bude podpora jím vedené strany v krajských a následně i parlamentních volbách. Pod dobrým předsedou by se situace neměla dále zhoršovat. Přesto nějaké výrazné zlepšení neočekávám.

─────

2) Do volby nového předsedy KDU-ČSL se přihlásili tři kandidáti: Jan Bartošek, Marian Jurečka a Tomáš Zdechovský. Ani jednoho z nich nepovažuji za vhodného kandidáta. Proto doporučuji, aby delegáti sjezdu navrhli nové kandidáty ještě před touto volbou a z nich zvolili nového předsedu. Jsem přesvědčen o tom, že i mezi přítomnými delegáty se najde nějaká nezkompromitovaná osoba, která může ve volbách zvítězit. Novým předsedou by měl být buď někdo starší a zkušenější, nejlépe z Moravy, nebo naopak někdo, kdo je mladý, charizmatický, s „tahem na branku“. Zvolíte-li kteréhokoliv z navržených tří kandidátů, odsoudíte tím KDU-ČSL pouze k další stagnaci, k neakceschopnosti, k novým volebním neúspěchům a v konečném důsledku k postupnému zániku strany.

─────

3) Jaké jsou šance navržených kandidátů na zvolení? Dal jsem si tu práci a seznámil se s hlavními myšlenkami, s nimiž jdou do volby nového předsedy. Budu upřímný: Nejmenší šanci za zvolení má podle mého názoru T. Zdechovský. Ten se „odrovnal“ již v předstihu svou až neuvěřitelnou užvaněností v médiích. Vykecával se všude, kde se dalo, a plácal jen samé nesmysly. Nejen o mediálně asi nejpopulárnějším počítání gayů v řadách KDU-ČSL. Zdechovského prezentaci názorů nelze označit jiným výrazem než, že to všechno bylo kontraproduktivní. Lidi se zasmáli a tím to skončilo.

V religiózních regionech naší republiky (hlavně na Moravě) přece nemůže tento politik vést kampaň, v níž hovoří o problematice homosexuality, o tom, že je KDU-ČSL tolerantní vůči této menšině, a už vůbec ne o tom, že dnešní lidovecké vedení (= Bělobrádek a Výborný + jejich „kámoši“) je vlastně nenáboženské a že ti křesťané jsou tady fakticky jakoby „navíc“. To je absolutně nepřijatelné. Hlavně pro ty příští voliče, které by Zdechovský rád získal. Jak to chce udělat?

Proč by někoho takového měli volit, když říká tyto nesmysly? Přitom stranou ponechávám proimigrační postoje tohoto europoslance. Copak si myslí, že to nikdo neví? Opravdu je tak naivní? To, co T. Zdechovský předvedl ve své kampani, je fakticky politická sebevražda. Pár delegátů ho možná podpoří, ale stranu s tímto předsedou by tradiční volič lidovců nikdy nevolil. A jaká je moje rada T. Zdechovskému? Politik nikdy nesmí „vyslepičit“ všechno, co ví a co má v úmyslu. Stává se tak v konečném důsledku „vyprázdněným“, a tudíž nedůvěryhodným a nevolitelným.

─────

4) Jen o málo hůř skončil v mém „předvýběru“ příštího předsedy KDU-ČSL M. Jurečka. Bohužel – projevil se jako typický vesnický hlupáček, který dodnes žije v mylném přesvědčení, že když mu bylo umožněno (= Babišem) dělat ministra zemědělství, tak je jeho šance na zvolení větší než u ostatních kandidátů. Není. Je to velký omyl. „Pasáček vepřů“, jak se mu přezdívá na internetu, si moc fandí a o skutečném stavu naší politiky toho moc neví. Babiš si ho na to ministerstvo dosadil nikoli proto, že by ho považoval za odborníka, ale kvůli tomu, aby tam měl někoho, kdo mu zajistí dotace pro jeho firmy. To je celé.

Je to tak prosté, že by to pochopila i gorila Koko, která měla IQ 90. Kolik má Jurečka? Tento druhý kandidát na předsedu KDU-ČSL si totiž tuto kampaň prohrál sám svou hloupostí. Také prezident M. Zeman ho považuje za nejhloupějšího českého politika. „Traktorista“ z Přerovska se mu za to odměňuje neuctivými tweety na sociálních sítích a Babišovi zase předčítáním z knihy slepého „trafikanta“, kterého si lidovci dosadili na ministerstvo financí coby politického náměstka.

