Svobodné noviny na internetu

Když jsem se nedávno probíral staršími materiály z doby, než jsem začal vydávat „Svobodné noviny“, narazil jsem na několik dosud nepublikovaných textů – novinových článků. Jeden z nich se zabývá životními osudy bývalého politického vězně komunistického režimu – Stanislava STEINBAUERA (1906–2004). Článek vznikl v říjnu 1991 a původně měl být otištěn v „Českých listech“, s nimiž jsem v letech 1990-1991 spolupracoval. Dříve, než k tomu mohlo dojít, zmíněné periodikum přestalo vycházet. Článek, podobně jako řada dalších textů, zůstal na 23 let v šuplíku.

Nedalo mi to a po jeho nalezení jsem se začal zajímat o to, jak se dále odvíjel život S. Steinbauera. Vzhledem k jeho tehdejšímu věku mně bylo jasné, že nejspíš už nebude mezi živými. Přesto jsem se chtěl dozvědět něco víc, než co jsem před 23 lety uvedl ve svém článku. A jak už to bývá, zázrak se ani tentokrát nekonal. Jedinou informaci, na kterou jsem brouzdáním po internetu narazil, byl kratší článek jiného politického vězně – B. Hubálka. (Pozn. 1)

Nakonec ve mně uzrálo rozhodnutí: musíš přece splatit dluh těm, kteří obětovali nejlepší léta svého života boji za zachování svobody, demokracie, lidských práv a důstojnosti člověka – proti totalitní zvůli nacistů i komunistů! Veřejnost má přece právo znát jména i konkrétní osudy hrdinů, kteří se nebáli postavit uchvatitelům moci na odpor, třebaže to zaplatili léty věznění, podlomeným zdravím i nespravedlivě nízkými starobními důchody (na rozdíl od jejich trýznitelů a věznitelů).

Proto jsem se rozhodl článek o S. Steinbauerovi zveřejnit – symbolicky k jeho nedožitým 108. narozeninám (21. 4. 1906) a 10 let od jeho smrti.

1. 3. 2014

PhDr. Rostislav Janošík

Pozn. 1: viz: www.doklad-hubalek.cz/2001/05-kveten/14_STANDA_95roku.htm

***

Z polistopadového „šuplíku“

Věčný rebel

Motto:

„Člověk se nesměl bát a nic se mu nestalo…“ (S. Steinbauer)

Žijí mezi námi – skromně, nenápadně, neokázale. Většinu z nich ani nenapadne, že by měli požadovat víc než morální satisfakci za léta, která prožili či spíše protrpěli v lidsky nedůstojných podmínkách. Někdy však naše společnost, hlásící se slovně k demokracii a už už vstupující do civilizovanější části Evropy, není schopna nebo ochotna poskytnout jim to, co jim právem náleží.

Stovky bývalých politických vězňů se dočkaly na sklonku svého života soudní rehabilitace. Dost je však i těch, kterým nebylo dopřáno, aby se aktu spravedlnosti dožili. Nicméně ani v tomto směru není stoprocentní spokojenost.

Nedivím se tomu. Sedí-li na soudech titíž lidé, kteří ještě před několika lety vynášeli rozsudky v politických procesech, pak by mě také netěšilo, že z rukou těchto vykonavatelů „spravedlnosti“ dostanu „milost“ v podobě rozhodnutí o rehabilitaci. Chtělo by se mi vykřiknout: „Děkuji, neberu!“

Rehabilitace tu však nejsou kvůli nám, obyčejným smrtelníkům, ale v zájmu historické spravedlnosti. A ta, jak známo, přesahuje hranice jednotlivých lidských osudů.

S jedním z oněch odvážných a statečných, kteří se nebáli postavit se proti totalitní zvůli minulého režimu, jsem se seznámil před několika měsíci. Jednoho červencového dopoledne [roku 1991] jsem ho navštívil v jeho malém, ale útulném pokoji bohnického Domova důchodců.

Jmenuje se Stanislav Steinbauer a letos na jaře oslavil svou pětaosmdesátku. Je to věk, kterého se dožije jen málokdo. Na něm však ta léta jaksi nejsou znát. Jeho obdivuhodnou vitalitu a bystrost by mu mohl závidět leckterý mladík. Nic na ní neubrala ani léta věznění v komunistických kriminálech. O těch ale až později…

Kdo má být ředitelem domova důchodců?

Jméno S. Steinbauera proběhlo před několika měsíci tiskem v souvislosti s aférou kolem obsazení místa ředitele Domova důchodců v Bohnicích. Stala se jím Ing. Zdvihalová.

