Svobodné noviny na internetu

 Již řadu týdnů trvají pokusy „demokratické“ KSČM, o jejíž zákaz činnosti se pokouší vláda P. Nečase (nebo už ne?), a jejích politických spojenců o „potopení“ zákona o III. odboji. Proto poněkud stranou zůstávají hrdinské činy, kvůli nimž se o protikomunistický odboj (či jen odpor?) vede tak urputná válka v našem parlamentu, totiž samotné události z doby těsně po komunistickém převratu z února 1948. Jednou z nich byl i tzv. Případ Babice z roku 1951.

Jen na okraj zmíněné diskuse našich současných komunistů o tzv. III., protikomunistickém odboji uvedu několik citací, uveřejněných během posledních měsíců v našich sdělovacích prostředcích. Tak například předseda KSČM JUDr. Vojtěch Filip píše: „Zákon o tzv. třetím odboji, jenž byl v minulých dnech projednáván, se však stal dalším z pokusů převyprávět dějiny a zákonným způsobem postavit na hlavu minulé děje, přičemž onen odboj právně ani filozoficky neexistoval a ani existovat nemohl. Odpor jedinců a skupin byl zaměněn za odboj a jako takový má být napříště interpretován. Jde o bezprecedentní zásah do historie, jenž bude mít nesmírný dosah na budoucnost a zpětně ovlivní i současné děje. Namísto upevňování demokracie a dodržování ústavních svobod bylo při jeho projednávání dokonce popřeno právo na názor a svobodný projev.“ (Filip /KSČM/: Třetí odboj neexistoval a existovat ani nemohl, Parlamentní listy.cz, 19. 3. 2011)

Ano, čtete dobře! Tak dnes smýšlí předseda jedné z opozičních stran – KSČM. K tomu mohu pouze poznamenat to, že považuji za vrchol politické perverze, když nám komunisté (lhostejno, zda ti současní, nebo minulí) a bývalí spolupracovníci Státní bezpečnosti (a opět je lhostejno, pro kterou správu StB pracovali) kážou o morálce a o dodržování zákonů a lidských práv. Kdo žil nepřetržitě 42 let v tom jejich „komunistickém ráji“, ví o tom své. Přesto musím přiznat, že V. Filip nezapře svou profesi advokáta. Vždyť do galerie výřečných právníků patřili i další známí komunisté, např. V. I. Lenin, F. Castro či G. Husák.

To jiní zástupci KSČM si neberou servítky a v souvislosti se III. odbojem mluví daleko otevřeněji. Europoslanec Jaromír Kohlíček tvrdí, že „odškodňovat sprosté vrahy je pro mě šokující“. A soudruh Stanislav Grospič, rovněž právník, říká: „Koalice se tímto snaží odškodňovat a oslavovat domnělé hrdiny, a to i v případech, kdy někteří skutečně spáchali trestnou činnost. Například jde o bratry Mašíny. Pro mě ta věc je naprosto nepřijatelná.“ (Komunista je zdrcen akcí K9: Dáváte peníze sprostým vrahům, Parlamentní listy.cz, 19. 5. 2011)

Pro mne je zase nepřijatelné, aby výklad dějin, na který měli patent po celých 42 let své nadvlády, prováděli i nadále komunisté. Jejich totalitní panování, které nemělo s demokracií nic společného, je navíc spojeno s genocidou vlastního národa. A jaká je bilance vlády, kterou komunisté uchvátili v únoru 1948? Čtvrt milionu osob odsouzených za tzv. protistátní činnost, 1 250 000 občanů vyšetřovaných Státní bezpečností a v neposlední řadě 249 osob popravených z politických důvodů.

To nebyl pouhý „odpor“ několika jedinců nebo skupin, jak se nám snaží namluvit soudruh V. Filip, ale skutečný odboj proti nelegitimnímu komunistickému režimu, který byl po únoru 1948 demokratickému Československu násilně vnucen Sovětským svazem – za mlčenlivého přihlížení „demokratického“ Západu. Taková je historická pravda, třebaže se nemusí každému líbit…

Začátkem července tohoto roku uplynulo šedesát let od tragických událostí, které vstoupily do našich novodobých dějin jako „Případ Babice“. Kdo by čekal, že se v našich sdělovacích prostředcích objeví záplava článků a dosud nezveřejněných dokumentů o tomto případu, musel být zklamán – podobně jako autor těchto řádků.