O Jurečkově vyhlášené hlouposti, ba tuposti, nejlépe svědčí to, že si ještě naivně myslí, že by si ho Babiš vzal znovu do vlády. Po tom všem, co o něm napovídal ve Sněmovně i ve sdělovacích prostředcích! To by musel být Babiš padlý na hlavu. Jurečka by měl navštívit psychiatra a nechat se vyšetřit, jestli mu v hlavě nepřeskočilo. Nevolitelný je také proto, že zboural Výborného „domeček z karet“ (je to na pár facek), kterým měla být spolupráce tzv. opozičních stran na přípravě budoucí, společné protibabišovské kandidátky do PS. Po kongresu ODS je to již passé. Žádná společná „kajuta“ na Fialově „Titaniku“ nebude! A basta!

─────

5) Třetím kandidátem je J. Bartošek. Ten dopadl při volbě na loňském sjezdu v Brně nejhůř. Zdá se, že se z toho poučil a zvolil úplně jinou taktiku. Na rozdíl od obou svých kolegů udělal nejméně chyb: raději mlčel. Díky tomu, že nic nepokazil, má největší šanci na zvolení. Přesto ani on není žádnou výhrou v loterii. Chce-li uspět, musí notně ubrat ze své arogance a agresivního stylu vystupování. S jeho politickými názory se dá v zásadě souhlasit. Musí však tyto cíle prosazovat umírněnou, nenásilnou formou. Nikoli jako doposud.

Jediná obtíž, která tohoto kandidáta znevýhodňuje před těmi dvěma ostatními, je jeho vzhled. Na internetu se mu neřekne jinak než „odpudivý zjev“. Měl by se občas podívat do zrcadla a zamyslet se nad sebou. Z toho, co se líbí jeho manželce, nemusí být většina jeho voličů nadšená. Spíše nikdo. Bartošek by měl zapracovat na své postavě a provést „výměnu“ své hlavy. Doporučoval bych mu (podobně jako v pohádce o Zlatovlásce), aby si obstaral hlavu novou, sehnal si živou vodu, nechal si tu starou hlavu useknout a po potření místa, kde byla původní hlava, přiložit hlavu novou. Pak by to ještě chtělo nový hlas. Ten by mu mohly poskytnout České dráhy, které disponují velkou nabídkou „hlasatelů“: můžeme je slyšet na nádražích, kterak informují o příjezdech a odjezdech vlaků.

Kromě toho má Bartošek ještě výhodu v tom, že již navštívil lidovecké „loutkovodiče“ v USA, kteří s ním zřejmě vyslovili souhlas. Stalo se tak bezprostředně poté, kdy M. Výborný ohlásil svůj konec v čele KDU-ČSL. Lidovci sice o této cestě mlčeli, ale v Čechách, jak známo, se nic neutají a všechno se vykecá. Také v tomto případě. Aspoň víme, na čem jsme.

Napíšu to podle pravdy, a to tak, jak se mi daná situace okolo volby nového předsedy jeví. Samozřejmě že všichni tři kandidáti si přejí, aby byli zvoleni. Také jejich vnitřní motivace je totožná: Zvolením si totiž prodlouží o nějaký ten rok dobu, po kterou budou i nadále žít z peněz daňových poplatníků.

To platí hlavně pro dva současné poslance, J. Bartoška a M. Jurečku, protože po příštích parlamentních volbách již v PS sedět nebudou. Pokud některý z nich neskončí mezitím ve vězení. Jako předsedové KDU-ČSL by měli stále docela slušný plat, za který se těch pět Jurečkových dětí dá uživit. V opačném případě skončí v r. 2021 na Úřadu práce.

Hlavním problémem KDU-ČSL v příštích letech bude zajišťování financí na provoz této strany: na vydržování stranických sekretariátů po celé republice a placení jejich personálu. A to nemluvím o dalších volbách, které taky něco stojí. Ubývá sponzorů a časem začne obývat i členů strany. Zkrátka: kapustičky je málo a slimáčků moc.

─────

6) Nový předseda strany musí od základu změnit styl práce a to, jak je KDU-ČSL vnímána veřejností, jaký je její mediální obraz. Přišel na to již J. Bartošek: je třeba chodit mezi lidi – do hospod i do obchodů. Nebát se s občany hovořit, zajímat se o to, co je trápí, a snažit se jim pomoci. Pouhým vysedáváním ve Sněmovně nebo ve stranických sekretariátech se toho moc nezmění.

Musím dát J. Bartoškovi za pravdu. Ještě za První republiky bývalo dobrým zvykem, že členové politických stran se pravidelně scházeli po hospodách, kde byli zároveň v přímém kontaktu s občany-voliči. Sem tam dostal někdo z funkcionářů přes hubu, ale to patřilo jaksi k běžnému politickému „provozu“. Za vlády komunistů se na tuto dobrou a desetiletími osvědčenou metodu politické práce zapomnělo. Taky proto, že komunisté neměli rádi, když se lidi za jejich zády a bez jejich souhlasu shromažďovali. Bohužel – po Listopadu 1989 naši politici na tuto dávnou praxi zapomněli. Raději vysedávají ve Sněmovně nebo po kavárnách, kam si obyčejný občan nemůže zajít, protože i to „kafe“ je tam předražené, a on musí živit rodinu z průměrného platu. Ne z toho poslaneckého. Proto si to kafíčko nemůže dát – na rozdíl od velkomožných pánů.