Nejsem kompetentní posuzovat, jak se mohla na základě konkurzu stát ředitelkou právě zemědělská inženýrka. Ale proč ne? Vždyť ještě není tak vzdálená doba, kdy jako topiči, vrátní a myči výkladních skříní působili lidé s vysokoškolským vzděláním. A zase naopak: z uklízečky, která vlastnila příslušnou stranickou legitimaci, se doslova přes noc stala ředitelka – čehokoliv. V současné době je to prý jednodušší: stačí ostré lokty a známosti na příslušných místech.

Jak to tedy vlastně dnes je? Nikdo to pořádně neví nebo nechce vědět, ale už se znovu začíná šuškat něco o novém rodinkaření, o mafiích, které si v ničem nezadají s těmi předlistopadovými, komunistickými. Nebo i v případě Domova důchodců v Bohnicích platí oné omšelé: nejsou lidi!? K věci by se měl vyjádřit především nový primátor Ing. M. Kondr i rekonstruované vedení pražské radnice!

Národní socialista ze spořitelny

Vraťme se však na samotný začátek. Navštívil jsem S. Steibauera proto, abych se dozvěděl něco o jeho pohnutém životě. V přívalu informací si stačím dělat jen kusé poznámky. Ne každému je dáno, aby prožil tak dramatické okamžiky. Je to dobře, nebo špatně? V jeho případě by to určitě vystačilo na několik lidských životů.

S. Steinbauer se vyučil strojním zámečníkem a pracoval ve zbrojovce u Janečků. Politicky byl organizován v národně socialistické straně. Již před druhou světovou válkou se stal funkcionářem této strany: byl předsedou místní organizace a členem okresního výboru. V roce 1930, kdy začínala doléhat na tehdejší společnost Velká hospodářská krize, nastoupil jako zřízenec ve spořitelně.

Za německé okupace byl jmenován podúředníkem a v r. 1946 úředníkem. Tuto kariéru ukončil vyhazov, který dostal v září 1951. Spolu s desítkami tisíc úředníků nastoupil nedobrovolně do výroby. Tak se odvděčili vítězní komunisté po Únoru 1948 jemu i dalším příslušníkům jiných politických stran a účastníkům protinacistického odboje.

Fučík byl konfidentem Gestapa

Národní socialisté si dobře všímali postojů členů KSČ již za války. Sledovali jejich chování, ale důvěru k nim neměli. Nemalou „zásluhu“ na tom měly zkušenosti s J. Fučíkem, o němž se mezi národními socialisty (a jistě nejen tam) vědělo, že je konfidentem Gestapa. Rozhodnutí o navázání spolupráce s komunisty padlo někdy koncem listopadu roku 1944.

Svou zkušenost s komunisty udělal S. Steinbauer během Pražského povstání. V sobotu 5. května 1945, kdy povstání začalo, se jako člen Revolučního národního výboru na Vinohradech dostal s nimi do konfliktu. Ze strachu před Němci se tamější komunisté nechtěli akcí zúčastňovat. Tehdejším předsedou Revolučního národního výboru na Vinohradech byl komunista Oldřich Hlas, který pocházel z Moravy.

Členem odbojové skupiny

Tak jako jiní občané, kterým nebyl lhostejný osud okupované vlasti, zapojil se i S. Steinbauer do domácího odboje. Postupně byl členem tří odbojových skupin.

První z nich se jmenovala „V boj“. Vedl ji nějaký Škalda a časopis; letáky se tiskly ve Zlaté huse. Členové skupiny nejprve vybírali peníze na časopis, později na podporu pro zatčené a jejich rodiny. Skupina vznikla v dubnu 1939.

Pravidla konspirace vyžadovala, aby se navzájem znalo co nejméně členů. S. Steinbauer byl napojen na Václava Žižku, tajemníka národně socialistické strany, který později odjel do Londýna za E. Benešem a J. Stránským. Po válce byl V. Žižka spolutvůrcem Košického vládního programu. Také on bydlel na Vinohradech. Jiným členem skupiny byl učitel Hauf-Černík, který byl spíš sociálně demokratického zaměření.

Druhá odbojová skupina, do níž se S. Steinbauer zapojil, se rovněž jmenovala „V boj“. Sdružovala lidi z Dopravních podniků a měla polovojenský charakter. Konečně třetí skupinou, s níž udržoval kontakty, byl „Petiční výbor Věrni zůstaneme“. Byla to skupina důstojníků naší armády a funkci spojky tu plnil A. Škoda. Díky konspiraci se S. Steinbauer vyhnul zatčení i vyšetřování na Gestapu.

