Svobodné noviny na internetu

Bývalý politický vězeň JUDr. Miroslav Jirásek (1913-2002) se stal jednou z prvních obětí komunistického režimu u nás – byl zatčen a odsouzen v první vlně zatýkání v letech 1948-1950. Jako zaměstnanec Kanceláře prezidenta republiky Dr. E. Beneše byl tehdejšími funkcionáři vládnoucí KSČ a všemocnou Státní bezpečností zařazen do „Skupiny Hrad“. V soudním procesu byl pak odsouzen na 15 let vězení – za trestné činy velezrady, špionáže a ohrožení bezpečnosti státu.

Na rozhovor s ním jsem si vzpomněl, když jsem nedávno četl jeden z posledních rozhovorů bývalého komunistického prezidenta a generálního tajemníka ÚV KSČ – G. Husáka. V něm tento bývalý politik tvrdil, že historky o jeho přátelství se Š. Machem, velitelem Hlinkových gard za první Slovenské republiky (1939-1945), byly zlovolnou propagandou těch, kteří ho v r. 1950 poslali do vězení.

O G. Husákovi jsem s JUDr. Jiráskem hovořil nejen v tomto rozhovoru, ale ještě několikrát během našich setkání v době přípravy zmíněné knihy. Podle Jiráskových slov byl Husák zarytý, fanatický komunista, který byl přesvědčen o tom, že jednou bude rehabilitován. Jinak to prý byl „divný patron“, kterého spoluvězni neměli rádi. Vzpomínám si ještě, že jeho údajnou zálibou byla hra v šachy, nikdo s ním však nechtěl hrát. Co bylo zvláštní a co s uznáním JUDr. Jirásek bral jako holý fakt, byla skutečnost, že se Husák nenechal zlomit a že odmítal podepisovat to, co mu vyšetřovatelé k podpisu vnucovali. Tím si fakticky zachránil život, jinak by skončil na popravišti.

Tento rozhovor, jenž se uskutečnil 28. 5. 1999 jako podklad pro životopis na obálku Jiráskovy knihy „Návrat do pekla“ (Praha 1999), která vyšla v mém vydavatelství, zveřejňuji pro pořádek a jako jeden ze střípků do mozaiky života JUDr. M. Jiráska. A samozřejmě i jako potvrzení toho, že jsem si jeho slova zapamatoval správně. Vztah G. Husáka a Š. Macha byl podle slov JUDr. Jiráska takový, jak Husákovi „nepřátelé“ tvrdili.

Rozhovor zveřejňuji jako příspěvek k životopisu JUDr. M. Jiráska, (Pozn. 1) který se vyznačuje ještě jednou zvláštností. Všechny důležité události jeho života se staly v měsíci březnu: narodil se 15. 3. 1913, Státní bezpečnost jej zatkla 20. 3. 1950 a zemřel 27. 3. 2002.

Čest jeho památce!

25. 3. 2014

PhDr. Rostislav Janošík

Poznámky: 1. Více o osobě JUDr. M. Jiráska – viz www.politictivezni.cz

***

Fakta získaná z veřejně dostupných zdrojů:

JUDr. Miroslav Jirásek, narozen 1913 v Telči, byl po skončení studií asistentem na právnické fakultě v Bratislavě. Po zřízení tzv. Slovenského státu se přestěhoval do Brna, kde byl zaměstnán ve Všeobecném penzijním ústavu a od r. 1946 byl pracovníkem Kanceláře prezidenta republiky. V r. 1950 byl zatčen a jako politický odpůrce režimu strávil ve vězení téměř 10 let. Poté pracoval jako dělník v ČKD a vystřídal několik dalších zaměstnání. Nyní je v důchodu.

─────

Přepis magnetofonového záznamu rozhovoru, který byl pořízen dne 28. 5. 1999

Otázka: Vrátil bych se ještě k Vašemu životopisu. V kterém roce jste byl propuštěn z vězení?

Odpověď: V roce 1959, než byla ta amnestie [vyhlášená prezidentem A. Novotným k 9. 5. 1960 – pozn. aut.]. Za to mohu poděkovat svému otci. Já jsem byl vězněn v Leopoldově a on tam znal, poněvadž se zasloužil o Slovensko, takže tam znal spoustu lidí… Přičiněním mého otce, ačkoliv jsem měl 15 let kriminálu, jsem byl propuštěn předčasně.

Otázka: Pak jste tedy pracoval v dělnických profesích…?

Odpověď: V ČKD Praha jako dělník, v Lokomotivce. Jezdil jsem na jeřábu. Montovaly se tam diesel agregáty do lokomotiv a diesel stroje pro námořní parolodě. No a taky jsem byl vyslán do Čierné u Čopu, kde jsem předělával ty lokomotivy z našeho rozchodu na široký. Tam jsem strávil celý měsíc. Bydlel jsem tam v maringotce, vlastně ve vagoně na nádraží. Tam jsem také strávil příjemné prázdniny.

