Svobodné noviny na internetu

Pronásledování lidí za politické názory je projevem slabosti mocných. Kdo si neumí podporu veřejnosti získat po dobrém, zkouší to po zlém. Režimy se mění, ale nutkání moci kriminalizovat oponenty nikoli. Co se rovněž nemění, je nevelké, ale konstantní promile politických rebelů, které demokracie, ať už lidová, anebo liberální, potřebuje, jak se říká, jako prase drbání. A ještě něco se nemění, kam náš pohled do historie dosáhne: Je to zbabělé mlčení těch, kteří jsou politickými procesy zastrašeni, a škodolibá radost kolaborantů s režimem, kteří si v politických procesech libují.

Po dvou měsících na útěku před Fialovou spravedlností někdo nabonzoval Slávka Popelku. Policie ho zadržela a dopravila do basy, kam byl na dva měsíce odsouzen za to, že porušil soudní zákaz vstoupit na území Prahy. Pražanům byl Jaroslav Popelka nebezpečný tím, že podněcoval k odstranění ukrajinské vlajky z Národního muzea, za což mu byl vyměřen čtyřměsíční podmíněný trest.

Slánek Popelka je osmašedesátiletý vystudovaný teolog a novinář, který se nebojí veřejně protestovat, když je přesvědčen, že to doba žádá a politici zasluhují. Činil tak za Husáka, kdy byl za kritiku režimu šestkrát uvězněn, a činí tak i za Fialy, kdy je ve vězení poprvé, ale s ohledem na represivní charakter liberální demokracie určitě ne naposledy. Nesdílí totiž myšlenku, že jedinou přípustnou formou demokracie je ta parlamentní, zastupitelská. Svůj náhled, jak se bránit, když se zastupitelskou demokracií zaštiťuje politická mafie, vysvětlil Slávek Popelka takto:

„Shromažďujme se vždy v neděli na centrálních náměstích našich měst. Až nás bude dostatečný počet, zvolme si nového prezidenta a svěřme mi silné pravomoci včetně té jmenovat ministry a řídit vládu. Toto není v rozporu s tradicí evropské demokracie. V jedné z jejích kolébek, ve starověkém Římě v dobách republiky, bývalo pravidlem, když hrozilo nebezpečí, svěřit moc do rukou jednoho člověka. Staří Římané dobře věděli, že než by se v senátu demokraticky dohodli na způsobu obrany, barbaři by už dávno plenili město. Obrazně se dá říci, že ani zemi plení barbaři již dlouho…“ Konstatuje Slávek Popelka.

Demokraté rádi citují prvního československého prezidenta Masaryka, že demokracie je diskuse. To jim ale nebrání stanovit četné výjimky, o čem se nediskutuje. Diskuse o ukrajinských praporech je pak rovnou trestná. Slávek Popelka ovšem není sám, komu se debata na toto téma jeví potřebná. Ukrajina není pouze obětí agrese, ale je rovněž agresorem vůči vlastním občanům, kteří se nesmířili s politickým převratem v roce 2014. Diskuse o vyvěšování ukrajinských praporů by měla zohlednit, že na Ukrajině jsou porušována politická a lidská práva, [jakož] i práva národnostních menšin. Také je to stát proslulý korupcí. A konečně ukrajinský režim se hlásí k nacistickému dědictví a za národní hrdiny považuje pachatele zločinů proti lidskosti.

Za vrchol nevkusu a pohrdání historií lze pak ukrajinskou vlajku na Národním muzeu považovat i proto, že to byli v srpnu 1968 i ruští Ukrajinci, respektive ukrajinští Rusové, kdo rozstříleli fasádu této budovy. Zde hledejme vysvětlení, proč na protivládní demonstraci lidé skandovali: „Sundejte ten hadr!“ Nicméně bez ohledu na výsledek hypotetického sporu o ukrajinský prapor vévodící Václavskému náměstí je odsouzení Jaroslava Popelky varovným znamením zpolitizované justice.

Politické procesy jsou dvousečným mečem. V roce 2012 byl za vlády Petra Nečase uvězněn řidič autobusu Roman Smetana, který na volební plakáty maloval politikům tykadla. Ke sto dnům vězení ho odsoudila Markéta Langerová, manželka exministra ODS Ivana Langera. Byl to začátek volného pádu občanských demokratů, které politický vězeň Smetana dokonale zesměšnil. Petr Fiala nyní riskuje, že si hodně lidí řekne: Tohle by se za Babiše stát nemohlo. Slávek Popelka, stejně jako Roman Smetana nikomu neublížil a na rozdíl od něj ani nic nepoškodil. Pouze nemlčel. Je ideálním kandidátem na cenu za občanskou statečnost.