Zatímco v první dekádě tohoto století byla tu a tam zveřejněna řada zajímavých informací, jež slibovaly vnést více světla do této nepříliš jasné záležitosti z počátků protikomunistického odboje, letos kupodivu skoro nic. Až na dvě výjimky, které si zaslouží, aby byly zmíněny. Navzdory kritice naší veřejnoprávní České televize pod vedením exkomunisty Jiřího Janečka to byla právě tato televize, přesněji ČT24, která dne 2. 7. 2011 uvedla materiál nazvaný „Komunisté se s babickými mlynáři vypořádali i s krvavými úroky“.

Tím druhým sdělovacím prostředkem je deník MF Dnes, který ve své regionální mutaci „Jihlava a Vysočina“ dne 1. 7. 2011 zveřejnil článek s názvem „Místo babické tragédie z padesátých let čeká akt smíření“. V něm informuje o akci Den pravdy a smíru, kterou na 3. 7. 2011 připravila Římskokatolická farnost Babice ve spolupráci s Okresní organizací KDU-ČSL v Třebíči. Toť vše, jinak obvyklé „ticho po pěšině“.

Na úvod připomeňme, že „Případ Babice“ se stal počátkem soustředěné snahy KSČ zastrašit malé a střední rolníky, kteří nechtěli po únoru 1948 vstupovat do nově zakládaných JZD, a „potrestat“ nekomunistické (zejména lidovecké) účastníky protinacistického odboje z druhé světové války na Českomoravské vysočině. Například již v březnu 1950 byl odsouzen na 20 let odnětí svobody farář Arnošt Poláček z Babic – jako jedna z prvních obětí perzekuce osob nepohodlných komunistickému režimu v tehdejším okrese Moravské Budějovice.¹ To, že byli v roce 1951 tři římskokatoličtí kněží, figurující v „Případu Babice“, odsouzeni k trestu smrti, nebyla jistě náhoda.

Pro čtenáře, kteří se spokojí se základními fakty k tomuto případu, uveďme následující: Od jara 1951 začal vyvíjet v regionu Moravských Budějovic činnost údajný agent americké tajné služby (CIC), kterého však mnozí historikové i pamětníci tehdejších událostí považují spíše za provokatéra komunistické Státní bezpečnosti (StB), Ladislav Malý. Ten kolem sebe soustředil nespokojené členy rodin místních sedláků z vesnic Cidlina, Babice, Šebkovice, Horní Újezd a Rokytnice nad Rokytnou. Malému se podařilo využít (přesněji: zneužít) pohostinnosti a důvěřivosti místních farářů P. Václava Drboly z Babic, P. Františka Pařila z Horního Újezda, jakož i svého bývalého spolužáka P. Jana Buly z Rokytnice nad Rokytnou. Těm všem namluvil, že se pokouší osvobodit pražského arcibiskupa ThDr. Josefa Berana, internovaného na neznámém místě za Prahou orgány StB, a převést ho ilegálně na Západ.

Co všechno z historek L. Malého byla pravda a co jen jeho účelová fabulace, to už se zřejmě asi nikdy nedozvíme. Ani to, zda L. Malý, který se podle svědectví P. J. Buly u něho na faře objevil dne 25. 2. 1951 v uniformě příslušníka SNB (v hodnosti štábního strážmistra),² byl, či nebyl ve službách komunistické StB. Nebo že by současně pracoval jak pro americkou, tak i pro českou tajnou službu? Ani to nelze vyloučit. Faktem totiž zůstává, že P. J. Bula byl zatčen dne 30. 4. 1951 poté, kdy odmítl další pomoc L. Malému.

Již na jaře 1951 začala StB na Moravskobudějovicku zatýkat údajné spolupracovníky „teroristů“. Bylo to tedy dávno před tragickými událostmi z 2. 7. 1951. Například rolník Antonín Plichta st. se od 30. 4. 1951 skrýval na tajném místě, aby unikl zatčení. Od 28. 6. 1951 se ukrýval také jeho syn Antonín Plichta ml. I tato skutečnost potvrzuje, že „Případ Babice“ byl připravován v „dílně“ StB a že se vyvíjel podle předem daného scénáře.

