Svobodné noviny na internetu

Zaujal mě dnes na internetu článek o tom, jak reagovala na nedávný výrok prezidenta M. Zemana slovenská diplomatka a oblíbená herečka, jež mimo jiné zazářila ve filmu „Radúz a Mahulena“ (1970) či ve filmové verzi Hrabalovy prózy „Postřižiny“ (1980) – M. Vášáryová. Zemanům výrok se týkal A. Dubčeka a událostí roku 1968.

Poté, kdy jsem tento článek dočetl, letmo jsem, jak to obvykle dělávám, nahlédl i do diskuse pod ním. Následovalo zděšení nad tím, jaké nesmysly tam čtenáři píší a jaké bludy tam šíří o naší nedávné minulosti. A také: jak zoufale nerozumí tomu, co se aktuálně odehrává na naší vnitropolitické scéně.

Výsledkem bylo rozhodnutí, že nabídnu čtenářům SN text svého dvacet let starého článku o událostech roku 1968, aby se alespoň seznámili se základními fakty. A nezůstane jen u toho: postupně k němu připojím ještě další, dosud nepublikované poznámky k tomuto tématu.

Zkušenosti z četby zmíněných diskusí na internetu mne čím dál víc utvrzují v přesvědčení, že je třeba objasňovat historickou tematiku i formou popularizačních článků na internetu, protože naše sdělovací prostředky, zejména ČT a ČRo, již mnoho let tuto svou vzdělávací funkci neplní.

Tyto „veřejnoprávní“ instituce sice po divácích či posluchačích vymáhají koncesionářské poplatky, ale nedělají pro ně v tomto směru nic. Pouze nabízejí pořady podobné komerčním televizím či soukromým rádiím, jež si musí na svůj provoz vydělat reklamou.

To je věru neradostný stav a mělo by se s tím už konečně něco dělat! Co? Minimálně vyměnit ředitele P. Dvořáka a šéfy některých redakcí ČT. Obdobně by to mělo proběhnout v ČRo, kde ředitel i někteří redaktoři (včetně J. Pokorného) „kopali“ před podzimními volbami za A. Babiše takovým způsobem, že to s veřejnoprávností nemělo nic společného. O vyváženosti ani nemluvě.

Najdou zodpovědní činitelé z mediálních rad odvahu, aby do toho „řízli“? Kdyby se nebáli, dávno by to udělali. Ale proč si způsobovat nepříjemnosti a ohrožovat tuto dobře placenou „trafiku“, že ano?

Již dávno jsem přestal věřit tomu, že dojde k nápravě. Přesto: ČT i ČRo je třeba pořádně „vyvětrat“ a „zabetonované“ kádry, jež (řečeno se soudruhem Leninem) rozhodují vše, vyházet! Najít „náhradníky“ by neměl být tak velký problém. Čekatelů na „trafiky“ u nás bylo vždycky víc než dost.

14. 1. 2018

‒ RJ ‒

●●●

Příloha:

Pražské jaro 1968 – legenda a skutečnost

Generální zkouška na „sametovou revoluci“?

(30. výročí)

Motto: „Kdyby nebylo Února 1948, mohli jsme si odpustit jak Pražské jaro 1968, tak i „sametový“ podvod v listopadu 1989.“  (Neznámý autor)

Traumata našich moderních dějin

Každý národ má ve své historii kapitoly, na které by nejraději zapomněl, s nimiž se vyrovnává po desítky let. Také Češi zažili ve 20. století dvě takovéto traumatizující události: první byl Mnichov 1938, druhou Srpen 1968.

V obou případech jsme se jako příslušníci malého národa ve střední Evropě nedokázali zachovat jako vlastenci. Bez zjevného odporu jsme kapitulovali před vnější silou tím, že naši vojáci uposlechli příkazů svých velitelů, a tak vyhověli kapitulantským požadavkům politiků, kteří v té době stáli v čele Československa.

Trauma poraženectví poznamenalo na dlouhá desetiletí mentalitu českého národa. Defétismus z dob Mnichova a německé okupace připravil půdu pro téměř bezbolestné vítězství komunistů v roce 1948. Nevyrovnání se s nacistickou minulostí umožnilo o dvacet později vítězství prosovětských kolaborantů po převálcování naší země tanky vojsk Varšavské smlouvy.

Ani dnes, osm let po „sametové revoluci“, jsme, jak se zdá, nepřekonali hluboce zakořeněný strach z Východu, třebaže mezinárodně politické podmínky se zásadně a nezvratně proměnily. Svědčí o tom například nedávný výrok herce Jiřího Bartošky (TV NOVA, 8. 1. 1998). Podle něho může případná změna vlády znamenat i změnu režimu. Není to pravda. Nemůže. Historie se nikdy neopakuje.

[Poznámka autora, 2018: Poznatky z posledních měsíců od parlamentních voleb 2017 mne nutí mírnit můj tehdejší optimismus. Volby doopravdy za jisté konstelace mohou ke změně režimu vést, i když by to nebylo ze dne na den, jako v r. 1948, ale postupným „odbouráváním“ pilířů demokracie a nastolováním autoritativních prostředků vládnutí.]

