Také se bojím – František Růžička
A moc se bojím. Nebylo tomu tak vždycky. Nebál jsem se v srpnu roku 1968 jako mladík, který stál před ostře nabitými samopaly sovětských zachvatčiků, hlídkám ukazoval nesprávnou cestu, zamazával silniční ukazatele, spolupracoval při ochraně studia Československého rozhlasu v Českých Budějovicích, rozvážel tajně tištěné tiskoviny. Nebál jsem se ani v dalších nocích přímo v Praze, kdy jsem ještě fotografoval doutnající ohně u rozhlasu na Vinohradské i nově vymodelovanou fasádu Národního muzea. Nebál jsem se ani v období předsrpnovém, kdy jsem čerpal z publikovaných statí spisovatele Jana Procházky, v jeho duchu vedl mladé lidi za novou formou činnosti v mládežnické organizaci i přes nepřízeň tehdy mocných. Nelze zapomenout na shromáždění ve Slovanském domě či Sjezdovém paláci v měsíci březnu, kdy jsme byli vyzývání ke klidu, nezavdat podnět provokatérům. Dokonce ani v okamžiku, kdy jsem potom s vydanou Kronikou okupace objížděl Jihočeský kraj a v průmyslových závodech ji nechával podepisovat. Podepisovali nejen mladí, ale i starší.
Jak dobře víme, pak se všechno zvrtlo. Díky nepomýleným soudruhům mělo naše myšlení dostat jiný směr. Normalizační. Ani tehdy jsem se nebál a na venkově dokázal potřebné dokumenty uchovat a ve své víře vytrvat, byť za cenu nuceného odchodu ze zaměstnání a nutnosti opustit Jihočeský kraj. S nadšením jsem proto 23. listopadu 1989 znovu stál na Václaváku naproti Melantrichu a bez bázně sledoval červená světýlka tajně rozmístěných kamer. Jen musím přiznat, že v té době jsem už nikdy nevěřil soudruhům komunistům, jejich tajným i netajným příslušníkům rozesetým po celém spektru společnosti, dokonce i těm, kteří se úlisně vmestili do řad chartistů. Proto jsem ji také nepodepsal. V té době byl již uštvaný věrný syn strany Jan Procházka po smrti. Po dvaceti letech marného dalšího snažení a boje s neviditelnou, o to však citelně silnější hydrou, se už bojím.
Bojím se takových, kteří pod praporem bezbřehé nenávisti a zloby hlásané jeho dcerou spisovatelkou Lenkou Procházkovou vyhlásili lítý boj proti církevním restitucím. Je to doklad o tom, že komunisté, skorokomunisté (rodinně vychovaní) a postkomunisté, kteří ovládli polistopadovou politickou scénu (v jiných pozicích) pokračují ve svém díle zkázy Února 1948. Vyhladit a vymazat církev, křesťanstvo. Čeho že se to boji? Že by měli žít a vést společnost ve jménu Desatera Božích přikázání? Tedy nelhat, nekrást, nepodvádět národ, nezpronevěřovat svěřené prostředky, nežít nemravně…???
Rozbor jejího proslovu (ze dne 6. 7. 2012 v rámci akce „Mistr Jan Hus a současnost“) na Václavském náměstí ponechávám odborníkům, byť mi nahání přímo husí kůži a mrazení za krkem. Za celou laickou věřící společnost se však skutečně bojím nad obsahem článku z Lidových novin (sobota 11. 8. 2012). Vždyť je to přímo vaše dílo (dtto V. I. Brežněv - Eto vaše ďélo). Bezbřehá kvazi demokracie, mocenské mafiánské struktury, úpadek morálky, nevymahatelnost práva. Ano, ano. To je jeden z pilířů vašich disidentských pozůstatků. Obsazená křesílka na ambasádách, ve vládě, krajských hejtmanátech, primátorských židličkách. Hřích do nebe volající – neodčiněné křivdy, nevyřízené restituce. A nejde jen o ty církevní, ale především o ty civilní. Vždyť jste v rámci svého vládnutí znovu okradli tisíce nevinných, kterým byly zabrány majetky po roce 1948. Nebyly vyřízeny ani zákonné restituční nároky. Komouši v nových zemědělských společenstvích dále hospodařili na cizím, hrabali zisky a původní majitelé přišli zkrátka. Dnes máte strach, že se restituenti budou soudit?? Dovoláváte se cti chartistického podpisu boje proti spravedlnosti? Kde je tato spravedlnost?? Odvoláváte se na pozemkové knihy s tím, že je v nich hodně falz? A co připomenout amnestii prezidenta republiky pro chartistku, která z nich trhala listy? Dvacet let snad nebyla dostatečně dlouhá doba na provedení řádné inventarizace? Víte vůbec, co to je? To není jen nakupovat letadýlka, padáky, zvát si rockery a lítat na jednání do Kapitolu! Jako ekonom se ptám: „Kde máte řádně sestavenou rozvahu? Kde je dvacetiletý zisk (předtím ještě 40 let) z předmětných nemovitostí a polností? Kolik činí mzdové náklady ve prospěch církve (podle komunistického zákona z roku 1949), kolik věřící sami přispívají na renovaci komunisty zubožených objektů? A zdemolovaných v pohraničí? A co lidské životy?