Svobodné noviny na internetu

Letošní předvánoční čas v České televizi (ČT) přinesl určité „odlehčení“ od složité povolební situace v podobě jedné zajímavé „perličky“. Postaral se o ni historik P. Koura. Díky němu se dostalo nezvykle široké publicity jednomu z politických projevů bývalého komunistického předsedy vlády a pozdějšího prezidenta republiky Antonína Zápotockého (1884-1857) z roku 1952.

V něm tento politik, který si za tzv. První republiky prošel vězením za politickou činnost a za Druhé světové války nacistickým koncentrákem, „vysvětluje“ malým i dospělým posluchačům Čs. rozhlasu, proč „starého Ježíška“, spojeného s dobou před komunistickým převratem (1948), nahradil ruský (přesněji: sovětský) Děda Mráz.

O půl roku později se A. Zápotocký, již jako nový prezident republiky, „dopustil“ ještě jednoho proslulého rozhlasového projevu [Čs. televize vysílala od 1. 5. 1953] o tom, že „měna nebude“. Pár hodin nato BYLA. Zkrátka: řeč se mluví, voda teče. Však to znáte. A s řečmi komunistů dnešních, včerejších i předvčerejších je tomu podobně. Jsou to vesměs jen slova do větru…

Když už jsme u těch komunistů a jejich vztahu k církvi (včetně tolik diskutovaných církevních restitucí, které dnešní KSČM tak leží v žaludku), dovolím si jednu poznámku: Pozdější známí komunističtí funkcionáři pocházeli, jak bylo obvyklé, z „věřících“ rodin. Na tom tehdy nebylo nic neobvyklého, protože tak to bylo normální. Proto měli typicky „křesťanská“ jména: Klement Gottwald, Augustin Kliment, Antonín Zápotocký apod. Mnozí z nich prý jako kluci dělali ministranty v kostele a uctivě i po letech (už jako komunisté) zdravili pana faráře.

A jiní, o jednu či dvě generace mladší, komunističtí funkcionáři nejprve pokoušeli štěstí při studiu na církevních školách (či teologických fakultách). Říká se to o známém prosovětském kolaborantovi z roku 1968 – A. Indrovi. Z oblíbených umělců se to týkalo např. herečky J. Jiráskové, jejíž „politický“ život byl vpravdě dramatický: ode zdi ke zdi.

Připomínám to proto, abychom v dnešních politických hrátkách okolo osoby A. Babiše nezapomínali na historická fakta. Na to, že komunista zůstane komunistou, i kdyby trakaře padaly… Jsou to přece „lidé zvláštního ražení“!

─────

Málokdo si dnes plně uvědomuje, že prožíváme dobu neobyčejného úpadku – politického i mravního. Proto se u nás nenajde skoro nikdo, kdo by napsal (podobně jako kdysi P. Kohout) oslavnou básničku (či aspoň přitroublou rýmovačku ve stylu F. R. Čecha a jeho normalizačních odrhovaček typu „My máme parní stroj…“) na slovenského „Spasitele“ Čehúnů – Andreje Babiše.

Básníci jsou dnes nedostatkovým zbožím. Proto se musíme spokojit s tím, co o Babišovi napíší jeho „škrábalové“ z Mafry, jmenovitě všelijací Pleslové, Lékové, Macháčkové, Zvěřinové či Kamberští. Čili: novinářská žumpa, jakou jsme tady od dob Protektorátu neměli. Obsah každé žumpy, jak známo, bývá nahnědlý (vizuálně i politicky) a nesnesitelně páchne.

Až celý ten cirkus okolo Babiše skončí, bude nutno provést důkladnou deratizaci. Dojde i na lidské krysy a potkany z Babišových médií, údajně ve svěřeneckém fondu, ale dál věrně svému skutečnému majiteli sloužící. Uklidit ten Augiášův chlév bude práce jen pro silné žaludky.

●●●

Rok velkého přejmenovávání

V životě hlavního města Prahy to není nic nového. Dá se dokonce říci, že si v tom Praha libuje: pořád se tu něco přejmenovává. Přímo evergreenem je u nás opakované odstraňování (za nacistického i komunistického režimu) soch T. G. Masaryka a dalších nepohodlných historických osobností či soch, jež někomu vadí. [Dodnes jistým politikům vadí např. návrat sochy maršála Radeckého na Malostranské náměstí či Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí.]

Podobně jako se sochami je tomu i s názvy ulic, nábřeží či náměstí, potažmo známých pražských nádraží. Zatímco na západ od nás jsou názvy beze změn, politicky „přelétaví“ Češi pořád něco přejmenovávají – včetně stanic metra. [Kdo si dnes vzpomene na stanice: „Gottwaldova“, „Mládežnická“, „Družby“, „Kosmonautů“, „Sokolovská“ nebo „Moskevská“?]

Jedna z největších vln přejmenovávání přišla právě v roce 1952. Češi se tehdy loučili nejen s Ježíškem, kterého měl nahradit sovětský Děda Mráz, ale i s pražským „Wilsoňákem“ či „Masaryčkou“.

Jak se dozvídáme z dobového tisku (Mladá fronta, 24. 12. 1952), od 1. 1. 1953 mělo dojít k přejmenování tří nejdůležitějších pražských železničních nádraží: „Praha Wilsonovo nádraží“ se má nově nazývat „Praha hl. nádraží“, „Praha Masarykovo nádraží“ nově ponese název „Praha střed“ a „Praha Denisovo nádraží“ se změní na „Praha-Těšnov“.

