Svobodné noviny na internetu

Jako utopické společenské uspořádání se obvykle vzhledem k nemožnosti jeho realizace prohlašuje socialismus. Události poslední doby nás však přesvědčují, že ani demokracie jako vláda lidu není uskutečnitelná. Na vině není ono uspořádání, ale člověk sám, protože jeho vrozené vlastnosti jsou natolik vzdáleny jakémukoli rovnostářství (i ve svobodě), že vlastně žádný z nových i již proběhlých způsobů vedení společnosti nemůže většině obyvatel zajistit slušný život.

Člověk (neandrtálec) byl původně vypěstován evolucí jako vrcholný článek potravinového řetězce. Tedy jako predátor pro články pod ním a možná i potrava pro případné články nad ním. V této fázi však byl evoluční vývoj přerušen zásahem bájného činitele, který jej upravil na „tvora k obrazu svému“ a zásadně změnil jeho vlastnosti i postavení. Nedopatřením mu při tom bylo vloženo poznání sama sebe, které z něj učinily jen predátora s vlastnostmi jeho „stvořitelům“ ne právě vyhovujícími. Navíc se jim člověk a jeho vývoj vymkl z rukou.

To už je ovšem oblast čirých spekulací, protože nikdo z nás při tom nebyl a věrohodné důkazy o tom nejsou. Oni „bájní činitelé“, možná i mimozemští rádoby protektoři, neměli zájem nám o tom zanechávat zprávy, nebo to činili způsoby, které jsme dosud neobjevili. A raní lidé až na pár obrázků nic takového neuměli. Ostatně my také své pejsky a koně abecedu a násobilku neučíme. Máme o tom proto jen báje v ústním podání a pár těch primitivních obrázků. Lze se jen domnívat, že oni prospektoři na naší planetě měli vrozené vlastnosti tomuto úkolu nejlépe vyhovující, které nám předali. A to dobročinnost asi určitě nebyla. Ba dokonce to mohly být vzhledem k dlouhým dobám meziplanetárního cestování jen velmi inteligentní automaty, o jejichž sociálním cítění lze pochybovat. Takže pokud si na naší Zemi vytvořili pomocníky „k obrazu svému“ (báje Enuma Eliš), zdědili jsme pěknou míru vlastností. Ale ne zrovna lidumilných.

Nejsou to pomluvy, řeknu-li, že to byla především agrese, ziskuchtivost, bezohlednost a touha po majetku i nadřazenosti. A to nejsou ty nejlepší vlastnosti pro bezproblémově fungující společnost. Však se také tradují spory mezi dobyvateli naší Země i války mezi nimi, při kterých jim jimi stvoření lidé vydatně pomáhali. Dokonce jsou zmiňováni i „padlí andělé“, tedy ti, kteří si neodřekli potěšení z obcování s lidskými ženami, které jim měly rodit potomky. Což by znamenalo velmi blízkou druhovou příbuznost, protože mezidruhové míšení zpravidla není plodné. Jedno je však beze sporu: Homo sapiens se množil až příliš úspěšně, takže se to „bohům“ vymklo z rukou. Zvyšovalo to sice moc, ale také problémy. Ale přišla prý potopa, která to měla odstranit.

Neodstranila, protože nebyla nejspíše celosvětová. Lidstvo se množilo dál a se stejnými problémy. Své Bohy, kteří před potopou odletěli, nahradilo faraony a králi a hledalo nějaké uspořádání, ve kterém by mohli být faraony všichni. Vznikly kasty, třídy, kmenové státy se všemi těmi válkami pro zisk a náboženství. To se také přihlásilo o moc. Vystřídaly se společenské řády, jako prvobytně pospolný, feudalismus, kapitalismus, socialismus, a v mnohých se jako vějička slibovala i demokracie. Prý jako „vláda lidu“. Ono „prý“ bylo na tom to nejpravděpodobnější, neboť všechny novoty byly při nástupu pokrokové, ale všechny nakonec skončily v totalitě. To díky tomu, že po prvním nadšení ze změny se vždy našli lidé, kteří dokázali v jakémkoli uspořádání nalézt cestu k vlastní dominanci a prospěchu. Ta téměř bezmezná šíře zájmů i cest k nim se nedá uhlídat, stejně jako majetek před zloději, kteří jsou v možnostech vždy o krok napřed.