Z nedávno zveřejněných materiálů Ústavu pro studium totalitních režimů vyplývá, že farář Václav Drbola byl zatčen dne 17. 6. 1951, tedy 14 dní před střelbou v babické škole. V Archivu bezpečnostních složek se zachoval zápis o výpovědi V. Drboly z 1. 7. 1951. Existuje i svědectví pamětníků o tom, že při výslechu byl farář příslušníky StB v Jihlavě mučen – a zřejmě nikoli jen on. Státní bezpečnost se nepochybně v časovém tlaku, aby se soudní jednání mohlo odehrát co nejdříve, uchylovala k násilným metodám, jimiž se snažila na faráři vynutit přiznání o tajné skrýši pro ilegální vysílačku a další nesmyslná, vykonstruovaná obvinění.³

Zdá se tedy, že Drbolova výpověď byla vynucena násilím, aby mohl být následně obviněn z věcí, o nichž zřejmě neměl ani tušení.

O tom, jak probíhalo vyšetřování StB a příprava soudního procesu, podává výmluvné svědectví jeden z těch, kteří se ve dnech 12.–14. 7. 1951 ocitli na lavici obžalovaných v jihlavském monstrprocesu, Ludvík Stehlík: „Vyšetřovatel pro mne přišel a řekl: ‚Tady máte protokol, naučte se to. Když to řeknete, jak je to napsáno, dostanete jedenadvacet let, jinak to bude horší,‘ vzpomíná Stehlík. Protokol měl pak u přelíčení v ruce soudce a kontroloval, zda se obžalovaný neodchýlil od předlohy. ‚Když někdo jen přehodil slovo, předseda Rudý hned vyskočil a křičel, vlastně ne, řval,‘ poodhaluje metodu, jakou soudci a vyšetřovatelé pracovali…“⁴

K tomu jen dodejme, že těmto metodám se naši estébáci naučili od svých sovětských soudruhů, bezpečnostních poradců, kterých u nás v době začínajících soudních procesů působilo okolo pěti set.

Jak je z výše uvedeného zřejmé, pracovala StB na likvidaci představitelů římskokatolické církve, funkcionářů Čs. strany lidové i tzv. kulaků velmi intenzivně. Víme například i to, že vytváření podzemního hnutí namířeného proti komunistickému režimu na Třebíčsku (ve stylu Dr. Chalupy) řídila samotná tajná komunistická policie prostřednictvím svého důstojníka Marečka z krajské pobočky StB v Jihlavě.⁵ A agent CIC L. Malý? Ten byl, zdá se, jen jedním kolečkem v soukolí, jež mělo „nepřátele lidu“ na Vysočině rozdrtit.

L. Malý se pohyboval po jižní Moravě již od března 1951. Po ozbrojených provokacích vůči funkcionářům KSČ a místních národních výborů v Cidlině a Heralticích a po zapálení stodoly v Mikulovicích (duben-červen 1951) se ozbrojená skupina L. Malého, A. Mitysky a bratří A. a S. Plichtových přemístila na počátku léta 1951 do Babic. Tady se odehrálo závěrečné dějství tohoto dramatu.

Dne 2. července 1951 ve 22.30 hodin vtrhla skupina L. Malého do budovy školy v Babicích, kde v tu chvíli zasedala čtyřčlenná rada Místního národního výboru. Dovnitř šli pouze L. Malý a A. Mityska, kdežto bratři Plichtové hlídali před budovou školy. Funkcionáři MNV byli vyvedeni na chodbu školy, kde tři z nich byli zastřeleni ze samopalu L. Malým; čtvrtý funkcionář MNV byl pouze postřelen A. Mityskou.

Zastřeleni byli: řídící učitel Tomáš Kuchtík (předseda MNV a předseda místní organizace KSČ), dále dělník Bohumír Netolička (finanční referent MNV) a lesní dělník Josef Roupec (místopředseda MNV). Jediný, kdo útok přežil, byl dělník František Bláha (předseda místního akčního výboru Národní fronty).

