Karel Kryl: Země Lhostejnost
Dne 3. 3. 1994 zemřel v Mnichově ve věku nedožitých 50 let známý český písničkář a básník – Karel KRYL. Některé jeho dosud nepublikované texty byly vydány teprve v loňském roce v knize s příznačným názvem: Země Lhostejnost. Z této knihy publikujeme tu část, v níž autor vzpomíná na město Kroměříž, kde se dne 12. 4. 1944 narodil.
REDAKCE
Karel Kryl: Země Lhostejnost
Dostalo se mi výčitky. Prý se málo věnuji aktuální politice. Dostalo se mi výčitky. Prý se příliš věnuji aktuální politice. Byl jsem vybídnut: věnuj se poezii, svému kopytu, písničkám. Byl jsem vybídnut: nechej písniček, nechej poezie, doba potřebuje politický čin.
V jednom z dopisů, jimiž jsem obklopen, sděluje mi člověk, cenný a zřejmě dobrý, že on i jeho přátelé se stáhli do ústraní politiky, že už mají své společenství vnitřních emigrantů. Rozčilil jsem se v odpovědi, hodiv předtím dopis do koše – pak znova vylovil; sedím nad ním, odpověď už v obálce, zalepena a ofrankována čeká na pošťáka. Sedím nad dopisem, zamýšleje se nad tím, proč byl napsán – a jaká je přednost vnitřní emigrace, jaká nevýhoda, co vede člověka, který se konečně domohl svých svobod, k tomu, aby je odložil, opovrhl jimi, spláchl do jímky. A to ne po letech marné námahy, vyčerpán mnohdy zbytečně vypadajícím snažením, unaven intrikami, pomluvami, výslechy a snad ještě hůře. Bez pokusu o čin vzdát se činu.
Na jedné z hromad na stole, v nichž se vyznám jen já sám, leží citát řeckého filozofa, který žil z pátého na čtvrté století před Kristem. Platon se jmenoval.
„Ti, kteří se považují na příliš chytré na to, aby se politicky angažovali, budou potrestáni tím, že jim budou vládnout lidé, kteří jsou hloupější než oni.“
V jedné prognostické knize jsem pochvalně obviněn – ano, i to je možné – pochvalně obviněn z celoživotní ctnosti neposlušnosti. Jsem opravdu občansky neposlušný? Jsa spořádaným daňovým poplatníkem, majitelem nemovitosti a v poslední době i částí rodiny – základu to státu, považuji se za člověka spořádaného. Dokonce i voleb jsem se zúčastnil: poprvé ve svém životě. Mám na to stvrzenku v pase státu, který už neexistuje, v pase se lvem, vatrou a hvězdou, v pase československo-socialistickém. Jsem občansky neposlušným, vyžaduji-li, aby vláda vládla, soudy soudily a hospodáři hospodařili? Aby zloději nekradli, a kradou-li, mašírovali po odsouzení do vězení? Jsem opravdu občansky neposlušný, odmítám-li legální či legalizované rozkrádání, bráním-li se čachrům a politickému hašteření? Není to právě občanská povinnost, kontrolovat svého zvolence? A že není mou povinností chválit představenstvo (prezidenta včetně) za to, že plní svou povinnost? Proto to přece dělá. A nekoná-li svou povinnost, jsem občansky poslušný jedině tehdy, jestliže kritizuji, reaguji, bouřím se.
Tak vidíte, zase jsem se rozčilil.
Ten člověk, nad jehož dopisem už třetí den sedím, se asi nerozčilil. Namašíroval možná na mejdan jednoho ze svých kamarádů-poustevníků, upít z číše, zameditovat, nalézt zase jednu z náhradních ideologií, náhradní víru, náhradní život. Asi si na to zvykl. Jako duhový pstruh. Ten jeho brácha, potoční, riskuje, že se čas od času nadýchá močůvky, fosfátu nebo jiného jedu. Ale ještě umí plavat, čas od času vyskočit proti proudu a chovat se jako pstruh. Ten duhový je v rybníčku, čas od času je nakrmen, aby pak byl vyloven, vykuchán, zmražen a zabalen k prodeji. Je jeho chování mými kritiky považováno za „pstruží poslušnost“?
