Svobodné noviny na internetu

Sněhová vločka – František Růžička

23. 1. 2014

Bývávalo po dlouhá staletí zažitým normálem, že se i Paní příroda řídila Božími zákony. Už tomu tak není. Nejspíše převzala vzor volnomyšlenkářství a dělá si také, co se jí zamane. Chtěl jsem napsat „co se jí chce“, tedy „cochcárna“. To se ale spíše hodí do slangu politického než kulturního.

Máte pravdu, i ta sněhová vločka patří asi někam jinam. Třeba na prkna, která někdy a pro někoho znamenají i svět.

Sama Sněhová vločka (moderátorka večera v bílém kostýmku Ivana Šimánková) na pódiu divadelního sálu Metropol připomněla, že jsme byli zvyklí na čtvero ročních období – jaro, léto, podzim a zimu. Ta letošní ale v jihočeské metropoli připomíná spíše jaro, kvetou stromy, sněhu ještě nebylo, a tak si ani Vánoce již nebudeme připomínat. A také ani tři mudrce, přicházející od východu, kteří k jesličkám a dárkům pod stromečkem nerozlučně patří. Patřívali tradičně i k večerům minulých let, když se konal Tříkrálový koncert, který také tradičně již řádku let uvádí. Představovali je tři králové (v jednom roce i s krásnými čepicemi K+M+B): zemský hejtman, primátor krajské vesnice a ten nejdůležitější, byť stále vzadu, vystrkoval černou bradu, ale ve svém fjertochu měl sponzorskou šrajtofličku a také tradičně býval nejvtipnější – jednatel stavební firmy Swietelsky, coby generální sponzor. Jak vidno, tak nám ty tradice nějak berou roha za oponu. Až na to, že moderátorka zase tradičně nedostala od režie mikrofon. Škoda, obvykle zasněží pár vtipnými průpovídkami.

Nicméně právě za něj byl přivolán ten ekonomicky nejzajímavější, ředitel závodu Ing. František Fryš, kterého viditelně zaskočila zvědavá a vtipně mířená otázka, co že dostal pod stromeček. Jasně, co můžou chlapi dostávat pod stromeček: ponožky a košile. Vedle svého osobního přání (tradiční ustálená verze) zcela zaplněnému sálu připomněl nepříliš příznivou dobu pro celý rezort stavebnictví a dokonce se prý zvažovalo, zda se koncert vůbec může uskutečnit. Potlesku se mu dostalo za (ryze netradiční) pozvání všech (tradičně to bývalo jen pro vyvolené) na číši vína po skončení koncertu. Dodal, že jako nejlepší stavební firma roku 2007 se sbratřila s nejlepším vinařem roku (Vinařství Petr Skoupil, Velké Bílovice). Asi dobře udělala.

Pak už toho bílého mnoho nebylo. Sněhová vločka ještě přivítala skvělý orchestr Filharmonie Brno s dirigentem Leošem Svárovským, a pak už bylo všechno (tradičně) v černém. Předehra k opeře Nabuko (Verdi) všechny posluchače pevně usadila do křesel a následný Květinový valčík (Čajkovskij) rozzářil mysl a dušičky všech přítomných do libozvučných barev tónů při suitě z pohádky O věrném milování Radúze a Mahuleny… Kdo se v poločase (sportovci, šlo o přestávku) posílil sklenkou třináctého karlovarského pramenu, vychutnal si v plné spokojenosti i ten druhý poločas se Slovanskými tanci Antonína Dvořáka (opus 72).

V rámci přestávky si ještě připomeňme cosi z liturgie a lidových obyčejů. Od 4. století byl příchod Tří králů označován jako Zjevení Páně. V Písmu se nikde neuvádí, kolik jich vlastně bylo. Vešli do domu, padli na zem, klaněli se mu a obětovali přinesené dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ke změně označení z mudrců na krále došlo až v roce 1194, kdy družina římského císaře přinesla do chrámu v Kolíně nad Rýnem ostatky, považované právě za ostatky sv. Tří králů. Kancléř pařížské Sorbonny jim přiřkl jména: Kašpar, Melichar, Baltazar. Podle badatelů však význam písmen K+M+B může být jiný – Christis mansionem benedicat“ (Kristus ať požehná příbytek). Nejméně od třicetileté války se konávala obcházka po domech (duchovní, kostelník, ministranti, žáci s učitelem) s modlitbou a zpěvem, dům se vykuřoval kadidlem a vykropoval svěcenou vodou. Při koledě se rozdávaly „tříkrálové lístky“, hrálo se divadlo. Na severní Moravě chodívali ještě pastýři (pastuchové), v Orlických horách pak sluhové, zvaní laufři. Tímto svátkem také končil cyklus vánočních svátků. Ještě dnes je v řadě států současné civilizované Evropy (např. Slovensko, Německo, Rakousko, Španělsko, Kypr, Švédsko) tento den zapsán v kalendáři jako „ostatní svátek“, tedy den pracovního klidu. Za mnohým naše „národní“ kultura ještě zaostává!

Po (také tradičním) přídavku (Pochod Radeckého) se skandovaným potleskem ocenilo vděčné obecenstvo skutečně tradiční, perfektní přednes, za což se mu dostalo poděkování pana dirigenta. Potlesk patřil i panu Kazilovi, jemuž všichni vděčí za krásný večer. Orchestr přestal hrát, světla zhasla a ve foyeru se rozpoutala vlna hlučných diskusí, při kterých se hledala i Pravda. „IN VINO VERITAS!“ Hledal jsem, hledal, ale marně. Tak třeba zase až za rok. Ať se toho ještě ve zdraví dožijeme!

František Růžička, České Budějovice