Velkou, ale falešnou vějičkou demokracie je její příslib plné osobní svobody, která ale nemůže být nikdy absolutní, protože svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhých. Praxe už mnohokrát ukázala, že takto pojatá svoboda skončí vždy ve svobodě v okrádání těch druhých. Zejména, když se ti „čilejší“ spojí do skupin, kterým se jejich zájmy obhajují mnohem snadněji. Jako třeba v politických stranách.

Společnost se pak rozdělí na dvě velké skupiny – vládců a ovládaných (faraonů a feláhů, otrokářů a otroků i jiných). V moderní době pak se dělí na politiky a pracující, často popisované jako horní a dolní strana společenských nůžek. Ta dolní, ovládaná strana, je stabilní a spadnout do ní lze snadno. Do té horní lze (často) usilovně šplhat. Je tu ale také několik kast, které dělí další fenomén – peníze. Ti „čilejší“ brzy přijdou na to, že ti na dolní straně nůžek mají vlastnost ovcí, pohodlných se starat o svou budoucnost a i za cenu omezení vlastní svobody rozhodování i krácení odměny za svou práci a přenechávajících tuto starost těm „čilejším“. A ti se umějí snažit. Mají k tomu staletími vypěstované a ověřené taktiky a mocné pomocníky – strach a peníze. Strachů je mnoho: z biče, ze smrti, ze ztráty bydlení a zaměstnání, ze ztráty pohodlí či společenské úrovně a především z neznámé budoucnosti, která by nastala po oddělení od stáda. Divy při tom dělají už i jen příklady, které se staly.

Velkou službu při tom sehrávají média – sdělovací prostředky, které nálady strachu, či naopak kladných nadějí, rozšiřují. Proto se stávají první obětí a prostředkem těch „čilejších“, kteří je rychle skoupí za další prostředek moci – a to jsou peníze. Ty byly vymyšleny jako univerzální směnný prostředek výsledků práce různých profesí. Záhy se však staly především mírou možností a schopnosti těch „čilejších“ a nástrojem k ovládání jiných. Půjčování peněz na úrok je zdrojem bezpracných zisků.  A zisk se stal krví společnosti. Zejména když se rozmohla lichva, za kterou se počítá úrok vyšší než 8 %. Už i úrok nad 5 % je praxí ověřen jako nesplatitelný, protože vypůjčená částka při normálním podnikání větší přínos nepřináší. Nastává pak takzvané dluhové otroctví, kdy dlužník vydělává jen na úroky a dluh se mu nezmenšuje. Naopak: většinou ještě roste.

Do takového stavu se dostávají současné státy, zejména Amerika s jejím „Rezervním fondem“. Stát nemá vlastní peníze a na svůj provoz si peníze půjčuje od bank na úrok kolem 12 %. Ten shrábnou bankéři, často i mnohem víc, protože půjčují i majetkem nepodložené fiktivní peníze, takže vlastně vytvářejí zisk z ničeho. Tito usurpátoři společnosti ji pak ovládají tak, že 1 % těchto lidí vlastní 95 % majetku celé Země. I my jsme díky našim prodejným vládám součástí tohoto otroctví. A způsob, který to umožňuje, je nazýván demokracie. Už i proto, že výše uvedené machinace pomáhají realizovat za úplatky a korupci „demokraticky“ zvolení politici. Tedy skupina těch také „čilejších“, kteří v předvolebních kampaních naslibují „hory doly“ voličům, aniž by pak cítili povinnost tyto sliby splnit (to víte, volební kampaň!). „Nejčilejší“ v tomto směru jsou politické strany a jejich sekretariáty.

Politici pak jsou něco jako účastníci televizní „soutěže o milion“, až na to, že výherci jsou v praxi známí ještě před začátkem soutěže. Jak říkal Winston Churchill: „Vše, co se stalo, bylo tak naplánováno!“ Včetně válek, revolucí i genocid. I společenská uspořádání v jednotlivých státech, a tedy i revoluce či „jara“. Snad jen navíc s tím, že o všem rozhodují kromě zmíněných ještě i „čilí“ podnikatelé, zejména v oboru energií a surovin. Ti se také bojí o své astronomické zisky a vytvořili tak skupinu obchodníků a bankéřů, která má udržet jejich nadvládu. Z toho pak vznikla Trilaterální komise a podle místa prvního konání Bilderbergská skupina, která funguje dodnes a snaží se diktovat, co se má na Zemi stát.

