Svobodné noviny na internetu

Nejsem Charlie - porozumět arabskému světu
Arabskému světu a islámu pravděpodobně nelze porozumět bez znalosti přírodního prostředí a dlouhé historie lidí z chudých polopouštních území, a to dávno před vznikem islámu. Kromě svědectví archeologie máme o životě lidí z pouště kupodivu celou řadu písemných materiálů, i když se např. jako ve staré egyptské literatuře jedná spíš jenom o zmínky.

více http://www.armadninoviny.cz/nejsem-charlie-porozumet-arabskemu-svetu-cast-1-.html
V tomto prostředí vzniká instituce kmenových válek, které se podobají indiánským kmenovým válkám, jejichž hlavním cílem je rovněž udržet rovnováhu mezi zdroji potravy a velikostí populace. Zároveň je však nutné udržet si určitou, často poměrně rozvinutou kulturu. Dochází proto k ritualizaci násilí. Válka je nejenom správná, ale dokonce žádoucí a to i pohledu místního náboženství. Musí však mít určitá pravidla. V jiných zemích (viz dále) jako je rovníková Afrika se však válka o zdroje často řešila prostým vybíjením jiného kmene během nekontrolovaného výbuchu kmenového násilí.
-
Celá tato úvaha je nepříjemná, ale nejspíš nutná. Ocitáme-li se v období klimatických změn, pak se podle všech studií zákonitě projeví právě v té Africe, kde je historická paměť kmenových válek a násilí živá a jak ukazují konflikty a genocidy posledních let, dá se snadno aktivovat.

1. říjen 2010 ... Cílek: Češi jsou popisováni jako národ, který vždy svou zemi prociťoval ..... Po válce dochází k odsunu německého obyvatelstva z pohraničí, vznikají velká .... Takže: vnitřní Sudety je oblast, ze které odešli lidé, a ti noví se ještě ...

Objevují se také názory, že až u nás vypuknou nepokoje, nebude to samet jako v roce 1989, ale dojde na krev. Sdílíte podobné obavy?
S tou krví, obávám se, je to velice přesné. Opřu to o dva autory. Prvním byl Wilhelm Reich, psycholog, žák Freuda, který počátkem třicátých let prováděl psychoanalýzu. A protože to byl socialista, prováděl ji u německých dělníků. A zjistil, to bylo ještě před Hitlerem, že ty jejich sny, touhy a to, co oni chtějí, mělo podobné rysy tomu Hitlerovi, o kterém ještě oni nevěděli, že přichází. Lidé mívají pocit, že se objeví nějaký tyran nebo manipulátor jako Hitler, který ten národ jakoby poblázní. Ve skutečnosti to ale je tak, že naopak masy si vytvoří určitou potřebu v takové figuře, a ta potřeba buďto je, nebo není naplněna. A pak dojde k procesu, který nakonec ty masy většinou mrzí.

Druhým zajímavým pramenem je francouzský historik Alain Corbin. Vydal knížku, která se jmenuje Vesnice lidojedů. Jde o vesnici Hautefaye, v níž došlo koncem 19. století k tomu, že na trhu byl nařčen mladý šlechtic, že volá „Ať žije republika“, a tím podkopává císařství. A místní lidé ho na tom veřejném trhu dvě hodiny mlátili, vodili ho z místa na místo a pak ho ještě živého uvrhli na hranici a upálili. Od té doby to je bráno jako jedna ze základních studií toho, co dělají davy v okamžiku, kdy se objeví fámy. V okamžiku strachu si všech těch dvacet nebo jedenadvacet hlavních viníků, a byli to naprosto vážené osobnosti, myslelo, že to dělají pro stát, tohle pomalé zabíjení, tu úplně křížovou cestu toho člověka. Ale Corbin jde ještě do minulosti a ukazuje, že o něčem podobném, tedy o zabíjení nepřátel, se mluvilo o deset let dříve, než se to stalo, ale nikdo to tehdy nemyslel vážně.
Teď se nezávazně mluví o krvi, o zabíjení, nikdo to nemyslí vážně, ale během let dojde k tomu, že tohle násilí, které se pomalu vynořuje z hlubin davu, se buď rozpustí, nebo propukne. To teď nevíme. Češi jsou relativně kultivovaný národ a nemají rádi násilí. Proto je tady reálná šance, že to nemusí dospět do takové síly. Ale teď jsem viděl v anglických novinách zajímavý titulek se slovem „youthquake“ jako „earthquake“, tedy „mladotřesení“ jako „zemětřesení“. Ti mladí jsou teď víc individualističtí a odchováni na drsných počítačových hrách. Nebezpečí toho násilí, té krve je proto mnohem citelnější než v roce 1989. Ale tehdy se do čela záhy postavili disidenti a veřejnost za nimi šla. Kdežto nyní to vypadá, že není nikdo, kdo by nespokojené vedl. Nebo jsou možné masové protesty bez vůdčích osobností, za nimiž by lidé šli?