Proti nacistům i proti komunistům

Po válce se S. Steinbauer stal, podobně jako mnoho jiných antifašistů členem „Svazu protifašistických bojovníků“. Když se po r. 1948 tento Svaz proměnil v prokomunistickou organizaci, přestal platit příspěvky a účastnit se její činnosti. Teprve v roce 1968 se do práce SPB zapojil znovu. Dodnes opatruje jako doklad o své odbojové činnosti za války legitimaci číslo 000272 s označením: Svaz národní revoluce, skupina V boj.

Komunistická strana Československa (KSČ) využila tzv. únorového vítězství v roce 1948 k tomu, aby získala mocenský monopol. Všichni, kdo jí stáli v cestě, se rázem stali třídními nepřáteli. Bylo proto jen zákonité, že druhá nejsilnější politická strana v zemi, Čs. strana národně socialistická, byla mezi prvními politickými protivníky, s nimiž bylo tehdejší vedení KSČ rozhodnuto tvrdě zúčtovat. Nikoli náhodou byl proces s Dr. M. Horákovou, členkou této strany, jedním z prvních velkých politických soudních procesů proti tzv. nepřátelům lidu a socialismu.

Třídní nenávist, programově pěstovaná komunisty, vytvořila na počátku 50. let [20. století] atmosféru podezíravosti a špionománie. Její důsledky postihovaly celou tehdejší společnost. Strážcům ideologické čistoty neunikli ani řadoví členové nekomunistických stran.

„Třídní nepřítel“

Mezi takto postiženými byl i S. Steinbauer. Od 1. dubna 1948 mu byl ve spořitelně, kde zůstal zaměstnán i po válce, snížen plat o tisíc korun měsíčně. Do života občanů vstoupil nový jev: brigády. Steinbauer se žádné nezúčastňoval – a to bylo zlé. Zařekl se, že pro nový režim neodpracuje ani jednu brigádnickou hodinu. Stejně tak tzv. desetiminutovek se zúčastňoval výhradně v pracovní době, nikoli ve volném čase.

Tak se stalo, že se záhy ocitl mezi těmi, kteří byli na tomto pracovišti nežádoucí. Nejprve mu desítkář nabízel místo účetního ve státním statku na Šumavě. Když to nepřijal, zařadili ho do akce „77 tisíc do výroby“. Tento „nábor“ se týkal jen osob do 45 let. Třebaže již tuto věkovou hranici přesáhl, byl do něho zařazen i on.

Výpověď ze zaměstnání dostal v době, kdy pobýval od srpna do září 1951 na léčení v Trenčianských Teplicích. Nepříjemnou zprávu mu oznámila manželka, zatímco kamarádi mu našli nové zaměstnání. Do něho S. Steinbauer nastoupil dva dny před uplynutím nároku na vyplacení tříměsíčního platu.

Novým působištěm S. Steibauera se na necelé tři roky stal podnik Vodotechna, pozdější strojní závod n. p. Stavby silnic a železnic. Pracovní zařazení: opravář autobagrů. Ve skutečnosti však měl pracovat jako pomocný elektrikář. V dílně by si vydělal 20-30 korun na hodinu. Jako pomocný dělník dostával pouze 18 korun. I tato příkoří překonal díky tomu, že tu nebyl úplně sám. Spolu s ním byli v podniku zaměstnáni tři jeho bývalí kolegové ze spořitelny.

Zatčen za úsvitu

Ani po komunistickém puči v únoru 1948 se S. Steinbauer nepřestal angažovat v národně socialistické straně. Bylo to v době, kdy se pozornost KSČ zaměřovala na diskreditaci a následnou likvidaci této strany. Steinbauer se tehdy podílel na činnosti Hospodářské rady Čs. strany socialistické, kterou vedl Ing. F. Klíma. V roce 1949 jen o vlásek unikl zatčení jejích členů. Za to mohl vděčit solidaritě svých kolegů, kteří ho neprozradili.

Zatčení však neunikl nadlouho ani on. Patřil totiž k šestičlenné skupině ve složení: V. Poláček, V. Dostál, M. Hubka, V. Šťastný, A. Boháč a S. Steinbauer. K jejich zatčení došlo v důsledku toho, že je prozradil bratr vedoucího skupiny V. Poláčka, jenž tehdy pracoval u kriminálky. Komunistická Bezpečnost však měla také informaci od konfidenta StB Ladislava Brzobohatého-Syka, který pocházel z Brna-Žabovřesk.