Objevují-li se ve sdělovacích prostředcích takovéto názory, znamená to jediné: ani po 30 letech, jež nás dělí od událostí roku 1968, ještě nestačí k tomu, abychom objektivně dokázali zhodnotiti a vůbec pochopit to, oč tehdy šlo. Nikoli o prosazení jakési reformy systému, který ve své podstatě reformovatelný nebyl, nýbrž o posunutí vojenských pozic SSSR blíž k hranicím se Západem.

Popisek: Sovětští vojáci na Václavském náměstí v Praze (srpen 1968)

─────

Jak hodnotit události roku 1968?

Pokud bychom se chtěli skutečně dopátrat pravdy o roce 1968, nejspíš bychom museli začít zpracovávat písemné a další prameny k tomuto období bez pomoci tzv. osmašedesátníků, tedy lidí, kteří byli bezprostředními aktéry té doby, nebo jen jejími oběťmi. K „osmašedesátníkům“ patří totiž naprostá většina historiků, kteří se zatím rokem 1968 zabývali a zabývají.

Je třeba nejen odmítnout jejich interpretaci roku 1968, jako specificky československého pokusu o zavedení jakéhosi „socialismu s lidskou tváří“, ale i dezinterpretaci postojů tehdejších vedoucích „reformátorů“ v tom smyslu, že chtěli obnovit demokracii a pluralitní politický systém.

Opak je pravdou. „Muži roku 1968“ nejenže nebyli ochotni tolerovat byť jedinou „opoziční“ politickou stranu (např. sociální demokracii), nýbrž pro své odpůrce chystali vybudovat nové koncentrační tábory. Jejich zrůdný záměr uskutečnili až normalizátoři, kteří tyto koncentráky pro „nepohodlné“ osoby skutečně zřídili v rámci akce NORBERT.

Stejně nepravdivé a pokrytecké je tvrzení mnohých „osmašedesátníků“ o tom, že demokratizace společnosti by jistě pokračovala dál, nebýt vojenského zásahu v srpnu 1968. Kapitulantská politika A. Dubčeka a spol., jeho podpis pod Moskevským protokolem a později pod Zákonným opatřením předsednictva FS ze dne 22. 8. 1969 svědčí o něčem docela jiném.

Tragédie roku 1968 měla však své pokračování i po 20 letech. Neštěstím pro tuto zemi bylo, že se do čela politických a společenských změn na konci roku 1989 postavili (nebo byli postaveni) právě neúspěšní politici Pražského jara 1968. Opět se potvrdilo, že kdo selhal jednou, selže kdykoli znovu…

8. 1. 1998

PhDr. Rostislav Janošík

[Pokračování příště]

(Převzato z tištěných SN č. 1/1998, str. 7)

Popisek: Karikatury Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka a Josefa Smrkovského (zleva) z roku 1968; autor ilustrací: Miroslav Liďák. Převzato z knihy J. Hochmana: Kronika místodržení v Čechách, Praha 1991)

─────

Pražské jaro 1968 – generální zkouška na „sametovou revoluci“?

SRPEN 1968

(30. výročí)

[Pokračování z č. 1/1998]

„Konzervativci“ kontra „reformátoři“

Rok 1968 a zejména jeho tragická srpnová dohra zasáhly do života nejméně dvou současně žijících generací našich spoluobčanů: těch starších přímo, těch mladších prostřednictvím jejich rodičů a prarodičů.

Kdo si dnes ještě vzpomene na kdysi známý biľakovsko-fojtíkovský pamflet Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ a na to, že pro nesouhlas s „internacionální pomocí“ se z půl milionu bývalých členů KSČ (o nestranících ani nemluvě) rázem stali občané druhé kategorie?

Když po krutovládě padesátých let nastalo i u nás období chruščovovského tání, zdálo se mnohým lidem, že stalinský komunismus lze učinit snesitelnějším, když už nelze vnucený režim bez vnějšího zásahu změnit. Vedle staré gardy stranických byrokratů, kteří se učili jen pozvolna, se tu náhle objevila generace vyškolená přímo u zdroje – v SSSR. Kromě teoretických poznatků z marxismu-leninismu se tito příslušníci „nové inteligence“ naučili především slepé poslušnosti ve vztahu k Moskvě.

Tato nová garnitura činovníků byla pro SSSR přijatelnější než ti komunističtí funkcionáři, kteří si své ostruhy vysloužili ještě za první republiky. Jedním z posledních činitelů tohoto typu byl právě A. Novotný, na jehož odstranění měl zájem nejen L. Brežněv, ale i nedočkaví „čtyřicátníci“ z řad mladších funkcionářů KSČ.

K těm patřila většina „mužů roku 1968“. Počátek jejich politické kariéry byl totiž spjat s Únorem 1948. V Lidových milicích se tehdy angažovali: J. Smrkovský, F. Kriegel i J. Pavel. Svou neslavnou roli v době únorové vládní krize 1948 sehrál ministr národní obrany L. Svoboda. Aparátem KSČ a KSS prošla po r. 1948 řada pozdějších aktérů Pražského jara 1968: V. Biľak, Č. Císař, O. Černík, A. Dubček, A. Indra, D. Kolder, V. Slavík, B. Šimon aj. Pozadu nezůstali ani sociálně demokratičtí funkcionáři, kteří za „sňatek“ s KSČ v červnu 1948 získali významné funkce (L. Jankovcová, J. Hájek atd.).