„Zlín? To je Devátý!“ zaslechl jsem tuhle od jednoho z obyvatel Baťova města. Zaslechl jsem, pobývaje zrovna v Kroměříži, hanáckých Aténách; v městě, kde jsem se narodil, v městě, které záhy poté, co jsem spatřil světlo světa, neslo podobnou vinětu. „Kroměříž? To je Čepička!“
Křestním jménem Alexej, ministr obrany a zeť Klementa Gottwalda, rovněž Hanáka, pocházejícího z nedalekých Dědic u Vyškova. Jak známo, praví předsudek, že Moravané jsou lidé srdeční a dobří. Tedy: jak kteří.
Můj dědeček, Karel Kryl nejstarší, založil v sudetoněmeckém městě Neu Titschein – dnes Nový Jičín – českou tiskárnu. Knihtiskárna Kryl a Scotti se stala časem předním podnikem, v němž bylo možno tisknout krásné knihy, bibliofilie, nejnáročnější tisky všeho druhu. Spolu s vyškovským Obzinou (jak zvláštní) a s průmyslovou tiskárnou v Praze si podnik podržel po celou dobu své existence své výlučné postavení, dědeček, kterého už jsem nezažil, korespondoval a stýkal se s umělci nemenšími Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Václava Špály, posléze Svolinského, Dillingera a vím já, koho ještě? Tisk zde Florian, vycházel Hyperion a nesčíslné další edice. Nezval i Halas, Reynek i Gogol, Čapek, Kukučín, Sládkovič i Deml.
V osmatřicátém, kdy Henleinovi křiklouni konečně dostali příležitost k oné vyžadované pouti domů do Říše, nezbylo českým tiskařům nic jiného než zabalit svých sedmnáct švestek, vyhledat náhradní místnosti v městě méně německém, než byl Neu Titschein, a pokračovat v začaté práci a čestné tradici podniku. Hrou osudu vedla cesta na Kojetínskou ulici v Kroměříži. Dědeček – tehdy už nemocný, předal žezlo mému tatínkovi, Karlu Krylovi – tehdy nejmladšímu. Tiskárna existovala po celý protektorát, s početnými výslechy, jimž podrobováni děd i otec. Tisklo se leccos a šlo i o šibenici, zvláště když jedna z gestapáckých kontrol naštěstí přehlédla, že pod čistými archy vězí celý stoh právě vytištěné – a nejzakázanější – knihy té doby, jež nesla název Právo domu. Vím o té době pramálo, neexistoval jsem dosud. Ve třiačtyřicátém zemřel dědeček a narodila se sestra. Rok později jsem následoval já. Velmi rané dětství se strachem nejprve z gestapa, posléze z vyvrhelů Malinovského armády – osvoboditelky.
Zatímco členové rudých gard, zvaných též rabovací, vykrádali pohraničí – Sudety do té doby –, vraceli se mnozí z gestapáckých vězení a koncentračních táborů. I Alexej Čepička se vrátil. Ověnčen gloriolou komunisty a politického vězně. Než se našlo několik odvážných spoluvězňů, kteří vypracovali dokument o tom, že Gottwaldův zeť byl sice v koncentráku, ale ve funkci kápa.
Knížka svědectví pak vytištěna v tiskárně Karel Kryl v Kroměříži. Během neuvěřitelně krátké doby svědkové jaksi „sprovozeni z oběhu“. Po únoru 1948 byla knihtiskárna mého otce uzavřena, otec poslán co buržoust na nucené práce, zvané tehdy „do výroby“. Já pak dostal jako čtyřletý, spolu se svou pětiletou sestrou a ročním bráchou, nálepku buržoazního původu – a s ním spojené prokletí. Odsunuti s maminkou do přízemního bytu na Pavlovského, posléze kapitána Jaroše ulici. Otáhal – kotle, stálo na domě. Nahoře v poschodí bydlela stará paní, plačící často nad fotografií svého syna, který padl jako letec v bitvě o Anglii. Paní Zdražílková, myslím. Bydleli jsme v kuchyni, jediné místnosti, která se dala vytopit; přízemní byt o čtyřmetrových stěnách byl do tří metrů mokrý, v zimě jsme měli jinovatku na stěnách „obýváku“.