Otázka: V ČKD jste byl jak dlouho?

Odpověď: V ČKD jsem byl několik let, ale potom mě táta, který byl profesorem v Brně, upozornil, že je vypsán konkurs na právníka ve Výzkumném ústavu stavebních hmot v Komárově [= městská část Brna – pozn. aut.]. Tak jsem se zúčastnil tohoto konkurzu s padesáti právníky. Jel jsem z Prahy navštívit ředitele tohoto výzkumného ústavu. Byl to Ing. Žáček. Řekl mi: „Tak já bych si Vás vybral.“ A já mu povídám: „A to Vám nevadí, že jsem byl zatčen a vězněn?“ A on povídá: „Podle toho, jak se tady osvědčíte. To teprve uvidím.“ Byl jsem přijat. Dojížděl jsem z Prahy do Brna. Byl jsem tam celý týden a na sobotu a neděli jsem jel do Prahy za svou rodinou. Tam [ve Výzkumném ústavu stavebních hmot – pozn. aut.] jsem byl tak dlouho, dokud jsem nepodepsal „Dva tisíce slov“. Byl jsem kvůli tomu předvolán před očistnou komisi, kde se mne dotazovali:  „Proč jste to podepsal?“ Odpověděl jsem: „Nebudu se s vámi bavit. Tady je moje výpověď!“ Hodil jsem jim to na zem a jel jsem do Prahy. Tady jsem si našel místo v Montovaných stavbách jako figurant. Byl jsem placen jako figurant, protože tam nebylo systemizované místo pro právníka. Občas mi dali nějaký doplatek. Takže: tam jsem byl až do svých 60 let. V šedesáti letech jsem se na to vykašlal a 15. března [1973 – pozn. aut.] jsem šel do důchodu. A od té doby jsem v důchodu.

Otázka: Jste autorem knížky „Z deníku vlastizrádce“, která vyšla až v roce 1990. To znamená, že předtím jste neměl vůbec možnost publikovat?

Odpověď: Ne. Od roku 1945 jsem hodně pracoval v novinách. Taky F. Peroutka mně vzal nějaké příspěvky. Většinou jsou to národohospodářské články. Pak [= po roce 1989 – pozn. aut.] jsem psal také do Respektu…

Otázka: Ještě se zeptám na takovou věc. A v období tzv. normalizace Vás sledovala i nadále Státní bezpečnost (StB)?

Odpověď: Samozřejmě. Ještě v roce 1989 přišel tady Pelant. To je můj soused. Jeho maminka byla souzena s Dr. M. Horákovou. Jmenovala se Pelantová. Tak ten Pelant sem za mnou chodil a vždycky mi říkal: „Zas byli u mne a ptali se na Vás: s kým se stýkáte, kdo k Vám chodí?“ To bylo ještě v roce 1989. 

(A pak, bez přechodu, se M. Jirásek rozhovořil o M. Horákové.) Kdyby mě byla Horáková poslechla, byla by naživu. Mohl jsem zachránit Miladu Horákovou. Přednostou politického odboru za prezidenta Beneše byl velvyslanec Jína. A stalo se, že jednou mě Jína volal do svého bytu. Nevěděl jsem – proč. Bydlel na Smíchově. Tak jsem tam přišel. Byl tam Dr. Jína, jeho paní a neznámá žena. A Dr. Jína mně ji představil: „To je kolegyně Milada Horáková.“ A dále povídá: „Kolego, dostal jsem ze zahraničí cunt: Jirásek sapiens. Jirásek zná věci. A protože jsme dostali také cunt [zprávu – pozn. aut.], že máme být s Miladou Horákovou zatčeni, tak se na Vás obracíme s plnou důvěrou, abyste nám pomohl do zahraničí.“

Já jsem totiž do zahraničí pomohl mnoha lidem. Mezitím i vlastnímu strýci, který byl členem generálního štábu, potom byl velitelem naší mise u generála Eisenhowera, vrátil se do republiky až v r. 1947 a Reicin na něj vydal zatykač. A už v civilu za mnou přišel můj strýc Vítězslav Rosík. Měl před povýšením na generála. Přišel za mnou do bytu v civilu a řekl, že má být zatčen a že se na mne obrací, abych mu pomohl do zahraničí. Takže já jsem mu opatřil průvodce z Rakouska, poněvadž jsem měl styky, který ho bezpečně převedl přes hranici až do Rakouska. Dostal se pak do Francie, odtud do Anglie (tam sloužil za války) a do Addis Abeby jako poradce císaře Haile Selassie. A tam taky zemřel na rakovinu, jak jsem dostal zprávu od našich vojáků. 