Popisek: Vydání deníku Rudé právo z 6. 1. 1968, které informuje o zvolení A. Dubčeka do čela KSČ.

─────

Pod Damoklovým mečem „internacionální pomoci“

Vnitrostranický zápas mezi A. Novotným a jeho stoupenci, kteří byli v prosinci 1967 připraveni podpořit nejmocnějšího muže v zemi i vojensky, na straně jedné a jeho odpůrci na straně druhé, vyvrcholil, s tichým souhlasem Moskvy, kádrovými změnami na plenárním zasedání ÚV KSČ ve dnech 3.-5. 1. 1968. Došlo k rozdělení funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta republiky. Novým I. tajemníkem se stal A. Dubček. Předsednictvo ÚV KSČ bylo doplněno o nové osoby: J. Pillera, J. Špačka, E. Riga, stejně jako J. Borůvku.

Změny ve vedení KSČ byly zpočátku přijímány ostatními státy sovětského bloku s pochopením. Po schůzce A. Dubčeka s J. Kádárem v Komárně (4. 2. 1968) a s W. Gomułkou v Ostravě (7. 2. 1968) se nový vedoucí představitel KSČ setkal s ostatními činiteli „bratrských“ stran dne 22. 2. 1968, během slavnostního zasedání k 20. výročí Února 1948, ve Španělském sále Pražského hradu.

Zatímco v celé republice stranické organizace v krajích a okresech vyjadřovaly podporu závěrům prosincového i lednového zasedání ÚV KSČ, společnost se jen pozvolna probouzela z letargie. Poté, kdy se 24. 1. 1968 novým předsedou Svazu čs. spisovatelů stal E. Goldstücker, začal od konce února vycházet nový časopis – Literární listy. Cenzura se stala přežitkem a dne 26. 6. 1968 byla úplně zrušena.

Veřejnost se začala dozvídat podrobnosti o nezákonnostech padesátých let. Naplno se rozběhl proces dokončení rehabilitací nespravedlivě odsouzených osob. Již 31. 5. 1968 se bývalí političtí vězni éry komunismu sešli na Slovanském ostrově v Praze, aby založili svou organizaci – K 231. V téže době vznikl i Klub angažovaných nestraníků (KAN) – jako platforma pro vyjadřování nekomunistických názorů. Obnovena byla i činnost skautské organizace Junák.

Vývoj na domácí politické scéně nabíral na obrátkách. Po útěku „semínkového“ generála J. Šejny (25. 2. 1968) a po sebevraždě generála V. Janka (14. 3. 1968), zapleteného do akce vojenské podpory A. Novotného, došlo nakonec i na samotného prezidenta A. Novotného, který abdikoval. Na zasedání ÚV KSČ dne 28. 3. 1968 byly odstartovány rozsáhlé personální změny: na funkci prezidenta byl navržen L. Svoboda, členem předsednictva ÚV KSČ se stal J. Smrkovský, tajemníkem a členem sekretariátu Č. Císař. L. Svoboda byl zvolen prezidentem republiky dne 30. 3. 1968.

Popisek: Armádní generál Ludvík Svoboda (1895-1979)

─────

Na pokračujícím zasedání ÚV KSČ (1.-5. 4. 1968) byl schválen důležitý dokument – Akční program KSČ. Projednávala se tu i otázka rehabilitací a další kádrové změny. Jako nový předseda vlády byl navržen O. Černík; do funkce ho jmenoval 6. 4. 1968 prezident L. Svoboda. O dva dny později byl zvolen předsedou ÚV NF F. Kriegel a 18. 4. 1968 se novým předsedou Národního shromáždění stal J. Smrkovský.

Popisek: Zleva: Oldřich Černík (1921-1994), předseda vlády ČSSR; Josef Smrkovský (1911-1974), předseda Národního shromáždění; František Kriegel (1908-1979), předseda ÚV Národní fronty.

─────

Zásadní personální změny ve vedení státu, probíhající okresní a krajské konference KSČ i další události, zejména práce na „Akčním programu KSČ“ a příprava stranického sjezdu, který měl potvrdit demokratizační trendy ve straně i ve společnosti, to všechno neobyčejně akcelerovalo tehdejší vnitropolitický vývoj v Československu.

„Reformátoři“, vesměs průměrní straničtí funkcionáři, sice navenek vystupovali jako ti, kteří chtějí pracovat novým stylem a udávat tón, ve skutečnosti se ocitali ve vleku událostí, které mezitím získaly svou vlastní dynamiku. Ve chvíli, kdy se začala o slovo hlásit svoboda projevu a kdy fakticky přestala existovat cenzura, byl zásah zvenčí, který by nekontrolovatelnou demokratizaci alespoň zbrzdil, když ne zastavil, i pro „muže roku 1968“ jedinou záchranou.

Jejich hlavní chybou bylo, že nenašli odvahu říci lidem pravdu. To je nutilo lhát, taktizovat a hrát o čas. Nad Československem se začala vznášet hrozba vojenské intervence ze strany států Varšavské smlouvy.

Popisek: A. Dubček byl mezi komunistickými politiky vzácnou výjimkou. Byl sympatický, lidi ho měli rádi a on si jejich přízně užíval plnými doušky.