Ivan Hoffman

(www.pravyprostor.net, 1. 10. 2024)

─────          

V naší politice chybí morálně nezpochybnitelné osobnosti

Nejdříve jsem se domníval, že bude stačit, když i pro čtenáře SN převezmeme článek zkušeného novináře I. Hoffmana, jehož texty čtu mnoho let s velkým potěšením, jen tak – bez komentáře. Až pak jsem si uvědomil naléhavost Hoffmanových slov v právě probíhající vládní krizi, o níž V. Klaus st. tvrdí, že žádnou krizí není. K tomu jako historik musím poznamenat: Odchází-li i méně důležitý člen vládní koalice, jedná se o krizi, byť to budeme označovat jakkoliv. Tato „malá“ krize skončí s nejmenšími možnými následky: nikoli pádem vlády, nýbrž její pouhou rekonstrukcí.

Bývalý disident a politický aktivista Jaroslav Popelka (*1956), který pochází podobně jako já ze Zlínského kraje, se zapojil do odporu proti komunistickému režimu teprve v posledních dvou letech jeho existence (1988-89). V krátkém čase byl odsouzen a uvězněn celkem pětkrát kvůli tzv. přečinu proti veřejnému pořádku. Zkrátka: kvůli „rebelování“ vůči všem těm nespravedlnostem, kterých se tento režim dopouštěl na bezbranných občanech.

Po změně režimu Popelka nejen vystudoval teologii a žurnalistiku v Olomouci, nýbrž se aktivně zapojil do nejrůznějších akcí, které přinášel nový režim. Popelka byl a zůstal nonkonformistou par excellence. Někteří koryfejové polistopadového režimu (B. Pečinka, B. Doležal) by sice z něho rádi udělali člověka názorově zmateného, ale v tom právě vězí jeho „originalita“: jde si za svým a neváhá kvůli svým názorům přinášet i oběti.

Jak uvádí I. Hoffman, podobnost mezi osudem S. Popelky a R. Smetany je víc než zřejmá. Oba se postavili proti svévoli režimu, který tehdy (2012) i dnes (2024) představuje někdejší zmrtvýchvstalá ODS, strana „tunelářů“ a „kmotrů“. Tenkrát v jejím čele stál trapný „podpantoflák“ P. Nečas, jehož řídila někdejší kantýnská, kterou si pak vzal za manželku. Nyní stojí v jejím čele obdobná „onuce“, ochotná sloužit komukoliv a řídit se pokyny odkudkoliv. Že to nemůže s tímto státem dopadnout dobře, je jasné na první pohled. Nečas skončil v čele vlády po zatýkání na Úřadu vlády v roce 2013. Jak skončí P. Fiala, na to si budeme muset teprve počkat. Již teď je zřejmé, že jeho konec nebude hezký.

Slávek Popelka našemu novému režimu vadil a stále vadí. Přesněji: začal mu vadit nikoli v „divokých devadesátkách“, kdy se v rámci demokracie a svobody slova dalo podnikat cokoliv, ale teprve v posledním desetiletí, počínaje rokem 2012, kdy se stal signatářem tzv. Holešovské výzvy.

V tomto dokumentu S. Popelka reagoval na politiku vlády P. Nečase některými kategorickými požadavky, např. tím na demisi Nečasovy vlády, za zahájení příprav spravedlivých a demokratických voleb, uzákonění referenda, zastavení církevních restitucí, jakož i na abdikaci prezidenta republiky V. Klause. To byl – z pohledu této „kmotrovské“ a „tunelářské“ strany ‒ útok na samu podstatu této strany. Klaus i jeho „pohrobci“ v momentě ohrožení začali táhnout za jeden provaz. Hodně to připomíná dnešní „jednotu strany a lidu“, jakou v současné vládní krizi představují strany „Čtyřkoalice“ (již bez Pirátů): dokonce jim už nevadí ani O. Richterová ve vedení Poslanecké sněmovny.

Mnohokrát jsem ve svých článcích konstatoval, že v posledních deseti letech se již pohybujeme mimo mantinely polistopadového režimu. Nejspolehlivějším znakem tohoto odklonu od klasického režimu zastupitelské demokracie a právního státu je vznik a uplatnění tzv. politických projektů typu „Věci veřejné“ „Úsvit přímé demokracie“, SPD a ANO 2011.

