Svobodné noviny na internetu

Jak bylo sdělovacími prostředky bezprostředně oznámeno veřejnosti a všemu věřící lidu, zemřel v pátek 11. prosince 2015 ve věku 72 let po krátké nemoci v prachatickém hospicu sv. Jana Nepomuka Neumanna českobudějovický emeritní biskup Mons. Jiří Paďour, OFM. Cap. Bylo to v den tzv. čihošťského zázraku. Všichni věřící však dobře věděli, že je nemocný dlouhodobě, a proto také z čela diecéze odstoupil na počátku března. Připomeňme, že se narodil ve Vraclavi (1943), vysvěcen byl v Praze (1975), tajně vstoupil do kapucínského řádu (1978), složil věčné řeholní sliby (1983) a v dubnu 1991 byl zvolen provinciálem kapucínů. Pomocným biskupem pražské arcidiecéze byl jmenován v prosinci 1996, na biskupa pak vysvěcen v pražské katedrále (1997). Biskupem koadjutorem v Českých Budějovicích byl jmenován v únoru 2001 a sídelním biskupem v září 2002.

Pocházel ze starobylého selského rodu a rodiny doktora Paďoura, která byla připravena o veškerý majetek a perzekvována. Za minulého režimu přišel o státní souhlas a do jeho navrácení v roce 1986 vykonával dělnická povolání. Podílel se na obnově kapucínského řádu, působil jako pražský světící biskup. S úctou na něj zavzpomínali spolubratři i kamarádi z herecké profese, neboť v šedesátých letech studoval na Divadelní akademii múzických umění. Po roce 1989 patřil k významným postavám katolické církve.

Českobudějovická katedrála sv. Mikuláše byla zcela zaplněna, mnozí věřící sledovali průběh smuteční bohoslužby a rozloučení u rakve na venkovních monitorech, v TV přenosu pak stanice NOE (19. 12.). Na úvod byl odvysílán záznam z vystoupení otce biskupa Jiřího při velikonočním trideu. Nikdy ve svých promluvách nezapomínal na své rodiče a sourozence. I tentokráte připomněl svého otce, který byl po těžkém úrazu velice nemocný. Byl to zázrak, že se uzdravil. Ale on vždy říkal, že větší zázrak je, když nemocný svůj úděl přijme a unese… Připomenul Osvětim, kde byly 2 miliony mrtvých, toto zlo pak zachvátilo i jiné části světa: Kambodža, Uganda a další… Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného syna. A Kristus se vydal, aniž věděl, že bude popraven. Před tím vzal chléb a víno a udělal z nich tajemství naší víry. Děkuji Ti, Bože, že jsi stvořil vše s láskou, a člověka k obrazu svému, také mne, abych nezacláněl, nepřekážel, abych byl užitečný. Děkuji za lásku svých rodičů, za početí, narození, svátosti křtu, biřmování, kněžství…

Nový českobudějovický biskup Mons. Kročil pak přivítal všechny přítomné věřící, zástupce státních institucí a veřejné správy, spolubratry biskupy a kněze, vzácné hosty ze zahraničí. Všichni přišli v naději a víře. Prosíme Tě, Otče, abys zemřelého přijal jako svého služebníka za vše, co vykonal… Kardinál Duka, který vedl smutečné obřad, poděkoval biskupu Jiřímu a podotkl, že jsme na jedné cestě, ať si to neustále uvědomujeme.

Při bohoslužbě slova zaznělo čtení ze Zjevení „Já, Jan, spatřil jsem svaté město, nový Jeruzalém…“; žalm „Hospodin je mé světlo a má spása“; druhé čtení z listu Pavla ke Korintským „ze tmy ať zazáří světlo, osvítí naše srdce…“ a slova sv. evangelia podle Jana: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí… Já jsem ta cesta, pravda a život…“

Otec biskup Pavel pak na začátku promluvy uvedl, že každá píseň má svůj refrén. Rovněž tak i každý život. Biskup Jiří si jako své heslo zvolil „Dominus Deus magnus est“ – Bůh je velký… Člověk se však od Boha odvrátil, a tak přišel na svět hřích a s ním i smrt… Staré však pominulo… Otec Jiří se rozhodl pro službu Bohu, v domě Otcově žil, až se naplnil jeho život. Boží život však trvá nadále skrze Ježíše. Děkujme Bohu, jak vedl otce Jiřího. Tvář není, co očima vidíme, to je jen nahota těla. Ať Bůh štědře odmění vše, co pro všechny kolem sebe vykonal…

S biskupem Jiřím Paďourem se pak rozloučili i další. Linecký biskup neopomněl připomenout spolupráci s kapitulním vikářem Josefem Kavale, za kterého vlastně započal přeshraniční dialog a spolupráce, která dále pokračovala s biskupy Vlkem a Liškou. Důkazem o tom je i každoroční předávání Betlémského světla z Lince do Budějovic… Herec Klem pak s úctou i humorem zavzpomínal na léta studentská, kdy se jako skvělá parta pasovali na mušketýry. A Jiří byl Aramis a nesl přezdívku Abe, kterou vlastně ve svém duchovním životě naplnil… Při rozloučení za laickou rodinu věřících zazněla část básně Fráni Šrámka „Prosinec“, kterou otec Jiří měl tak rád… Po sněhu půjdu čistém, bílém, hru v srdci zvonkovou. Vánoční země je mým cílem. Až hvězdy vyplovou, tu budu blízko již. A budu ještě blíž, až noční půjdu tmou…

Při rozloučení nad rakví bylo připomenuto, že toto tělo bude uloženo do hrobu, neboť stále platí, že: „Prach jsi a v prach se navrátíš“. Tam na věčnosti uvidíme Boha, svého Stvořitele. Jděme proto cestou jeho syna Ježíše Krista… Rakev s tělem zesnulého pak byla odvezena na městský hřbitov sv. Otylie a uložena do nové hrobky českobudějovických biskupů. Kněze a další smuteční hosty převezlo na hřbitov šest plně obsazených autobusů.

Při této příležitosti jsem si připomenul chvíle posledního rozloučení s biskupem ThDr. Josef Hlouchem v roce 1972, kdy měli policajti a fízlové plnou pohotovost a pro nás bylo zakázáno vydávat propustky k odchodu ze zaměstnání. Takže se šlo k zubaři…

František Růžička, České Budějovice

Biskup Jiří z TV záznamu

Bohoslužba oběti, celebrující kard. Duka

Rozloučení u rakve

Rakev opouští katedrálu Bránou milostrdenství

Průvod ke hrobu na hřbitově

Rakev k uložení do hrobky