Svobodné noviny na internetu

Již několik let po sobě se v tomto čase pravidelně na stránkách SN zamýšlím nad osudy naší nejstarší politické strany – sociální demokracie. Jako historik, jenž se zabýval i dějinami této strany, dobře vím, jaký závazek pro současné reprezentanty ČSSD, ale i řadové členy znamená blížící se 140. výročí jejího založení.

Letošní připomínka tohoto jubilea (na pozadí 100. výročí vzniku ČSR) může být na jedné straně důvodem k radosti nad tím, čeho tato strana v minulosti dosáhla (např. vybojování všeobecného hlasovacího práva, prosazování práv žen, sociální zákonodárství pro pracující atd.), na straně druhé pak důvodem k zármutku, že všechno jednou končí a že bude možná nutno připravit se na důstojný „funus“. Vždyť k sociální demokracii měl blízko jak první čs. prezident T. G. Masaryk, tak i jeho manželka Charlotta, jež byla dokonce členkou této strany.

Když jsem téměř před rokem publikoval článek Lze porazit A. Babiše? ANO! (SN č. 2/2017, vloženo 15. 2. 2017, ZDE), byl jsem přesvědčen o tom, že vedoucí činitelé ČSSD provedou potřebnou analýzu chyb a vyvodí z nich odpovídající závěry. Nic takového se ovšem nestalo. Impotentní a ideově sterilní vedení strany v čele s B. Sobotkou jen vyčkávalo, taktizovalo a politikařilo. Výsledkem byla známá porážka v parlamentních volbách v říjnu 2017.

Nejen v životě lidí, ale i politických stran jsou vítězství a porážky, vzestupy a pády. Na tom by nebylo nic divného ani neobvyklého, kdyby následovala poctivá, politicky zodpovědná sebereflexe příslušných politiků ČSSD. Bohužel – jednobarevné a „jednosměrné“ vedení, jež bylo zvoleno na 39. sjezdu ČSSD, se nedokázalo poučit ani z nejhoršího volebního výsledku v novodobé historii strany – od roku 1992.

Sobotkovo vedení ČSSD jen nevěřícně zíralo na fakt, že to ta „skvělá parta kluků a holek, co spolu mluví“ tak žalostně „projela“. Následovalo mlčení a oddalovací taktika, kterak odsunout potřebné personální změny ve vedení strany na dobu co nejzazší. Dál trvají rozpaky a členská základna marně čeká, že se činovníci v Lidovém domě probudí a začnou konat.

Pokud někdo čekal, že změnu přinesou nově zvolení poslanci, musel po seznámení se s jejich jmény upadnout do hluboké deprese. „Obroda“ strany se nekoná, protože staré tváře za „novou krev“ objektivně považovat nelze. Ani permanentní transfúze krve nedokáže umírající stranu oživit a „rozpohybovat“. A jalové řeči všelijakých Sobotků či Chvojků už vůbec ne.

Že to nemůže skončit jinak než další volební porážkou již na podzim letošního roku (při komunálních a senátních volbách), je jasné každému, kdo tu hrůzu sleduje jako nezávislý a nezúčastněný pozorovatel. Jen „socani“ se tváří, že je všechno v pořádku. Musí dobře vědět, že NENÍ!

Na únorovém, mimořádném, sjezdu ČSSD v Hradci Králové má být zvoleno nové vedení strany. Mělo by tam padnout také zásadní rozhodnutí o dalším směřování ČSSD, jakož i o tom, jak se tato strana zachová ve vztahu k menšinové vládě A. Babiše: zda do ní vstoupí, či zda zůstane v opozici. Řešení této svízelné situace bude mít zákonitě vliv na to, zda se ČSSD podaří získat zpátky ty voliče, kteří jim „utekli“ k Babišovi. (Podobný problém budou řešit i v KSČM.)

V této souvislosti jistě nepřekvapuje, že někteří členové z dosavadního Sobotkova vedení strany by se rádi viděli znovu na piedestalu moci spolu s A. Babišem. Že je to smrtící a že je Babiš „toxický“, si vůbec nepřipouštějí.

Již malé dítě, které se spálí o kamna, ví, že to příště nemá dělat. Ne však někteří „socani“. Ti jsou nepoučitelní. Chtějí-li si tedy zopakovat „konkubinát“ s tímto prapodivným „eurozlodějem a podvodníkem“, nic se proti tomu nedá dělat. Jsou to totiž lidé, kteří nemají žádný stud a o politickém pudu sebezáchovy zřejmě nikdy neslyšeli.

Výsledek takového počínání bude i tentokrát stejný – jako ve vládě předcházející. Babiš je vysaje a následně odhodí na politické smetiště. Úspěchy vlády si přivlastní a nezdary hodí na ně. Očekávat, že by to mohlo dopadnout jinak, je naprosto iluzorní. Inu: kdo chce kam, pomozme mu tam!

─────

Zkušenosti z posledních čtyř let od mimořádných voleb v roce 2013, v nichž se tak „zadařilo“ nejrůznějším podvodným politickým projektům „na jedno použití“, lze shrnout do krátkého sdělení: Kdo umí, umí. A ti ostatní – jen čumí!