─────

Jak vznikala Brežněvova doktrína

Poprvé se o „internacionální pomoci“, jež by „zachránila“ v ČSSR socialismus, hovořilo dne 23. 3. 1968 na schůzce vedoucích představitelů BLR, ČSSR, MLR, NDR, PLR a SSSR v Drážďanech. Za autora výše zmíněného výroku je pokládán gen. A. Jepišev, náčelník Hlavní politické správy Sovětské armády.

Již od konce dubna a začátku května 1968 zahájilo sovětské armádní velení přípravné práce na vojenském „řešení“ situace v Československu. Dne 25. 4. 1968 se setkali s vrchním velitelem spojených ozbrojených sil států Varšavské smlouvy, maršálem I. Jakubovským, vedoucí představitelé ČSSR: A. Dubček, L. Svoboda a O. Černík. Dne 3. 5. 1968 oznámil ministr národní obrany M. Dzúr, že s výše jmenovaným jednal o přípravě společného cvičení jednotek států Varšavské smlouvy. O týden později, 11. 5. 1968, navštívila ČSSR vojenská delegace SSSR v čele s I. Koněvem a nato další delegace, vedená ministrem obrany SSSR A. Grečkem a náčelníkem Hlavní politické správy Sovětské armády – A. Jepiševem. Kromě toho v téže době, ve dnech 17.-25. 5. 1968, dlel u nás na „léčebném pobytu“ předseda rady ministrů SSSR – A. Kosygin. V atmosféře těchto vojenských návštěv musel M. Dzúr 22. 5. 1968 dementovat zprávy z NDR o tom, že na území ČSSR má být umístěno 10-12 tisíc vojáků Varšavské smlouvy.

Popisek: Dobová karikatura nejvyšších představitelů SSSR: předsedy vlády A. Kosygina a generálního tajemníka ÚV KSSS L. Brežněva.

─────

K čemu to všechno mělo sloužit, snadno pochopil i nevoják. Pouze vedoucí „reformátoři“ se tvářili, že je všechno v pořádku: nevěděli, nebo spíše nechtěli vědět. Na zasedání ÚV KSČ (29. 5. – 1. 6. 1968) sice kritizovali „protikomunistické“ tendence ve společnosti, avšak hlavním úkolem pro ně bylo připravit konání mimořádného, XIV. sjezdu KSČ, jenž by dovršil vítězství „reformátorů“ nad „konzervativci“, spoléhajícími na silové řešení zvnějšku. Plénum svůj úkol splnilo: termín konání sjezdu byl stanoven na 9. 9. 1968. Zbývalo jen zvolit delegáty na okresních a krajských konferencích KSČ.

Do horečných sjezdových příprav přišlo téměř jako blesk z čistého nebe dne 27. 6. 1968 zveřejnění prohlášení Dva tisíce slov. Vzápětí bylo odmítnuto nejen „konzervativci“ v předsednictvu ÚV KSČ, ale velmi ostře odsouzeno 11. 7. 1968 přímo moskevskou Pravdou jako „kontrarevoluční“ výzva.

Popisek: Text manifestu „Dva tisíce slov“ byl otištěn v časopise Literární listy dne 27. 6. 1968.

─────

[Poznámka autora, 2018: Autorem tohoto dokumentu byl Ludvík Vaculík. Během následujících dní (do srpnové vojenské intervence) jej podepsaly desítky známých osobností kultury, vědy a sportu: Jiří Hanzelka, Rudolf Hrušínský, Jiří Menzel, Yvonne Přenosilová, Jiří Raška, Jaroslav Seifert, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Jiří Trnka, Jan Tříska, Ludvík Vaculík, Jaroslav Vojta, Jan Werich, Otto Wichterle, Emil Zátopek, Beno Blachut, Jiří Cvekl, Jaromil Jireš, Karel Kosík, Otomar Krejča, Karel Krautgartner, Alfréd Radok, Oldřich Starý, Marie Tomášová, Dana Zátopková, Lumír Čivrný, Karel Gott, Josef Hiršal, Iva Janžurová, Jiřina Jirásková, Jan Kačer, Karel Kachyňa, Pavel Kohout, Ivan Klíma, Ivan Kříž, Milan Kundera, J. S. Kupka, A. J. Liehm, František Pavlíček, Jan Procházka, Jaroslav Putík, Karel Šiktanc, Josef Škvorecký, Jiří Štaidl aj.]

Zdá se, že to byla ona příslovečná kapka, kterou přetekl pohár trpělivosti představitelů „bratrských“ stran. Dubčekovci se dostali pod ostrou palbu odpůrců „reforem“ nejen doma, ale i na mezinárodním poli. Znepokojení a „obavy o osud socialismu“ v ČSSR vyjádřili představitelé BLR, NDR, MLR, PLR a SSSR, kteří se ve dnech 14.-15. 7. 1968 sešli ve Varšavě. Své stanovisko formulovali v dopise odeslaném vedení KSČ. Ten byl projednán 17. 7. 1968 předsednictvem ÚV KSČ a následujícího dne zveřejněn v Rudém právu a později i v ostatních denících.

Popisek: A. Dubček „bojovný“. Takto plamenně řečnil na sjezdu Svazu čs. spisovatelů.