Ještě k té Horákové. Když mně [Dr. Jína – pozn. aut.] řekl, že mají být zatčeni, sebral jsem se, a poněvadž jsem měl styky na jižní Moravě, a já to tam všechno znám, protože jsem tam strávil kolikáté prázdniny a znal jsem tam spoustu lidí, tak jsem jel do Znojma. A zařídil jsem, že s průvodcem mohli Jína, Horáková a paní Jínová přejít – zcela bezpečně hranice. Tak jako můj strýc. Vrátil jsem se do Prahy a znovu jsem navštívil velvyslance Jínu v jeho bytě. Horáková už tam nebyla, byl tam jen Dr. Jína. A já mu povídám: Pane velvyslanče, je to všechno připraveno. Dnes večer můžete bezpečně odjet.“ Načež mi Jína řekl: „Pane kolego, ten cunt, že máme být zatčeni, se ukázal být falešný a já za této situace nemohu opustit paní Hanu Benešovou. Ale znovu zdůrazňuji, že jakmile s M. Horákovou uznáme, že hoří půda, tak se znova na Vás s důvěrou obrátíme. Mám k Vám plnou důvěru.“ A já říkám: „Pane velvyslanče, aby nebylo pozdě. Já nemám rád podmíněné lidi. To, co jsem připravil během celé noci, to musím zlikvidovat. To se nedá držet. Buď hned odjedete, nebo to musím stornovat.“ S tím jsem se rozloučil a za několik dní byla Horáková zatčena. To ví paní Kánská, dcera M. Horákové, se kterou jsem se sešel v Praze za přítomnosti mého syna.

Otázka: Když jste byl v padesátých letech vězněn, jakými věznicemi jste prošel…?

Odpověď: Tak, já jsem prošel… Nejdřív to byla Ruzyň. Tam jsem byl celý rok. Za ten rok jsem nevyšel na vzduch. To bylo k zbláznění. A mě zachránila matematika, protože jsem si kouskem mýdla na těch dveřích nakreslil obecný trojúhelník a vzpomněl jsem si na starého Heróna. Byl to Řek, jehož vynálezem bylo, jaký je obsah obecného trojúhelníku. Já jsem dávno zapomněl na ten vzorec. Trvalo mi to několik měsíců. Poněvadž jsem se nemohl postavit na nohy, tak jsem seděl zkroucený v rohu té své cely. Celý rok jsem tam byl. Vedle na cele se jeden vězeň zbláznil. Na další cele mlátili člověka. To byla hrůzná noc. Mně se to kolikrát ještě teď v noci znovu vrací. No tak, tam jsem byl celý rok. Mne zachránila matematika, poněvadž jsem čuměl na ty dveře a furt jsem si představoval, jak na to ten Herón  přišel. Ono je to složitý vzorec. Mně to trvalo několik měsíců, než jsem si ten vzorec dovodil… Když jsem s tím byl hotov, tak jsem začal uvažovat o součtu aritmetických řad. A mně to trvalo další čtyři měsíce, než jsem přišel na ten vzorec. Pak jsem se pustil do geometrických řad. To už jsem nedořešil. 

Po roce mě odvezli na Pankrác, kde jsem byl s Pepíkem Bělochem a s nějakým letcem z Čermné v jižních Čechách, kde jsem byl několik dnů na společné cele s těmito dvěma. Ten letec byl zavřen proto, že chtěli s letkou z Havlíčkova Brodu uletět. Někdo je práskl, tak byli všichni ti letci zatčeni. Tam jsem byl asi deset dní, pak mě zavezli do cely k Nejvyššímu soudu. Najednou se tam dostavili z Ruzyně ti estébáci. Já jsem jim tam podepsal všechno. To už si sami psali. Já jsem vypovídal a oni si už napsali protokoly, které mi dali k podpisu. Mně to bylo jedno, tak jsem to podepsal. A oni mně říkali: „Pamatujete si na to, co jste podepisoval?“ Já povídám: „Vůbec nevím. Mně to je úplně jedno.“ A oni na to: „Tak si pamatujte, že budete vypovídat před soudem tak, jak to je tam napsané. A jestli ne, tak se vrátíte do Ruzyně a živý odtud nevyjdete!“ Estébáci zmizeli a přišel nějaký pán, který se mi představil jako Dr. Aaron. Já ho v životě neznal. A on povídá: „Já jsem Váš obhájce ex offo. Dosud jsem neviděl Váš spis. Zítra budete souzen a já nevím, jak Vás mám obhajovat.“ To mi doslova řekl Dr. Aaron. Já mu na to řekl: „Pane doktore, nemějte starosti, já se budu obhajovat sám.“ Načež jsem byl postaven před bývalý Státní soud, kde prokurátorem byl Dr. Munk. A předseda soudu se mne ptá, jestli se cítím vinen. Načež jsem povstal a řekl: „Pane předsedo, poněvadž jsem převáděl na hranice a zřejmě něco »prasklo«, cítím se vinen přestupkem, který za první republiky byl trestán maximálně 50 korunami.“ Načež jsem se posadil. Munk vylítl a začal na mě řvát: „Zločinec, který si myslí, že se dopustil trestného činu za 50 korun. U mne je to velezrádce. Navrhuji trest smrti.“ Řval na mě jako pavián. Dostal jsem 15 let. 