Ve čtyřicátém devátém už dělnická třída upevnila svou moc. Pamatuji si jako dnes, že jsem stál na chodníku Kojetínské ulice, velitel gardy v bílých rukavičkách velel na protější straně ulice revolučnímu hnutí, sestávajícímu z maníků s krompáči a kladivy. Tatínek a maminka mě drželi za ruce, zatímco „dědicové nejlepších kulturních tradic národních“, jak se komunisté zvali, měnili sazbu a stroje naší tiskárny na šrot pro Novou huť, kterou právě poslali budovat mého otce. Plakal jsem, protože slzeli mí rodiče. Nebreč, řekl táta. Chlapi nebrečí.
Nebrečel jsem. Vždyť kolem stáli lidi, které jsme znali, po léta znali – a mlčeli, jiní procházeli lhostejně kolem. Nebrečel jsem, když přišli zatknout pana Kryštofa, tatínka mých dvou kamarádů. Když mi zakázali angličtinu jako buržoazně dekadentní jazyk – a paní profesorku Vítovou pozvali na výslech – kdy a jak skončil, už nevím. Když nám zrušili skautský oddíl, když zakázali otci Bartkovi vést děti ke zpěvu v dětském sboru. Když dozněla slova z kazatelny kostela svatého Jana, kam pátera Konvičku chodili poslouchat ze široka daleka. Když zbourali Masarykův pomník, kolonádu Květné zahrady zamlátili do prken a udělali z ní silo, když přes záhony francouzské zahrady vozili vandalové zrní a lámali ruce sochám na kolonádě. Chlapi nebrečí. Po pár letech se tatínek vrátil z pracovního nasazení, se zničeným zdravím a zatrpklý, žili jsme z ruky do úst, čas od času přišel pan Menčl, aby pak odešel, odnášeje si další balík knih z tatínkovy sbírky bibliofilií – aby bylo na chleba a na nájem. Mládež nová – mládež Gottwaldova jásala na stavbách socialismu. Až na pár statečných a věrných přátel lidé mlčeli. Přihlíželi nebo se zamkli ve strachu svých bytů jako klícky – klece na soukromí, klece na lhostejnost.
Chlapi nebrečí, říkal táta, držel jsem tedy „slzy za zuby“. A když mé sestře, premiantce, oznámili, že studium se nekoná, že jí i mně zbývá jít do dolů, do hutí, do pracovních záloh, do kravína nebo do cihelny, odstěhovali jsme se. No Nového Jičína, kdysi Neu Titschein. To mi bylo třináct.
Od té doby jsem v Kroměříži nebyl. Člověk dostal vzácný dar od Boha. Jmenuje se zapomnění. Jsme schopni udusat pod kůru podvědomí tu hromadu zla pro několik dobrých vzpomínek. To, aby se člověk nezbláznil „nebo nebyl vzpurný, což je totéž“ – jak praví Brecht.
Po třiatřiceti letech – roku 1989 – jsem přijel do Kroměříže. Jen na skok: právě tam nesměle zasedalo Občanské fórum; bez velkých manifestací a bez návalu lidu, jak tomu bylo v Praze či Olomouci. Děs ze Stalinových dědiců visel ještě nízko, jako mlha před rozedněním. O pár měsíců později pak koncert ve sportovní hale: bydlení v hotelu, který nepamatuji, nestál tehdy při odchodu – a nevzbudil ve mně nic, stejně jako zmíněná hala. Lidé byli milí – jako ostatně všude v tom devadesátém roce. Setkání, která jsem si vybavoval jako ze sna, neschopen vyrvat zpod kůry zapomnění kterékoli jméno, osobu, vzpomínku. Jedno z dalších zastavení na cestě k lidem.
