Svobodné noviny na internetu

Včera odvysílaná televizní anketa, týkající se studenta J. Palacha, přesvědčivě ukázala, že historické povědomí naší mladé generace se výrazně zlepšilo, než tomu bylo ještě před dvaceti lety. Je to dobrá zpráva a příslib do budoucna, že i naši mladí, kteří si žijí tak blahobytně, jak tomu nebylo nikdy v našich moderních dějinách, si začínají uvědomovat, že jejich bezstarostný a nekonfliktní život byl vykoupen i takovými oběťmi, jakou přinesl J. Palach.

 A ještě jeden poznatek je velice cenný: J. Palach se nestal kýčem jako V. Havel, nýbrž zůstal mementem, výkřikem statečného jedince, který tehdy uslyšeli mnozí. I ti, kteří si v atmosféře nastupující normalizace začali v předstihu (v rámci známé české „předpos*anosti“) zacpávat uši, aby přehlušili vlastní pochybnosti o směru dalšího vývoje naší vlasti. Každý to přece musel tušit: poslušnost a loajalita vůči okupantům je cestou do pekel a do té nejhorší morální žumpy, jakou jsme tady kdy měli.

V uplynulých několika letech vznikly dva filmy o Palachovi. (Na rozdíl od tohoto studenta se například JUDr. M. Horáková dočkala jen filmu zahraničního. A to je velká ostuda. Máme tolik národních hrdinů, že bychom několik let po sobě mohli v televizi uvádět filmy o nich. Stále by bylo na co se dívat a čím se inspirovat. Chce to jediné: najít odvážné scenáristy a režiséry, kteří by se těchto námětů ujali.)

Dokonce i projekt Památníku J. Palacha v objektu jeho rodného domku ve Všetatech je záslužný čin, jehož dokončení se snad brzy podaří – navzdory neochotě nejvyšších politických míst uvolnit pro tuto stavbu dostatek peněz. Ty jsou přece daleko potřebnější na Babišovy dotace, není-liž pravda!?

Naši politici by se měli stydět, že se k tomuto problému postavili tak ostudným způsobem. Každý z nich by si měl sáhnout do svědomí a přiznat si, že udělal příliš málo (nebo vůbec nic) pro to, aby se poměry v našem státě konečně pohnuly směrem ke svobodě a demokracii, nikoli k nadbíhání prolhanému podvodníkovi ze Slovenska ve funkci českého premiéra. Jsem přesvědčen o tom, že blízká budoucnost toto selhání našich politiků spravedlivě posoudí a potrestá.

V příštích dnech jistě uslyšíme mnoho slov nekompetentních osob o J. Palachovi i dalších „živých pochodních“ z roku 1969. (Jim je věnován níže připojený článek z r. 1999, který zůstává aktuální i po dvaceti letech.) Nepřipusťme, aby si na památce J. Palacha a dalších statečných občanů, kteří se nebáli vyslovovat nepohodlné pravdy, přihřívali svou „politickou polívčičku“ nejrůznější kariéristé, dobrodruzi, celoživotní „převlékači kabátů“ a další trapné postavičky, které se již řadu let „živí“ politikou.

Mlácení prázdné slámy je to poslední, co v naší obtížné situaci, kdy nám tu někteří nezodpovědní politici „demontují“ demokracii a právní stát, potřebujeme. Dejme těmto „vlastencům“ do ruky lopaty a krumpáče, aby mohli předvést, jak to s tou prací pro vlast, kterou se tak rádi zaklínají, doopravdy myslí! Řečí bylo dost, teď potřebujeme činy!

14. 1. 2019

PhDr. Rostislav Janošík

●●●

 „ŽIVÉ POCHODNĚ“ (30. výročí)

Motto: „Jestliže naše požadavky nebudou splněny…, vzplanou nové pochodně!“  (Jan Palach) • „Ve jménu života vašeho hořím.“  (Jan Zajíc)

Před třiceti lety se rozhodl 20letý student druhého ročníku Filozofické fakulty UK v Praze Jan PALACH k oběti nejvyšší. Po třech desítkách let od jeho statečného činu zjišťujeme, že mnozí mladí lidé neznají ani jeho jméno.