[Odstranění jmen amerického prezidenta W. Wilsona a čs. prezidenta T. G. Masaryka bylo součástí třídní ideologie, namířené proti všemu kapitalistickému. A francouzský historik E. Denis, jehož jméno většina lidí vůbec nezná? Ten zase symbolizoval sepětí Čechů a Francouzů jak v 19. století, tak i v dobách masarykovské ČSR. Byl to velký znalec českých dějin a přítel řady významných osobností české vědy a kultury, např. básníka J. Vrchlického, který Denise učil česky.]

Již v předvečer VŘSR [tehdy se ještě říkalo: Říjnová revoluce], 6. 11. 1952, došlo v Praze k jednomu z největších přejmenování náměstí a ulic v dějinách města. Tou hlavní akcí ovšem bylo nahrazení ideologicky nevyhovujícího pojmenování dnešního „Kulaťáku“ v Dejvicích: z „náměstí presidenta dr. E. Beneše“ se nově stalo „náměstí Říjnové revoluce“. [Později k tomu ještě přibyla socha V. I. Lenina, která tu stála až do Listopadu 1989.]

─────

O tom, k jakým změnám v názvech ulic, nábřeží a náměstí došlo v jednotlivých obvodech hlavního města, informuje dne 18. 12. 1952 „Nová Praha“, časopis pražské lidové správy. [Známý a oblíbený deník Pražanů, „Večerní Praha“, začal vycházet až v r. 1955.]. V obvodu Praha 1 došlo k těmto změnám: ul. Kounicova se nově nazývala Gogolova, Masarykovo nábřeží – Smetanovo nábřeží, Smetanovo náměstí – nám. Krasnoarmejců, ul. Šámalova – Hellichova, Švehlův sad (na Petříně) – sad Julia Fučíka. V obvodu Praha 2 bylo přejmenováno Hašlerovo nám. – na Ostrčilovo nám., Tylovo nábřeží (u Národního divadla) – Gottwaldovo nábřeží. V obvodu Praha 3 se Kaizlovy sady přejmenovaly na Hakenovy sady, ul. Vitoldova – Hybešova, Wilsonova třída – třída Vítězného února. V obvodu Praha 5 (Břevnov) dostaly nový název: Junácká ul. – Olega Koševého, ul. Potockého – Pionýrů. Velkého množství změn se dočkal obvod Praha 5 (Dejvice, Bubeneč): ulice Ardenská – Albánská, Arraská – Čínská, Bachmačské nám. – A. V. Suvorova, Belcrediho – Obránců míru, Charlotty Masarykové – Mickiewiczova, Na Marně – Korejská, Na Piavě – J. M. Sverdlova, nám. pres. dr. E. Beneše – nám. Říjnové revoluce (později: VŘSR), Setniny Nazdar – N. A. Někrasova, Terronská – A. A. Ždanova, Tobrucká – Mařákova, Vašátkova – kapitána Nálepky, Verdunská – Thälmannova, Wuchterlova – V. V. Kujbyševa. V obvodu Praha 8 (Kobylisy) dostaly nový název ulice Bořka Dohalského – Zbuzkova a Marxova – Kurta Konráda. V obvodu Praha 11 (Žižkov) došlo k těmto změnám: ul. Jakoubkova – Sabinova, Perštýnovo nám. – nám. Barikád, Příbramova – Na hlídce, Kostkova – Buchovcova, Švihovského – Blahníkova, Tomkova – Čajkovského, Vřesovcova – Strážní. Také v obvodu Praha 12 (Vinohrady) se uskutečnilo několik změn: Dykova – Hviezdoslavova, Jana Masaryka – Makarenkova, Říjnové revoluce – I. P. Pavlova, Scheinerovo nám. – Tylovo nám. V obvodu Praha 13 (Vršovice), kde se to sovětskými názvy jen hemží, nahradila Dukelskou ul. Jakutská. Velké množství změn je spojeno také s typicky dělnickou čtvrtí, jež administrativně tehdy tvořila obvod Praha 16 (Smíchov): Ganglova – Bieblova, Kellerova – Janáčkova, Mozartova – Liebknechtova, Růženy Jesenské – Ostrovského, Štefánikova třída – tř. S. M. Kirova, Tučného – Jindřicha Plachty, U vorového přístavu – Vladislava Vančury, Vančurova – Viktora Huga aj.

Většina těchto nových, komunisty posvěcených, názvů se udržela až do změny režimu v roce 1989. Řada z nich byla v následujících letech znovu přejmenována, nebo se vrátila ke svému původnímu názvu – z doby před rokem 1952. Některá pojmenování nicméně přetrvávají dodnes. Je to zvláštní, ale bohužel tomu tak je. Lidé si jednak nic nepamatují, jednak je jim to jedno. Je to ještě horší než fakt, že zapomínání je přirozeně lidské a nic se s tím nedá dělat.

Za všechny změny, provedené po Listopadu 1989, uvedu alespoň některé: Pionýrů – Patočkova, nám. VŘSR – Vítězné náměstí („Kulaťák“), tř. Obránců míru – Milady Horákové, nábřeží kpt. Jaroše – nábřeží E. Beneše, nám. Krasnoarmejců – Palachovo nám., Leninova – Evropská, Kovpakova – Generála Píky, Thälmannova – Verdunská, A. A. Ždanova – Národní obrany, S. M. Kirova – Štefánikova, Komarovova – Švehlova, Vítězného února – Sokolská, W. Piecka – Korunní atd.