“ Dovoláváte- li se minulosti - kdo to tedy byl „v minulosti“ pan učitel a kněz? A co je dneska? Co je policajt? I taková vládní kapacita, jakou je zpěvačka Vlasta, beze studu před národem prohlásí, že policii nevěří! A jí a těm ostatním kumpánům (i Vám) má někdo věřit? Proč zpochybňujete postup ekonoma arcibiskupství, když za vládní údaje by snad mělo zodpovídat některé ministerstvo! Katolíci podle Vás promarnili kredit z počátku 90. let. Na podraz Jana Rumla a podpis pana Havla na prvním „svobodném“ volebním zákonu jste snad pozapomněla? To byl ten první podraz! Nejen proti církvi, ale proti všem věřícím, paní chartistko! Všechny ty nespravedlnosti podle Vás zastavil premiér Zeman? Proč nedodáte, jak to dopadlo se zlatými státními rezervami? Kde je to údajně bezcenné zlato? Také se tehdy vyhlašovalo referendum občanů, jako dnes kandidát na hradní trůn už pustil do tisku? A jak je to s benzinem u Agipu? Kdo rozprodal Benzinu? A co úniky v Čepru? Za to vše zodpovídá církev svatá? Nebo snad přímo Vatikán a sám papež Benedikt XVI.? S kým jste tehdy tvrdě spala, když byli důchodci připraveni o 330 miliard z důchodového fondu převodem do státního rozpočtu? Kam se rozplynuly, když v současnosti nikde nejsou?
Drahá, zlatá, najednou Vás nezajímá dvacet svobodomyslných umělců. Dokonce ani jejich nezasloužené zisky ze showbyznysu. Těch zmíněných 80 % ovcí nadělali komoušové se svou ideologii nutné likvidace religiozity. Připomínáte 8. listopad roku 1620 a zaprodání státu Vatikánu. Což připomenout 17. listopad roku 1989 a zaprodání státu jiným mocnostem s výprodejem celého jeho ekonomického potenciálu. Na závěr úplně to nejpodstatnější. Uvádíte-li, že boj o demokracii se vede až teď – je to největší ostuda právě celého undergroundu. Věnoval se bojůvkám o vlastní postavení s hmotnými statky – a bitvu prohrál. Další se na tom společně přiživili. Stejně jako se po Listopadu na lidové euforii přiživili samotní disidenti. Jaká škoda, že jste tu vlastní stranu hned tehdy nezaložila, ale dala přednost něčemu líbivějšímu. Jaká to mohla být další sladká a výnosná sametovost! Kdybych byl stejně zle zanícený, nejspíše bych přiznal, že si znovu probírám řádky spisovatele Jana Procházky a položil mu asi nepatřičnou otázku: „Do kohos tu duši dal?“
Mea culpa. Svých výše napsaných hříchů velice lituji a prosím o brzké upálení. Hlavně, že máme svobodu a naši umělci mohou lítat na Floridu, zpívat do Austrálie i lovit do Afriky. Vždyť na to mají. Jen bych rád věděl, kde to žijete. Kam se poděla střední třída, opora každého národa? Přijeďte si trochu pobejt na venkov, kde se ruší školy, smíšené prodejny, nemocnice, nádraží… Stařečkové a stařenky přišli o své důchodcovské kluby (ti nejmenší ve městech i o zprivatizované mateřské školky), proč jim tedy nezavřít i kostely. Třeba i hřbitovy zbourat a jejich kosti pohodit po zaplevelených lánech, nějaké to žrádlo snadno dovezeme. Je to smutné, ale ani ten car Putin snad takto neuvažuje. Ostatně českoslovenští komunisté byli vždy papežštější než sám papež!!! Děsně se bojím. Amen.
P. S. V zrcadle Lidových novin se píše, že z kádrových důvodu L. P. nedokončila studia žurnalistiky, později ale vystudovala filozofii… Z prvního vztahu má dceru M., z dlouholetého vztahu s Ludvíkem Vaculíkem má dceru C. a syna J.
Jiný renomovaný zdroj uvádí, že dokončila třetí ročník novinařiny, podařilo se jí přestoupit na filozofii, kde ještě pár let neměli azyl nepohodlní studenti i profesoři, jako dobrou studentku a svobodnou matku ji nemohli vyhodit. Dostudovala, ale pak nastoupila dráhu uklízečky.
František Růžička, České Budějovice
