Svobodné noviny na internetu

Vánoce jsou za pár dní a dárky nikde. Pokusím se tedy o jeden netradiční dárek, který ale možná moc nezaujme. Ve svých kritických komentářích se snažím nejen kritizovat, ale také být trochu konstruktivní – naznačit vlastní názor, jak by se daly věci zaonačit, aby to vyhovovalo nejen politikům, ale i nám, obyčejným lidem. Bohužel je to snaha, kterou právě ti, pro něž je určena, zrovna neberou. Běžný občan, původně zřejmě předurčený jako článek potravinového řetězce, tedy konzumovat ty pod sebou a být potravou těm nad ním, byl porušen hadem v Ráji, který člověku pošeptal, že být potravou není ten nejlepší účel života. Proto byl vyhnán z ráje s doporučením: „Milujte se a množte se!“ A on to dělá tak důkladně, že je nás tu moc. Vznikla proto potřeba stáda lidí nějak organizovat a zavádět různá pravidla chování.

Vznikaly tedy rodové klany, vesnice, města a státy a potřeba, aby je někdo řídil. V rodových klanech to byl obvykle ten nejschopnější, jehož proto ostatní poslouchali, a šlo tedy o přímou volbu. U měst a států taková přímá volba nebyla možná. Aby však občané mohli uplatnit své názory na život společnosti, vznikala různá diskusní fóra, jako v Athénách, a byla to stále přímá demokracie – tedy vláda lidu. U ještě větších společností vykrystalizoval nebo byl dosazen panovník, zpravidla král, který ji vedl. To byla monarchie, řídící se rodovou posloupností. Pokud byl následník trůnu schopný a odmala vychováván pro tuto funkci, byl to systém docela dobrý. Zejména proto, že nepřipouštěl mnoho možností, a rázná, byť ne vždy nejlepší rozhodnutí byla lepší než haštěřivé soupeření systémem „kolik lidí, tolik názorů“.

Ovšem lidové pravidlo říká, že „člověk je od přírody líný a chtěl by vládnout“ (jiným). Proto byla vynalezena zastupitelská demokracie, kde všichni mají teoretickou možnost vládnout prostřednictvím svých volených zastupitelů, kteří pak ve vrcholných orgánech vládnou jejich jménem. Teoreticky. Prakticky to zpravidla dopadne tak, že zastupitelé „zpychnou“ a vládnou jen pro sebe na úkor těch, kteří je volili. A to je ve zkratce kámen úrazu zastupitelské demokracie, která demokracií záhy přestane být a stane se totalitní vládou oligarchie. Na tuto nemoc skončí všechna podobná uskupení, ať je to feudalismus, kapitalismus, socialismus jako předchůdce komunismu, nebo po jeho krachu i totální kapitalismus.

Všechny tyto systémy zkrachují na lidské chamtivosti a touze vládnout, kterou umožnila rakovina mezilidských vztahů – a to jsou peníze. Pro ně vyhnal prý Ježíš penězoměnce z chrámu a rozkmotřil tak Židy s křesťany. Peníze jsou živel jako oheň nebo voda. Jsou dobrým pomocníkem, ale zlým pánem. Jsou dobrým univerzálním směnným prostředkem, ale svou anonymitou skýtají mnoho možností podvodů a zločinů. Peníze nesmrdí, říkají Židé, a zkazili si tak renomé v lidské společnosti. Peníze nesou s sebou Moc a ta kazí moc. Není divu, že kazí i politiky ve státních orgánech. Zaslepí je natolik, že zapomenou, proč byli zvoleni a rádi je hrabou do svých kapes. Je jen jediný způsob, jak tomu zabránit, a to je důkladná a důsledná kontrola. A to je předmět tohoto článku.

Mayer Amschel Rothschild, židovský bankéř, prohlásil: „Dejte mi moc vydávat a ovládat peníze národa, a potom mi bude jedno, kdo dělá zákony.“ Měl pravdu. Kontrola penězi dokáže dosáhnout jakéhokoli záměru, jak ukázala praxe. I komunisté po svém nástupu k moci se honosili, že zavedou „kontrolu korunou“, která zamezí jakýmkoli spekulacím. Protože byla zaváděna shora, ti nahoře, nakaženi také chamtivostí, ji brzy omezili. Pro ty obyčejné a trochu vyšší straníky ale zavedli Výbor lidové kontroly, tak zvaný VLK, kterého se hodně báli, protože řešil i anonymní oznámení a mnohým neřestem tak zabránil. A to je to, co naše současná, nekorektní společnost potřebuje. Ne však ombudsmana, který za peníze od vlády by měl řešit prohřešky vladařů, což spolu koliduje. Je potřebná důkladná kontrola vládních úředníků všemi občany tak, aby jejich rozhodování nevybočovalo od vůle lidu. Zastávám názor, že občan nemá být nucen poslouchat nařízení, se kterými nebyl vysloven většinový souhlas!