─────

„Zvací“ dopisy a jejich signatáři

Od Dubčekova nástupu do funkce se ozývala od sousedních komunistických vůdců stále naléhavěji kritika československých poměrů. K největším kritikům patřili W. Gomułka, W. Ulbricht a T. Živkov. Později se ke stoupencům „tvrdé ruky“ přidal i maďarský vůdce J. Kádár, který měl osobní zkušenost se sovětským vojenským zákrokem proti maďarskému povstání v r. 1956. Naopak se sympatiemi pohlíželi na vývoj v ČSSR představitelé Jugoslávie a Rumunska.

Popisek: Prvomájový průvod 1968 v Praze na Příkopech. V čele kráčejí zleva: G. Husák, L. Svoboda, A. Dubček a F. Kriegel.

─────

Bezprostředně po oslavách 1. máje v Praze, které Moskva vyhodnotila jako „kontrarevoluční“, pozval generální tajemník ÚV KSSS L. Brežněv dne 4. 5. 1968 vedoucí čs. funkcionáře (A. Dubček, O. Černík, J. Smrkovský, V. Biľak) na „kobereček“ do Moskvy. O pár dní později, na schůzce T. Živkova, J. Kádára, W. Ulbrichta a W. Gomułky v Moskvě dne 8. 5. 1968, zaznělo první varování na adresu Československa: SSSR prý nezůstane lhostejný a je v „zájmu zachování socialismu připraven podniknout i ty nejdalekosáhlejší kroky“.

Tady se zrodila nová taktika vůči ČSSR: orientovat se na ty členy vedení KSČ (mimo Dubčeka a spol.), kteří chtějí „bojovat proti kontrarevoluci“. Skupina protidubčekovských „spiklenců“, tj. „konzervativců“, byla ovšem málo početná a nemohla vystupovat otevřeně. Nakonec se právě s její pomocí podařilo připravit scénář vyžádané „internacionální pomoci“. Jeho součástí byly i tzv. zvací dopisy, které měly zajistit legitimitu případnému vojenskému zásahu.

Po rozhovorech mezi čs. a sovětskými představiteli v Čierné nad Tisou (29. 7. – 1. 8. 1968) se dne 3. 8. 1968 konala v Bratislavě porada vedoucích představitelů BLR, ČSSR, MLR, NDR, PLR a SSSR. Na ní se poprvé objevil „zvací“ dopis, předaný údajně V. Biľakem přímo L. Brežněvovi, v němž se signatáři obraceli na ÚV bratrských stran a žádali o „internacionální pomoc“. Dopis, jehož ověřenou kopii předal B. Jelcin českému prezidentu V. Havlovi dne 16. 7. 1991, údajně podepsalo pět osob: A. Indra, D. Kolder, O. Švestka, A. Kapek a V. Biľak.

O druhém dopise hovořil L. Brežněv dne 18. 8. 1968 na jednání představitelů pěti států Varšavské smlouvy v Moskvě. Sepsali ho prý „konzervativci“ někdy ve dnech 15.-17. 8. 1968 v rekreačním středisku na Orlíku a na sovětské velvyslanectví ho doručil A. Indra. Píší v něm, že vojenský zásah by se neměl odkládat a k jeho provedení navrhují noc z 20. na 21. 8. 1968.

Třetí „zvací“ dopis, očekávaný L. Brežněvem dne 19. 8. 1968, se asi shodoval s onou písemností, kterou do ČTK a Čs. rozhlasu přinesli v úterý 20. 8. 1968 večer M. Sulek a K. Hoffmann a jejíž okamžité odvysílání tehdy marně požadovali. Na dopise prý chyběly podpisy. Snad měly být připojeny dodatečně, později, po sestavení tzv. revoluční dělnicko-rolnické vlády. Indrova skupina „spiklenců“ v této souvislosti slibovala, že pod dopis shromáždí asi 50 podpisů; během noci se jí prý podařilo sehnat pouze osmnáct.

Jména těch, kteří údajně požádali o „internacionální pomoc“, zveřejnil v r. 1971 německý časopis Spiegel. Mezi 40 signatáři byli: J. Piller, D. Kolder, O. Švestka, V. Biľak, A. Kapek, A. Indra, V. David, K. Mestek, J. Plojhar, B. Laštovička, O. Rytíř, M. Mamula, J. Hendrych, P. Auersperg, J. Havelka, F. Havlíček (nebo R. Kaska), J. Němec, R. Horčič, M. Sulek, K. Hoffmann, O. Pavlovský, V. Šalgovič, B. Chňoupek, V. Nový, J. Hrbek aj.

Tento seznam „zvatelů“ nechal prý 11. 12. 1970 rozšířit na zasedání ÚV KSČ V. Biľak, který ho chtěl použít v boji proti G. Husákovi, jenž k signatářům nepatřil.

Popisek: Tento první „zvací“ dopis prý předal L. Brežněvovi v Bratislavě dne 3. 8. 1968 Vasil Biľak. Tento slovenský vlastizrádce se k tomu sám ve svých Pamětech přiznal.

