Výchova jako součást národní kultury – Doc. Dr. Marie Řehořková
Výchova jako součást národní kultury je širším a obsažnějším vyjádřením pojmu vlastenecká výchova. Vlastenectví nové přístupy vyžaduje. Připomeňme si dvě studie, řešící problém malých národů na počátku dvacátého století, z roku 1915 a 1925. Jejich autory byli naši presidenti, T. G. Masaryk a Edvard Beneš. Přednesli je na londýnské univerzitě, v rámci školy slovanských studií, následně pak byly vydány tiskem. Současné vlastenectví je obsahem i formou jiné, než vlastenectví počátku dvacátého století. Vyrůstá z docela jiných podmínek, národních i mezinárodních, z podmínek světa, který prošel prudkým vědecko-technickým rozvojem a je globalizován. Setrvává ovšem na bázi pojmu vlast, který je stejně starý jako kultura sama. Mění se jen jeho odraz v psychice člověka.
Kultura je v nejširším slova smyslu protiváhou člověka jako biologického druhu, tedy protiváhou přírody. Je to, co vytvořil člověk svou materiální, duchovní a společenskou činností. Je výsledkem tvůrčí, produktivní orientace člověka. Tato produktivní orientace je pak protipólem neproduktivní spotřebitelské orientace. Kulturu vytvořil homo sapiens, nikoliv homo konzumens. Fenomén kultury, zkoumaný především teorií kultury, má svoji dimenzi ontogenetickou (odrážející se v životě jedince), dimenzi sociogenetickou (spjatou se širší společností, národem) a transformačně kontinuální (zřetelnou ve vývoji celého lidstva). Konfuciova cesta k moudrosti, Platonova kalokagathia, bible, jsou projevy specifických kultur. Vyrůstaly ze specifických podmínek života na této planetě.
Kultury žily poměrně izolovaně až do prudkého technického rozvoje ve 20. století. Jen sporadicky vstupovaly ve styk. Technický rozvoj ukončil izolaci kultur a vystavil je všestrannému styku. Už ve 20. letech minulého století kulturní antropolog, Bronislaw Malinowski, upozorňuje na závažný problém kulturní přeměny v důsledku styku kultur. Kulturní přeměnou je podle něho proces, kterým se určité společenství, tj. jeho sociální, duchovní a materiální kultura, převádí z jednoho typu na typ druhý. Přeměna může být určována faktory vnitřními nebo vnějšími, tj. stykem s jinými kulturami. Podoba tohoto styku může mít dvojí hodnotu: buď pozitivní, nebo negativní.
Při pozitivním styku kultur se jednotlivé prvky či komponenty nevytěsňují, ale vhodně do sebe zapadají, harmonují. Negativní charakter styku kultur nese s sebou vytěsnění prvků či celých kulturních komplexů jedné kultury, prvky či komplexy kultury druhé. Vytěsňování je de facto vždy větší nebo menší násilí. To pak nutně vede k úpadku, neboť násilí nemůže plodit vyšší kvalitu kultury.
Pod tímto dojmem se již v prvních desetiletích 20. století uvažuje o krizi světové kultury. K optimistům při řešení celosvětové krize kultury patří Albert Schweitzer. Podstatu krize kultury vidí v selhání filozofie v důsledku prudkého nárůstu přírodovědných poznatků. K největším pesimistům se řadí autor obsáhlého díla Zánik Západu, Oswald Spengler (1880 - 1936) a Patrick J. Buchanan (1938–2010), hlavní poradce tří amerických prezidentů, Nixona, Forda a Reagana. Svou knihu Smrt Západu vydal v roce 2002.
Někde uprostřed, mezi kulturními optimisty a kulturními pesimisty až katastrofisty, stojí myslitelé Ortega y Gasset (1883–1955) a Herbert Marcuse (nar. 1898). Oba vidí propast mezi vědeckotechnickým pokrokem a osobnostní autonomií, subjektivitou ducha, tvořivostí individua a jeho svobodou. Kultura je podle Marcuseho pohlcována civilizací, technickým operacionismem a utilitarismem. Homo konzumens vyhrává nad ušlechtilostí v mysli a skutcích člověka. Vnější nátlak je postupně nahrazován vnitřním přinucením. Sami si přejeme dělat to, co objektivně jsme nuceni dělat. O formách vnitřního přinucení podrobně pojednává americký sociolog David Riesman ve své práci Osamělý dav (1950). V Americe stav vnitřního přinucení dospěl nejdále.
