Svobodné noviny na internetu

Bez výčitek svědomí nebo pochybností můžeme přijmout vysvětlení, že jeho název byl odvozen právě od toho, že příroda usíná, připravuje se na zimní spánek a stromy shazují své listí. Organizování brigád na jeho hrabání a úklid na veřejném prostranství se už nekoná. Máme na to drahou komunální techniku z dovozu. Teď s tím ale možná začnou (se značným zpožděním) v lesích Spojených států na základě výtky jejich pana prezidenta. Snad je to uchrání od dalších ničivých požárů. V „nedávné minulosti“ se všeobecně v listopadu zmiňoval především datum 7. 11. (VŘSR) a „Mezinárodní den studentstva“ (17. 11.), mezi dětmi přece jen zůstala pranostika, že Martin přijíždívá na bílém koni (11. 11.). Mezi věřícími pak ještě církevní svátky na počátku měsíce.

Doba se ale změnila. Dokonce i sdělovací prostředky (některé). Pan Martin je už zase připomínán jako svatý Martin v plné důstojnosti patrona a pomocníka všech chudých, potřebných a pronásledovaných. Rád se podělil s další významnou připomínkou „Dne válečných veteránů“ (konec války 1918). No a z prosté Mahulenky a přehlíženého MDS se stalo významné výročí „Den boje za svobodu a demokracii“ (1938, 1989). Ale vraťme se ještě na počátek měsíce z pohledu duchovního. K politickému dění se ještě vrátíme.

V první listopadový den je uctívána památka „Všech svatých“. Tento svátek je slaven katolickým i ortodoxním křesťanstvím s připomínkou všech svatých (nejen kanonizovaných, ale i těch, o jejichž svatosti ještě nevíme). V západní církvi právě v tento den, ve východní vždy první neděli po letnicích. Za Řehoře III. a Řehoře IV. byl původní svátek přenesen v 7. století na 1. listopadu, den posvěcení římského Panteonu. Podrobnější historický vývoj té doby ponechme stranou. Při liturgii jsou připomínána Ježíšova slova, kdy vystoupil na horu a učil učedníky tzv. blahoslavenství… Jejich závěr: „Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích!“

Na druhého listopadu připadá „Vzpomínka na všechny věrné zemřelé“ (lidově Dušičky). Jiné názvy, jako „Svátek zesnulých“ nebo „Památka zesnulých“, shodně vyjadřují, že se jedná o vzpomínky, v církvi pak především modlitby za zemřelé. Tuto posmrtnou pietu u nás připomíná i Církev československá husitská. Anglikánská církev tento akt zrušila. Při protestantské reformaci (Sasko) se potlačení tohoto svátku nepodařilo.

Lze uvést, že praktikování této památky je tradováno již od 10. století. Lidé navštěvují hřbitovy, přinášejí květiny na hroby zesnulých, zapalují svíčky. V kostelech, kaplích i hřbitovech se konají pobožnosti. V katolické církvi je tradiční možnost získávání odpustků. V mnoha homiliích kněží připomínají především téma „zamyšlení nad smrtí“… „Pane, dej jim věčné odpočinutí a věčné světlo ať jim svítí.“

Můžeme s dobrým pocitem prohlásit, že jihočeská občanská obec již tradičně ve svém projevu k veřejnosti přichází s něčím zcela novým. Před několika roky to bylo velikonoční hrkání s obchůzkou po vnitřním městě a připomínka ukřižování… Tentokráte byla s předstihem v černé smuteční barvě vydána pozvánka na netradiční prožití „Slavnosti památky všech zesnulých“. (Dále s použitím části textu pozvánky Víti Marčíka.)

Proč slavnost? Říká se, že z prachu jsme povstali a v prach se zase obrátíme. Možná je to pravda, přesto cítíme, že jsme něco víc, než jen tělo. A že život pokračuje. Jak a kde? Nevíme! Autor pozvánky uvádí, že viděl ležet v rakvi tělo svého otce a tu jej napadlo: „Kde jsi tati?“ Nebyl u jeho umírání. Bál se mrtvého těla dotknout. Pak tak učinil a i ten studený dotyk jeho ruky nadále cítí. Jako pohlazení vlastního táty. Díky za všechno, co jsem s tebou prožil. Díky, že jsem mohl být tvůj syn…

Přiznejme si, nejspíše to chce nemít strach a umět sestoupit do vlastního nitra. V pokoře a naprostém souznění s duší. Vlastní i toho zemřelého. Nemusíte přijít, vzpomínat můžete kdekoliv. Mezi nebem a zemí je tak veliký prostor. Kolik je to vlastně kilometrů? Na této planetě denně umírá okolo 160 tisíc lidí. Za rok je to asi 59 milionů (62 milionů obětí měla Druhá světová válka). Tedy dva lidé každou sekundu. V Českých Budějovicích je to okolo tisíce lidí ročně. Nejsme ale jen pouhá čísla, za každým z nich se skrývá osobní příběh, osud a také loučení.

●Vzpomínky otevírají rány. ●Slzy odplavují bolest. ●Odpuštění uzdravuje. ●Rozloučení vyléčí… Přijďte se proto také rozloučit.

Jsou mrtví vůbec Mrtví? A co smrt? V Asii se lidé s blízkými, když jim zemřou, loučí. Afričani se taky loučí se svými zemřelými. Mexický Den mrtvých byl v roce 1993 prohlášen společností UNESCO za nehmotné dědictví lidstva. A co Evropa? A co já? Umíme si odpovědět na spoustu vtíravých otázek?

