Svobodné noviny na internetu

V těchto dnech uplynulo 110 let od narození jedné z nejvýraznějších postav polistopadové české pravice – JUDr. Ing. Jaroslava ANDĚLA (1905–2005).

Měl jsem to štěstí, že jsem tohoto muže mohl osobně poznat. Bylo to v polovině 90. let minulého století. Na rozdíl od jiných politiků, kteří se snažili zapsat do dějin ve svém středním věku, rozhodl se J. Anděl pro vstup do politiky na sklonku života – teprve po politické změně z roku 1989. Jeho výraznou stopu můžeme zaznamenat nejen v průběhu 90. let 20. století, ale ještě okolo roku 2000, kdy se navzdory svému stáří nebál veřejně vystupovat na různých shromážděních české pravice a stoupenců antikomunismu.

S JUDr. J. Andělem jsem se seznámil v roce 1996. Na podzim tohoto roku totiž kandidoval v prvních volbách do Senátu PČR za stranu Pravý blok. V této souvislosti jsem s ním udělal exkluzivní rozhovor, který byl otištěn v měsíčníku „Svobodné noviny“ č. 10/1996. Rozhovor se odehrál v jeho bytě v Tolstého ulici v Praze-Vršovicích. Na závěr naší rozmluvy mně J. Anděl věnoval některé své texty, z nichž dva byly otištěny v letech 1996–1997 ve „Svobodných novinách“.(Pozn. 1) Další, dosud nezveřejněný, připojuji za tento vzpomínkový článek jako přílohu; týká se tzv. sametové revoluce z roku 1989.

I když výsledek tehdejších senátních voleb skončil pro J. Anděla neúspěchem (zvítězil kandidát ODS M. Kondr, který v l. kole získal 50,84 % hlasů), nevzdával se a dál šířil své myšlenky tiskem i na veřejných shromážděních. JUDr. Anděl byl i přes pokročilý věk velmi zdatným řečníkem, který dokázal dobře formulovat myšlenky a přesvědčit o své pravdě posluchače. Byl velkým a zásadovým kritikem všech nešvarů naší polistopadové politiky: tzv. sametovou revoluci z roku 1989 označoval za největší podvod na občanech, zpochybňoval demokratičnost polistopadových politických změn a v neposlední řadě odmítal, že by se po r. 1989 stalo Československo (a po něm ČR) právním státem. J. Anděl byl rovněž nesmiřitelným odpůrcem tzv. Česko-německé deklarace.

Poté, kdy navázal úzkou spolupráci s Demokratickou unií (DEU) a Pravým blokem (PB), netajil se svým zklamáním ze stavu, v jakém se česká „pravice“ nachází. Nakonec zůstal zcela osamoceným „vojákem v poli“ české pravice či přesněji: toho, co z této pravice na počátku 21. století zbylo. Na vlastní kůži se přesvědčoval o tom, že autentická pravice (na rozdíl od nejrůznějších pseudopravicových uskupení) nemá šanci na úspěch v „soutěži“ politických stran a hnutí.

Dobře si pamatuji situaci, která tady v 1. polovině 90. let 20. století byla. Zásadně se lišila od stavu, jaký tu panuje dnes: ODS ještě byla pravicová a naděje vzbuzovaly také aktivity dalších stran a hnutí, zejména DEU, Klubu angažovaných nestraníků (KAN) či Pravého bloku. A právě s těmito subjekty JUDr. Anděl tehdy spolupracoval. Kromě toho byl po celou tuto dobu činný jako publicista. Zveřejnil desítky článků i obsáhlejších statí v pravicovém tisku, zejména v Českém deníku a Českém týdeníku, které vydával J. Kudláček. Po neúspěchu ve volbách v r. 1996 se situace začala měnit v neprospěch autentické pravice. Začal vítězit populismus velkých stran (ODS, ČSSD), které si chtěly přivlastnit politické „hřiště“ jen pro sebe.

Vzpomínka na JUDr. J. Anděla, tohoto „advokáta chudých“, který se v posledních letech života angažoval ve prospěch Svazu občanské sebeobrany (SOS), jehož někteří členové řadu let spolupracovali s redakcí SN, je i pro mne zároveň připomínkou dramatického období devadesátých let, kdy se ještě ledacos v politice dalo změnit. Ale protože lidé zpohodlněli a rezignovali na dokončení přechodu od totalitní společnosti ke skutečné, nikoli jen předstírané demokracii, stalo se nám, že jsme na cestě za demokracií a právním státem uvízli v bahně: nedokázali jsme se vymanit z dědictví komunismu a k tomu přibyly problémy nové, včetně klientelismu a korupce.

JUDr. J. Anděl zůstal aktivní až do samého konce. Zemřel krátce po dovršení stých narozenin. Mimořádná aktivita tohoto pozoruhodné muže stojí za to, aby se na ni nezapomnělo. Navzdory tomu, že jméno J. Anděla nenajdeme v „Českém biografickém slovníku XX. století“ od J. Tomeše (1999) a že zmínka o něm chybí i v hesle o prof. MUDr. M. Andělovi, který je jeho synem („Kdo je kdo“, Praha 2002, str. 12).

