Svobodné noviny na internetu

Jsou osobnosti, jejichž význam s plynoucím časem vzrůstá. A naopak: ty, které se stávají „politickými“ mrtvolami ještě za svého života. Bývá tomu často navzdory úporné snaze prorežimních sdělovacích prostředků „zadupat do země“ ty nepohodlné, kdežto za peníze daňových poplatníků a koncesionářů veřejnoprávních sdělovacích prostředků dělat permanentní reklamu (přímou i nepřímou) těm druhým „osobnostem“.

Během jednadvaceti let nového, posttotalitního režimu v naší vlasti jsme si zvykli na ledacos. Momentálně si zvykáme na to, že Nečasova vláda, bojující slovy proti korupci a připravující „reformy“, které žádnými reformami nejsou, ve skutečnosti vede boj o své politické přežití. Zda v tomto zápase sáhne i k zákazu KSČM, po němž volají skuteční stoupenci svobody a demokracie od Listopadu 1989, ukáže teprve čas…

K tomu všemu dodejme, že dvě polistopadové dekády se „plácáme“ v problémech, jež se dají pojmenovat několika slovy: neochota a strach politické reprezentace vyrovnat se s komunistickou minulostí (včetně té vlastní), najít odvahu „odstřihnout se“ od hanebné minulosti 42 let „rudé“ diktatury a vykročit na cestu skutečné svobody a demokracie. A také: začít už konečně budovat právní stát, nikoli o něm neustále jen žvanit.

Když se zeptáte příslušníků naší nejmladší generace na to, co vědí o době před Listopadem 1989, zjistíte, že je toho žalostně málo, nebo vůbec nic. Podle toho, co jsou rodiče a prarodiče dnešní mládeže ochotni přiznat ze své osobní „minulosti“. Vždyť ne každý byl před rokem 1989 odpůrcem komunistického režimu (nikoli jen „profidisidentem“). A jak známo, tehdejší vládnoucí KSČ měla 1 700 000 členů (na 15milionový stát docela vysoké číslo)!

Ale vraťme se k tomu, o čem jsem se zmínil již v úvodu tohoto článku. Osobností, jejichž jméno se nepodařilo vymazat z dějin navzdory difamačním kampaním na jedné straně a „mlčení“ o nich v oficiálních sdělovacích prostředcích na straně druhé, není v této zemi mnoho. Jednou z nich je bývalý politický vězeň komunistického režimu, dvakrát vězněný disident – Miroslav DOLEJŠÍ. Od jeho úmrtí uplynulo v těchto dnech rovných deset let.

Jsem velmi zvědav, kolik sdělovacích prostředků a zda vůbec si připomene toto výročí. Berme to jako jakýsi „test svobody slova“ v tom našem „právním“ státě. Troufám si tipnout, že v oficiálních médiích zaznamenáme nanejvýš tak cudné mlčení. Ostatně – jako doposud.

Těm dříve narozeným čtenářům, kteří ještě neztratili chuť zajímat se o dění kolem sebe, nemusím osobu Miroslava Dolejšího nijak zvlášť představovat. V tomto článku jde spíše o to upozornit na toto výročí mladé lidi, kteří se narodili v uplynulých dvaceti letech. Většina z nich totiž žije v přesvědčení, že všechno v naší zemi je v pořádku, že komunismus je minulostí a že máme před sebou jen „růžovou“ budoucnost. Tak to ale není! V historii není nic navěky a případný zvrat ve vývoji je vždycky možný…

Miroslav Dolejší se dostal do rozporu s komunistickou mocí ještě jako student. Dopustil se z dnešního hlediska jen těžko uvěřitelného „zločinu“: pověsil v klubovně ČSM (= tehdejší organizace mládeže) anglickou vlajku. Jen obtížně byste dnešním středoškolákům vysvětlovali, co na tom bylo „protistátního“. Vždyť dnes je to naprosto normální a nikoho to nepohoršuje. Ne tak komunisty v dobách „rudého teroru“.

