První máj – František Růžička
Byl první máj, byl lásky čas… Kdypak to všechno asi začalo? O svátku sv. Filipa a Jakuba (1. květen) odeznívaly různé pověry, související s ochranou proti čarodějnicím. S příchodem měsíce května pak bylo spojeno stavění májek. Je zaznamenáno, že již o půlnoci chodili mládenci do lesa, kde uťali březový stromek, zdola až po korunu sloupali kůru, věncem, kvítím a pentlemi jej ozdobili a pak uprostřed návsi postavili. Také poctivým pannám stavěli jejich milenci pod okny nebo na dvorku májku. Pak o první májové neděli chodili mládenci s hudbou a májkou dům od domu, kde byla děvčata, a potom se zpěvem a tancem veselili. Bývalo zvykem, aby májka na návsi byla vyšší než ta v sousední vesnici. Zpravidla museli májku střežit, aby jim mládenci ze sousedství věnec neukradli, májku neporazili, což by byla ostuda pro celý příští rok. Postupem doby se májky začaly stavět již v předvečer 1. máje. Tato tradice se udržela dosud, jen s tím, že v mnoha případech májku staví a pak také s vydatným hašením žízně hlídají členové jednotky dobrovolných hasičů.
Mnozí z nás však májovou slávu pamatují spíše jako oslavu Svátku práce, v naší domovině v současné době značně zprofanovanou. V historických análech se ale můžeme vrátit do let 1873/78 v New Yorku, kde probíhaly stávky za osmihodinovou pracovní dobu. Zákonem ji kongres USA schválil roku 1878, k tomu byl vydán příslušný manifest roku 1885. Dne 1. května 1886 pak proběhla pod vedením odborů a anarchistů celodenní stávka s cílem prosazení osmihodinové pracovní doby bez krácení mezd. Celkově stávkovalo asi 300 tis. dělníků. Za dva dny proběhlo v Chicagu shromáždění, při kterém došlo ke střetu s pořádkovými silami a přišlo o život několik stávkujících v důsledku střelby. O den později zemřelo několik lidí při další demonstraci kvůli výbuchu bomby, za což bylo obviněno a následně odsouzeno k trestu smrti několik anarchistů. Poprvé se Svátek práce slavil v USA v roce 1888. V roce 1889 jej přijala II. internacionála na návrh francouzských socialistů za oficiální svátek. Postupně se k oslavě přidávaly další politické proudy, například i nacismus, i když ještě v roce 1922 trval A. Hitler na jeho zákazu.
Katolická církev tento den v roce 1955 zasvětila sv. Josefu dělníkovi. Připomeňme si proto, že sv. Filip byl v Hieropoli ukamenován na kříži, s ním byly pochovány jeho dvě dcery. Apoštol sv. Jakub Menší, příbuzný Krista, byl Židy shozen z hradeb Jeruzaléma a ukamenován, protože odmítl prohlásit Krista za falešného Mesiáše. Je autorem epištoly, v níž se učí, že víra bez skutků je mrtvá. (V církevním kalendáři se jako světci připomínají 3. května).
V socialistických zemích patřil tento svátek mezi nejdůležitější, organizovaly se masové prvomájové průvody, které procházely městem, projížděly alegorické vozy a na tribunách se prezentovali představitelé komunistické moci. Účast na oslavách byla obvykle nepsaně povinná, nadřízení všech stupňů měli nařízeno provádět bdělou kontrolu. V českém prostředí pak navazovaly i další památné dny - 5. a 9. květen, což se společně prezentovalo jako „slavné májové dny“.
Lze uvést, že příchodem 60. let měla mládež trochu jiný charakter a jiné názory než jejich rodiče a postupně znovu ožila tradice majálesů. Byla to i jistá možnost recese a kritiky na poměry. Nutno ale také uvést, že režim soudruha Novotného něco podobného nerad vnímal. Začalo docházet k řadě střetů a konfliktním situacím mezi mladými tvůrci, umělci a komunistickou mocí. Vyvrcholením byl 4. sjezd spisovatelů a strahovské nepokoje studentů na podzim roku 1967. Květen roku 1968 byl poznamenán náhlou změnou politických poměrů, což se projevilo v celé společnosti. Například majálesový průvod procházející jihočeskou metropoli nesl vedle jiných provokujících hesel i velkou krychli, na jejíchž všech stranách byl jednotný nápis „KSČ“. Bylo totiž před volbami. Jak dopadly, je již jiné téma. Naprosto „nemájově“. Po srpnové okupaci nebylo žádoucí někoho „svobodně“ volit. Nicméně musím přidat i májovou vzpomínku z roku 1962. Jako vojáci základní služby jsme byli „ubytováni“ ve stanovém městečku na Vypichu coby aktivní účastníci vojenské přehlídky na Letenské pláni (9. 5.). V rámci májového kulturního programu jsme měli možnost navštívit představení v tehdejším „Armádním divadle“ na Smíchově a byli jsme předem instruováni, abychom se nezúčastňovali žádných veřejných a hlavně „provokačních“ akcí. Jak dobře víme, v Praze se v předvečer, ale i na 1. máje vyráží vzhůru na Petřín: položit kytičku k pomníku básníka K. H. Máchy a prožít tam pár pěkných, klidných či milostných chvilek. Tehdy moc klidné nebyly a nás odtud hodně rychle odvezli…
Vzpomínkou na básníka, jehož nezapomenutelný veršík byl uveden na začátku textu, jsme se od májově politického tématu zatoulali do opravdové májové pohody. Kdo by z literatury neznal stydlivé vesnické děvče, revírníkovic Helenku, a lehkovážného světáka Richarda, který v Praze studoval práva, ale přitom se nevyhýbal různým neřestem a radovánkám… To je ta pravá „Pohádka máje“ od Viléma Mrštíka, patřící mezi vrcholná díla impresionistické literatury. Její nesmrtelnou verzi natočil v roce 1940 Otakar Vávra. Kniha byla v nedávné době znovu vydána.
František Růžička, České Budějovice