Položme si nyní otázku: má za těchto podmínek výchova, jako součást národní kultury, nějaké šance do budoucna? Není fenomén vědeckotechnického rozvoje určujícím ukazatelem cesty lidstva do budoucnosti? Setřou se rozdíly mezi národními kulturami? Jestliže ano, jaká bude tvář oné nadnárodní kultury? Jaký člověk z ní a v ní vznikne? Opakujme na tomto místě i otázku Antoine de Saint-Exupéryho, vyslovenou s podivuhodnou vizí již před druhou světovou válkou: „Vždy jsem dělal rozdíl mezi důležitým a nutným. Je jistě nutné, aby se člověk nasytil, protože nedostává-li se mu jídla, přestává být člověkem a přestává si klást otázky. Ale důležitější je láska, smysl života a povědomí Boha. Nezajímá mne onen druh člověka, který zakládá na sádlo. Neptám se, zda člověk bude či nebude šťastný a usazený v pohodlí a blahobytu. Ptám se především, jaký z toho štěstí, bezpečí a blahobytu vznikne člověk.“
Saint-Exupéry padl v boji s nacistickým Německem. Jeho otázka však zůstala a naléhá na odpověď. Komunismus, který byl ve své konečné fázi státním kapitalismem, pozitivně vyřešil nutné. Dal lidem práci a jídlo. Neměl nezaměstnané a bezdomovce. V prosperujícím Československu dokonce vznikl onen druh člověka, který zakládal na sádlo. Saint-Exupéryho otázku si však nikdy a nikde nepoložil, proto ji nemohl ani zodpovědět. Proč? Především ze dvou důvodů: byl příliš zaujat materialismem a problémem moci člověka nad člověkem. Za tohoto stavu mu nezbylo nic jiného, než popírat význam onoho důležitého. A právě toto – jako jakýsi vnitřní mechanismus odumírání tvořivého lidství - přispělo k jeho pádu nejvíce. Lidé nemohou žít bez lásky, smyslu života a povědomí Boha. Ztratili by své skutečné lidství.
Z předchozího ovšem plyne, že společenský pokrok je nemyslitelný bez harmonického rozvoje osobnosti. Ideu harmonie znaly všechny kultury. Znala ji stará indická kultura, čínská kultura i kultura řecká. Ta svou kalokagathií pronikla i do naší národní kultury. Komenský nachází v harmonii rozumu a citu prostor pro svobodu vůle. Komenského dílo znal i švýcarský myslitel a pedagog J. H. Pestalozzi, který na počátku 19. století napsal: „Podvod a povrchnost zaplaví lidského tvora od kolébky, nedostane-li se mu lásky.“ Tato pravda se s děsivou vážností vyjevuje jak v osudech jedinců, tak národů. Markantně to pocítila ve 20. století vlast Tolstého i vlast Goethova. Marxismus, učení o třídní nenávisti, má na svědomí občanskou válku v Rusku, pangermanismus, opírající se o nordickou nadřazenost, vyprovokoval druhou světovou válku.
V roce 1935 píše Lion Feuchtwanger: „V Německu už neexistuje nic, než žrádlo, chlast, * soulož a spánek“. Naprostá likvidace citové a mravní stránky v jedinci předcházela totální manipulaci s německým národem v dosud největší světové válce. Manipulaci s národem vzdělaným, pracovitým, fyzicky a psychicky zdatným. Vše tvořivé v národě bylo použito k destrukci. Národ může klesnout na dno, do bažin nevědění a nelidskosti v poměrně krátké době. Buďme odvážní, nebojme se dohlédnout k tomu, co předcházelo mravnímu propadu německého národa. H. G. Wells říká, že nikdy neviděl lidi tak bezmocné a nešťastné, jako v Berlíně, při pádu marky v roce 1922. Prázdná královská pokladna stála již hlavu Ludvíka XVI. a jeho ženy Antoinetty. Pád dináru, národní měny Jugoslávie v 70. letech, otevření se cizorodé, mediální pseudokultuře a spotřebnímu zboží cizího původu, přispělo jistě nemalou měrou k dnešní situaci na území Jihoslovanů. Moudří lidé vždy věděli, že špatnými prostředky nelze dospět k mravně žádoucím cílům.