S. Steinbauer byl zatčen dne 22. června 1954 v pět hodin ráno a odvezen do Ruzyně. První den trvalo vyšetřování nepřetržitě od 6.00 hodiny ráno až do večera následujícího dne. Celkem 36 hodin bez přestávky, bez jídla a pití. Teprve pak dostal kávu.

Vyšetřovatele dělali bývalí dělníci z ČKD. Vytýkali mu například, že nebyl v KSČ. Fyzicky ho netýrali. Pouze druhý den výslechu mu zavázali oči a pak slyšel, jak nad ním něco rozprašují. Protože to na něho psychicky působilo, domníval se, že to je nějaká látka, pomocí níž ho chtěli zlomit. Když vyšetřování skončilo, následoval v prosinci 1954 soudní proces. Rozsudek zněl: 14 let vězení.

Kdo nechtěl, spolupracovat s StB nemusel…

Dne 20. 1. 1955 převezli S. Steinbauera z Ruzyně na Pankrác. Ráno příštího dne nastoupil do jednoho ze dvou autobusů, které jely směrem Jáchymov-Vykmanov. Tam vězně roztřídili a jeho odvezli do koncentráku Příbram-Bytíz.

Na pokoji bylo ubytováno 16 až 32 osob. O pohotové informování nadřízených se starali donašeči. Vězni pracovali na šachtě. Dělali tam i komunisté, z nichž někteří byli slušní lidé. Vytěžený materiál se vyklápěl z horního patra dolů a odtud se odvážel ven. Steinbauer na dobývání nešel a raději dělal jinou práci: údržbáře, kolejáře. Krátce byl i na povrchu, kde sestavovali panelové domy.

Nejen u soudu, ale i ve vězení se k němu nejhůř chovali Slováci. Snad proto, že chtěli udělat v Čechách kariéru. Dodnes si pamatuje příhodu, která se mu na Bytízu stala: Na barák se fasovala jedna lopata uhlí, na rohový dvě. Protože to nestačilo, vězni z pochopitelných důvodů uhlí kradli. Také S. Steinbauer vynášel z šachty koks a dříví ve fáračkách. Když to jeden ze slovenských dozorců zjistit, poručil mu v mrazu se svléknout téměř donaha, aby ho mohl ponížit.

Jak ve vazbě, tak i ve vězení se S. Steinbauer setkával s lidmi, kteří pracovali pro StB. Mezi vězni bylo mnoho informátorů. Také jeho chtěli získat, on však odmítl. Ke spolupráci s StB nikdo nikoho nenutil. Kdo nechtěl, nenechal se zlákat vidinou zmírnění či prominutí trestu. Když se člověk nebál a nedal se zlomit, nic se mu nestalo a překonal i ty nejhorší chvíle…

Vedoucího skupiny utloukli na Pankráci

Dnes se tomu ani nechce věřit, ale fakta jsou neúprosná. Ač nevoják, byl S. Steinbauer souzen Nejvyšším vojenským soudem. V roce 1960 byl amnestován prezidentem republiky A. Novotným – spolu s dalšími tisíci politických vězňů komunistického režimu. Ne všem bylo však dopřáno dožít se svobody. Ve vězení zemřel jak Ing. F. Klíma, tak i vedoucí Steinbauerovy skupiny – V. Poláček.

Ten totiž nebyl v květnu 1960 propuštěn spolu s ostatními. Na Vánoce 1960 ho vyšetřovatelé na Pankráci při výslechu utloukli k smrti. Jeho manželce sdělili, když byla vyzvána, aby si odnesla urnu s popelem, že příčinou smrti bylo selhání srdce. O skutečných okolnostech manželova úmrtí se dozvěděla až mnohem později a své poznatky sdělila ještě před svou smrtí S. Steinbauerovi.

Do nového života s „cejchem“

Když se S. Steinbauer vrátil 10. 5. 1960 z vězení domů, čekaly ho problémy, jimiž se vyznačoval život všech lidí, kteří přišli „odtamtud“. On byl navíc „politický“. Jeho manželství skončilo rozvodem, ale život šel dál. Ten, kdo přežil komunistický lágr, dokázal se vyrovnat i s tímto neštěstím. Když chybí rodinné zázemí, zbývá člověku jeho práce, která mu přináší uspokojení. A tak S. Steinbauer opět nastoupil do podniku Stavby silnic a železnic. Odtud odešel dne 1. 5. 1966 do důchodu.