A taková situace možná je, dokonce ji lze vyzkoušet bez jinak potřebné zásadní změny Ústavy! Spočívá v tom, že všechna závažná rozhodnutí vládních orgánů by měla být před jejich uzákoněním a uvedením do praxe oznámena sdělovacími prostředky občanům a ti je, když souhlasí, mlčky přijmou, nebo například pomocí SMS zpráv vyjádří s nimi nesouhlas. V takovém případě, při stanoveném počtu nesouhlasných hlasů by měl daný orgán nebo funkcionář v rámci slibu, který dal při nástupu do funkce občanům, svůj návrh změnit, nebo dostatečně zdůvodnit. Nebo nechat vypsat řádné referendum. Takto přijaté opatření by pak mělo většinový souhlas občanů, a byli by tak kryti i politici.

Ne každý se sice tohoto „poradního referenda“ zúčastní, ale lze zde uplatnit zásadu, že ti, co mlčí, souhlasí. Objeví se jistě mnoho námitek o nepoužitelnosti hlasování i jeho falšování. Tomu se ovšem nevyhne žádný způsob. Lze předpokládat, že protesty asi zveličovány nebudou a lze také stanovit jejich mezní počet a programově zamezit duplikování zpráv ze stejného telefonu. Lze použít i jiný, bezpečnější způsob odevzdávání hlasů (byl popsán v SN), ale ten popsaný zde respektuje i obecnou nechuť mnoha občanů k účasti na rozhodování o sobě. Je jistě pohodlnější nadávat v hospodě na to, jak to „ONI“ dělají špatně, a neangažovat se pro nápravu, zejména ne adresně. Tento způsob však většinu námitek eliminuje. Může být i anonymní. Většina Čechů totiž vyznává zásadu, že „košile je bližší než kabát!“ a „čůrat proti větru se nevyplácí“. Často i oprávněně. Zprávy ale poslouchá snad každý a zmáčknout tlačítko mobilu lze i v hospodě nebo u televizoru. Dokonce by v případě úspěchu této metody mohl být prodáván „volební či „kvitovací“ mobil, stejně jednoduchý a levný, jako jsou mobily pro seniory, se kterými by nesouhlas bylo možno projevit v učeném čase pouhým stiskem jednoho tlačítka.

Víc už vyhovět lenivým voličům nelze. Zato takovýto stisk tlačítka by mohl případně zabránit, aby pan Singer se svou partou bez ptaní znehodnotil reálnou výši našich vkladů (včetně druhého pilíře důchodového pojištění!), nebo aby o sestavování vlády rozhodoval jeden člověk a pár dalších se popralo o křesla. Popsaným způsobem by bylo možné umožnit všem občanům podílet se na vládě, a tedy na skutečné demokracii a rozhodnutí i bez závažných protestů a demonstrací. Tímto způsobem přijatá rozhodnutí lze pak považovat za většinově přijatá. Přitom bez velkých nákladů a prakticky bez zdržení. A kdyby vláda, obávající se nesouhlasu, vydávala raději jen pro lidi přijatelná rozhodnutí, nelze si víc přát. A já bych ke své radosti už neměl co kritizovat. Přesto si nedělám iluze, že uvést takový nápad v život bude snadné. Neujmou-li se toho politici, což se dá očekávat, je možné pomocí něj apelovat na zmenšení rozdílu mezi jejich sliby a skutečností. Například cestou internetových, nebo jiných peticí různými aktivisty proti vládním nešvarům, jejichž počet v poslední době roste (na Slovensku se snad chystá další SNP). Já, vzhledem ke svému věku, žádné takové akce už organizovat nehodlám, nemám na ně už sílu. Rád bych se ale dožil toho, že to bylo k něčemu dobré.

Co říkáte? Nebyl by to hezký dárek slušným lidem pod stromeček k Vánocům?

18. 12. 2013

Ing. Vladimír Veselý