Z tohoto pohledu jsou pak velkým nebezpečím kultury, národní i světové, některé kulturní elementy, plody technického rozvoje ve 20. století. Ne nadarmo se mluví o masmédiích. Významný západoněmecký filozof, Theodor Adorno, žijící později v USA, pokládá osvětu, dělanou masmédii za podvod. Španělský filmový režisér, Luis Buñuel, mluví o masmédiích jako o druhém největším nebezpečí lidstva, řadí je hned za populační explozi. V čem jsou tak nebezpečné pro jedince, národ i lidstvo? Především v tom, že urychlují přeměnu homo sapiens v homo konzumens. Média působí velmi nevhodně na rozvoj osobnosti. Rozvíjejí fantazii, nekultivují však pudovou základnu člověka. Působí jako lék, který je podáván v nesprávných dávkách. Média svou sugestibilitou zbavují jedince samostatného uvažování, jedinečnosti citového prožitku, utvářejí vnějškově řízeného stádního člověka. Zasahují tedy nevhodně do osobnosti jedince i do intimity národa. Degenerativní procesy v lidské společnosti, za spolupůsobení tzv. technického pokroku, vylíčili už před 2. světovou válkou ve svých románech „Konec civilizace“ a „První a poslední lidé“ Aldous Huxley a Olaf Stapledon.
Rozumový, citový a mravní rozvoj jedince musí probíhat v rovnováze a stále směřovat k harmonii. Vše, co v národní kultuře prospívá harmonickému rozvoji osobnosti, je hrází proti nelidskosti. Cílem žádné, a tedy ani naší národní kultury, nemůže být zmaterializovaný, duchovních kvalit zbavený jedinec.
Naše národní kultura byla prezentována po staletí místní kulturou. Aeneas Silvius Piccolomini, italský humanista a diplomat, píše v polovině 15. století, že v Čechách je každá žena vzdělanější, jak v Itálii kněz. Vzdělání tehdejšího člověka znamenalo procítění a prožívání bible. Nemusí nás tedy udivovat, že právě v tomto národě se narodil ke konci 16. století učitel národů, Jan Amos Komenský. Harmonicky rozvinutá osobnost našich předků se projevovala přerozmanitými kulturními aktivitami neboli lidovým uměním. Uměli zpívat, hrát na housle či jiný hudební nástroj (co Čech, to muzikant), uměli tančit, rádi cvičili, hráli divadlo, zdobili své příbytky malbou i řezbářskými výrobky. Byli zdatní v práci, v řemeslech a polnohospodářství především. Takto nás také hodnotí ve své publikaci „Práce, blahobyt a štěstí lidstva“ (1933) anglický myslitel H. G. Wells.
Zastavme se u pěvecké úrovně našich lidí, neboť zde je regres velice hluboký a citlivý. Náš národ dnes vůbec nezpívá, a to je zlé. Jan Kollár v roce 1834 zachytil ve dvou svazcích na 2500 lidových písní, které si složili a zpívali hudebně neškolení lidé. V roce 1862 se konal v Praze první sjezd pěveckých spolků (bylo jich zastoupeno 87), z nichž mnohé měly již stoletou tradici. Např. Jednota sv. Cecílie v Ústí nad Orlicí. Na čtvrtém sjezdu pěveckých spolků, v roce 1868, bylo rozhodnuto o ustavení ústředí, tzv. Jednoty zpěváckých spolků československých.
