Výrobní geny – Euring. Dr. Bohumil Kobliha
Kdo nevyrábí, může jít rovnou žebrat.
Rod mé rodiny po přeslici je v matrikách veden čtyři sta let, jak mi potvrdil strýc Alois Křesadlo (1916-1978) a jak je v rodinné Bibli. Všichni otcové a hlavy rodin a rodů byli poctiví řemeslníci. První záznam patří Michaelu Křesadlovi, který se narodil v roce 1625, pět let po Bílé hoře, zdědil řemeslo. Záznamy v Bibli pokračují až k pro mne významnému pradědu Janovi Křesadlo (1856-1915), slévači. V červenci 2012 mu Slánský kalendář na pětadvacátý týden věnoval stránku, včetně jeho mladistvé, fešácké fotografie s mužným plnovousem, v nažehlené košili s vázankou a v dobovém saku. Žádný chudák – sebevědomý, kurážný pracant. Vedle fota jeho dílo dokládá kopie inzerátu „Továrny na stroje“ ve Slaném. Dílnám a skladům, dle vyprávění mého děda, ovšem vévodila slévárna šedé litiny a kovů. Dodnes všichni potomci rodu Křesadlů u příjezdu ke Slanému hrdě zaznamenávají její unikátní komín, který je významná památka sám o sobě.
Když jsem v prvním ročníku na ČVUT, fakulta strojní, prodělával výrobní praxi v továrně na stroje TOS Čelákovice (Wolmann), pracoval jsem dle plánu ve všech dílnách. Byl už jsem „vyučen“ v mechanických dílnách na průmyslovce, tedy mne nic nepřekvapovalo. V druhém týdnu praxe jsem navlékl montérky, abych okusil práci ve slévárně. Pach formovny, formovacího písku, mne ovanul podivnou známostí, jako bych přišel do svého. Mistr Sýkora, který zde vládl a ke kterému jsem byl přidělen, mluvil jako můj prastrýc Karel. Hned jsme byli sví. Natožpak, když jsem se mu pochlubil, že pocházím po matce z rodu slévačského mistra ve Slaném, byl jsem jak v rodině. Když jsem pak před sléváním držel pánev a ožehl mne dech tekoucí litiny, cítil jsem chlapství dávných předků. A což teprve parfém kovu vlévaného do pískové formy – jak svíce na vánočním stole! Tvořivou prací člověk žije!
Strýc Alois k rodokmenu (8. 8. 1977) napsal: „Je to kulturní sounáležitost, rodový patriotismus, dědictví duševních znaků, povahy, hrdé vědomí a kontinuita dobrého života ve šlépějích poctivých a skromných předků.“
Profesní a výrobní pozitivní vědomí jsem se pak snažil předávat všude. Doma i za hranicemi, včetně černého kontinentu.
Můžeme se my, kdysi průmyslová koruna rakouského impéria, spokojit s nakupováním jinde a poručníkováním nám „politiky“, „ekonomy“, neřku-li bankéři vnuceným? Když jsem pracoval v Anglii na jednom průmyslovém celku, kde se podílela velká německá firma, navštívil jsem jejich továrnu u Hamburku. Viděl jsem tam k mému překvapení obráběcí stroje naší TOSky. Můj otazník byl uspokojen vysvětlením, že české stroje považují za znamenité. Jen předělali elektriku/elektroniku podle svých specifikací.
Ergo, nevrátíme-li se k našim moudrým předkům, Škodovce, ČZ, Vítkovicím, Kladnu, sklárnám (atd.) a průmyslovému géniu Baťovi, není pro nás cesta. Nač nakupovat to cizí, když my umíme to samé, ne-li lepší. Necháme se dál strašit a ohromovat přemrštěnou (často lživou) západní reklamou? Přestaneme opět vlastnit a vyrábět po svém, díky „doporučením“ EU? Přistoupíme na to – stát se národem konzumentů? Máme dále ztrácet naše výrobní geny?
Londýn, 23. 5. 2014
Euring. Dr. Bohumil Kobliha