Asi tady někde bude „zakopán onen pes“. Proto jsou dnes politické strany tak neúspěšné, jelikož nedokáží oslovit voliče. A ti jim to zase oplácejí absolutním nezájmem a ignorováním voleb. Všichni pak společně zapomínají na to, že ještě před sto dvaceti lety bylo volební právo vyhrazeno pouze omezené skupině obyvatel – podle výše majetku. Náš politický život se stává neautentickým. Je produktem stranických sekretariátů, nikoli skutečné politické vůle občanů. Měli bychom s tím už začít něco dělat.

─────

7) Politici menších parlamentních stran (včetně KDU-ČSL) doplácejí na styl politické práce svých předchůdců. Ze všeobecné frustrace, která se rozmohla po celé republice, stěží vyroste voličská základny „umírajících“ stran, které se dnes již zabývají pouze samy sebou a tím, jak zajistit ještě na pár měsíců či let alespoň nějaké „korýtko“ pro pár kamarádů – stranických funkcionářů. To je momentálně priorita vedení všech našich stran – bez rozdílu politické orientace. Otevřeně to nepřizná žádná z nich, ale ví o tom každý. To se týká samozřejmě také KDU-ČSL a rovněž oněch tří kandidátů na nového předsedu. Ale protože „na každé prase se vaří voda“, jak svého času prohlašoval P. Bělobrádek, přežije jen omezený počet „pašíků“ ze stranického chlívku. Ti ostatní skončí na pekáči.

─────

8) Všem dnešním politickým stranám (včetně KDU-ČSL) chybí zodpovědně zpracovaná (nikoli z prstu vycucaná) analýza jejich dosavadní činnosti, která by se stala podkladem pro určení směru dalšího vývoje strany. Stoletá strana, jako je KDU-ČSL, se bez toho neobejde. Je třeba vědět, odkud a kam kráčíme a zda to má vůbec nějaký smysl.

KDU-ČSL by se měla v prvé řadě poučit z chyb, kterých se dopustila 140letá ČSSD, jež ani navzdory opakovaným volebním porážkám žádnou analýzu dodneška neprovedla. (Řekl bych, že místo té analýzy se teď Hamáček rozvádí. I to je určitý výsledek stranické práce, i když ne příliš povzbudivý.) Ještě větší chybou než absence této analýzy je to, že ČSSD již podruhé nesmyslně strčila svou hlavu do chomoutu s politickým predátorem ze Slovenska. Proto je to dnes již „mrtvá“ strana, která se ke své smrti nechce přiznat ani svým členům, ani voličům. Je to vrcholně trapná situace. Namísto toho Hamáček a jeho komplicové hrají politické divadýlko a tváří se, že je všechno v nejlepším pořádku. KDU-ČSL by si měla dát velice dobrý pozor na to, aby neudělala podobnou chybu. Jinak stejně jako socani skončí na smetišti dějin. Odtud již není návratu.

9) Kdyby se KDU-ČSL chovala stejně nezodpovědně jako ČSSD a KSČM, byla by vbrzku rovněž „mrtvou“ stranou. Dnes je pouze stranou „umírající“ a nevolitelnou, protože její minulé vedení zvolilo špatnou politickou strategii. Ta voliče spíše odrazovala, než aby je přitahovala. To se musí radikálně změnit. Dnes je KDU-ČSL jednou nohou v hrobě. Ještě z něho může vyskočit. Jak to nakonec dopadne, to bude záležet na novém vedení i na všech členech tohoto politického uskupení.

Při dobré politické práci se dá leccos změnit a zlepšit, ale nové vedení musí pro tuto změnu samo něco udělat. Nikoli čekat, že to udělá někdo za ně, nebo že to zařídí Pánbůh. KDU-ČSL potřebuje pracovité lidi ve svém vedení, ale jinak „pracovité“, než byl arogantní žvanil a maloměstský náfuka M. Výborný z Heřmanova Městce. Lidovci se musí poohlédnout po někom solidnějším.