Pomalu si zvykáme na režim „neliberální demokracie“, kterému se za vlády P. Fialy neobyčejně daří. Navenek to vypadá, jako bychom se vrátili do časů před rokem 1989: jen místo soudruha G. Husáka tady máme soudruha P. Fialu. Rozdíl v tom není žádný: papaláš jako papaláš. Vládnou nám neosobnosti, lidé z druhého suterénu politiky se slovníkem štamgastů hospody 5. cenové skupiny. Až tak daleko jsme to dopracovali 35 let od památného Listopadu 1989!

Kdyby mně v roce 1990, kdy u nás začínalo krátké, leč velmi intenzivní období absolutní svobody slova (skončilo to volbami v červnu 1990), o které si dnes můžeme nechat jen zdát, někdo tehdy řekl, že se do čela státu proderou taková individua, jako je patologický lhář a politický podvodník P. Fiala, hloupá a namyšlená fiflena MPA či pologramotný vesnický pasáček M. Jurečka nebo grázl s vykulenýma očima z Kolína, nikdy bych tomu neuvěřil.

Tuto realitu tady dnes máme a nevíme si s ní – jako občané a voliči – rady. Ostatně – ani tato neschopná vláda, která nás zadlužuje na desítky let dopředu, už neví, kudy kam. Málem nás zatáhla do války dvou postsovětských republik a teď zjišťuje, že nemá peníze na nic. Kdyby byl P. Fiala chlap, buď by se zastřelil, nebo okamžitě podal demisi. Ale protože to chlap není, bude dál dřepět ve Strakovce, blábolit nesmysly a mlátit prázdnou slámu, aby to nějak doklepal do konce svého mandátu. Tak špatnou vládu jsme tady neměli od roku 1918. I ti komunisté vládli líp.

Již jsem o tom párkrát psal, ale není od věci to připomenout. Je doopravdy ostudou nás všech, že ve vládě a v parlamentu nemáme žádného disidenta minulého ani současného režimu. Tím posledním byl nedávno zesnulý Jaroslav Bašta, můj spolužák z vysoké školy, kterého jsem v jednom ze svých článků navrhoval jako možného kandidáta na funkci prezidenta republiky. Určitě by to byl lepší reprezentant státu než bývalý komunistický rozvědčík Petr Pavel. (Dokonce i ten nenáviděný slovenský komunista G. Husák strávil ve vězení za své politické názory devět let. „Pávek“ se naučil pouze to, kterak se dá beztrestně převléknout kabát i vojenská uniforma.)

A ještě jeden aspekt musím zmínit, byť naše veřejnoprávní televize, která by to měla připomínat každý den, to nedělá:

Nezapomínejme na to, že například skauty, kteří byli vyznavači svobody a demokracie bez omezování ze strany státu, zavírali do vězení jak němečtí nacisté v době tzv. Protektorátu, tak i představitelé komunistické moci po r. 1948. Podobně se ve vězení nebo v koncentračním táboře po okupaci z 15. 3. 1939 ocitli i politici demokratických stran z období předmnichovské ČSR (M. Horáková, P. Zenkl), ale i představitelé římskokatolické církve (J. Beran, J. Plojhar) nebo osobnosti naší kultury (F. Peroutka, J. Čapek). Stovky kněží zahynuly v koncentračních táborech (Buchenwald, Dachau). Další duchovní pak byli od r. 1950 vězněni nebo internováni ve vybraných klášterech (mezi nimi i pozdější pražský arcibiskup F. Tomášek) komunistickým režimem, např. biskupové a arcibiskupové J. Beran, J. K. Matocha, Š. Trochta, J. Hlouch, P. P. Gojdič, J. Vojtaššák, M. Buzalka, S. Zela, K. Skoupý, A. Opasek, B. V. Tajovský a další. K největším zločinům patřilo zabití P. J. Toufara „bicím“ komandem StB (1950) nebo poprava tří kněží z kauzy Babice v letech 1951-1952: V. Drboly, F. Pařila a J. Buly.

Poučme se z našich nepříliš radostných dějin a neopakujme stále dokola stejné chyby! Fialův režim „nové totality“ je ekonomicky „dotační socialismus“, politicky a ideologicky repríza nedemokratických praktik z 50. let 20. století. „Totalitář“ P. Fiala patří k největším ostudám našeho polistopadového režimu. Jednou skončí na lavici obžalovaných i s celou tou svou vykutálenou vládou.

Dozrál čas na vyhlášení Čtvrtého odboje. Jeho součástí se nejspíš stane i Čtvrtá pražská defenestrace. Pražané v tom mají praxi. „Brněnskou“ vládu pošleme zpátky do Brna! Jízdenky na vlak si budou muset soudruzi ministři koupit za své.

1.10.2024

‒ RJ ‒