V nedávno odvysílané televizní anketě prohlásil jakýsi mladík, že Jan Palach byl upálen! Kým a proč? Na to si už nevzpomněl. Jak smutná vizitka všech, kteří mu o tom měli něco říci: rodičů, učitelů i sdělovacích prostředků!

Někdo se v této souvislosti možná pousměje nad naivitou mládí. Jiný mávne rukou a řekne si, že dnes máme přece jiné starosti, než abychom se přehrabávali v minulosti, byť nedávné. Jen ti přemýšlivější si uvědomí, že upalovat někoho ve 20. století (pomineme-li nacistické bestiality z časů Druhé světové války) je pořádný anachronismus. Avšak sebeupálení, autodafé, se ve 2. polovině 20. století stalo skutečně výrazem krajního protestu. Namísto neúčinných slov přichází čin: sebezničující, burcující, varující.

Nejsem sám, kdo se 30 let po Palachově smrti a 10 let po tzv. sametové revoluci ptá: Mělo to vůbec nějaký smysl? Co se stalo s národy bývalého Československa, že po několika měsících Pražského jara opět zapomněly na tolik slibovanou svobodu a demokracii?  Oč jednodušší a pohodlnější bylo vyměnit je za poklidné vegetování v tom „velkém komunistickém koncentráku“, který se oficiálně nazýval Československá socialistická republika?

Když pár týdnů po podpisu tzv. moskevského protokolu a po ratifikaci smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na našem území odhodili konečně „muži roku 1968“ masku demokratů a začali s tvrdou „normalizací“, zavládla v celé zemi kapitulantská nálada. Z posrpnové letargie se tehdy pokusil vytrhnout obyvatelstvo okupované vlasti student Jan Palach. Jeho čin přišel jako blesk z čistého nebe. Ozářil ztemnělou oblohu, až lidé zkoprněli úžasem nad jeho sebeobětí, ale na změnu poměrů to nestačilo.

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 odpoledne J. Palach odjel ze studentské koleje na Spořilově směrem na Václavské náměstí. Z pošty v Jindřišské ulici rozeslal připravené dopisy, v nichž vysvětloval smysl činu, který o několik minut později uskutečnil. V dopise mimo jiné požadoval zrušení cenzury a zákaz rozšiřování okupační tiskoviny Zprávy. Pak si Palach, „pochodeň č. 1“, jak sám sebe označil, zakoupil kbelík z umělé hmoty s víkem a do něho si nechal u benzinového čerpadla v Opletalově ulici nalít několik litrů benzinu. V horní části Václavského náměstí, pod schody Národního muzea, zvedl kbelík s hořlavinou, polil se a škrtl zápalkou. Již hořící přeběhl silnici směrem k Domu potravin, kde upadl na zem. Jeho hořící tělo uhasil pohotový pracovník Dopravního podniku hlavního města Prahy. Těžce popálený student byl ihned odvezen do nemocnice v Legerově ulici, kde po 72 hodinách od svého činu, v neděli 19. ledna 1969 v 15.30 hodin, skonal.

Palachův pohřeb dne 25. ledna 1969 se stal nadlouho jednou z posledních celonárodních manifestací odporu obyvatelstva proti sovětské okupaci ze srpna 1968. Nikoli náhodou se podobal obdobnému pohřbu jiného vysokoškolského studenta – J. Opletala. Desetitisícový průvod doprovodil J. Palacha na jeho poslední cestě na Olšanské hřbitovy. Hrob tohoto mučedníka byl od té doby symbolem odporu proti okupační moci a kolaborantskému, husákovskému režimu.

Normalizátoři, kteří byli statečným činem J. Palacha spíše zaskočeni, dělali všechno pro to, aby hrdinství mladého studenta zpochybnili. Proto již bezprostředně po 16. 1. 1969 začali šířit historky o tom, že Palach se stal obětí hazardní hry západních špionážních centrál, které chtěly zneužít jeho smrti k politickým cílům. Teorie o „studeném“ či „kouzelnickém“ ohni žije ostatně od té doby na stránkách senzacechtivého tisku dodnes.