Je proto povinností těch, kteří tohoto statečného muže znali a mohli sledovat jeho činy, aby o něm vydali své svědectví. To je také důvod, proč zaznamenávám alespoň některé údaje z jeho životopisu, aby neupadly v zapomnění. Tady jsou:

JUDr. Ing. Jaroslav ANDĚL se narodil 30. 3. 1905 v Dobřívi  u Rokycan jako nejstarší z devíti dětí továrního zámečníka. Po absolvování měšťanské školy se učil nejprve zámečníkem a později elektrotechnikem. Složil tovaryšskou a mistrovskou zkoušku a za pomoci stipendia mohl vystudovat státní elektrotechnickou průmyslovku v Praze-Smíchově. Spolu s jedním společníkem otevřel v r. 1930 v Praze-Vinohradech elektromechanický a elektrotechnický podnik. Rozhodl se pokračovat v dalším studia: na vyšehradské reálce složil maturitu a v r. 1935 začal studovat elektrotechnické inženýrství na ČVUT v Praze (získal titul inženýra). Po doplňující maturitní zkoušce z latiny a filozofie studoval od r. 1946 na Právnické fakultě UK v Praze (doktorát 1950).

V době Květnového povstání českého lidu 1945 se zúčastnil bojů o Český rozhlas. V 50. letech 20. století se dostal do konfliktu s tehdejším ministerstvem vnitra poté, kdy byl i s rodinou vystěhován z rodinného domku. V r. 1957 byl zatčen a devět měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě; poté byl vězněn celkem 7 let, 3 měsíce a 3 dny v nejhorších komunistických věznicích té doby: v Praze na Pankráci, v Plzni na Borech a v Leopoldově.  V lednu 1965 byl propuštěn na svobodu. Pak pracoval nejprve jako elektromontér, posléze jako elektroinženýr a nakonec jako vedoucí projektového ateliéru. V této pozici ho zastihla okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V září 1968, poté, kdy mu hrozilo nové zatčení, emigroval před Vídeň do Švýcarska.

Ve švýcarském exilu pracoval jako právník v Curychu, v Bernu a v Solothurnu, kde se usadil. V r. 1970 spolu s dalšími exulanty založil „Světové sdružení bývalých československých politických vězňů: byl jeho místopředsedou a posléze i předsedou. Kromě toho se účastnil i na práci jiných exilových organizací – „Spolku Masaryk“ a „Svazu spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku“.

Po změně režimu (1989) se vrátil do Československa a střídavě žil v Praze a v Solothurnu. Angažoval se při obnově demokracie v posttotalitním Československu. Založil „Svaz občanské sebeobrany“ (SOS), který se zasazoval o restituční nároky obětí komunistické diktatury. Spolupracoval s pravicovými stranami: DEU, KAN a PB. V r. 1996 neúspěšně kandidoval do Senátu PČR za Pravý blok ve volebním obvodu Praha 10. V r. 2003 získal za celoživotní angažovanost cenu „World Press Award“.

Zemřel 8. 7. 2005 v Praze, krátce po dovršení stých narozenin.

29. 3. 2015

PhDr. Rostislav Janošík

Foto: archiv SN

Pozn. 1.: Problém sudetských Němců, SN, č. 10/1996, str. 4; Otevřený dopis (Problém sudetských Němců), SN č. 2/1997, str. 3, 7.

* * *

Takzvaná „sametová“ revoluce, která žádnou revolucí nebyla

Po 17. listopadu 1989 došlo v Československu k určitým politickým změnám. Komunistická strana Československa poznala, že i její čas absolutního teroru a hrůzovlády došel ke konci. Rozhodla se však pro to zachovat svou moc a všechny své dosavadní pozice i svůj majetek do možného maxima.

Za tím účelem a k jeho dosažení – kterého, jak je obecně známo, také dosáhla – zahájila KSČ určitou taktiku:

Zaprvé se vzdala své absolutní a jedině rozhodující moci ve státě, avšak teprve tehdy, když zjistila, že tato absolutní moc je po rozpadu absolutní moci komunistické strany Sovětského svazu a jeho satelitních států nadále neudržitelná.

Dále připustila zásadu plurality politických stran, bylo zrušeno povinné vyučování marxismu-leninismu na školách všech stupňů včetně vysokých, zavedena znovu samospráva obcí, o které se však dosud přesně neví, jak má fungovat a jak bude financována a podobné věci.

Tyto změny dostaly v Československu – není nám známo od koho – název „něžná“ revoluce; její pozdější název „sametová“ revoluce pochází údajně od prezidenta Havla – potvrzeno to nemáme.