Aby to ale nebylo tak jednoduché, zdá se, že se o slovo hlásí i zvláštní velmoc (a nejen jedna). To mohou být nějací mimozemšťané, kteří se stále častěji objevují jako UFO. Ti si tady asi hlídají, abychom jim nezničili Zemi atomovými zbraněmi, protože na Zemi mohli být dříve než my a mohou ji považovat za „svou“. Možná že mají podzemní města. A další mohou být na Měsíci, který je prý dutý. Takže na těch bájích o pekle pod zemí a nebi (na Měsíci a dále v kosmu až do toho sedmého) může nakonec něco být. Stejně jako na duté Zemi, na kterou věřil i Hitler a admirál Byrd by o ní asi mohl povídat. Dodnes není zveřejněna úplná zpráva o průběhu Operace Highjump v Antarktidě, kde mělo dojít kontaktu s Vnitřní zemí.

Já osobně věřím, že vzhledem k téměř nekonečným vzdálenostem domovů často uváděných u nás se prý vyskytujících mimozemšťanů a zatím neznámé rychlosti cestování mnohem vyšší, než je rychlost světla, že pokud u nás byly návštěvy z kosmu, byly to nenávratné mise, nejspíše vysoce inteligentních automatů, které se snaží pro sebe nebo pro někoho jiného udržet Zemi obyvatelnou, a zasahují tedy do jejího dění. Těch zásahů, dobrých i negativních a nejspíše i válek různých jejich misí, bylo podle archeologických nálezů zřejmě několik. Většina z nich skončila destrukcí života na Zemi. Budeme-li my také postupovat tak, jak to děláme teď, dočkáme se snadno destrukce i našeho světa. A už bude jedno, kdo byl na horní, nebo dolní straně nůžek: upečeni nebo vyhladověni budeme díky chamtivosti a touze vládnout těch pár bláznů všichni. Naši „bohové“, hájící si „svou“ zem, se v sebeobraně o to postarají.

Snad by pomohlo, kdybychom v rámci Alternativy 3 vystěhovali tu naši „věrchušku“ někam na Mars nebo nenávratně jinam a ve zbytku se pokusili zavést ne-li utopickou, tedy alespoň reálnou demokracii. Na té bychom se asi s vnitrozemšťany shodli. Mnoho současných lidí by ale muselo překousnout svou osobní víru o škodlivosti zákazu podnikatelsko-manažerských spekulací na bezpracné zisky, neboť takových je na spodní straně nůžek pořád dost. Muselo by to fungovat jako ve společenství mravenců či včel. Náš čtenář z Austrálie o tom píše:

„Nejzajímavější je na tom, to, že nemají politiky, co by jim ukrajovali velké kusy zásob pro celou komunitu tak, jak je to u lidí. Přitom nemají administrativu. Všichni vědí, co mají dělat, co je dobré pro život v mraveništi, což lidem schází. Nikdo je nehoní do práce a nemají média a TV , co by jim lhaly, dělaly propagandu o ničem, kazily jim mládež a jiné. Zde vidíme, jak lidská komunita-mraveniště je nedokonalá. Lidé, jsou vývojově značně pozadu za mravenci, už jenom v tom, že si mravenci nic nezávidí. Včely jsou druhým důkazem! Užírající trubce vyházejí z úlu. Lidé si je naopak pěstují. Robert“

K tomu je nutno dodat: To mraveniště je ovládáno nám dosud neznámým způsobem, a neumíme jej tedy okopírovat. Je to asi monarchie, matriarchát. Někde jsem četl, že mravenčí matka nějakým způsobem řídí chod mraveniště tak, že každý jedinec ví, co má a asi i musí dělat. Je-li odstraněna, všichni prý chaoticky pobíhají sem tam, jako bez vedení. Je-li do takového mraveniště vložena jiná matka, zaběhané pořádky se ihned obnoví a vše opět funguje s maximální poslušností. Ta jde tak daleko, že jedinci neváhají vytvořit svými těly most přes vodu, nebo i přes pás ohně, bez ohledu na svůj život. To my, lidé, neumíme. Naopak voláme po svobodě a tím po chaosu. Nedokážeme proto vytvořit takovou společnost, jako ti mravenci nebo včely. I mezi mravenci však existují kasty a otrokářství a možná i jiné vztahy, které neznáme. Bouřili bychom se více, než teď. A to je to naše lidské dilema. Mít vše a nedávat nic. V tom je ta neuskutečnitelnost opravdové demokracie, stejně spravedlivé pro všechny.

Tolik tedy o utopičnosti demokracie. Je velká škoda, že to opravdu nejde. Jiné už to ale nebude…

4. 6. 2014

Ing. Vladimír Veselý