Svobodné noviny na internetu

Filozofie, láska k moudrosti, souvisí s hledáním pravdy. Tak ji chápali řečtí filozofové: Sokrates, Platon, Aristoteles… Náboženství pak s naplňováním lásky. I když spolu souvisí, nelze je zaměňovat, ale také je nelze stavět proti sobě či vytěsňovat jedno druhým.

Náboženský myslitel může mít jiný názor na ideu a z ní plynoucí společenské hnutí než myslitel-filozof či etnograf. Snad nejmodifikovaněji je v současnosti vykládán pojem komunismus. William Temple, arcibiskup canterburský, v něm vidí herezi křesťanství, když toto nedovedlo řešit chudobu a ponižování z chudoby. I socialismus je různě vykládán a rovněž tak marxismus.

Už středověcí myslitelé věděli, že tentýž pojem lze vykládat různě, na základě životních zkušeností a výchovy. Pod týmž pojmem si jednotlivci představují často zcela něco jiného. Co je další příčinou různého výkladu obecných pojmů? Je to především jejich interpretace v různých historických a také místních podmínkách.

Zamysleme se nad pojmem socialismus. Jeho otcem byl Angličan Robert Owen (1771–1858). Ve spojení s jeho vysoce humánním dílem se tento pojem vyskytl poprvé. Jiní tak nazvali jeho dílo v New Lanarku. Owen byl zámožný, vlastnil továrny na bavlnu v Manchesteru a v New Lanarku. Byl citlivý. Zarmucovalo ho, že se jeho dělníkům žije špatně. Proto usiloval o zlepšení jejich života a zároveň o zlepšení poměru mezi zaměstnavatelem a dělníkem.

Co vše podnikl? Snížil délku pracovní doby, zavedl ve svých továrnách zdravotní zařízení, zrušil práci dětí, zdokonalil výcvik dělníků, když vázl obchod a snížila se výroba, vyplácel podporu nezaměstnaným, zřizoval školy, zkrátka učinil New Lanark vzorem lepšího industriálního hospodaření. Jeho snahy vešly ve známost prostřednictvím tisku. Noviny Times a Morning Post mu přály, o jeho experiment se zajímali monarchové. New Lanark navštívil i velkokníže Mikuláš, pozdější ruský car Mikuláš I. (1825–1855) a vévoda kentský, otec královny Viktorie, byl mu také nakloněn. Owen měl však i mnoho odpůrců, kteří se báli jeho reforem jako nebezpečí pro jejich podnikání.

Z popudu Roberta Owena byl vydán v roce 1819 tzv. tovární zákon, platný pro Anglii. Představoval jakousi magnu chartu, listinu dětských práv. Zdokonalena byla ve 40. letech 19. století díky slavné básni E. B. Browningové „Pláč dětí“. V britských továrnách byla zakázána práce dětí do 14 let, známá i Karlu Marxovi.

Skutečné dobro může udělat člověk pro člověka jen tehdy, je-li citlivý, moudrý a má-li silnou vůli k činu. Právě cit k nejbližším byl kamenem úrazu pro oba obhájce práv dělníků, Marxe a Engelse. O Marxovi řekl Jan Masaryk: „Jaký to byl národohospodář, když nedovedl uživit vlastní rodinu!“ Ze 14 dětí zemřelo Marxovi 11 na podvýživu a špatné hygienické podmínky v londýnské čtvrti Soho. Engels žil jako bezdětný rentiér z práce britských továrních dělníků.

Cit k druhým a moudrost, spojenou se silnou vůlí k činu, nacházíme jak u Owena, tak u švýcarského pedagoga a vychovatele opuštěných dětí za napoleonských válek, J. H. Pestalozziho. V průběhu času se k takovýmto jedincům přiřazuje Albert Schweitzer, odměněný za práci pro druhé Nobelovou cenou, a také dva velcí Moravané, Josef Hybeš a C. A. Stojan. Jejich úspěšnost pramenila z hlubokého citu k druhým lidem. Ten dokonce překryl i světonázorovou odlišnost.

Vraťme se však k pojmu socialismus. Uvědomme si, že prožití tohoto pojmu jako dobra pro druhé nebylo zdaleka dáno všem, kteří s ním měli co do činění ve společenské praxi. V Československu je to markantní zvláště po roce 1948, kdy byla zákonně odstraněna chudoba a ponižování z chudoby a kdy se přešlo na protipól na – diktaturu proletariátu. Ve společenské praxi šlo o diktaturu stranických sekretariátů. Bylo to v podmínkách naší kultury poprvé nezakryté uplatňování vnějškového řízení člověka.

K totálnímu vnějškovému řízení člověka dochází v Československu za tzv. reálného socialismu. Ten nebyl ničím jiným než státním kapitalismem – se všemi prvky monopolismu ve výrobě, obchodu, bankovnictví, v nakládání s tzv. lidskými zdroji. Jeho nástup byl nastartován společenskou krizí v roce 1968. Je to významný mezník v tom směru, že šlo o urychlení postupu od niterného řízení člověka k řízení vnějškovému.