V určitém okamžiku přeskočí jiskra sociálního vzdoru. Ta proběhne společností díky internetu a sms-kám doopravdy jako požár, jako vlna. Najednou se objeví lidé, kteří jenom tím, že demonstraci svolají, nebo budou nucení říct „Tak jsme se tu sešli proto a proto“, se vlastně z ničeho nic octnou v nějakém vůdčím postavení. A je tady ještě další faktor. My vnímáme v podstatě mediální realitu. Ale když mluvím s mladými lidmi, tak je jich čím dál víc, kteří mají školu v zahraničí a já nevím co ještě. Z toho plyne, že okolo nás chodí poměrně velké množství chytrých, odhodlaných a energických lidí. Jenom že se až dosud soustřeďují na rodinu, na vydělávání peněz nebo na své koníčky, a tak nejsou vidět, nemají takovou historii. Kde my hledáme vůdce? Jen mezi nějakými politiky, maximálně nějakými profesory. Ale doopravdy tu je pár procent lidí, kteří jsou schopní v okamžiku krize nebo nějakém dějinném momentu zasáhnout.
dávno varoval Povstanou a poteče krev - 5. 1. 2012
Češi bývají považováni za národ, který hned tak něco nedostane do ulic. Právě proto filosof, klimatolog a zároveň ředitel Geologického ústavu AV ČR Václav Cílek poukazuje na Rusy, o nichž se tvrdí, že jsou ještě apatičtější. Stačily ale jedny nepovedené volby a ruská města zaplnily desetitisíce demonstrantů. I proto filosof očekává, že nepokoje, a to sociální, propuknou v příštím roce i u nás.

Přímý účastník 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě Jiří Wolf, politický vězeň, který odseděl 9,5 roku, vzpomíná bez jakékoliv cenzury na tento bolševický podvod, který pokračuje do dnešního dne a hodiny!

Letošní 25. výročí takzvané „Sametové revoluce“ je ideálním okamžikem, kdy z této události definitivně strhnout bahno mýtů, legend a báchorek, z něhož porevoluční garnitura uplácala golema „jediné a nedotknutelné oficiální pravdy“. Tomuto účelu nemůže lépe posloužit žádný jiný materiál než opětovně vydaná, s originálním strojopisem porovnaná a opravená Analýza 17. listopadu 1989 od Miroslava Dolejšího.

Disident a politický vězeň Jiří Wolf čtenáře seznamuje s odvrácenou tváří „Charty vyvolených“ i samotného Václava Havla: alkoholismus, obžerství, systematické rozkrádání peněz určených pro vězně, zákeřnost, amorálnost, spolupráce s StB – to je druhá tvář slavné Charty 77, o které se povinně mlčí - více o knize vydavatel: http://guidemedia.cz
http://guidemedia.cz/item/analyza-17-listopadu-1989
http://guidemedia.cz/o-nas/

Tak pěkně po pořádku. V. Klaus se narodil za války (1941) v Praze, i když rodina pochází z Haliče a jak už to bývá, ve vhodnou dobu si změnila jméno z Pružinskyj na Klaus. Vždyť na to má každý právo. Dá se říct, že V. Klaus pochází z komunistické rodiny. Oba rodiče byli a zůstali členy matičky státostrany. Podobně je to i u jeho manželky Lívie, rozené Mištinové, která pochází z Oravy na Slovensku a div se světe, i paní Lívie má stejné ultra-komunistické rodinné zázemí….V. Klaus se opakovaně hlásil do KSČ, ale měl tu nevídanou smůlu, komunisté jeho žádost opakovaně zamítli…