Babišovi, ačkoliv není politikem, ale politickým podnikatelem, nelze upřít, že nezahálí a že se učí – za pochodu. Mění názory ze dne na den a pokaždé říká něco jiného. Jinak to ani neumí. Také jeho „vládnutí“ ve stylu „firemní demokracie“ je velmi „flexibilní“: rychle mluví a koná a teprve pak přemýšlí o tom, co natropil, a zjišťuje rozsah škod, které sám napáchal.

To, co popisuji, není zrovna nejlepší strategie pro premiéra. S tímto stylem vládnutí brzy skončí – mimo politiku. V Agrofertu mu to vždy prošlo, ale ve vedení státu nikoli. Až to pochopí, sám se z politiky stáhne a navrhne za sebe náhradu. Problém je jen v tom, že nikdo z jeho ministrů či poslanců není taková osobnost, která by to zvládla. ANO 2011 nemá osobnosti, ale pouze podržtašky, politické konjunkturalisty a kariéristy. S tím se vládnout nedá.

─────

Pár dní po začátku fungování Babišovy menšinové vlády se v praxi ukázalo, jak na tom Babiš a jeho vládní „skvadra“ jsou. Babiš si totiž byl po jmenování premiérem natolik jistý svým postavením, že přestal být opatrný a pořádně se „rozjel“. Třebaže jeho vláda nezískala ještě důvěru parlamentu, začal dělat personální čistky – jako Husák na začátku tzv. normalizace.

Do toho jako blesk z čistého nebe přišla dlouho očekávaná zpráva OLAF ohledně farmy Čapí hnízdo. Pro Babiše a jeho soukmenovce to musel být šok. Verdikt o tom, že byl spáchán dotační podvod, následoval krátce po jeho návštěvě v Bruselu, kde se jednalo o kvótách na přerozdělení uprchlíků.

Od té doby se hnutí/strana ANO 2011uchyluje k politice mlžení, lhaní a zatloukání, i když je naprosto zřejmé, že pravda dříve či později vyjde najevo. V Čechách, jak známo, se nikdy nic nadlouho neutají. Ani v tomto případě.

O to větší pak bude Babišova ostuda doma i v zahraničí. Už se o tom píše i v okolních zemích a brzy se tato informace dostane dál. Svět je malý a každá taková lumpárna je vítaným námětem bulvárního tisku – kdekoli na světě. O „popularitu“ má Babiš vystaráno na hodně dlouho.

Otřesenou Babišovu pozici bylo ostatně dobře znát jak během jeho návštěvy v Bruselu, tak i na Slovensku. Zatímco se J.-C. Juncker přátelsky objímal se slovenským premiérem R. Ficem, Babišovi pouze podal ze zdvořilosti ruku – nic víc. Nejinak tomu bylo i během jednodenní návštěvy na Slovensku.

Tam se „český“ premiér, pocházející ze Slovenska, zachoval jako ten nejhorší odrodilec: mluvil česky (špatně – jako obvykle). Toto faux pas mu nebude nikdy odpuštěno – podobně jako nebylo prominuto nevhodné chování A. Novotného vůči Slovákům.

Rovněž tato skutečnost dává tušit, že Babišův „politický život“ v takto vysoké funkci nebude dlouhý. Dá se odhadovat na několik měsíců. Pak bude následovat politické propadliště a zřejmě vězení, nestihne-li včas emigrovat.

─────

Do atmosféry začátku vládnutí a prvních zahraničních cest nového premiéra jaksi neorganicky zapadá politická iniciativa v ČSSD, nazvaná „Zachraňme ČSSD“. Vystoupili s ní lidé okolo exhejtmanů Haška a Zimoly – s přispěním kontroverzního právníka Z. Koudelky, údajného autora Klausovy amnestie z roku 2012.

Co si od toho tito pánové slibují, je vcelku jasné: teplá místečka na výsluní moci, kam by se rádi vrátili, a vděk M. Zemana. Škoda jen, že na ně nepočkal jejich kolega ze skupiny „lánských pučistů“ J. Tejc, který mezitím opustil ČSSD a přijal místo náměstka ministra u Babišova věrného „strážce spravedlnosti“, jinými označovaného za „ministra nespravedlnosti“ ‒ R. Pelikána.

Nemusím snad zdůrazňovat, že tímto rozhodnutím spáchal nadějný právník J. Tejc – na rozdíl od různých „právníků na baterky“ typu B. Sobotky – svou občanskou, politickou i profesní sebevraždu. Možná mu zklamání ze současného stavu ČSSD zcela zatemnilo mozek a vlezl přímo do „jámy lvové“. Že ho ty šelmy dříve nebo později sežerou, tím si může být jist.

Iniciativu „zachránců ČSSD“ v čele s Haškem a Zimolou (v zádech se Zemanem), kterou podpořil i politický veterán K. Šplíchal, je nutno považovat za mrtvě narozené dítě. Další plácnutí do vody od osob, napojených na prezidenta M. Zemana, který se tímto způsobem pokouší na sebe upozornit před nadcházejícími volbami. A tímto způsobem dokonat svou pomstu vůči těm, kteří ho v roce 2003 nevolili jako tehdejšího prezidenta. Zkrátka: nenávist až za hrob.