Česká záliba v odstraňování soch a v přejmenovávání ulic a náměstí má celorepublikový rozměr. Setkáme se s ní snad ve všech městech, ba i v menších obcích. Zdá se, že to nikdy neskončí…

●●●

„Stráž lidu“ v čele boje proti „vesnickým boháčům“ a dalším „škůdcům lidu“

Je dobré připomínat si, jaké zlo máme za sebou. Doufejme, že navždy, i když ve vedení našeho státu jsou už zase bývalí komunisté a agenti Státní bezpečnosti. Je užitečné ‒ alespoň kvůli oživení paměti ‒ znovu se začíst do těch neuvěřitelných blábolů, kterými tehdy komunisté „krmili“ obyčejný lid.

„Stráž lidu“ byl tiskový orgán KV KSČ v Olomouci, který vycházel od r. 1945. Zpočátku byl vydáván jako týdeník, později vycházel dvakrát za týden. Jeho šéfredaktorem byl R. Skyba. V r. 1952, kdy u nás vrcholily politické soudní procesy s tzv. třídními nepřáteli, byl častým tématem, o němž se psalo, boj proti tzv. vesnickým boháčům („kulakům“) a také všechno, co souviselo s římskokatolickou církví či skautským hnutím. A čím byli tito „vesničtí boháči“ tak nebezpeční? Údajně bránili zakládání JZD.

[Inu, není boháč jako boháč. Např. Babiš či jeho ministr zemědělství Milek – to je úplně „jiný kafe“. Oba tito soudruzi/pánové jdou zcela opačnou cestou než tito „boháči“ z roku 1952. V porovnání s těmito dvěma to byli jenom obyčejní „troškaři“.]

List olomouckých komunistů dokonce dává návod, jak proti „kulakům“ bojovat. Píše se o tom v článku Správně provedený rozpis – účinný nástroj k omezování a zatlačování vesnických boháčů (Stráž lidu, 9. 2. 1952) [Pokud to někomu připomíná plošnou kontrolu podnikatelů za pomoci Babišova EET, nebude to asi daleko od pravdy.]

„Stráž lidu“ se systematicky věnovala „odhalování“ a trestání „kulaků“ na úrodné Hané. Tak např. v článku Spravedlivé tresty čtverlístku vesnických boháčů z Odrlic za sabotování dodávek (Stráž lidu, 9. 2. 1952) se píše: „…Je jedním z hlavních úkolů komunistů na vesnicích odhalit pravou tvář vesnických boháčů před širokou masou drobných a středních rolníků, mobilizovat malé a střední zemědělce do boje proti třídnímu nepříteli na vesnici a vést je k bdělosti a ostražitosti, aby včas zmařili každý škůdcovský záměr tohoto nepřítele pracujícího lidu a nepřítele míru.“

O trestech pro „vesnické boháče“ informuje tento list po celý rok 1952. Např. v článku Vesničtí boháči Knajbl a Nepustil po zásluze potrestáni (Stráž lidu, 5. 4. 1952): kvůli sabotování výrobních a dodávkových úkolů byl odsouzen Knajbl na 1 rok vězení a pokutu 100 tisíc Kčs, Nepustil k 18 měsícům vězení a pokutě 100 tisíc Kčs. A v článku s názvem Odhalujeme a zneškodňujeme vesnické boháče, sabotéry zásobování našeho pracujícího lidu (Stráž lidu, 12. 4. 1952) se píše o G. Brachtlovi ze Šumvaldu na Šternbersku. Situaci na Bruntálsku se pak ve stejném čísle „Stráže lidu“ věnuje článek Zaktivisovat všechny členy strany pro boj proti vesnickým boháčům.

Informování o „kulacích“ mělo základní cíl: zastrašit malé a střední rolníky, kteří  nebyli ochotni vstupovat do komunistických zemědělských družstev – JZD. V článku Poslední a největší prohra vesnických boháčů Hamerleho a Nesvadby z Dobromilic (Stráž lidu, 17. 5. 1952) se dozvídáme o tom, že Hamerle dostal trest 2 roků vězení a pokutu 20 tisíc Kčs a Nesvadba rovněž dva roky vězení a pokutu 30 tisíc Kčs. Článek Úsovští sabotéři výživy národa (Stráž lidu, 1. 7. 1952) veřejně pranýřuje M. Procházkovou, O. Procházku a také J. Heizla z Úsova. [„Úsovsko“ je označení firmy Babišova ministra zemědělství Milka, jednoho z největších tuzemských příjemců zemědělských dotací. To se to podniká za peníze daňových poplatníků, že ano?!]

Článek s nevinně znějícím názvem Za zlepšení masové politické práce v Široké Nivě (Stráž lidu, 15. 7. 1952) popisuje situaci v JZD Široká Niva (dříve Brentnov) na Bruntálsku, kde se údajně v r. 1945 vetřel do KSČ rolník B. Vaculík, který se pak stal „diktátorem“ na vesnici a v r. 1950 byl dokonce podvodem zvolen předsedou MNV. V tomto článku se uvádí: „Také škůdce Bedřich Vaculík byl odhalen a zneškodněn.“ Na základě zasedání ÚV KSČ ze dne 22. 2. 1951, na němž hovořil K. Gottwald o zrádcovské a škůdcovské činnosti Šlinga, Švermové a ostatních, Gottwald tehdy prohlásil, že „žádnému ze zrádců a škůdců u nás stromy do nebe nenarostly a nenarostou.“ [„Svatá pravda“ z úst nejvyššího komunistického „proroka“. Týká se nepochybně i A. Babiše a jeho fanklubu.]    