Je známo, že V. Klaus byl vzorným pionýrem a jako jediný z třídy si pořídil hedvábný pionýrský šátek… Po ukončení vysoce prominentní VŠE v Praze, fakulty zahraničního obchodu, kde se seznamuje s budoucí manželkou Lívií, nastupuje aspiranturu v Ekonomickém ústavu ČSAV. To bylo tehdy určeno jen těm nejvybranějším z nejvybranějších komunistických nebo špionážních kádrů elitní tzv. vědecko-technické rozvědky, řízené přímo ruskými tajnými službami KGB nebo GRU. Václava Klause CSc. práce, opěvující údajně socialismus a RVHP, se bohužel z knihovny VŠE ztratila po listopadu 1989…I přes neúspěch se vstupováním do KSČ stane se V. Klaus nomenklaturním kádrem KSČ v Praze. Pak teprve může absolvovat dlouhodobé studijní pobyty v kapitalistickém zahraničí, například v Itálii a později dokonce v USA… Do roku 1971 je V. Klaus v EÚ ČSAV… Celkem včas, už v roce 1987, nastupuje V. Klaus do známého „prognosťáku“, kde se předsedovi okupantské prosovětské vlády, Lubomíru Štrougalovi, podařilo shromáždit další nomenklaturní kádry, a to až do úrovně ÚV KSČ… Není zde prostor na pikantní historky, jako jsou třeba spekulace o sexuální orientaci Václava Klause, ale alespoň jednu, jak se například opatrný a duchem malý Václav Klaus bál podepsat dokonce i zcela neškodnou petici „Několik vět“, a to v době, kdy bylo díky rychlému vývoji v SSSR všem jasné, že žádné sankce za to nehrozí. Zde V. Klaus potkává svého dvojníka, elitního agenta KGB a StB, Karla Kochera, který byl v USA odsouzen za špionáž…Na první pohled zajímavá a veselá společnost.
račte si dočíst - třeba na http://media.memy.cz/2012/03/havel-klaus-a-ladislav-andrey/

Lubomír Štrougal Paměti a úvahy - toto potvrzuje!
Dospěl jsem k názoru, že vývoj v zemi je politicky nezvládnutelný, že spěje ke kritickému bodu, tedy k politické porážce. Svůj postoj, své názory jsem sdělil jediné osobě - prezidentu republiky dr. Gustávu Husákovi. Prezident mé kritické názory na celkový vývoj v republice znal - během dvacetileté spolupráce jsem své názory před ním netajil. Prezident mou rezignaci
neschvaloval, ale jsem přesvědčen - oba dva jsme se velmi dobře znali a žádná přetvářka nepřicházela v úvahu - že beznadějný vývoj odhadoval obdobně jako já. Jen mi jej výslovně nepotvrdil. Loučil jsem se na Pražském hradě s člověkem, který mně na závěr řekl: „… nevím, co bude zítra."
Odstoupil jsem ze státních i stranických funkcí s pevným přesvědčením,
že odcházím a nikdy se žádným způsobem veřejného života nezúčastním. Jen jsem si předsevzal ve vhodný čas promluvit o tom, čeho jsem byl svědkem, a ozřejmit, jak jsem přistupoval k zásadním politickým či ekonomickým rozhodnutím v letech 1949-1988, kdy jsem pracoval v
Jihočeském kraji a zvláště v centrálních státních a stranických orgánech. To se snažím sdělit na několika stránkách této knížky. Případného čtenáře neobtěžuji ideologickými výklady ani rozsáhlými politickými či státoprávními esejemi. V této etapě politického ovzduší v naší zemi by to bylo mlácením prázdné slámy. Vše ostatní, co jsem zde v zájmu dodržení osobních, ba i společenských mantinelů nenapsal - i politik má právo na určité soukromí týkající se přátel a zvláště opozičních protivníků - si ponechám na přemýšlení, osobní sebezpytování, až bolestné přiznávání i velkorysé odpouštění v krásných Jizerkách. Je paradoxem, jak život někdy dovede v politice připravit neočekávané situace, změny, jak zastihuje celé státní, politické garnitury zcela nepřipravené přijímat v nové situaci vhodná
rozhodnutí, potřebná pro zemi i pro partnery. Když se politické a státní vedení v této zemi nerozhodlo v padesátých letech opustit politický, ekonomický model socialismu uplatněný ve „velké zemi", pak základní šanci pro uplatnění československé cesty k nové společnosti nabízel rok 1968.
přesně toto tvrdí Miroslav Dolejší a analyzuje dr.B.Kobliha a pan Malý?
https://www.kscm.cz/data/KSCM_pictures/Pameti_a_uvahy_strougal.pdf

ČSFR očima exilového ekonoma
Celou knihu si můžete přečíst po kliknutí na přebal
http://nazory.ihned.cz/c1-62916300-milan-zeleny-csfr-ocima-exiloveho-ekonoma
http://milanzeleny.com/cs-CZ//stranky/1/-/0/129/obsah-knihy-csfr-ocima-exiloveho
Československo - má láska