Avšak tvrzením, že v Československu byla provedena revoluce, třeba jen „sametová“, byl spáchán na celém národě vědomý podvod.

V Československu se ani v roce 1989, ani kdykoli potom až dodnes žádná, dokonce ani „sametová“, revoluce nekonala.

Jak známo, revoluce je ve smyslu politickém mimoústavní změna zákonodárné a vládní moci ve státě.

V Československu, jak je každému a dokonale známo, k žádné kvalitativní změně politické a vládní moci nedošlo. Došlo tam sice ke kvantitativní změně politické a vládní moci v tom smyslu, že komunisti sice již nemají absolutní a veškerou politickou a vládní moc, avšak podrželi a drží dodnes s jejich spojenci tuto moc do možného maxima.

Tím je jasné, že v Československu se žádná, ani „sametová, revoluce nekonala.

Konal se jen komunisty organizovaný a předem po rozpadu komunismu v Sovětském svazu a všech jeho satelitních státech dobře připravený puč, zcela obdobný komunistickému puči v roce 1968, a to dokonce i se stejnými protagonisty, Alexandrem Dubčekem a špičkovými funkcionáři komunistické strany.

Nejvyšší politickou moc ve státě má předseda Federálního shromáždění. Po puči v listopadu 1989 se jím stal v Rusku vychovaný a vyškolený starý bolševik Alexander Dubček, tentýž, který stál v čele puče v roce 1968. Zarytý a ortodoxní komunista, kterého svět omylem považoval a považuje za demokrata, jímž nikdy nebyl a nebude.

Tedy: žádná změna politické moci, a tedy také žádná revoluce.

V čele federální vlády, tedy nejvyšší výkonné moci ve státě, stojí jako její předseda Dr. Marian Čalfa, osvědčený komunista a až do „sametové“ revoluce předseda komunistické organizace v úřadu předsednictva komunistické vlády. První náměstek tohoto komunistického předsedy federální vlády je pan Dr. Pavel Rychetský, také „bývalý“ komunista, který až dosud ve své úřadě prokázal činnost, za kterou by se ani nejortodoxnější stalinista v době komunistického teroru nemusel stydět.

Tedy také ve federální vládě nenastala po 17. listopadu 1989 žádná kvalitativní změna vládní moci. Vládní moc zůstala v rukou komunistů a jejich přátel, jen poněkud omezena, avšak do možného maxima zachována.

Tedy opět žádná skutečná změna vládní moci, a proto se nekonala ani žádná revoluce, jen puč komunistů a jejich přátel, nazvaný k oklamání národa „sametová“ revoluce.

Avšak nejmarkantnější důkaz, že nešlo o žádnou, ani „sametovou“, revoluci, ale jen o puč, k oklamání národa za revoluci označený, podal pan Václav Havel, tehdy ještě ne prezident České a Slovenské federativní republiky, spolu s dalšími „revolucionáři“, pány Petrem Pithartem, Jiřím Křižanem, Alexandrem Vondrou a Michaelem Kocábem, dne 5. prosince 1989 při jednání o demisi vlády s tehdejším jejím komunistickým předsedou Ladislavem Adamcem a jeho poradci – Oskarem Krejčím a Miroslavem Pavlem.

Zde [je] doslovný záznam z jejich jednání:

L. Adamec: „Já jsem šel do toho, protože ten Gorbačov mě o to požádal. Ne proto, že je Gorbačov, ale proto, že dělá skutečně politiku takovou, jakou svět potřebuje. Já jsem to na sebe vzal, to riziko.“

V. Havel: „Dobře. A považujete teda za reálnou tu… Já mám pocit, že to řešení s tím, že byste byl prezidentem a ten Sacher předsedou vlády a měl volnou ruku pracovat… To je mladej, dynamickej člověk, který je navíc náš kamarád, je z Národní fronty, ústřední tajemník tý strany jejich lidový, že ano. Je to přesně ten průsečík.“

Přímo hrůzné je přitom zjištění, že „revolucionář“ pan Václav Havel nabízel komunistovi Ladislavu Adamcovi, předsedovi federální vlády, za to, že podá demisi, úřad ještě vyšší a dokonce nejvyšší ve státě. Tedy: za opravdu nechvalně známého komunistického prezidenta republiky Gustáva Husáka chtěl Václav Havel na úřad prezidenta republiky nastolit jiného komunistu – Ladislava Adamce.

Lepší důkaz, že šlo jen o puč a žádnou revoluci, nelze podat. Žádný revolucionář a v žádné revoluci nebude nabízet v revoluci poraženému odpůrci úřad ještě vyšší, než měl dosud.

Důsledky tohoto puče, označeného za revoluci, třeba jen „sametovou“, jsou přímo strašné a národ je ponese po dlouhá desetiletí.

Solothurn, 28. února 1992

Za Světové sdružení bývalých čsl. politických vězňů v exilu:

JUDr. Ing. Jaroslav Anděl, předseda