V listu nechybí ani informace o trestech, které uložil Státní soud některým členům spotřebního družstva Budoucnost (Stráž lidu, 5. 8. 1952): S. Kořínek (18 let), Z. Havlík (15 let), F. Látal (9 let), F. Hrachovina (13 let), O. Musil (20 let). O „kulakovi“ F. Pospíšilovi se píše v článku Vítězství družstevníků a prohra kulaků v Senici na Hané. (Stráž lidu, 23. 9. 1952) O boji družstevníků proti dalšímu „záškodníkovi“ se dozvídáme z článku Jak JZD Bernartice doplatilo na „odbornou“ činnost vesnického boháče Kříže (Stráž lidu, 3. 10. 1952): vesnický boháč A. Kříž se stal vedoucím družstevní výkrmny a z titulu své funkce rozhodl o vyřazení přetučnělých prasnic z chovu. O jiném vesnickém boháči, J. Matýskovi z Janoušova na Šumpersku, se zase píše v článku Bdělost a ostražitost občanů odhaluje kulaky – křečky našeho zásobování. (Stráž lidu, 17. 10. 1952)

V době, kdy probíhalo ostře sledované soudní přelíčení se skupinou R. Slánského, publikuje „Stráž lidu“ jedním dechem hned dva články, z nichž je cítit odhodlání vypořádat se s třídními nepřáteli lidu: Žádáme nejpřísnější trest pro bandu záškodníků (těmi je myšleno 14 obžalovaných v tomto procesu) a Ani chvíli nepolevit v boji proti vesnickým boháčům. (Stráž lidu, 25. 11. 1952)

O tři dny později otiskuje tento deník na titulní straně celé znění rozsudku nad vedením tzv. protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským, ale i článek nazvaný: Kdo je vesnický boháč Hrubíček v JZD Předmostí na Přerovsku? (Stráž lidu, 28. 11. 1952) Informuje v něm o nutnosti očistit JZD od kulaků; jedním z nich je prý i K. Hrubíček, který vlastní 2 domy a 40 hektarů půdy. [Co by tito soudruzi dnes říkali majetkovým poměrům „velkouzenáře“ a „velkopěstovatele“ řepky olejky ‒ A. Babiše? To by bylo sousto pro třídně uvědomělý tisk! Kampak se na ně hrabe Babišova Mafra?]

 V seriálu, který informuje o vesnických boháčích, pokračoval list i v průběhu roku 1953, kdy se po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda řada JZD v celé ČSR rozpadla.

─────

Aby náš přehled regionálního moravského tisku byl úplný, je třeba uvést ještě dva články z jiného „soudku“. Týkají se sochařských děl místních umělců z Hané. „Stráž lidu“ ze dne 10. 5. 1952 přinesla informaci o tom, že pomník J. V. Stalina v Zábřehu na Moravě z malenínského pískovce vytvořili olomoučtí sochaři O. Peč a V. Hořínek.

[Nejen tento pomník, ale i socha J. V. Stalina v Šumperku stály v těchto městech ještě v 80. letech 20. století. Byli to „nejdéle stojící Stalinové“ u nás – díky ideově pevným soudruhům z OV KSČ. Jinde už tak pevní nebyli. Stalinovo sousoší na Letné bylo vyhozeno do vzduchu v roce 1962. Pouze na Chodově vydržela Stalinova ulice až do r. 1989.]

V té době krajské město Olomouc za Zábřehem i Šumperkem těžce zaostávalo. Z článku Jak vzniká sousoší Lenina a Stalina (Stráž lidu, 19. 12. 1952) se v předvečer 73. narozenin velikého generalissima dozvídáme toto: „Již třetí rok pracuje mladý, nadaný olomoucký sochař Rudolf Doležel na sousoší Lenina a Stalina. Jeho návrh, který v roce 1950 zvítězil mezi dalšími návrhy olomouckých sochařů, prošel mnoha stadii, než vyšel v konečné podobě. (…) A tak v roce 1954 na oslavy narozenin [75 let] J. V. Stalina dostane Olomouc v malenínském pískovci vytesané sousoší deset metrů vysoké a dva a půl metru široké…“ [„Fronta na maso“ z Letenské pláně v Praze to sice nebyla, ale socha to byla „úctyhodná“ – alespoň co se rozměrů týče. Výška pražského sousoší byla 15,5 metru a délka 22 metrů.]

●●●

MF informuje o situaci v ČSR: jednostranně z pozic stalinismu

Deník československých mládežníků „Mladá fronta“ (MF) vycházel rovněž od roku 1945. V mnoha směrech byl ortodoxnější než komunistické „Rudé právo“. MF věrně stála „na stráži“ budování lidově demokratického zřízení včetně třídně pojaté „spravedlnosti“ pro tzv. nepřátele lidu. Pro MF byl typický fanatismus mladých novinářů, často ještě studentů, novinářských elévů, kteří věřili bolševickým nesmyslům, jež vtloukali do hlavy svým čtenářům. Mezi přispěvateli MF najdeme mnohé pozdější „disidenty“, kteří byli v 50. letech 20. století „skalními“ stalinisty, aby postupně „vystřízlivěli“ a později se stali stoupenci „socialismu s lidskou tváří“. Fanatismus a „zaťatost“ jim zůstaly nicméně do konce života.

V článku Za bojové splnění usnesení ÚV ČSM (MF 25. 1. 1952) píše předseda tehdejšího krajského výboru ČSM Gottwaldov [= Zlín] Jakeš [generální tajemník ÚV KSČ v letech 1987-89] o tom, jak tento orgán zajišťuje splnění usnesení ÚV ČSM [= Československý svaz mládeže]. MF ze dne 10. 2. 1952 publikuje také další oficiální dokument: Usnesení strany a vlády o opatřeních ke zvýšení živočišné výroby. Jinými slovy: maso není, ale bude. Až do r. 1953 totiž platil přídělový systém na potraviny a další zboží.