Jen politický naivka a člověk s velmi nízkým IQ si může myslet, že by Zeman mohl v prezidentských volbách uspět. Vzhledem k tomu, že se jedná o přímou volbu, pak nikoli. Jeho šance jsou minimální. Koncem ledna budeme vědět víc.

S autory nové stranické „platformy“, jak svůj čin troufale nazvali, lze souhlasit pouze v jediném: Ano, hlupáčci typu nezkušeného a naivního J. Chvojky, či necharizmatického „úředníka“ J. Hamáčka, který vyhovuje babišovcům kvůli své názorové indiferentnosti a prozemanovské vstřícnosti, stejně jako „věčný student“ P. Dolínek, posluhující slovenské primátorce Prahy (K. Baxa či P. Zenkl se musejí obracet v hrobě nad tou potupou!), to je věru nevhodný „materiál“ pro obnovu strany!

S haškovci a zimolovci, kteří by rádi udrželi na Pražském hradě M. Zemana, tomu ovšem nebude jinak. Ať jdou tito pánové raději zachraňovat ohrožené druhy fauny a flóry! Bude to užitečnější. Podporovat pravicového extremistu M. Zemana na post prezidenta republiky, to opravdu není pro levicovou ČSSD ta nejlepší volba. Byla by to přímá cesta do pekel.

Pro ty čtenáře a občasné diváky televizního zpravodajství, kteří si toho dosud nevšimli, jen malé připomenutí: M. Zeman už dávno nemá s politickou levicí nic společného. A je otázka, zda někdy v minulosti autentickým levicovým politikem byl. Jsem přesvědčen o tom, že nikoli. Na „levičáka“ si jen po celá ta léta hrál a vodil lidi za nos. Nenechme se zmýlit Zemanovým vyfabulovaným „životním příběhem“! Je veskrze falešný. Stejně jako ten Babišův – včetně jeho svatby na Čapím hnízdě.

─────

Stavějí-li se do čela úsilí o záchranu ČSSD „pučisté z Lán“, nemůže to dopadnout dobře. Už z principu ne! V této souvislosti se nabízí jedna historická paralela. Je to totiž podobné, jako když se do čela „reformního“ proudu v KSČ v roce 1968 postavili někdejší „skalní“ stalinisté z 50. let 20. století. Ti, kteří měli na svědomí (a osobně se na tom podíleli) likvidaci svobody a demokracie u nás v únoru 1948 a v dobách „rudého teroru“ (1948-1953).

Jak známo, tato „reforma“ s vývěsním štítem „socialismu s lidskou tváří“ skončila pod pásy sovětských tanků v srpnu 1968. Bylo to zákonité a jinak to ani dopadnout nemohlo. Šlo jen o politickou hru na obalamucení obyčejných, špatně informovaných občanů, kteří dvacet let žili v zadrátovaném komunistickém koncentráku, zvané ČSSR.

Návrh „lánských pučistů“ vypadá stejně lákavě a nevinně jako onen Dubčekův pokus o „reformu“ nereformovatelného stalinského komunismu z ledna 1968. Také výsledek této iniciativy bude stejný. S „prašivými“ ovcemi revitalizovat nakažené stádo nelze. Skončilo by to ještě větším masakrem, než jaký ČSSD utrpěla v parlamentních volbách 2017.

Takový osud si strana, jež si 7. 4. 2018 připomene 140. výročí svého založení, doopravdy nezaslouží. Také kvůli statečným členům a funkcionářům, kteří položili své životy během nacistické a komunistické hrůzovlády, nebo dlouhá léta strávili z politických důvodů ve vězení. A rovněž kvůli zakladateli Československé republiky, T. G. Masarykovi, jenž považoval tuto stranu za důležitou součást demokratického systému nově vytvořené republiky.

Členové ČSSD by o těchto dějinných souvislostech měli přemýšlet a naopak ignorovat všechny pokusy o vnitřní rozvrat strany, které jejich tvůrci vydávají za „záchranu“ a sami sebe pasují na „spasitele“. Jednoho takového „Spasitele“ tady už máme. Někteří nerozumní politici tradičních stran si ho sem pustili mezi své ovečky a teď se diví, jakou pohromu způsobil. Pozdě bycha honiti…

ČSSD nepotřebuje „zachránce“, napojené na Pražský hrad. Potřebuje naopak čas, dostatek času, na svou obnovu a na oslovení nových členů strany, kteří budou nezištně podporovat její program. Bafuňáři, odchovanci stranických sekretariátů ani různí kmotři či lobbisté (a už vůbec ne renegáti) stranu nezachrání. Mohou to udělat jedině noví členové, nezatížení minulostí. Ti, kteří uvěří programu strany a budou ochotni jej realizovat. Bez Hašků, bez Zimolů a bez Zemanů.

7. 1. 2018

PhDr. Rostislav Janošík