Svobodné noviny na internetu

Také já jsem si v uplynulých dnech přečetl tu spoustu potištěného papíru, která byla u příležitosti 15. výročí událostí ze sklonku roku 1989 publikována v denním tisku. Musím s politováním konstatovat, že až na světlé výjimky se vesměs jednalo jen o „mlácení prázdné slámy“. Tak například projekt Ústavu soudobých dějin, který představil ve sdělovacích prostředcích historik M. Vaněk, totiž shromáždění vzpomínek účastníků oněch událostí, musí u lidí, kteří něco vědí o metodice historikovy práce, vyvolat jen útrpné úsměvy. Trochu málo na instituci, která by měla dokumentovat nejnovější dějiny! Zkrátka, ani po patnácti letech nevíme o mnoho víc, než co v r. 1990 zveřejnil bývalý politický vězeň komunistického režimu M. Dolejší ve své dnes již legendární Analýze 17. listopadu 1989.

To, s čím v těchto dnech přicházejí mnozí novináři a někteří politici jako s novinkou, bylo přemýšlivějším lidem v této zemi jasné již dávno. Vzpomínám si, jak po půlroce téměř absolutní svobody, zakončené vítězstvím OF ve volbách v červnu 1990, se i u mne dostavil neodbytný pocit, že něco není v pořádku, že údajná cesta do Evropy je jaksi podivně křivolaká a jiná, než by správně měla být. Po všech skandálech a aférách, zpackaných privatizacích a úspěšném „vytunelování“ všeho, co se dalo rozkrást, se i mně pomalu začaly otevírat oči. A tak jsem již v polovině 90. let na stránkách SN napsal, že události z r. 1989 nebyly ani revolucí, ani převratem, nýbrž pouhým předáním moci KSČ předem vyhlédnuté garnituře prokomunistických kolaborantů.

S tímto názorem s odstupem 15 let vyrukovali nyní i někteří z protagonistů „sametové revoluce“, kteří se ještě donedávna dušovali, že v r. 1989 nešlo o žádnou dohodu USA-SSSR ani o spiknutí špiček KSČ, StB a disidentů, nýbrž jen a jen o spontánní revoluci lidu, který byl nespokojený s poměry v komunisty ovládaném státě.

Scénář, jak aktivizovat do té doby nehybnou, zmrtvělou společnost v tehdejším Československu, byl ze strany StB vcelku jednoduchý. Stačilo vědět, že v těchto zeměpisných šířkách smrt byť jen jediného člověka, motivovaná politicky, dokáže jinak poklidné Čechy zvednout ze židlí. To se také stalo. Přišly na to nikoli elitní mozky z Prognostického ústavu, z oné Jakešovy věštírny, ale ty chytřejší hlavy z StB, když se ukázalo, že Jakešovo vedení KSČ je beznadějně myšlenkově sterilní, a tudíž pro další vývoj tzv. reálného socialismu nepoužitelné.

A tak se onou rozbuškou „revolučních změn“ stal 17. 11. 1989 údajně ubitý student z Národní třídy M. Šmíd alias student Růžička, vlastním jménem důstojník StB L. Zifčák. Zpráva o M. Šmídovi byla prostřednictvím P. Uhla předána sdělovacím prostředkům a události dostaly nečekaně rychlý spád. Disidenti se od samého začátku „revoluce“ ocitli v jejich vleku, protože se „jelo“ podle jiného scénáře, než na jaký se připravovali. Havel, jenž byl 17. 11. 1989 na Hrádečku, naskočil do již rozjetého vlaku, v němž měl rezervované celé kupé pro sebe i pro kamarády.

Charta 77, která se v žádném ohledu nemohla srovnávat s polskou Solidaritou a o jejíž existenci vědělo sotva pár tisícovek občanů Československa, se přesto stala pro režiséry „revoluce“ jedinou možností, jak politický manévr, totiž přesun komunistů od politické moci k moci ekonomické (a někdy v budoucnu zase zpátky k té politické) provést. Nahonem vytvářené občanské iniciativy, vznikající po Gorbačovově návštěvě Prahy v r. 1987 jako houby po dešti, nebyly schopny převzít moc. Proto bylo nutno se o ni podělit s komunisty – předlistopadovými i tzv. osmašedesátníky, kteří zatím ještě čekali na svou rehabilitaci.