Z článku Tajemník ÚV ČSM L. Lis o své návštěvě v Německé demokratické republice (MF 15. 3. 1952) se dozvídáme o tom, že tento mládežnický funkcionář navštívil spolu s prezidentem republiky K. Gottwaldem NDR [= sovětská zóna okupovaného Německa] a setkal se tam se svým východoněmeckým kolegou E. Honneckerem, pozdějším předsedou komunistické strany – SED. [L. Lis byl po Listopadu 1989 jedním z vlivných činitelů OF, následně ČSSD. V 50. letech patřil ke „skalním“ stalinistům, později byl „polepšeným“ komunistou-disidentem.]

MF dne 16. 3. 1952 otiskla text nové budovatelské písně – Kupředu, zpátky ni krok! Autoři: B. Bobek ‒ J. Seidel. [Tato píseň sloužila až do Listopadu 1989 jako znělka hlavní zpravodajské relace Československého rozhlasu.]

Mládežnický deník si všímal i záležitostí okrajových, ale pro tehdejší dobu příznačných. Tak např. přináší zprávu o tom, že 31. 3. 1952 zemřela v nemocnici ve Vyškově matka prezidenta republiky K. Gottwalda – Marie Letošová, a to ve věku 78 let. (MF 1. 4. 1952) [Gottwald se narodil ve Vyškově v r. 1896 jako nemanželské dítě; jeho matka se později provdala a měla další dvě děti.]

V době vrcholícího třídního boje se psalo o různých věcech. Například nadějný komunistický básník P. Kohout, opěvovatel velikého Stalina a Gottwalda, se v předvečer 1. máje 1952 rozepsal o tomto svátku všech pracujících. V úvodníku s názvem Za krásu jara naší země [inu, poeta se nezapře!] píše: „…K prahu našeho domova přichází teď máj. (…) A První máj vstoupí na Rudé náměstí, aby pozdravil Stalina, generalissima mírové přehlídky, který mu probojoval vítěznou cestu světem…“ (MF 27. 4. 1952) [Fanatický komunista P. Kohout byl v letech 1949-1950 kulturním atašé v Moskvě a v letech 1950-52 šéfredaktorem satirického týdeníku „Dikobraz“, později redaktorem časopisu „Čs. voják“ a pracovníkem Čs. televize. Již v 50. letech patřil ke spolupracovníkům StB: agent č. 3567, krycí jméno „Olek“ (správně má být: Oleg).]

Dne 18. 5. 1952 informuje deník MF o tom, že jedním z nových nositelů státní ceny [Klementa Gottwalda] za rok 1952 byl herec Karel Höger a divadelník Jan Werich. [Prvorepublikový levičák z dvojice V+W a poválečný prominentní člen KSČ J. Werich, který zastával funkci ředitele Divadla satiry (později Divadla ABC), dostal toto ocenění pro ideově nejvěrnější komunisty za svou dvojroli ve dvojdílném filmu „Císařův pekař“ a Pekařův císař“. Tento film byl natočen v r. 1951; dokončovat ho musel politicky „nespolehlivý“ režisér M. Frič. Kolektivisticky pojatý film se stal součástí „zlatého fondu“ čs. filmu, ačkoli se jedná o ideologický škvár nevalné úrovně, jenž využíval Werichovy záliby ve slovních improvizacích a jeho rádoby humor – ve službách komunistické ideologie. Stejně pokleslé bylo i filmové „umění“, které tehdy, v r. 1954, Werich předvedl spolu s dočasně „odstaveným“ komikem V. Burianem ve filmové pohádce „Byl jednou jeden král“.]

Plně v zajetí ideologie je i článek L. Tarantové: Po stopách americké soldatesky v západních Čechách (MF 1. 6. 1952), označující osvobozování západních Čech Američany za řádění „soldatesky“, jakož i dva články o tragédii v jihomoravské vesnici Babice u Moravských Budějovic, v nichž se připomíná 1. výročí této události: článek S. Bártla se nazývá Babice ‒ škola nenávisti a článek J. Flíčka z Babic má titulek Nezapomeneme. (MF 2. 7. 1952) [Jedná se o typicky bolševické přiživování se na neštěstí obyčejných občanů, kteří neviděli do zákulisních intrik tehdejších mocných.]

Za pozornost stojí rovněž článek soudružky J. Houfové, proslulé svými pozdějšími kritickými názory na V. Havla. Jmenuje se: Sovětský hrdina – Pavlík Morozov. (MF 3. 9. 1952) A další novinářský „veterán“ dneška, M. Syruček, který rád rozdává svá komunistická moudra všem lidem okolo sebe, publikuje pod názvem Je třeba znát život soudruha Gottwalda [jen nepíše, zda ten pravdivý, nebo stranickými ideology vyfabulovaný] reportáž o přednáškách Gottwaldova životopisce F. Nečáska. (MF 6. 9. 1952) A jiný známý novinář, Slovák J. Riško, pozdější normalizační ředitel Čs. rozhlasu, nás informuje v článku V Obříství odstranili žábu na prameni o „kulakovi“ M. Bradáčkovi. (MF 13. 9. 1952)

[Také tento novinář chytil včas vítr a „pochopil“, že kulaci jsou to největší nebezpečí pro budování socialismu a komunismu. Jeho omezenost mu vydržela po celou dobu komunistického režimu – až do jeho konce. Další Slovák, který v žoldu Moskvy (v letech 1967-1970 tam působil jako zpravodaj ČTK) napomáhal udržovat vlastizrádný a kolaborantský režim v čele s G. Husákem.]