Spolupráce mezi českými a slovenskými spolky byla samozřejmá. Památné zůstane vystoupení slovenského Zpevokolu v Martině, 13. 11. 1871, kdy zpěváci v sokolských stejnokrojích zazpívali píseň „Já jsem Slovan duší, tělem“ a vyprovokovali tak k bouřlivým ovacím všechny přítomné, kteří začali volat: „Sláva bratom Čechom, sláva Slovanstvu“. Roku 1903 se poprvé na Slovensku v provedení Zpevokolu v Tisovci hrála Smetanova Prodaná nevěsta. V roce 1904 se z popudu Jednoty konal první český hudební festival v Praze, předchůdce dnešních hudebních festivalů. Ovšem s tím rozdílem, že tehdy zpívali a hráli amatéři sobě a druhým pro radost, dnes zpívají a hrají profesionálové za peníze a pro svou slávu.
Tak bychom mohli jít naší historií a všímat si ochotnického divadla, lidové umělecké výroby, sledovat tradici našich i slovenských výšivek a krojů, sledovat vznik a práci feriálních osad a Spolku pro pěstování her české mládeže, Klubu československých turistů, Sokola, Orla, Junáka atd. Umění sehrává nezastupitelnou roli v rozvoji vyšších mravních citů, obohacuje osobnost, otevírá ji druhým lidem schopností citového a fantazijního prožitku. Lidové umění je pak projevem zdraví národa, jeho bytostné síly a svěžesti, projevem jeho tvůrčích schopností. Převládne-li v národě netvůrčí, konzumní způsob života, odrazí se to především v zániku lidového umění.
Naše bohatá místní kultura – a s ní spjaté lidové umění – byla vytěsněna v průběhu druhé poloviny 20. století médii. Napomohlo tomu zrušení spolků v 50. letech, které byly organizátory místních kulturních aktivit. Jmenovitě je nutno uvést Václava Kopeckého, který tomuto smutnému trendu významně napomohl byrokratizací státní osvěty. Staletí žijící lidové umění a kulturní aktivity neodumřely naráz, ale odumíraly postupně až do roku 1989. Po sametové revoluci média zcela ovládla prostor, uvolněný vytěsněním místní kultury.
Vytěsnění místní kultury médii se nemůže projevit jinak, než jako celkový regres národa. V něm pak má ztížené pozice i výchova, neboť je vázána především na školu a spolu s ní živoří na periférii politiky a ekonomiky. Ačkoliv pozice by měly být právě opačné: výchova by měla určovat kvalitu politiky a ekonomiky. Tak to měl na mysli už Jan Amos Komenský. Není divu, že za těchto podmínek slaví triumf mravní uvolněnost a lajdáctví všeho druhu, propagované slovem, obrazem i činem. O naší zemi platí dnes totéž, co o Německu 30. let.
Vlast a národ si nikdo nevymyslel. To jsou reality. T. G. Masaryk v České otázce (1894) říká: „Věříme s Kollárem, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti a že tedy jest úkolem každého národa ten plán světový postihovat, místo své v něm poznat a podle toho poznání co možná s nejplnějším a nejjasnějším vědomím postupovat při vší práci, i politické.“
Masarykův názor z konce 19. století se shoduje s názorem Alexandra Solženicyna z konce 20. století: „Národy jsou bohatstvím lidstva a je nepochybné, že národy jsou barvami lidstva, že i existence různých plemen byla od počátku záměrem Stvořitele. Kdyby zmizely, bude lidstvo šedivé a jednotvárné.“
Lidstvo je velkolepě rozrůzněno biologicky i kulturně. Každý národ, každá rasa, má něco osobitého, čím obohacuje lidstvo. Jde jen o to, tuto osobitost poznat a uznat. Toho můžeme dosáhnout tehdy, přestane-li nás ovládat náš vlastní výtvor – peníze. Ty po staletí plodí revoluce, války i teror-válku bez hranic. Tři stěžeje lidského požehnání (dle Komenského): „dobře se narodit, dobře žít a dobře zemřít“ jsou plně v našich rukou. Jsme k tomu vybaveni pozitivním citem, rozumem a vůlí k dobru.
Doc. Dr. Marie Řehořková
