Svíčková – František Růžička
Je pravdou, že současné sdělovací prostředky se všemi možnými kanály snaží navazovat na reklamní běsnění vedoucí nejen k utrácení, ale i zcela nadbytečné konzumaci jídel a nápojů. Vaří se, peče se, hoduje se, kuchaři se předhánějí při předvádění svého umění. Na druhé straně světa lidé trpí tím nejzákladnějším. Nemají nejen jídlo, ale ani vodu. A to již nemluvím o katastrofě, která v posledních dnech postihla Filipíny.
I zde žije nemalé množství věřících křesťanů. Také o nich byla zmínka a vznesena prosba při bohoslužbě, která se již tradičně konala v den 13. listopadu, kdy si připomínáme svátek sv. Anežky České. Jako vzpomínka událostí roku 1989 se tradičně konala – při svíčkách. Takže: tyto řádky jsou o pokrmu duševním. Klášterní kostel Obětování Panny Marie jihočeské metropole se ve večerních hodinách zcela zaplnil a to nejen studenty, ale i staršími věřícími občany. Pod potemnělou klenbou tohoto stavebního skvostu plápolalo nespočetné množství svíčiček. Tolik, kolik jich bylo při příchodu k dispozici. Občas se totiž stalo, že někomu skleněný kryt upadl na zem a honem se pospíchalo zapálit alespoň kalíšek.
Slavnostní vzpomínkovou bohoslužbu celebroval na pozvání studentského vikáře P. J. Prokeše mladý kněz ze Soběslavi, spolu s dalšími spolubratry. Ve své promluvě připomenul tento den nejen jako svátek sv. Anežky, ale i naplňování jejího odkazu – daru Svobody. Jde o to, abyste si toto světlo po skončení bohoslužby odnášeli do svých domovů ve svých srdcích. Snášejte se, vzájemně si odpouštějte, darujte si lásku. Slova evangelia sv. Lukáše připomněla úryvek z Jericha, kdy Ježíš k sobě povolal celníka Zachea.
Je však potřebné nezapomínat na minulost. Neztratit ji, nedovolit, aby zanikla. Sám byl dotázán, kolik mu bylo tehdy let. Uvedl, že devět. S ironií mu bylo odpovězeno: „To si tedy pěkně zavzpomínáte.“ V přímluvách pak někteří měli možnost vyjádřit svou prosbu. Já jsem jen (bohužel) v tichu svého nitra pronášel: „Díky, že jsem mohl být u toho, když v Římě papež Jan Pavel II. vykonal kanonizaci, a když jsme její odkaz vezli zpět do vlasti. S obavami, zda nás vůbec pustí přes hranice. Díky, Anežko!“ (viz kniha Fragmenty římské). Tehdy jsem mladým spolucestujícím vyprávěl o tom, jak probíhalo Pražské jaro roku 1968 a jak končilo srpnovou okupací. S nadějí, že okovy režimu jednou musí prasknout, což se stalo vzápětí. Jeví se mi jako veliká škoda, že o tom nemůžeme dnešním studentům podávat autentické svědectví. Z mnohých skript se toho od ministerských pisálků příliš nedozví.
Jak dále z promluvy zaznělo – braňme tento dar svobody. Nepropadávejme ztrátě paměti. Jste zde věřící i nevěřící, uvědomte si, že Bůh sám je opravdová svoboda. My už sice nejsme otroky režimu ve společnosti, ale důležité je vůbec nebýt otroky. Čehokoliv. Vyprávěním z knihy Bratří Karamazových (Ježíš a inkvizitor) pak uvedl ono velké břemeno – být skutečně svobodným.
František Růžička, České Budějovice