V roce 1950 vydává David Riesman v USA svůj „Osamělý dav“, obsáhlé pojednání o vnějškově řízeném člověku. Osamělý dav je tvořen citově chudými sběrateli informací. Citová chudoba předurčuje jedince k izolaci mezi druhými. Být sám uprostřed druhých je nejtěžší úděl člověka, neboť člověk je tvor společenský. Skrze společnost se mu dostává zcela určitých kvalit (v rodině, škole, na pracovišti, v různých organizacích světských i církevních). Romain Rolland to vystihl přiléhavě, když řekl, že „sám může být buď blázen, nebo svatý“.

Pro vnějškově řízeného jedince jsou nepostradatelné vnější signály, dodávané mediální kulturou, o níž už v 50. letech 20. století řekl Theodor Adorno (nar. 1903), že je podvod: „Osvěta dělaná masmédii je podvod.“ Alvin Toffler, americký futurolog, vidí v médiích zbraň mocnější než cokoliv jiného. Dokonce je toho názoru, že nebylo potřebí použít marxismu, kdyby média rychleji prorůstala společností. Jde tedy o účelovou přestavbu lidské osobnosti, která musí být zbavena pozitivního citu, aby mohla být plně využita k boji člověka s člověkem.

Člověk pod vlivem masmédií se stává loutkou, s níž lze časem dělat cokoliv. Ztrácí nejen pocit sounáležitosti s druhými, ale dokonce i pud sebezáchovy. Svoboda, založená na niterních hodnotách, jestliže tyto zmizí, mění se v pseudosvobodu. Ani člověk na vysokém společenském postu není svobodný. Vyskytne-li se za této situace ještě člověk, který neztratil smysl pro dobro a smýšlí ve prospěch druhých, je zpravidla „utlučen“ některým z oněch vágních pojmů, za nimiž se skrývá doslova vše. Přesně o toto jde v taktice psychologické války, která neválčí zbraněmi, ale pojmy.

Co se skrývá dnes za pojmem socialismus? Owen, Hybeš, Jakeš? Co za Marxovým učením o komunismu, vyrůstajícím z podmínek 19. století? Marx by patrně nazval dnešní vládu (českou i světovou) diktaturou finančního kapitálu, o jehož světové moci byl už v 19. století přesvědčen. Proto mu věnoval nejvíce pozornosti, o čemž svědčí jeho stěžejní dílo „Kapitál“. Co dělá tato diktatura s člověkem, to si ověřuje v každodenní praxi při znehodnocování měny, ničení přírodního bohatství a bohatství národního, jímž je kvalita člověka, jeho umění pracovat a zdravě žít.

H. G. Wells, anglický myslitel 1. pol. 20. století, byl toho názoru, že společnost, která permanentně počítá s nezaměstnanými, by se neměla zvát demokratickou. Měla by nést jiný název než ten, který se odvíjí od vlády lidu, lidem a pro lid. Lidé, zbaveni vlastního rozumu, pozitivního citu a vůle k dobru, nejsou samozřejmě připraveni na samostatné rozhodování ani o sobě, ani o druhých. Důsledkem tohoto stavu je stále se zvyšující kriminalita. Stát pak, zpochybněný v obou svých funkcích, ochranné i represivní, není schopen této vzrůstající vlně kriminality čelit. Stále více se vzdaluje tomu poslání, které mu přisoudil otec atomového věku, Albert Einstein: „Za nejdůležitější úkol státu považuji chránit jednotlivce a umožňovat mu, aby se rozvíjel v tvůrčí osobnost.“

„Nechápete, že jsme někdy sešli z cesty,“ říká už před 60 lety Antoine de Saint-Exupéry. „Lidské mraveniště je bohatší než dřív. Máme více výhod a volného času, a přece nám chybí něco podstatného, co těžko dovedeme určit. Cítíme se méně lidmi, ztratili jsme něco z tajemných výsad.“ Podle Saint-Exupéryho měl už tehdy Západ „člověka zbaveného vší tvůrčí síly, člověka, který už nedovede ve své vesnici vytvořit tanec nebo píseň, člověka krmeného komerční, standardní kulturou, jako se krmí voli senem“. Toto vše pak přichází do našich podmínek po druhé světové válce, tomto prozatím největším masakru v dějinách lidstva.

Druhá světová válka, diktatura proletariátu, vystřídaná diktaturou lumpenburžoazie, dává těmto úvahám za pravdu. Český filozof Karel Kosík (1926–2003) říká, že „lumpenburžoazie je nejen černým svědomím soudobé epochy a jejího anonymního diktátora, ale také věrným, a proto zastíraným zrcadlem univerzálně se prosazující devastace“. Podle Kosíka se „na planetě již realizuje v masovém měřítku grandiózní pokus redukovat člověka na symbiózu bezmezné chtivosti a racionálního propočtu“.

Co říci závěrem? Už na počátku 19. století napsal švýcarský myslitel J. H. Pestalozzi (1746–1827), že bez lásky člověka k člověku zaplaví svět podvod a povrchnost. Atributem lidství není touha po moci nad druhým člověkem, ale pozitivní cit a pravdivé jednání člověka s člověkem. Toto jsou všelidské hodnoty, patřící všem národům a všem rasám. Buďme na stráži toho nejcennějšího z našeho lidství! Nenechme se ubíjet zbraněmi psychologické války, která válčí pojmy. Problém svobody je především problémem člověka, jeho kvality. Kvality jeho vztahu k druhým lidem, k přírodě a k Tvůrci vesmírného řádu.

Doc. PhDr. Marie Řehořková