Někteří disidenti přiznávají, že na tak překotný vývoj nebyli připraveni politicky ani odborně. Snad jen na to, že někdo z chartistů či členů Obrody bude kooptován do komunistické vlády (s V. Havlem se prý počítalo jako s příštím ministrem kultury). Proto, když komunistické špičky předaly novým strukturám (mezi nimi nebyli bývalí političtí vězni komunistického režimu z 50. let 20. století ani představitelé exilu nezkompromitovaní spoluprací s StB či KGB) moc prakticky ze dne na den, začali chartisté improvizovat. Popravdě řečeno: nic jiného jim nezbývalo. Následný vývoj pak ukázal, že to byli v naprosté většině jen diletanti, kteří si s praktickou politickou mocí příliš nevěděli rady.

Ke slovu se tak dostali lidé z Prognostického ústavu, kteří byli na tom o něco lépe alespoň, co se týkalo teoretických znalostí; někteří z nich dokázali dokonce vystupovat i ve sdělovacích prostředcích. Nejhorší pohroma byla zažehnána. Teprve s odstupem času se zdá, že právě v Prognostickém ústavu se začala v našich podmínkách rozpracovávat a realizovat Andropovova „Operace Golgota“, jejímž cílem bylo zdiskreditovat kapitalismus jeho dočasnou restaurací a následně znovu nastolit „socialismus nového typu“. Praktickou realizací tohoto záměru je pak celý náš vývoj od listopadu 1989 dodnes.

V nedávno zveřejněném rozhovoru přiznal významný sovětský stranický činitel Gorbačovovy éry A. Jakovlev, že pád komunismu ve světě byl ve skutečnosti globální záležitostí, které nebylo v silách tehdejšího SSSR zabránit. Naproti tomu americký prezidentský expert na otázky politologie Z. Brzeziński popírá, že by se o pádu komunismu jednalo na summitech amerických prezidentů s M. Gorbačovem. Že by se rozhodl tímto výrokem chránit Gorbačova, kterému jeho odpůrci kladou za vinu jak rozpad tzv. světové socialistické soustavy, tak i samotného Sovětského svazu? Kdoví?

Poněkud jiný úhel pohledu nám v posledních týdnech před památným výročím událostí z konce roku 1989 nabídli čeští protagonisté dění před 15 lety, kteří se rozhodli po letech „kápnout božskou“ a „přiznat barvu“. Nejcennější jsou v tomto směru rozhovory, otištěné v našich denících k výročí Listopadu 1989 s M. Štěpánem, L. Zifčákem a V. Komárkem.

Někdejší důstojník StB L. Zifčák (LN 16. 11. 2004) uvádí, že kromě agentů StB, které měl komunistický režim v Chartě 77 a v Obrodě, byli s touto zločineckou organizací v kontaktu i další členové těchto uskupení – jaksi neoficiálně. Tím je vysvětleno, proč byla komunistická moc tak dobře a spolehlivě informována o tom, co se dělo v tzv. opozičních strukturách. Vyplývá z toho ostatně i podřízené postavení Charty 77 a Obrody v případných proměnách režimu v tomto smyslu: Dostanete jen takové funkce (např. Havel jako ministr kultury), jaké vám budeme ochotni nabídnout!

Cenné jsou i další Zifčákovy údaje o tom, že narkomanka D. Dražská, která předala P. Uhlovi zprávu o zabití studenta M. Šmída na Národní třídě 17. 11. 1989, byla spolupracovnicí StB a spadala do Zifčákovy skupiny. Příkaz k akci na Národní třídě dostal Zifčák od svého nadřízeného pplk. Bečváře, který vykonával příkazy od svých nadřízených z užšího vedené KSČ. Cílem bylo znemožnit M. Jakeše a do čela KSČ postavit nikoli M. Štěpána, nýbrž R. Hegenbarta. Špičky StB chtěly pouze vyměnit vedení KSČ, ne však svrhnout celý režim. „Mrtvý“ student M. Šmíd odstartoval vývoj, který nakonec vedl k neplánovanému pádu komunistické moci.

Předlistopadový předseda Městského výboru KSČ v Praze M. Štěpán (LN 6. 11. 2004), jediný z komunistických činitelů, který se kvůli událostem ze 17. 11. 1989 ocitl ve vězení, na rozdíl od Zifčáka tvrdí, že M. Jakeše měl ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ nahradit on sám. Zajímavé jsou i Štěpánovy informace o tom, že již 20. 9. 1989 mu řekl G. Husák, že bude vyloučen z KSČ a že ho čeká kriminál, stejně jako zprávy o tom, že na čsl. velvyslanectví v Moskvě i na německém velvyslanectví v Praze se hovořilo na přelomu října a listopadu 1989 o tom, že v polovině listopadu budou v Praze plné ulice. Odkud to tito lidé věděli? Kdo a jak mohl zařídit, aby jinak pasivní a apolitičtí Češi vyšli do ulic a požadovali nějaké změny?