─────

Akce „spiklenců“ ztroskotala

Původní plán Indrovy skupiny „zdravého jádra“ v KSČ počítal s tím, že v pondělí 19. 8. 1968 obdrží ujištění bratrských stran, že v noci z 20. na 21. 8. 1968 zasáhnou do akce sovětská vojska. Představitelé „zdravého jádra“ vyvolají rozkol na zasedání předsednictva ÚV KSČ, zajistí, aby bylo schváleno vyjádření nedůvěry Dubčekovu vedení, a převezmou moc v zemi. Bratrským stranám bude zaslán apel se žádostí o pomoc. „Zvací“ dopis má být otištěn ráno 21. 8. 1968, kdy vojska SSSR podniknou akci. Na 21.-22. 8. 1968 má být svoláno zasedání ÚV KSČ, které jejich postup podpoří. V noci po jednání předsednictva ÚV KSČ budou obsazeny tiskárny a redakce Rudého práva. Ráno vyjde zvláštní číslo tohoto deníku a v televizi vystoupí představitel skupiny „spiklenců“ a objasní obyvatelstvu vzniklou situaci.

Jak už to tak bývá, všechno nakonec dopadlo jinak. Jediné, co se uskutečnilo přesně podle výše zmíněného plánu, byla intervence vojsk Varšavské smlouvy. O ní bylo rozhodnuto na zasedání politbyra ÚV KSSS ve dnech 17.-18. 8. 1968. Již 19. 8. 1968 přiletěla do Prahy skupina vyšších důstojníků KGB, zatímco v Berlíně se sešli k jednání maršálové A. Grečko a I. Jakubovskij s ministrem obrany NDR Hoffmannem. Generál I. Pavlovskij byl jmenován velitelem intervenčních vojsk. Operaci řídil sovětský velvyslanec v Praze S. Červoněnko a člen politbyra ÚV KSSS K. Mazurov alias generál Trofimov.

Ještě týž den (19. 8. 1968) byl prý o připravované vojenské akci informován prezident L. Svoboda. Mnohé nasvědčuje tomu, že o ní věděli i další vedoucí čs. představitelé. S předstihem se o „internacionální pomoci“ dozvěděl i americký prezident L. Johnson, který však nepovažoval za potřebné ani použít tzv. horkou linku mezi Washingtonem a Moskvou.

Akci na letišti v Ruzyni, kde po půlnoci z 20. na 21. 8. 1968 začala přistávat sovětská vojenská letadla, organizoval náměstek ministra vnitra V. Šalgovič. Dne 20. 8. 1968 ve 23.00 hod. došlo hlášení o překročení první sovětské tankové jednotky v prostoru Cínovce. V téže době byl v budově generálního štábu zatčen ministr národní obrany M. Dzúr. Současně s tím sovětský velvyslanec S. Červoněnko informoval prezidenta L. Svobodu o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. O půl hodiny později se o vojenské akci dozvěděli prostřednictvím O. Černíka i další členové předsednictva ÚV KSČ, jehož zasedání právě probíhalo.

Popisek: Slovák V. Šalgovič (1919-1990) byl první z našich pomahačů při uskutečnění vojenské invaze, který po změně režimu spáchal sebevraždu. Brzy po něm totéž učinil i A. Kapek.

─────

Zástupci „zdravého jádra“ v KSČ nebyli tváří v tvář vzniklé situaci schopni dodržet původní plán „spiknutí“. Zatím totiž Mlynářova skupina urychleně zformulovala prohlášení předsednictva ke vpádu vojsk ‒ Všemu lidu Československa. To se podařilo proti hlasům V. Biľaka, D. Koldera, E. Riga a O. Švestky schválit a ještě před koncem vysílání Čs. rozhlasu dne 21. 8. 1968 okolo 2.00 hod. odvysílat, a to navzdory tomu, že K. Hoffmann dal příkaz k vypnutí vysílačů. Rozhlas pak vysílal prohlášení znovu ráno ve 4.30 hod.

O půl hodiny později, ve středu 21. 8. 1968 v 5.00 hod., byli v budově ÚV KSČ zatčeni a internováni:  A. Dubček, J. Smrkovský, F. Kriegel, B. Šimon, J. Špaček a Z. Mlynář; v budově předsednictva vlády byl zajištěn O. Černík. Zatýkání prováděla skupina pplk. Molnára spolu s pracovníky KGB. Zatčení vedoucí představitelé byli odvezeni na letiště v Ruzyni a odtud dopraveni do SSSR. Později byl za nimi deportován i O. Černík a B. Šimon.

Již od 9.00 hod. téhož dne bylo neobyčejně rušno i na sovětském velvyslanectví, kde se sešli signatáři tzv. zvacího dopisu (D. Kolder, V. Biľak, A. Indra, O. Švestka), doprovázeni J. Lenártem, K. Hoffmannem, B. Chňoupkem a O. Pavlovským, s velvyslancem S. Červoněnkem. Nejen on, ale v telefonickém rozhovoru i samotný L. Brežněv kategoricky požadoval neprodlené ustavení a vyhlášení tzv. revoluční dělnicko-rolnické vlády.