Na těchto stránkách jsem se s čtenáři dělil o své úvahy, názory a touhy. Dopustil jsem se malé a tedy odpustitelné, či jak v USA říkáme:"bílé" lži. Nevyznal jsem se ze svých pravých motivů, nevyznal jsem se ze své lásky. Po čtvrt století nepřítomnosti není pro muže - exulanta zcela jednoduché vyznávat lásku ženě svého mládí, natož pak zemi svého mládí. Navíc, profesoři (a ekonomové k tomu) tak nějak lásku vyznávají.



Československo je má láska. Nikdy jsem nechtěl odejít. Nikdy jsem necítil trpkost. Nikdy jsem nechtěl nic dostat či brát, ale jen dávat. Je mi dobře, když vidím, že se život navrací do ulic Prahy. Jsem vděčen i cizincům, kteří nám ukazují, že je možné si sednout na chodník, že je možné začít rozhovor s neznámým člověkem, že i z ulic je možné udělat část našich domovů. Vzrušuje mne, když zaslechnu v té cizojazyčné směsici létat i česká slova: někteří z nás přece jen nezůstali doma, někteří neusedli k televizorům, a mnozí, snad po velmi dlouhé době, dokonce neodjeli do ústraní a izolace svých chat a chatek.



Začínají mi imponovat muži, kteří se již nyní chovají korektně a slušně, kteří nelžou, dívají se přímo do očí a nestydí se za úsměv. Milují ženy, které se dokáží učinit krásnými nejen pro sebe, či pro jiného muže, ale i pro Prahu, pro bytí samé, pro radost ze života. Jsem rád, že se úsměv pro mnohé z nás stává novým a významným platidlem, valutou jistě nejcennější a zcela konvertibilní.

Poznal jsem i lidi, kteří odvozují svou radost a uspokojení z radosti od uspokojení druhých. Jen tak, bez všimného a bez příslibu. Poznal jsem dokonce ředitele podniků, kterým leží na srdci jen kvalita a smysluplnost jejich služby veřejnosti. Poznal jsem zemědělce, kteří odvozují své pracovní uspokojení ze zvyšování prosperity druhých lidí. Viděl jsem v akci muže i ženy činu. Objevil jsem tím, že disidentství symbolů, metafor a slov bylo a je u nás daleko převáženo disidentstvím práce a činů. Zjistil jsem, že vzpírat se pravidlům cenzury není ani odvážnější ani obdivuhodnější než vzpírat se stejně tupým pravidlům omezujícím hospodaření, podnikání a práci. Potkal jsem stovky lidí, kteří se vzepřeli svými činy, ne pouze svými slovy. Vybudovali něco konkrétního, vystavěli něco víc než pouhá slůvka. Pochopil jsem, že dát tisícům práci, je odvážnější, než vzít jednomu džob. Disident, který pod kamufláží nové závodní kuchyně vystavěl laboratoř na výrobu léčiv, je pro mě trochu jiným hrdinou než ten, který napsal A, ale četlo se to jako B.
a o Klausovi?
Prof. Milan Zeleny
Graduate School of Business
Fordham University at Lincoln Center
113 West 60th Street
New York, NY 10023-7484, USA

Opravdu, lze lidem namluvit všechno?

Ne, nikdy ne! Všechny lidi nelze vždycky obalamutit! Lidé se nakonec vždy dopídí skutečnosti!

A to ani nemluvíme o tom, jaké slovní a větní konstrukce dovede splétat český prezident, který za pomoci mezinárodních živlů si hraje na světového státníka a filozofa, a pravidelně inkasuje za to svůj žold.

Prof. Dr. Ing. Libor Brom

Petr Běhounek Zeman agent StB: www.upn.gov.sk
datum: 31.1.1984, Druh svazku: S Reg. č.: 27296, Krycí jméno: MAN, Jméno, příjmení, Datum nar.: Ing. ZEMAN Miloš 28.9.1944, u koho se svazek nachází: II-5.1, Podpis oper.prac.: TYL, Převedeno do jiného svazku 14.XI.1989, Uloženo do archivu: Zničeno 5.XII.1989