Po krvavé akci ve škole v Babicích uprchli členové skupiny L. Malého z obce a skrývali se v žitném poli u Bolíkovic. Tam je následujícího dne, 3. 7. 1951, dopadly bezpečnostní složky. Při zásahu zahynul Antonín Plichta ml. a jeho bratr Stanislav byl těžce zraněn. Rovněž L. Malý měl být údajně při této akci zastřelen, avšak existují i opačná svědectví o tom, že ho StB odvezla živého ve svém autě. Čtvrtý ze skupiny, A. Mityska, se vzdal sám. Zastřelený A. Plichta ml. prý těsně před smrtí žádal o vodu, avšak dva příslušníci StB mu místo vody namočili do úst. Pitva Plichtova těla, provedená 4. 7. 1951 v Zemské nemocnici v Jihlavě, prokázala 5 zásahů střelnou zbraní; z nich smrtelná byla rána do týla.⁶ Nešlo spíše o „popravu“ nepohodlného svědka?

Již 6. 7. 1951 se konal státní pohřeb obětí babické tragédie v Moravských Budějovicích. Orgány komunistického státu zachovávaly cudné mlčení, které přerušilo až Rudé právo a „spřátelený tisk“ teprve dne 9. 7. 1951. Souběžně s masivní propagandistickou kampaní, jež trvala několik měsíců, na plné obrátky pracovala StB, prokuratura i soudy. Výsledkem byl narychlo připravený soudní proces, který byl jen nedokonalou kopií monstrprocesu s JUDr. M. Horákovou.

Podklady pro soudní přelíčení byly připraveny v rekordním čase deseti dnů od spáchání babické vraždy. Od samého začátku bylo zřejmé, že se vše z ideologických důvodů musí stihnout co nejrychleji. Vstupenky na soudní „představení“ obdrželi vybraní členové KSČ již 7. 7. 1951, tedy pět dní po hrůzném činu v babické škole.

O mimořádném vnitropolitickém významu událostí v Babicích svědčí fakt, že o nich jednal dne 10. 7. 1951 politický sekretariát ÚV KSČ v tomto složení: K. Gottwald, A. Zápotocký, V. Široký a R. Slánský. Záležitost měli na starosti: ministr spravedlnosti Š. Rais, ministr národní bezpečnosti L. Kopřiva a člen předsednictva ÚV KSČ a ministr informací V. Kopecký. Ve věci vraždy v Babicích bylo přijato toto usnesení: „Návrh na rozsudek smrti v 7 případech se schvaluje. Provedení rozsudku se nebude publikovat. Ministerstvo národní bezpečnosti provede bezpečnostní opatření během procesu v Jihlavě a okrese Mor. Budějovice. V rozsudku se vysloví konfiskace majetku. Po rozsudku budou ihned přestěhováni rodinní příslušníci odsouzených. Případ třetího faráře bude vyloučen a bude později souzen. Bude zjištěn původ zbraní teroristů. Ministerstvo národní bezpečnosti projedná postupné zřizování pohotovostních oddílů v krajích, kde je zostřený třídní boj. Bude dán pokyn soudům, aby soudily vesnické boháče, kteří jsou nyní pranýřováni pro neplnění dodávek. (Zodpovědný s. Rais a Kopřiva)“⁷

Z dokumentu vyplývá, že nejvyšší orgány KSČ rozhodovaly jak o výši trestů (včetně hrdelních), tak i o tom, zda bude akce jednorázová, či naopak bude „dávkována“ tak, aby účinně zastrašila všechny potenciální odpůrce kolektivizace. Z formulace dokumentu je zřejmé, že tzv. Případ Babice se má stát faktickým začátkem politického tažení proti těm, kdo se nějakým způsobem „zapletli“ s aktéry babické tragédie, byť nevědomky, ale zejména počáteční fází boje proti tzv. vesnickým boháčům – kulakům.