Situace se začala komplikovat. Proti vojenské intervenci se postavily všechny ústavní orgány republiky: Národní shromáždění, prezident, vláda i vedení KSČ. Vpád vojsk Varšavské smlouvy se nakonec stal nestravitelným soustem i pro mnoho „konzervativců“. Akci odsoudila odpoledne 21. 8. 1968 i skupina asi 20 členů a kandidátů ÚV KSČ, kteří se sešli v hotelu Praha. Když se z jejich zasedání Indrovi vyjednavači vrátili do budovy sovětského velvyslanectví, měli mandát jen k tomu, aby jednali se S. Červoněnkem výhradně o propuštění A. Dubčeka, O. Černíka, F. Kriegla, J. Smrkovského, J. Špačka a B. Šimona z internace.

Za této dramatické situace, kdy v ulicích Prahy a dalších měst docházelo přes výzvy k zachování pokoje ke ztrátám na životech civilního obyvatelstva, byl ve čtvrtek 22. 8. 1968 po 11.00 hod. zahájen v továrně ČKD v Praze-Vysočanech mimořádný, XIV. sjezd KSČ (za účasti 1192 řádně zvolených delegátů). Sjezd požadoval odchod cizích vojsk a obnovení činnosti politických orgánů s jejich řádně zvolenými reprezentanty. Po dobu nepřítomnosti byl za zástupce A. Dubčeka zvolen V. Šilhán. Prezident L. Svoboda týž den informoval vládu o úmyslu odjet v doprovodu G. Husáka a M. Dzúra do Moskvy.

Popisek: Rozstřílená fasáda budovy Národního muzea v Praze zůstávala i přes snahu normalizátorů o zamaskování tohoto zločinu svědectvím o barbarství sovětských vojáků v srpnu 1968.

─────

Tzv. revoluční dělnicko-rolnická vláda

O jejím vytvoření po vzoru maďarských událostí z r. 1956 se jednalo na sovětském velvyslanectví znovu 22. 8. 1968 od 15.00 hod. Tohoto jednání se zúčastnili: F. Barbírek, V. Biľak, D. Kolder, J. Piller, E. Rigo, O. Švestka, J. Lenárt, A. Indra, Z. Mlynář, Š. Sádovský, M. Jakeš a O. Pavlovský. Pro funkci předsedy této vlády byl již dopředu nominován A. Indra. Ten se však k ní nakonec odmítl přihlásit, třebaže se pár hodin předtím za jejího předsedu doopravdy vydával. Odvaha opustila nejen jeho, ale i další představitele „zdravého jádra“ ve straně.

Podle tzv. Sojákova záznamu z tohoto jednání navrhoval prý V. Biľak, aby byla pro případ, že se nepodaří uskutečnit setkání s A. Dubčekem a O. Černíkem, sestavena dočasná revoluční vláda, čítající 11-15 lidí, pod vedením A. Indry a místopředsednictvím Š. Sádovského, v níž by byli také soudruzi: Sucharda, Jakeš, Štrougal, Korčák a Pavlovský.

Poněkud nejasná v celé záležitosti je úloha Z. Mlynáře. Ten totiž podle tvrzení V. Biľaka údajně vytvoření takovéto vlády navrhl a byl prý ochoten v ní přijmout jakoukoli funkci. Ze Sojákova záznamu skutečně vyplývá, že „Mlynář souhlasí s revoluční vládou, navíc doporučuje prohlásit situaci v zemi za mimořádnou“. V případě, že by se nepodařilo získat na XIV. sjezdu KSČ převahu, podle Mlynáře „sjezd pod vlivem extrémních pravých sil bude jednat a zvolí druhé centrum strany. Pak jediné východisko je v rukou vojenských sil, v tom případě sovětské vojenské části nemohou odejít, protože kdyby odešly, znamenalo by to konec socialismu“. (Český týdeník, č. 99, 12.-14. 12. 1995, str. 8)

Vskutku pozoruhodné názory „reformátora“!

Přestože byl Z. Mlynář v r. 1995 obviněn z vlastizrady a následně tohoto obvinění zase zproštěn, faktem zůstává, že navzdory výše uvedenému svědectví vyvedl jednání o „revoluční“ vládě ze slepé uličky a umožnil, aby se iniciativy ujal prezident L. Svoboda. Ten odmítl jak původní návrh na složení této vlády, tak i to, že by se on sám postavil do jejího čela.

Když se proti změnám ve vládě postavili i její dosavadní členové L. Štrougal, F. Hamouz a B. Machačová, Brežněvův plán na sestavení kolaborantské vlády se fakticky zhroutil. Zbývalo jediné řešení: začít jednat s A. Dubčekem a dalšími uvězněnými představiteli Pražského jara 1968.

Popisek: 21. 8. 1968 u sochy sv. Václava v Praze; Výmluvné svědectví o masakru, který způsobili sovětští vojáci u budovy Čs. rozhlasu na Vinohradské ulici v Praze.

─────

Oběti, které žalují…

Vpád půlmilionové armády pěti států Varšavské smlouvy vyvolal všeobecný občanský odpor proti okupantům. Agrese zaskočila nejen Čechy a Slováky, kteří dosud vzhlíželi k SSSR jako ke svému osvoboditeli od nacistické nadvlády z období Druhé světové války. Intervence byla šokem i pro samotné vojáky okupačních armád, kteří namísto „kontrarevolucionářů“ viděli kolem sebe jen pokojné, i když rozhořčené civilní obyvatelstvo.