V americkém časopise Santa Barbara News-Press se objevil článek s titulem „Dark secret of the new EU president Vaclav Klaus“. Story podepsal jakýsi Robert Eringer. Tvrdí se o něm, že v letech 1993–2003 prý pracoval pro americkou CIA jako investigator (vyšetřovatel).
Podle Eringera měla Klause roku 1962 naverbovat StB (krycí jméno „Vodička“), aby donášel na své spolužáky z VŠE. Dva lidé z jeho nejbližšího okruhu prý byli kvůli svým neloajálním postojům vůči KSČ ze studia vyloučeni. Bývalý vyšetřovatel CIA ovšem neuvádí žádná jména. Klaus měl poté udávat lidi politicky aktivní za „pražského jara“ 1968. Není však známo, že by se v tehdejších událostech nějak transparentně angažoval. Zhruba v půli 70. let měl z týchž důvodů infiltrovat disidentské kruhy v bývalé ČSSR.
V té době (1975–90) jsem sám pracoval jako korespondent západoberlínského vysílače SFB pod vedením šéfredaktora vysílání „Ost-West-Journal“ Erharda Jacoba. Našima rukama procházely stovky více či méně důvěrných zpráv z ČSSR. Objevovaly se desítky známých i neznámých osob. Ani já, ani Jacob jsme na jméno „Václav Klaus“ nikdy nenarazili. Sovětský KGB měl naverbovat Klause začátkem 80. let v operaci „Past na krysy“. Úlohou Klause údajně bylo udržovat kontakty s disidentským hnutím a navázat úzké styky s Václavem Havlem. V době, kdy jsem pracoval pro britskou zpravodajskou službu MI6 (1981–89) jako poručík (2nd Lieutenant) v Západním Berlíně, sledovali jsme veškeré sovětské výzvědné operace 24 hodin denně. V tomto ohledu byli Britové velmi důkladní. Žádná sovětská operace řízená moskevským KGB pod krycím jménem „Past na krysy“ neexistuje. Havel i Klaus shodně tvrdí, že se poprvé viděli až při vzniku Občanského fóra v roce 1989. Předtím se vůbec neznali.
Ani o nějakém svazku z roku 1962 pod krycím jménem „Vodička“ není nic známo. V Cibulkových seznamech spolupracovníků StB nefiguruje ani Václav Klaus, ani „Vodička“. Byly objeveny pouze dva svazky – „Kluk“ a „Rek“. První byl založen v únoru 1984 a ukončen roku 1986. Druhý byl založen až v dubnu 1988. Po roce 1989 mizí a obsah obou dokumentů zůstává záhadou …
Podívejme se však na Václava Klause z jiného úhlu pohledu. V letech 1958–63 studuje s úspěchem na VŠE zahraniční obchod. StB sice o něho zájem mít mohla, ale pod krycím jménem „Vodička“ nelze nic nalézt. V roce 1966 absolvuje studijní stáž v Itálii a 1969 v USA. Teoreticky by mohl navázat kontakty s americkou CIA — nejpozději roku 1969. Ledascos by tomu nasvědčovalo: Doba po 21. srpnu 1968 byla dobou masové emigrace. Kdo mohl, ten utekl na západ od „železné opony“. U Klause to bylo naopak. Ačkoli by mohl zůstat v USA, vrací se. Bezvadně ovládá odbornou angličtinu. Několikrát se pokoušel vstoupit do KSČ, avšak pokaždé bez úspěchu. Pražských bolševiků se zmocnila podvědomá předtucha, že onen kandidát žádným komunistou není, aniž by měli tušení o případné spolupráci se CIA. V roce 1984 se v komunistické kontrarozvědce vykonstruovalo podezření a začala ho sledovat. V letech 1984–86 byl Státní bezpečností pravidelně monitorován. Hlídali ho. Nevěřili mu. Proč by monitorovali též jeho ženu a nakonec se jim vloupali i do bytu, kdyby v něm měli spolehlivého agenta, jak tvrdí Robert Eringer?
Při vynikajících znalostech odborné angličtiny (kde by je nabral, kdyby intenzívně nekontaktoval Američany?), ekonomického vzdělání, relativní mlčenlivosti a nadání se rychle a samostatně orientovat by mohl být ideálním agentem CIA. Tato hypotéza mi připadá daleko pravděpodobnější než podivná story v Santa Barbara News-Press, která je plná legend a vzájemně si protiřečících argumentů. Naši západní spojenci by nikdy netolerovali českého předsedu vlády, nebo dokonce prezidenta republiky, jenž by byl zatížen spoluprací s StB, anebo dokonce se sovětským KGB.

Pane Pecino máte bohužel velikou pravdu.