A ještě dvě krátké, leč zajímavé zprávy. První je o tom, že 3. 10. 1952 obdržel major Emil Zátopek, trojnásobný olympijský vítěz, z rukou armádního generála Dr. A. Čepičky vyznamenání „Řád republiky“. (MF 4. 10. 1952) Druhá zpráva se týká známého „nestora“ komunistické žurnalistiky. Dne 19. 12. 1952 totiž tehdejší ministr školství Z. Nejedlý [známý jako „Rudý děd“] promoval mimo jiné také nového doktora pedagogických věd – soudruha Jaroslava Kojzara. (MF 23. 12. 1952)

Zkrátka: mládežnický deník „Mladá fronta“ publikoval samé „důležité“ informace, bez nichž by lidé jistě nemohli žít…

●●●

V předních řadách obhájců justičních vražd

Je známo, že v roce 1952 vrcholily v tehdejším Československu (ČSR) politicky motivované soudní procesy proti tzv. nepřátelům socialismu. V článku Spravedlivý rozsudek nad pomahači amerických špionů W. N. Oatise (MF 16. 3. 1952) informuje list o tom, že v procesu se skupinou Josefa Pavelky byl ve dnech 13.-15. 3. 1952 vynesen rozsudek trestu smrti. Další článek s názvem Teroristé a vrazi ze zločinecké bandy „Bílá legie“ po zásluze potrestáni (MF 3. 10. 1952) podává zprávu o uložení trestu smrti čtyřem odsouzeným: Michalu Mihokovi, Jánu Rešetkovi, Bohumilu Grúberovi a Františku Bodnárovi. [Mihok byl popraven 20. 1. 1954, Rešetko, Grúber a Bodnár 21. 4. 1953.]

„Mladá fronta“ s nebývalou pečlivostí informuje mládežníky také o dalších soudních procesech, k nimž v průběhu roku 1952 docházelo. V článku Proces s bandou záškodníků našeho zemědělství (MF 24. 4. 1952) a Rozsudek nad agenty „Zelené internacionály“ vynesen (MF 27. 4. 1952) se dozvídáme o procesu, který probíhal ve dnech 23.-26. 4. 1952 a jenž skončil stanovením těchto trestů: Josef Kepka – trest smrti [popraven 11. 10. 1952], Antonín Chloupek  ‒ doživotí, František Topol – doživotí, Dr. Otakar Čapek – doživotí, Vilém Knebort – doživotí, Dr. Vlastimil Klíma – doživotí, Josef Kostohryz – doživotí a Dr. Václav Renč – 25 let vězení.

O tomto procesu se ve stejném čísle MF rozepisuje v článku Neprojdou! redaktor B. Tyleček. Píše: „…Ideologii měli agrárníkům, nacionalistům a fašistům vyrábět zkrachovalí „literáti“ Kostohryz a Renč. Za první republiky vyložení fašisté, vypracovali i nyní vysloveně fašistický program, který si prostřednictvím opata Opaska [1950 odsouzen na doživotí, amnestován 1960], jemuž náš lid už dal spravedlivou „odměnu“ za špionážní rejdy, dali schválit od samotného papeže…“ (MF 27. 4. 1952)

A z podobného „soudku“ je i jiná zpráva tohoto deníku. V článku s příznačným názvem Katoličtí skauti vraždili jako američtí gangsteři (MF 15. 6. 1952) se dozvídáme o procesu s „agenty Vatikánu a teroristickými vrahy“, který proběhl ve dnech 11.-13. 6. 1952 v Brně. Také v tomto případě byli obžalovaní odsouzeni k trestu smrti nebo k mnohaletému vězení: Vlastimil Železný a Alois Pokorný – trest smrti [oba popraveni 18. 12. 1952], Otto Mádr – doživotí, Vladimír Jukl – 25 let, Žofie Langrová – 20 let, Růžena Vacková – 22 let, Václav Razik – 18 let, Marie Vintrová – 17 let, Zdeněk Čačka – 15 let a Stanislav Ledabyl – 14 let. O tomto procesu píše znovu o pár dní později Z. Hamerníková v článku Od zpovědnice ke špionáži. (MF 20. 6. 1952)

V několika článcích z července 1952 se deník „Mladá fronta“ zabývá i soudním procesem s viníky důlního neštěstí v OKD na Ostravsku. Při výbuchu na dole v Doubravě na Karvinsku přišlo o život 24 osob. Článek s názvem Proces proti skupině škůdců a sabotérů v Ostravsko-karvínských dolech (MF 11. 7. 1952) list informuje o soudním přelíčení s 9člennou skupinou obžalovaných (Ing. Václav Žalud, Ing. Josef Herel, Ing. Kliment Pavlů, Ludvík Polák, Alois Carbol, Josef Golka, Alois Petráš, Emerich Lazarský a Josef Stoszek). Článek Spravedlivý trest bandě škůdců a sabotérů v OKD (MF 13. 7. 1952) přináší informaci o rozsudku pro obžalované: V. Žalud i J. Herel – trest smrti, ostatní obžalovaní dostali odstupňované tresty od 3 do 25 let vězení. K procesu se ještě vrací J. Hamerník v článku Škola bdělosti a ostražitosti. (MF 17. 7. 1952) [Jak příznačný dobový slovník tehdejších strážců ideové čistoty strany!]