Ani po třech desítkách let od Palachovy smrti se nepodařilo spolehlivě zjistit, zda „pochodeň č. 1“ měla reálné následovníky, nebo zda se jednalo pouze o výhrůžku či nadsázku. Palach sám navíc nepatřil k oficiálním strukturám tehdejšího studentského hnutí a svůj čin provedl víceméně na vlastní pěst. Zda mohl doopravdy něco na postupu normalizace změnit, není jisté a asi se to již nikdy nedozvíme.

Když už byly šrouby normalizačního režimu dostatečně pevně utaženy, státní moc si troufla po svém zúčtovat s novodobým hrdinou: Palachovy ostatky byly dne 25. 10. 1973 tajně exhumovány, zpopelněny a v tichosti uloženy dne 27. 3. 1974 do rodinného hrobu ve Všetatech u Mělníka. Zpátky na své původní místo se vrátily až po „sametové revoluci“ – 25. 10. 1990.

Oběť studenta J. Palacha nestačila k tomu, aby se obyvatelstvo okupovaného státu vzpamatovalo ze šoku, který utrpělo v důsledku sovětské vojenské intervence v srpnu 1968. A tak se nakonec „pochodní č. 2“ nestal nikdo z domnělé Palachovy skupiny, nýbrž student Střední průmyslové školy dopravní v Šumperku, 18letý Jan ZAJÍC z Vítkova. Ten krátce po Palachově činu přijel do Prahy a připojil se ke skupině hladovkářů, kteří protestovali za splnění Palachových požadavků přímo pod budovou Národního muzea.

Jan Zajíc si zvolil pro svou mučednickou smrt příznačné datum: 25. únor 1969, den 21. výročí „Vítězného února“, kdy se u nás komunisté dostali k moci. Ve 13.45 hodin sestoupil do kotelny domu čp. 39 na Václavském náměstí, vylil na sebe pět litrových lahví čisticího prostředku s vysokým obsahem benzinu a zapálil se. Po uběhnutí několika desítek metrů zůstal ležet na schodišti zmíněného domu. Smrt nastala okamžitě.

Opakování manifestačního pohřbu v Praze již úřady nedovolily. Poslední rozloučení s „pochodní č. 2“ se konalo v rodném Vítkově dne 2. 3. 1969. Státní orgány dělaly všechno pro to, aby se o Zajícově případu hovořilo co nejméně.

Ještě horší to bylo s informovaností o další, tentokrát třetí „pochodni“ – Evženu PLOCKOVI z Jihlavy. Tento 40letý technický úředník, jeden z delegátů tzv. Vysočanského sjezdu KSČ ze srpna 1968, se upálil dne 4. dubna 1969 na jihlavském náměstí, kde se v té době konala velikonoční jarní pouť. Polil se dvěma lahvemi ředidla a před budovou Okresního výboru KSČ se zapálil. Na následky popálenin zemřel po pěti dnech – 9. 4. 1969. Jeho pohřeb se konal, a to navzdory informační blokádě, za účasti 5 tisíc osob. Naprostá většina naší veřejnosti se však o jeho protestním činu vůbec nedozvěděla.

Zapomenuto mělo být i hrdinství dalších 26 statečných občanů, kteří se v době od 20. ledna do konce dubna 1969 rovněž pokusili o sebeupálení; z nich sedm zemřelo. Jejich jména se přesto zachovala a zůstávají trvalou připomínkou odporu českého národa proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Byli to: Josef Hlavatý, Miroslav Malinka, Blanka Nacházelová, Bohumil Peroutka a další.

Čest jejich památce!

22. 2. 1999

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 1/1999, str. 5)

P. S.: O J. Zajícovi viz článek „Ještě jednou 25. únor“ (SN č. 3/2018, vloženo 10. 3. 2018, ZDE). O B. Peroutkovi viz článek „Valašský Palach, jehož jméno mělo být zapomenuto“ (SN č. 8/2016, vloženo 1. 9. 2016, ZDE).