Vojenské dobrodružství SSSR a dalších států Varšavské smlouvy skončilo morální prohrou interventů. Autorita, jaké se od dob Druhé světové války těšil bojovník z východní fronty L. Svoboda, pomohla nakonec sovětské straně překonat past, do níž se dostala díky slepé důvěře ve „zdravé síly“ v KSČ.

Situace v okupované zemi byla o to jednoznačnější, že ozbrojené složky dostaly příkaz, aby nekladly interventům odpor. Přesto došlo na mnoha místech k obětem na životech. Do konce září 1968 bylo v důsledku vojenských akcí okupantů usmrceno 82 čs. občanů; těžce zraněno bylo na 300 lidí, lehce asi 500 osob.

[Poznámka autora, 2018: Vojenští historici Ivo Pejčoch a Prokop Tomek spočítali, že od srpna až do konce roku 1968 zahynulo v souvislosti se sovětskou okupací 135 Čechoslováků. Do konce roku 1991pak 402 občanů Československa.]

Popisek: Takovou spoušť zanechali sovětští vojáci u budovy Čs. rozhlasu na Vinohradské ulici v Praze dne 21. 8. 1968.

─────

K největším ztrátám na životech došlo u budovy Čs. rozhlasu, kde položilo své životy dne 21. 8. 1968 celkem 15 občanů: J. Baborovský, J. Hanus, V. Hnulík, M. Kadlec, J. Klapka, J. Krahulec, J. Kubeš, I. Laita, M. Lamper, M. Musich, J. Novák, J. Reichl, B. Řepa, V. Sadílek, jakož i J. Švec. Jejich památku připomíná pamětní deska na budově rozhlasu ve Vinohradské ulici.

Léta tzv. normalizace, která po srpnové invazi následovala, vyhnala z vlasti na 70 tisíc našich spoluobčanů, kteří se nehodlali smířit s potupnou sovětskou okupací. Přes tuto tragickou bilanci nebyl doposud potrestán ani jediný z bývalých komunistických činitelů, kteří mají na svědomí nejen samotný akt okupace, ale i normalizační čistky a pronásledování občanů, kteří s okupací nesouhlasili.

Jediné, nač se do dnešní doby zmohl Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, bylo podání obžaloby na tři dosud žijící bývalé funkcionáře KSČ z trestného činu vlastizrady: M. Jakeše, J. Lenárta a K. Hoffmanna.

Popisek: zleva – Miloš (Milouš) Jakeš; Jozef Lenárt; Karel Hoffmann. Jedině tito tři představitelé byli kvůli sovětské okupaci postaveni před soud, ale nebyli odsouzeni. Devadesátník M. Jakeš, poslední generální tajemník všemocné KSČ, se dodnes chová, jako by v r. 1968 k ničemu nedošlo.

─────

Moskevský epilog

Dne 23. 8. 1968 dopoledne odletěl prezident L. Svoboda v doprovodu J. Pillera, A. Indry a V. Biľaka do Moskvy. Výsledkem několikadenního jednání, jež skončilo 26. 8. 1968, byl podpis tzv. Moskevského protokolu, který legalizoval pobyt okupačních vojsk na území Československa. Jediný, kdo tento kapitulantský akt nepodepsal, byl F. Kriegel.

Popisek: O přestávce během jednání o tzv. Moskevském protokolu. Zleva: Černík, Dubček, Svoboda, Smrkovský.

─────

„Muži roku 1968“ se vrátili do Prahy dne 27. 8. 1968 jako poslušní vazalové Moskvy. Projednávání „čs. otázky“ v Radě bezpečnosti OSN bylo na žádost čs. delegace zastaveno. Pro příštích 21 let se vojenská intervence změnila v „internacionální pomoc“.

Popisek: Hlasování Národního shromáždění o dočasném pobytu okupačních vojsk 18. 10. 1968. Jediným poslancem, který na tomto snímku nehlasoval, byl F. Kriegel.

─────

Dne 18. 10. 1968 schválilo Národní shromáždění smlouvu o „dočasném“ pobytu okupačních vojsk. Začaly první čistky. Ze svých funkcí postupně odešli: Z. Mlynář, J. Smrkovský, F. Kriegel aj. Dubček byl 17. 4. 1969 nahrazen v čele KSČ G. Husákem. Dubček i Černík ještě stačili připojit své podpisy pod ostudné Zákonné opatření Federálního shromáždění z 22. 8. 1969, kterým umožnili pronásledování všech odpůrců sovětské okupace. Z „reformátorů“ se tak stali prvními „normalizátory“.

Popisek: Hlavní představitelé normalizačního režimu po srpnu 1968 v Československu. Zleva: M. Jakeš, A. Indra, L. Štrougal, G. Husák, A. Kapek a V. Biľak.

─────

Z posrpnové letargie se nepodařilo vyburcovat ponížené obyvatelstvo okupované země J. Palachovi, J. Zajícovi ani dalším „živým pochodním“, které v roce 1969 vzplály. Zvůle normalizačního režimu se nezastavila před ničím. Dne 21. 8. 1969 byli v Brně při demonstraci k 1. výročí srpnové okupace zastřeleni našimi ozbrojenými složkami D. Muzikářová a S. Valehrach.

Začalo období husákovského „temna“.

23. 8. 1998

PhDr. Rostislav Janošík

(Převzato z tištěných SN č. 5/1998, str. 5)

[Pokračování příště]