V této souvislosti připomeňme, že od roku 1951 realizovali českoslovenští komunisté prostřednictvím StB a „třídní“, komunistické justice likvidační tažení proti středním a drobným rolníkům v tzv. Akci Kulak. Stovkám selských rodin byla v jejím průběhu ukradena pole, nářadí, dobytek a stroje. „Kulaci“ byli přesídleni do oblastí vzdálených desítky, ba stovky kilometrů od svých rodných vsí. Mnozí z nich skončili na popravišti nebo na dlouhá léta ve vězení. To byl bohužel i osud těch, kteří se stali součástí tragického „Případu Babice“.

Zdá se, že babický incident komunistickou moc zpočátku zaskočil, nakonec však posloužil jako vítaná záminka k rozpoutání represálií proti římskokatolické církvi i k zastrašení těch rolníků, kteří nechtěli dobrovolně vstupovat do JZD. Především jim bylo určeno „divadlo“ v podobě soudního přelíčení v Jihlavě, na které byli nahnáni rolníci z vesnic, odkud údajní teroristé pocházeli: z Cidliny, Babic, Šebkovic, Vacenovic, Horního Újezda a Rokytnice nad Rokytnou.

Proces se 14člennou skupinou „teroristů“ z Babic a okolních vesnic na Moravskobudějovicku se uskutečnil ve dnech 12.–14. 7. 1951 v Jihlavě. Senát v čele s náměstkem předsedy Státního soudu JUDr. Vojtěchem Rudým vynesl 7 rozsudků smrti, 2 tresty doživotí a dalších pět osob odsoudil k celkovému trestu 110 let vězení. Rozsudek Státního soudu ze 14. 7. 1951 byl dne 1. 8. 1951 potvrzen v plném rozsahu Nejvyšším soudem. Všech sedm osob, odsouzených k absolutnímu trestu, bylo popraveno dne 3. 8. 1951 na dvoře věznice v Jihlavě.⁸

Již pět dní po verdiktu Státního soudu, 19. 7. 1951, rozhodla tzv. bezpečnostní pětka KV KSČ v Jihlavě o tom, že „po žních bude proveden druhý proces s dalšími účastníky teroristů, aby byl patřičný odstup času od prvého soudu“. Do čela této druhé souzené skupiny byl postaven římskokatolický administrátor farnosti v Rokytnici nad Rokytnou – P. Jan Bula. Bylo to plně v souladu s již zmíněným usnesením politického sekretariátu ÚV KSČ ze dne 10. 7. 1951. Princip demokratického centralismu tehdy fungoval spolehlivě a bezchybně. P. J. Bula byl jako jediný z druhé skupiny odsouzen dne 15. 11. 1951 v Třebíči k trestu smrti. Jeho poprava byla vykonána dne 20. 5. 1952 ve věznici v Jihlavě.⁹

Kvůli „Případu Babice“ bylo odsouzeno dohromady sto osob, které byly rozděleny do devíti skupin. Soudní přelíčení s nimi se konala od léta 1951 až do února 1953 po celé jižní Vysočině. V tzv. navazujících procesech byly k trestu smrti odsouzeny další čtyři osoby, celkem tedy 11 lidí. Jako poslední byl popraven mladší ze dvou synů rolníka a protinacistického odbojáře Antonína Plichty, Stanislav, a to dne 23. 5. 1953 ve věznici v Praze na Pankráci.

Komunistický režim využíval všech dostupných propagandistických prostředků, aby o „Případu Babice“ informoval v souladu se svou ideologií třídního boje. Krajské i celostátní deníky z té doby publikovaly celostránkové stenografické přepisy ze soudního přelíčení a jeho průběh byl dokonce vysílán v přímém přenosu rozhlasem. A nejen to. Komunistické nakladatelství Svoboda vydalo již v říjnu 1951 v nákladu 100 000 výtisků brožuru s názvem „Babice“, kterou připravil novinář Jaroslav Opavský.

Z této publikace se můžeme mimo jiné dozvědět, že ještě před jejím vydáním se novým předsedou MNV v Babicích stal dělník František Bláha. Ano, ten jediný, který přežil střelbu v babické škole! Ve stejné době pak byla na chodbě školy odhalena pamětní deska na počest zavražděných funkcionářů MNV v Babicích.