V centru pozornosti redakce MF byl i proces s R. Slánským a spol., který probíhal před Státním soudem v Praze ve dnech 20.-27. 11. 1952. Deník o soudním přelíčení informuje zevrubně každý den v rozsahu několika tiskových stran – dle stenografických přepisů soudního jednání: První den procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s R. Slánským (MF 21. 11. 1952, str. 1-5), Druhý den… (MF 22. 11. 1952, str. 2-7), Třetí den… (MF 23. 11. 1952, str. 7-13), Třetí den…, Čtvrtý den… (MF 24. 11. 1952, str. 2-8), Čtvrtý den…, Pátý den… (MF 25. 11. 1952, str. 2-7), Pátý den…, Šestý den… (MF 27. 11. 1952, str. 26. 11. 1952, str. 2-8), Sedmý den… (MF27. 11. 1952, str. 2-8) a Rozsudek nad vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským (MF 28. 11. 1952, str. 1). Výsledek soudního přelíčení: 11 trestů smrti a 3 doživotí.

Souběžně s bojem proti „vesnickým boháčům“ i vůči „agentům Vatikánu“ probíhalo neméně nelítostné tažení proti skautům, kteří vadili jak nacistům, tak i komunistům. V říjnu 1952 tento deník zveřejnil tři články, týkající se skautů. Autorkami článku Oprošťujeme výchovu mládeže od škodlivých vlivů skautingu (MF 16. 10. 1952) byly: L. Machačová  ‒ J. Cholínská.

Na tento článek navazuje jiný: Proces s býv[alými] funkcionáři Junáka – profesionálními špiony ve službách CIC. Informuje o soudním přelíčení, které se konalo ve dnech 15.-17. 10. 1952. Obžalovaní skončili s těmito tresty: Dr. Pavel Křivský – doživotí, ostatní odsouzení dostali vysoké tresty odnětí svobody od 8 do 25 let: Karel Forst, Zdeněk Kovařík, Vladimír Bláha, Antonín Celerýn, Václav Pergner a Ing. Jaromír Marek. (MF 18. 10. 1952) Na tento článek navazuje reportáž z procesu s A. Celerýnem z pera již zmíněného M. Syručka, tehdejšího redaktora MF: Skautská ideologie křiví charaktery. (MF 23. 10. 1952)

[A co teprve ta komunistická ideologie? To je desetkrát horší! Kdo něco ví o skautingu, tvrdí, že je to právě naopak. Komunisté, tito zapšklí vyznavači zvrácené ideologie Marxe a Lenina, to ovšem viděli jinak. Tehdy i dnes. Jsou to přece lidé zvláštního ražení!]

Syruček byl zaujat touto problematikou natolik, že o ní napsal ještě jeden článek: Skauting s papežským požehnáním. (MF 9. 11. 1952) [Se vztahem komunistů ke skautingu to bylo podobné jako s těmi komunistickými ministranty, o nichž byla zmínka v jedné z předchozích částí tohoto článku.]

●●●

Než se z nich stali známí „disidenti“…

Pokud budete pozorně listovat jednotlivými čísly deníku MF, narazíte v nich na jména osob, které se po r. 1968 zařadily mezi tzv. disidenty. Jednalo se vesměs o bývalé komunisty, v 50. letech „skalní“ stalinisty, kteří po svém vyloučení či vyškrtnutí z KSČ začali vystupovat jako puncovaní „demokraté“, jimž nikdy nešlo o nic jiného než o „socialismus s lidskou tváří“. Jak to bylo s nimi doopravdy po r. 1948, to nejlépe dokládá právě dobový tisk. Již v Bibli stojí psáno: „Po ovoci poznáte je…“

Ještě do 1. čísla deníku MF stačil Zdeněk Hejzlar [v letech 1945-52 pracovník aparátu ČSM, 1953-55 u PTP, 1968 ředitel Čs. rozhlasu] napsat úvodník s názvem S novým rokem do nové práce pro socialismus a mír. (MF 1. 1. 1952) O pár měsíců později už se tento funkcionář ČSM ocitl mezi podezřelými ze spolupráce se „spikleneckým centrem v čele s R. Slánským“.

V diskusi na konferenci KSČ v prosinci 1952, tedy již po popravě R. Slánského a jeho společníků, zaznělo na Hejzlarovu adresu také toto: „Hejzlar šířil dlouhá léta v ČSM kult fašistické titovské organisace mládeže a naopak isoloval ČSM od leninského Komsomolu. Hejzlar byl šiřitelem trockistické theorie, že osobní život nesouvisí s politickým životem, a morálně rozkládal i vedení ČSM.“ (MF 19. 12. 1952)

A jaké bylo stanovisko jiného pozdějšího „disidenta“, Ladislava Lise, tajemníka ÚV ČSM, k právě skončenému procesu se Slánským? To se dozvídáme z jím formulovaného Poselství československé mládeže Kongresu národů za mír ve Vídni. V něm se píše: „…Američtí imperialisté vysílají do naší vlasti agenty a vrahy, aby rušili naše pokojné budování a udržovali nepřátelskou a zrádcovskou bandu spiklenců v čele se Slánským. Rozdrcením nepřátel míru – zrádných spiklenců – ukázal náš lid, že nemilosrdně zúčtuje s těmi, kdo by se pokoušeli odtrhnout naši republiku od tábora míru, vedeného Sovětským svazem a velikým Stalinem.“ (MF 13. 12. 1952) [Lis byl od r. 1952 předsedou ČSM; této funkce byl o rok později zbaven a v r. 1960 vyloučen z KSČ.]