Snad nejotevřenější a historicky nejcennější jsou fakta uvedená v rozhovoru s bývalým ředitelem Prognostického ústavu V. Komárkem (MFD 6. 11. 2004). Vyplývá z něho, že se již v r. 1987 na Západě psalo o tom, že V. Komárek má být příštím premiérem. V únoru 1989 prý Komárek připravoval pro sovětského vůdce M. Gorbačova analýzu, v níž uvedl, že situace v ČSSR je příznivá ke změnám. Na konci října 1989 pak navštívil SSSR a byl přijat na ÚV KSSS, kde mu sdělili, že udělají všechno pro to, aby přechod moci proběhl v klidu. To se také stalo a Prognostický ústav byl v počátcích „revoluce“ jakýmsi revolučním štábem. Odtud pak odešli jako jeho zástupci na jednání OF do Laterny magiky V. Klaus a V. Dlouhý, kteří se později stali ministry v Čalfově vládě.

Třebaže se s V. Komárkem počítalo jako s vážným kandidátem na funkci prezidenta republiky nebo aspoň jako s premiérem, stal se nakonec pouhým místopředsedou vlády, z níž odešel na jaře 1990. Na Havlovu žádost se ještě postavil do čela kandidátky OF v červnových volbách 1990, ale pak jeho angažmá ve vrcholné politice definitivně skončilo. Dnes už bývalý ředitel Prognostického ústavu hodnotí „sametovou revoluci“, na níž měl nesporný podíl, jako programově i morálně nezvládnutý proces.

Ostatně chování jednotlivých aktérů této „revoluce“ stojí i po patnácti letech za důkladné zamyšlení. A také za hlubokou analýzu materiálů, které se z oněch pohnutých dnů, jež rozhodly o naší přítomnosti, dochovaly. Dodnes totiž nebyly podrobeny serióznímu rozboru např. ani přepisy magnetofonových záznamů z jednání představitelů státní moci se zástupci OF a VPN v listopadu a v prosinci 1989, které vydal v r. 1991 tiskem bývalý Havlův osobní tajemník V. Hanzel pod názvem Zrychlený tep dějin.

Dnes, bezmála dva roky poté, kdy V. Havel opustil funkci prezidenta republiky, zní docela pikantně jeho poznámka, kterou pronesl 9. 12. 1989 na adresu V. Klause: „Klaus bude souhlasit se vším, co mu řeknete nebo co mu já řeknu.“ Jak se všichni tito účastníci jednání u kulatého stolu tehdy mýlili, to nám bývalý ekonom z Prognostického ústavu, kterého 26. 11. 1989 Havel představil na jednom z prvních jednání s představiteli komunistické moci jako „doktora Volfa“, dokazuje již dlouhých patnáct let, během nichž se pohybuje ve „vysoké“ politice.

Zatímco jsme se připravovali k oslavám 15. výročí „Vítězného listopadu 1989“, vzkázal nám dne 6. 11. 2004 M. Štěpán ze stránek Lidových novin: „Žádnou svobodu jste si nevybojovali.“ Co tím chtěl tento bývalý komunistický boss říci? Snad to, co všichni vidíme dnes a denně kolem sebe. Všude se to totiž hemží bývalými komunisty, estébáky a milicionáři, kteří přestali věřit na socialismus a dali se na budování komunistického kapitalismu. Výsledky jejich dračí setby sklízíme všichni v podobě „vytunelovaného“ státu, jehož dluhy budou splácet nejspíš ještě naši vnuci.

Nebylo by proto načase s tím už něco udělat? Jak dlouho ještě bude trvat, než budou KSČM a její odnože zakázány a viníci nezákonností z řad bývalých i současných komunistů postaveni před soud? Nebo si snad představitelé naší „pravice“ přejí, aby po volbách v r. 2006 převzali komunisté otěže vlády v naší zemi znovu „na věčné časy a nikdy jinak“? Známé přísloví praví: „Když Pánbůh dopustí, i motyka spustí…“

27. 11. 2004

PhDr. Rostislav Janošík

(SN č. 4/2004, str. 5)