─────

10) Žádná strana, chce-li se i nadále rozvíjet, nesmí zapomínat na výchovu svého politického dorostu, svých budoucích funkcionářů. To je jedna ze základních podmínek úspěšné existence politických subjektů. Je to zároveň i jedna z věcí, jež minulé lidovecké vedení zanedbávalo. Strana totiž potřebuje dobře připravené odborníky, nikoli však univerzální žvanily, kteří rozumí všemu a zároveň ničemu. Potřebuje lidi, aby ji reprezentovali, a to zejména na ministerstvech a dalších centrálních úřadech, jakož i na krajské úrovni či přímo ve vedení měst a obcí. Bělobrádkovo vedení KDU-ČSL (Výborný v tom jen bezmyšlenkovitě a neoriginálně pokračoval) právě na tuto věc zapomínalo.

P. Bělobrádek, ale i M. Výborný úmyslně „zúžili“ prostor pro demokratické rozhodování uvnitř strany (v rozporu s vnitrostranickou demokracií) na omezený okruh svých „kámošů“ (Bartošek, Bělobrádek, Benešík, Jurečka, Výborný). V této „kuchyni“ se pak „peklo“ všechno důležité – za zády těch ostatních. Jednalo se o sektářské a kabinetní rozhodování o osudech celé strany. Ostatní poslanci, ale i místopředsedové strany tu fungovali pouze jako stafáž, byli jen do počtu, aby se neřeklo. A členská základna k tomu mlčela, protože o tom zřejmě ani nevěděla.

Tento postup samozřejmě nemá se skutečnou vnitrostranickou demokracií zhola nic společného. Je to spíše autokracie. Také tato věc se musí od základu pod novým předsedou změnit.

Bohužel ‒ ani u navrhovaných kandidátů na nového předsedu strany není záruka, že tuto nezdravou praxi budou chtít změnit a nepokračovat v ní. Proto by bylo nejlépe, kdyby byli zvoleni místo navržených kandidátů úplně noví lidé, kteří nebudou žádným způsobem spojeni s touto podivnou, politikářskou partičkou, která si dlouhá léta hrála na „demokraty“.

Potvrzením neochoty něco na nezdravých poměrech ve vedení strany změnit je mimo jiné sdělení T. Zdechovského i M. Jurečky, (v publikovaných rozhovorech), že chtějí zpátky do vedení KDU-ČSL prosadit svého „kámoše“ – beznadějně provařeného vesnického podvodníka O. Benešíka. K tomu nesmí nikdy dojít! Pokud si to delegáti neohlídají, spáchají tak svou politickou sebevraždu. Až se jeho kauza dostane k soudu, bude to takový celorepublikový skandál, že to tato strana politicky nepřežije. Na Benešíkovy problémy jsem upozornil již před rokem delegáty loňského sjezdu. Protože nevím, zda se jedná o tytéž osoby, upozorňuji na to znovu delegáty toho letošního.

(O Benešíkově trestní kauze, k níž došlo v roce 2018 v obci Strání na Uherskobrodsku, se zájemci mohou dočíst v článcích, na něž uvádím odkaz na konci tohoto sdělení – za článkem.)

●●●

Závěrečná výzva

Nevolte žádného z navržených kandidátů! Postavte si do čela strany novou, autentickou, nezkompromitovanou osobu, která není nijak spojena s minulým vedením KDU-ČSL!
Zbavte se všech politických kariéristů, podržtašek a trafikantů, kteří straně pouze škodí a táhnou ji ke dnu!
Nepřipusťte, aby se do vedení strany vrátily zkompromitované osoby, např. „přátelé“ sudetských Němců P. Bělobrádek a D. Herman, jakož i vesnický podvodník O. Benešík, který se podílel na spáchání dvou trestných činů, za něž mu hrozí trest v rozpětí 5-8 let vězení!
Otevřete stranu novým členům! Pokuste se získat hlavně mladé lidi! Formálně fungující pseudodemokracii proměňte ve skutečnou vnitrostranickou demokracii, kde se budou na rozhodování podílet všichni členové, nejen vedení strany!
Zlepšete mediální obraz o své straně tím, že budete sdělovací prostředky pravidelně informovat nikoli o vybraných politicích, kteří jsou „kámoši“ nového vedení, ale o všech úspěšných členech strany, např. o starostech či zastupitelích, kteří něco dělají nikoli pro sebe a pro svou kariéru, nýbrž pro celou stranu. Veřejnost má právo to vědět, protože i tyto informace patří k soutěži politických stran.
Choďte mezi lidi, své potenciální voliče! Nebojte se s nimi mluvit a ptát se jich na jejich problémy! A také tyto jejich těžkosti pomáhejte řešit! Jen tak získáte důvěru občanů, kteří se pak mohou stát vašimi příštími voliči. Sezením ve Sněmovně a ve stranických sekretariátech se volby nevyhrávají, ale naopak prohrávají. Pamatujte na to! Věděli to již V. Klaus a M. Zeman. Proto byli ve své době úspěšnými politiky.