O politické čistce v tehdejším ČSM nás informuje Zpráva o VII. plenárním zasedání ÚV ČSM. (MF 10. 8. 1952) Na tomto zasedání, jež probíhalo ve dnech 8.-9. 8. 1952, ÚV ČSM zbavil všech funkcí Z. Hejzlara a vyloučil ho z ČSM; spolu s ním byl vyloučen i R. Lebenhart. Přijata byla i rezignace dalších svazáckých funkcionářů: J. Grohmanna, M. Laceka [v období tzv. normalizace zastával funkci generálního ředitele Dopravního podniku hl. m. Prahy], S. Pošusty, F. Vacha; odvolán byl K. Červinka. Řízením sekretariátu ÚV ČSM byl tehdy pověřen L. Lis. Za tajemníky ÚV ČSM byli zvoleni: L. Cibulka, V. Maisner, M. Jakeš (!), jakož i J. Hejna. [M. Jakeš vykonával v letech 1950-52 funkci předsedy Jednotného národního výboru v Gottwaldově, dřívějším i dnešním Zlíně.]

A do třetice ještě jedno jméno, a to pozdějšího spisovatele-disidenta Ivana Klímy. V „Mladé frontě“ publikoval v r. 1952 dva články. První z nich je recenze knihy, jejíž název je uveden v titulku tohoto článku: Nástup – kniha, která pomáhá budovat socialismus. (MF 27. 4. 1952) [Tento román spisovatele Václava Řezáče se dočkal i filmového zpracování; hlavní roli J. Bagára ve filmu ztvárnil slovenský herec L. Chudík. Jednalo se o první Chudíkův film, v němž mluvil česky. Jeho nejslavnější „českou“ rolí je známý doktor Sova v seriálu „Nemocnice na kraji města“, který vznikl o 25 let později. Mezitím si Chudík zahrál generála L. Svobodu v trojdílném filmu „Osvobození“ od režiséra O. Vávry.]

Klíma publikoval v MF ještě jinou recenzi, která se věnuje jedné z knih autora skautské literatury – J. Foglara. Tažení proti skautingu měli tehdy ve svém repertoáru také novináři tohoto listu. O „brakové“ literatuře, k níž autor počítá také časopis „Mladý hlasatel“, se Klíma kriticky vyjadřuje i v souvislosti s knižní tvorbou J. Foglara.  Student Klíma v článku Odhalujeme tajemství Chaty děsu (MF 7. 8. 1952) píše: „Teď ke knihám Foglarovým. Napsal jich mnoho a některé jsou od začátku do konce špatné a hloupé. (…) Snad nejšpatnější knihou Foglarovou, která klesá na úroveň Rodokapsu, je román „Záhada hlavolamu“ a „Stínadla se bouří“. (…) Falešnou romantikou je zcela proniknuta i Foglarova kniha „Hoši od Bobří řeky“.

[Názory tohoto 21letého svazáckého mudrlanta, který byl nacisty (jako Žid) pronásledován podobně jako Foglar, nejlépe dokládají, o jaké morální „giganty“ se tehdy opíral komunistický režim v ČSR. Vždyť i jiný židovský spisovatel, A. Lustig, se po Listopadu 1989 přiznal k tomu, že se na počátku 50. let připojil k signatářům žádostí o trest smrti pro M. Horákovou! U Židů, kteří přežili jen náhodou holocaust, je tento postoj obzvláště nepochopitelný!]

●●●

Naše listování končí…

Rok 1952 byl vskutku historickým „předělem“, v němž vyvrcholily politické soudní procesy u nás. Svou krutostí i rozsahem se v rámci tzv. lidově demokratických zemí zařadilo tehdejší Československo vůbec k nejhorším pronásledovatelům tzv. třídních nepřátel. Nejvyšší byl i počet popravených osob z politických důvodů. Horší to bylo už jen v SSSR a v Číně. K částečnému uvolnění represí došlo teprve po smrti J. V. Stalina a K. Gottwalda (1953). Popravovalo se nicméně dál, i když ne v takovém rozsahu jako dříve. Posledním mužem, který byl popraven z politických důvodů (17. 11. 1960), byl V. Tomek.

Velká část politických vězňů komunistického režimu se dostala podmíněně na svobodu na základě amnestie prezidenta republiky A. Novotného z 9. 5. 1960. Vězení tehdy opustily tisíce osob, nicméně stovky jich zůstávaly za mřížemi dál – někteří až do odpykání celého trestu. Znovu se začalo zavírat z politických důvodů po začátku tzv. normalizace – díky kolaborantskému režimu Slováka G. Husáka.

Historie, jak známo, varuje. Měli bychom si toho být dobře vědomi. Bývaly doby, kdy naši občané pokládali své životy za svobodu a demokracii, za vlast ‒ v boji proti nepřátelům doma i na nejrůznějších válčištích světa. Není nutné, abychom opakovali chyby, jichž jsme se již jednou dopustili. Stačí, když budeme sebevědomými občany, kteří si uvědomují, jakou cenu má život ve svobodné a demokratické vlasti. Nenechme se mýlit „vlastenčením“, před nímž kdysi dávno varoval K. Havlíček Borovský, ze strany různých populistů a nedemokratů! Je to jen jejich falešná politická hra kvůli oklamání voličů.

Sté výročí obnovení české státnosti v rámci Československé republiky (28. 10. 1918) je tou nejlepší příležitostí, abychom si tato fakta uvědomili a jednali v duchu těch nejlepších tradic české státnosti – masarykovské demokracie. Odkaz velkých osobností českých a československých dějin nás k tomu zavazuje.

29. 12. 2017

PhDr. Rostislav Janošík

(V článku byly použity budovatelské plakáty z 1. poloviny 50. let 20. století.)