Trvalo dlouhých 39 let, než došlo alespoň k částečnému odčinění důsledků „třídní“ justice z počátku 50. let 20. století. Teprve roku 1990 byl „Případ Babice“ znovu otevřen – na rozdíl od vykonstruovaných soudních procesů s M. Horákovou, H. Píkou či dalšími nespravedlivě odsouzenými, které byly projednávány v rámci rehabilitačního řízení již v době tzv. Pražského jara 1968. Do dubna 1996 byly všechny rozsudky, týkající se „Případu Babice“, zrušeny.

V roce 1997 Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu obvinil ze zneužití pravomoci poslední dva žijící přísedící ze soudního procesu z Babic: Jaroslava Demčáka a Pavla Vítka. Stíhání proti prvnímu z nich bylo ze zdravotních důvodů přerušeno, kdežto Vítek zemřel ještě před soudním projednáním v červenci 2001. Na rozdíl od „dělnické prokurátorky“ L. Brožové-Polednové pozemská spravedlnost bohužel nedokázala ani jediného z účastníků monstrprocesu s tzv. babickými vrahy dostihnout.

„Případ Babice“ má přesto alespoň jednu úsměvnou historku. Dne 26. 6. 2007 totiž rozhodl Nejvyšší soud v Brně o tom, že evangelický farář Michal Šimek se nemusí omlouvat někdejšímu vedoucímu tajemníkovi KV KSČ v Jihlavě Miroslavu Holzbauerovi, o kterém prohlásil, že se podílel na přípravě procesů s vrahy tří komunistických funkcionářů v Babicích na Třebíčsku, jež měly za následek 11 rozsudků smrti.

Je pikantní, když naše soudnictví, zejména soudy vrchní a nejvyšší, o nichž je známo, že jsou dodnes reprezentovány lidmi s komunistickou a estébáckou minulostí, musí konstatovat, že zmíněný evangelický farář „vyslovil podezření podložená historickými dokumenty“, čímž tedy nepoškodil osobnostní práva soudruha M. Holzbauera.¹⁰

No, to už je co říci, když jeden soudruh nemůže dát za pravdu jinému soukmenovci! Za těch dvacet let nového režimu, který se tváří, že je antikomunistický, to víme všichni velmi dobře: O ideologii dávno nejde – ani komunistům. Jde jen o peníze a o politickou moc.

A tak se zdá, že jsme po těch dvou desetiletích marného hledání cesty k prosperitě a demokracii jaksi zabloudili. Symbolický kruh se uzavírá. Jsme tam, kde jsme byli před 21 lety. Stále nám vládnou komunisté (i bez stranických legitimací) a snaží se nás přesvědčit o tom, že jenom oni mají pravdu. Tak jako v úvodu tohoto článku zmíněný předseda KSČM JUDr. Vojtěch Filip. Udělejme všechno pro to, abychom dokázali nejen jemu, ale všem komunistům, že pravdu nemají.

12. 7. 2011

PhDr. Rostislav Janošík

Popisky k obrázkům:

Fara a škola v Babicích

Článek v Rudém právu z 15. 7. 1951 s rozsudkem nad tzv. babickými vrahy

Poznámky:

1 http://www.ustr.cz/cs/vaclav-drbola, pozn. 3.

2 Vzpomínka na P. Bulu, Věrni zůstaneme, květen 2002, str. 9.

3 Viz pozn. 1 – PhDr. Markéta Doležalová: Václav Drbola (1912-1951).

4 Luděk Navara: Případ Babice, Věrni zůstaneme, říjen 1997, str. 6.

5 Vzpomínka na P. Bulu, str. 9.

6 Věrni zůstaneme, květen 1998, str. 16.

7 Věrni zůstaneme, únor 1998, str. 6.

8 Bližší informace v mém starším článku: Případ Babice (Ke 45. výročí tragédie jihomoravské obce), Svobodné noviny, č. 7-8/1996, str. 5-6. Zájemci jej najdou v rubrice: PDF (ke stažení).

9 Vzpomínka na P. Bulu, str. 9.

10 NS: Kněz se nemusí omlouvat za výroky o babické vraždě, Aktuálně.cz, 26. 6. 2007.