V nesdělitelné atmosféře 50. let 20. století však věci měly úplně jiný průběh: M. Dolejší byl nejprve vyhozen ze školy. Následoval tábor nucených prací, zatčení StB a první pobyt v komunistických věznicích a koncentračních táborech (1951-1960) za „velezradu a špionáž“. Během 60. let 20. století pracoval M. Dolejší jako technik. Pak přišlo nové zatčení, odsouzení a další léta ve vězení. V r. 1976 byl odsouzen za „pokus o vyzvědačství“ na dalších 11 let odnětí svobody (1976-1985); s podlomeným zdravím byl propuštěn ještě před uplynutím trestu. Celkem tedy strávil M. Dolejší v komunistických „nápravných zařízeních“ 19 let.

Když došlo v Listopadu 1989 k předání moci do rukou předem připravené politické garnitury „profidisidentů“ v čele v V. Havlem, byl to právě M. Dolejší, tehdy jeden z významných představitelů nově založené Konfederace politických vězňů (KPV), kdo se začal intenzivně zabývat problematikou „pozoruhodného“ pádu komunistických režimů v zemích východní Evropy během několika měsíců druhé poloviny roku 1989. Výsledkem se stala známá „Analýza 17. listopadu 1989“, jež byla poprvé otištěna v září 1990 v tehdejším deníku Expres.

Fakta, zveřejněná M. Dolejším, představovala natolik výbušnou směs, že v samotném začátku „revoluce“ byla schopna demaskovat před celým národem „loutkové divadýlko“, jež bylo s naivním lidem sehráno. A jak bývá v českých zemích zvykem, hlasatele „zakázaných pravd“ bylo nutno exemplárně potrestat. Proto byl M. Dolejší v součinnosti s vedením KPV obviněn ze spolupráce s StB, vyloučen z KPV a nakonec exkomunikován ze „slušné“ společnosti. Držitelé polistopadové moci si ani na okamžik nepřipustili, že by na Dolejšího „Analýze 17. listopadu 1989“ mohlo být „zrnko pravdy“.

Režim, postavený na lži, podvodu a falešné legendě o sv. Václavu Havlovi, se již po dvě desítky let neúspěšně snaží dokázat, že je svobodný a demokratický. Vývoj však potvrzuje, že je tomu právě naopak, že pravdu měl a má M. Dolejší, který se přes nepřízeň doby pokusil odhalit skutečné zákulisí „sametového podvodu“ z konce roku 1989.

Jedno české přísloví praví: „Podvod a klam zradí se sám.“ Zdá se, že po letech dostihla historická pravda i estébáckého „svatého“ Václava Havla a jeho kamarády. Jak nedávno zveřejnily Parlamentní listy v rozhovoru s antikomunistou Jiřím Wolfem, V. Havel si prý jako disident „žil nad poměry, zatímco jiní disidenti umírali hlady“ (viz celý rozhovor v rubrice „Dokumenty doby“).

I ve zdánlivě nespravedlivém světě platí určitá spravedlnost pro všechny. Je jí milosrdný čas, který odměřuje všem stejně. On také odhaluje pravdu, i když občas s velkým „zpožděním“. Věřme proto, že ani po jednadvaceti letech od „sametového“ Listopadu 1989 není na odhalení skutečné pravdy pozdě…

26. 6. 2011

PhDr. Rostislav Janošík

Foto: Miroslav Dolejší (20. 11. 1931 – 26. 6. 2001)

Přílohy:

1. M. Dolejší: Analýza 17. listopadu 1989 (vydání z r. 1990)

2. Operace Golgota (Tajný plán perestrojky), SN č. 6/1998, příloha, str. IV

3. R. Janošík: Listopad 1989 – začátek „Operace Golgota“, nebo nástup globalizace?, SN č. 4/2004, str. 5

4. Antikomunista Wolf: Václav Havel? Je to lidská hyena! Nemůžu ho ani cítit, Parlamentní listy, 9. 6. 2011

(Poznámka: Všechny tyto materiály lze najít v rubrice „Dokumenty doby“.)