Jako bývalý politický vězeň to neměl jednoduché ani potom. Když se začalo v 60. letech [20. století] s rehabilitacemi, obrátil se také on na soud. Jeho žádost o rehabilitaci Vyšší vojenský soud v Příbrami dne 8. 6. 1966 zamítl se zdůvodněním, že se neobjevila žádná nová fakta, aby bylo nutno celou záležitost znovu projednávat.

Na skutečnou rehabilitaci spolu s tísíci jiných obětí politických procesů musel S. Steinbauer čekat až do převratu v listopadu 1989. Nová politická situace vedla i ke změně v přístupu k těm, kteří až dosud stáli nezaslouženě na samém okraji společnosti. V prosinci 1990 byl konečně rehabilitován.

Komunista zůstane komunistou…

A jak hodnotí S. Steinbauer současnou situaci pod zorným úhlem svých životních zkušeností? Neskrývá se s tím, že jeho vztah ke komunistům, těm minulým i současným, je víc než kritický. Nad většinou z jeho myšlenek by stálo za to se pořádně zamyslet.

Například nad tím, proč politické soudní procesy pokračovaly v Československu i po Stalinově smrti, kdežto v jiných tzv. lidově demokratických státech Evropy probíhala destalinizace. Tyto procesy se netýkaly celé společnosti, ale především komunistů a byli to právě oni, kdo v roce 1969 odstranili A. Dubčeka. Přesto se již v roce 1967 mluvilo o tom, že nás Rusové obsadí.

Dnes se setkáváme s tím, jak protagonisté Pražského jara 1968 prohlašují toto období za první pokus o návrat k demokracii. S. Steinbauer má na to jiný názor, podpořený životní zkušeností: Kdyby vývoj v roce 1968 nebyl násilně přerušen vojenskou intervencí, komunisté by se nakonec pustili sami do sebe. Vždy se jim jednalo jen o moc, nikoli o demokracii.

Vždyť i hlavní aktér tzv. normalizace G. Husák v 50. letech [20. století] ve vězení prohlašoval: „O mně ještě uslyšíte!“ Období, spjaté s jeho jménem, vstoupí nepochybně do našich dějin jako jedna z nejtemnějších a nejtragičtějších kapitol, která je zároveň i svědectvím o tom, kam až může vést nezměrná touha po moci.

Neblahé dědictví uplynulých desetiletí nás nutí k zamyšlení nad tím, jak dál. K překonání minulých chyb a nedostatků bude zapotřebí řady nepopulárních opatření. Jedním z nejvážnějších problémů je morální očista společnosti, spojovaná s tzv. lustračním zákonem.

Zveřejnění „telefonního seznamu“ agentů StB by bylo jen polovičatým řešením. Současně s tím je nutno uvést i jména pracovníků StB a jejich stranických „šéfů“. Nespokojenost ve společnosti narůstá a volby se blíží. Pokud se nechceme dožít nového „vítězství“ politických sil včerejška, musíme jednat sice demokraticky, ale se vší rozhodností!

Kdo pomůže?

Proud vyprávění ustal. Dospěl až do těchto dnů. A přesto se jedná o příběh s otevřeným koncem. Jaký bude? Bude mezi těmi, kdo pomohou situaci řešit, také prezident V. Havel, jenž je čestným předsedou Konfederace politických vězňů Československa?

Pan S. Steinbauer si v Domově důchodců vysloužil označení „Věčný rebel“. Čím to je, že láska k pravdě ho vede do nových nepříjemností a konfliktů? Dnes, kdy by si měl užívat zaslouženého odpočinku? Snad je to tím, že po zkušenostech z komunistického kriminálu je obzvláště citlivý na nespravedlnost, ať se děje ve jménu jakýchkoliv ideálů a komukoliv.

Aby pravda a láska opravdu zvítězily!

V této souvislosti se nemohu ubránit tomu, abych nevyslovil několik otázek, které mne v posledních měsících stále více znepokojují: Je to náhoda, že noví mocní propadli stejnému prokletí nekritičnosti k vlastnímu chování, jak se to již dříve přihodilo jejich předchůdcům?

Pro oba předchozí režimy, nacistický a komunistický, se vžilo označení „totalita“. Jak pojmenujeme obdobné tendence, které jako plevel začínají zarůstat čerstvě obdělané pole naší nedávno zrozené demokracie? Nebo snad demokratury…?

Budeme zase žít ve společnosti, kde jsou si někteří jedinci rovnější než ti ostatní? To už tady přece bylo! Proto bychom tu naši demokracii měli budovat trochu jinak. Opakovat staré chyby by bylo osudné – pro nás pro všechny.

(1991)

PhDr. Rostislav Janošík