Až letos, když se v Kroměříži sešli přátelé z jednotlivých klubů mého jména, fandové a kamarádky věků rozličných, ti nejvěrnější z mých drahých. Seděli jsme v kulturáku, vzniklém na místě poloruiny nového věku, kam jsme chodili řádit, když maminka navštěvovala tátu na poliklinice. Poté do sklepa vinárny, kde se sešlo „tvrdé jádro“ klubu, aby ještě posedělo.
Bylo k půlnoci, když jsem vyšel na vzduch, sám – ani nevím proč – a přece vím. Vykročil jsem středem náměstí, kde se procházíval Otec Konvička se spisovatelem Jindřichem Spáčilem, vždy po diagonále od radnice k zámku arcibiskupa olomouckého. V městě Švabinského a kroměřížského sněmu, kdy proklamováno heslo: „Veškerá moc ve státě pochází z lidu!“ 1848? 1948? Šel jsem to já?
Ne. Po diagonále pod mariánskou sochou šel – coural se vlastně – šestiletý kluk, kterému řekl táta: Chlapi nebrečí. Směřoval k zámku, na vyvýšenou estrádu za domy s podloubím, směrem k semináři, ve kterém po léta nebylo kněze, za bránu na Malý val, k dnes už neexistující prádelně, kde nad pračkami a pachem špinavého prádla čeká maminka a tatínek, sestra a bratr. Tam, na zídce před zámkem, se po více než čtyřiceti letech malý kluk rozplakal, rozeřval hlasem už pomalu starého chlapa. Železobeton, skrývající celé ty věky tajemství zničeného dětství, praskl jako skořápka vejce, vulkán smutku, hrůzy a děsu, vzpomínek beze zbytku a zaručeně se špatným koncem.
Vrátily se slzy. Pánbůh mě má rád. Poněvadž jen tehdy, vyrovnáme-li se s tím, co jsme ukryli pod onen betonový krunýř zapomnění, jsme – dá-li Bůh – schopni odpuštění. Ne za mrtvé, ne za ubité, rozkulačené, zastřelené „na útěku“, ne za utýrané v koncentrácích Stalinových synů. Ale alespoň za sebe samy. Tak to alespoň sliboval ten malý kluk klečící před křížem, stojícím vně apsidy chrámu svatého Mořice.
Stojí někdo o to odpuštění? Snad – těch pár vinných, nevědoucích a věřících zrůdné ideologii. Sotvakdo však z těch ostatních. Z těch – lhostejných. Neb praví Písmo: Buď žhavý, nebo ledový, ale nebuď vlažný. Lhostejnost je v mých očích ten nejděsnější hřích, ten nejpodlejší vrah, nejzrůdnější a nejodpornější neřest, jíž je člověk schopen. Neboť právě svobodnou vůlí jsme jedině podobni Pánu.
(první polovina roku 1992)
[Ukázka z knihy Karla Kryla: Země Lhostejnost, nakladatelství Torst, Praha 2012. Kapitola s názvem „Země Lhostejnost“ je otištěna na str. 26-39. Kniha přináší úplný soubor nerýmovaných politických komentářů K. Kryla z let 1990-1993. Na obálce knihy se mimo jiné uvádí: „Vzhledem k nepřízni rozhlasových a novinových redaktorů na počátku devadesátých let neměl Karel Kryl možnost své publicistické texty představit širší čtenářské a posluchačské obci.“ Pro ty čtenáře, kteří už zapomněli, jak to na počátku „havlovské éry“ vypadalo, připomeňme, že velká část tehdejších sdělovacích prostředků byla doslova „prošpikována“ spolupracovníky bývalé StB, včetně těch, kteří s V. Havlem připravovali známé „Hovory z Lán“. Rok po Havlově smrti už naštěstí mohla nejen vyjít tato kniha K. Kryla, ale můžeme i popravdě napsat, jak to s onou Havlovou „pravdou a láskou“ ve skutečnosti bylo.]
Popisky:
Karel Kryl v posledních letech svého života.
K. Kryl v chlapeckém věku.
Kryl na konci 60. let 20. století.
Hrob K. Kryla na Břevnovském hřbitově u sv. Markéty.