Proč se loučit? Proč děkovat? Proč odpouštět? Proč prosit? Proč být věrný? Proč se máme zdravit? Proč pohřeb? Proč vyrovnávat dluhy? Vysvětluje se to velmi těžko a nestačí k tomu ani slova. Na otázky proč jíst a pít se odpovídá jednoduše. Abychom neumřeli!

***

Sraz pro účastníky byl stanoven v 17.30 hod. na Piaristickém náměstí, kde stál pohřební vůz s rakví zesnulého se zapřaženými koňmi. Přesně tak, jak to bývalo zvykem v dobách minulých. Mnohé to jistě překvapilo, o to upřímnější bylo vzpomínání a vysvětlování těm, kdož to nikdy nezažili. Ano, takové bývaly zvyklosti, z domu smutku se chodilo do kostela na zádušní mši, odtud na hřbitov, k místu posledního odpočinku. Kolikrát jsem jako malý ministrant slyšel hrát: „Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená…“ Anebo v kostele: „Blíž k Tobě, Bože, blíž…“

S úderem 18. hodiny zazněly zvony a po úvodním vysvětlujícím slově se průvod vydal ulicemi jihočeské metropole na hlavní náměstí. V čele před povozem byla nesena velká svíce (paškál) a okuřovalo se kadidlem, což symbolizuje spojení od země k nebi a kouřem odhánějící zlé moci.

K průběhu akce je potřebné ještě objasnit jednu podstatnou okolnost. Podle „návodu“ v pozvánce bylo možné předem napsat dopis zesnulému, kterého chceme vzpomínat. Řádku, dvě, stránku, s pravopisnými chybami, prostě cokoliv, čistě ryze osobního. S vyjádřením své mysli, svého nitra, nebo svědomí. Ráno se pak při zapálené svíčce věnovat rozhovoru s již zesnulým. Lze tak učinit o samotě, nebo s někým dalším. Prostě vyjádřit to, co cítíme. Nebo, co jsme neučinili, či nestačili učinit za jeho života. Málo se totiž mluví o tom, co nás uvnitř, v našem těle, někde hluboko v srdci trápí. Při této chvilce rozhovoru nevadí ani cigaretka, sklenka na kuráž nebo i lítost a slzy smutku. Přes den ale vzpomínat, přemýšlet o mrtvých i o smrti.

Jistě přijdou otázky. Jsou opravdu Mrtví? Co je to Smrt? Existuje Bůh? A jestli je, tak proč je Smrt?

A co Bolest? A co Utrpení? Budete-li cítit nesnesitelný smutek, bolest, vztek, klidně plačte, křičte i hystericky. Nic není nevhodné. V této nenormální situaci je to normální. Když nebudete cítit nic, je to divné, ale je to taky normální. Nezapomeňte na naslouchání. Třeba k vám i vlastní nitro promluví. Při setkání se smrtí je i negativní projev normální. Kdyby ale přetrvával, je třeba se léčit. Tolik z poučení.

Listopadová tma ležela nad městem, utichlé ulice s pouličním osvětlením, klidná policejní asistence. Když přijel vůz na náměstí, zastavil u kašny, kde bylo předem připravené prostranství, paškál se postavil do křtitelnice a ve smyslu porozumění, ti první museli počkat na ty poslední. Postupně se od paškálu zapalovala všechna donesená světla, dostatek jich byl předem připraven. Zapálil se oheň, před který se položil pecen chleba nesený v průvodu za vozem se zemřelým. Začal obřad rozloučení.

Dopisy na rozloučenou, které byly přineseny, byly po vyzvání vhozeny do plápolajícího ohně. Tím začala „Slavnost památky se zesnulými“. Po chvilce ticha a osobního rozloučení následovala dojemná pohádka o chlapci, který hledal Boha. Ptal se tatínka: „Jsi Bůh?“. Byl odkázán na maminku… Ta jej odkázala na babičku. „Babičko, jsi Bůh?“ – Ne. A kdo je tedy Bůh? To musíš jít za mojí maminou. – A kde je tvoje maminka? – V zemi… Večer šel s maminou na zahradu a ptal se: „Země, jsi Bůh?“ Nepřicházela žádná odpověď. V tichu nadcházející noci hleděl k nebi, které bylo plné zářících hvězd.

Posmutněl, rozplakal se. Maminka jej utěšovala, odvedla domů a uložila ke spánku… Ráno, když se vyspal, znovu vyběhl na zahradu. Uviděl vycházející slunce, ranní rosu ve trávě, rozevírající se květy rostlin, šum větví okolních stromů, zpěv ptáků. Oči se mu rozzářily. Běžel domů, obejmul maminku a radostně pošeptal: „Maminko, už vím, kdo je Bůh…“

V nastalém tichu, kdy bylo slyšet jen šum vody ze Samsonovy kašny, se okolo stojící na sebe podívali, v nejednom oku se zaleskla slza a snad i s větším porozuměním si cosi pověděli. I když se neznali. Ale byli si v tom okamžiku blízcí. Vždyť se rozloučili s těmi nejbližšími… Ale v té chvilce usebranosti se přece jen na něco zapomnělo, což bylo ihned napraveno.

„Lidičky, lidi, já na něco zapomněl.“ Přinesli jsme chléb a položili u zapáleného ohně. Vezměte někdo ten chléb, rozpulte jej a podejte dál. A všichni další stejně pokračujte… Tak bylo naplněno ono biblické: „Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí…“ (Sk 2,46)

František Růžička, České Budějovice

Pohřební vůz s rakví