Z Pankráce, kde jsem byl na „odstavné“ cele, najednou přijelo komando. To už se šířily řeči, že komando jede do Jáchymova. Tak mě naložili do autokaru, který měl nápis „Zájezd“. Všichni jsme byli spoutáni v řetězech a jeli jsme do Jáchymova. V Karlových Varech ten autobus zastavil a milý šofér si šel koupit cigarety. Nechal otevřené dveře. Na to nezapomenu a o tom jsem napsal povídku, přesně, jak se to odehrálo. Když ten šofér zmizel a současně ten, co seděl proti nám s kulometem, šli si koupit cigarety, na protějším chodníku šla rodina cikána. Měl elegantní oblečení, jeho paní vezla kočárek. Ten, jak viděl, že je autobus otevřený a že my sedíme spoutaní, tak přišel k nám. Mezitím se vrátil ten šofér, posadil se tam a zahlížel na toho cikána. Ten vytáhl peněženku a z ní fůru peněz a povídá: „Prosím vás, dovolíte, abych těm pánům něco koupil?“ Šofér začal na něj řvát, ať zmizí, načež on [= cikán – pozn. aut.] povídá: „Vidíte, pánové, mně to není dovoleno. Dovolte mně, abych se vám poklonil.“ A ten cikán se nám poklonil. Zabouchly se dveře a jeli jsme. Mne odvezli do ústředního tábora a odtamtud nás několik dnů „dirigovali“ na různé koncentrační tábory. 

Já jsem se dostal na tábor „Bratrství“. Tam zpočátku byly snesitelné poměry, protože tábory podléhaly ještě ministerstvu spravedlnosti, čili ti hlídači tam byli tzv. modráci. Jednoho krásného dne se tam dostali „zelení“ a nastala hrůza. Tak jsem se ocitl i v podzemním bunkru, ze kterého mě vytáhli v bezvědomí. Odtamtud jsem se dostal na „Rovnost“ – k tomu Palečkovi. [O něm je řeč v knize M. Jiráska „Návrat do pekla“ – pozn. aut.] Pak jsem se dostal na tábor „Vojna“, kde jsem potkal svého kolegu z Kanceláře prezidenta republiky, barona Dohalského, který mně dal ze svých táborových peněz nějaké poukázky. V táboře „Vojna“ jsem prožil jedny krásné Vánoce. Odtud jsem byl dopraven zase k Palečkovi („Rovnost“), odtud na „Svornost“, znovu k Palečkovi na „Rovnost“ a pak pro účast na vzpouře jsem byl naložen se spoustou jiných vězňů a odvezli nás do Ruzyně. 

Později jsem byl ještě v Hradci Králové ve vězení, v garnizoně v Olomouci a potom jsme jeli přes Ilavu. V Ilavě jsem onemocněl, a tak jsem ležel asi dva týdny v karanténě a odtud jsem se dostal do Leopoldova, kde jsem byl dlouho na samotkách. Každý se chtěl dostat ven. Byl tam „Vatikán“ – Opasek, Kutlvašr, Drtina, bratři Kuthani. Z Leopoldova jsem byl propuštěn domů. Dále tam byl Syrový jako zahradník (předtím byl v Kartouzích).

Husáka jsem viděl z okna: chodil se svým pobočníkem Š. Machem, který byl velitelem Hlinkových gard. Byli ve velmi srdečném vztahu. Husáka znám ze svých studentských let. Když bylo 10. výročí vzniku ČSR (1928), studoval jsem v Bratislavě na gymnáziu. Tuto školu tehdy navštívil prezident T. G. Masaryk, který nám řekl: „Když se na vás, studenti, dívám, není vyloučeno, že je mezi vámi budoucí prezident.“ A Husák tam seděl ve třetí řadě za mnou…

Od prezidenta Beneše [= v jeho kanceláři JUDr. Jirásek pracoval v letech 1946-1950 – pozn. aut.] jsem dostal zlaté hodinky…

(Tady přepis rozhovoru končí.)