Podivná elita - Vladimír Přibský
Česká televize v poslední době pořádá diskuse o naší poválečné historii. Do těchto diskusí si ovšem zve jen pečlivě vybrané diskutéry, u nichž je záruka, že z obrazovky jen znovu potvrdí, že mediální hodnocení veškerých poválečných událostí a pučů je jedině správné a nelze je měnit.
Tak se v České televizi v průběhu dvaceti let ustálil i výklad komunistického puče 1948. Tento výklad praví, že komunistickou budoucnost jsme si jako národ zvolili zcela dobrovolně, neřku-li s nadšením. O tom prý svědčí výsledky svobodných voleb 1946. Proti komunismu tehdy byli jen tzv. kulaci, fabrikanti, funkcionáři „reakčních“ stran a pár tisíc vězňů uvržených na dvacet let do koncentráků nápravně-výchovně-sovětského typu. My ostatní jsme byli Sovětským svazem, jeho armádami a GPU či NKVD přímo nadšeni.
Jiný výklad komunistického puče se v českých sdělovacích prostředcích nevyskytuje, pravděpodobně není povolen. Proč na Slovensku zvítězil komunismus, když ve svobodných volbách 1946 dostala antikomunistická Demokratická strana 62 % hlasů, bývalí komunističtí propagandisté a ideologové v České televizi zatím nevysvětlili. Právě tak nevysvětlili, proč stejně dobrovolným způsobem byl vyhlášen komunismus v Polsku, když i sám soudruh generalissimus Džugašvili-Koba-Stalin prohlásil, že socialismus sluší Polákům jako zajíci sedlo. Přesto GPU v r. 1945 v Lublinu najmenovala polskou vládu z agentů Moskvy a Rusa Rokossovského prohlásila ministrem obrany.
Stejnou cestou dobrovolnosti a „legitimity“ se dostala k moci komunistická klika v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a tak dále, včetně nešťastných „národů Sovětského svazu“ Litvy, Lotyšska a Estonska. Vše se konalo na sovětských bodácích.
K diskusi ke 40. výročí vyhlášení tzv. normalizace si Česká televize pozvala bývalého exponenta Občanského fóra, který byl v roce 1970 nespravedlivě vyloučen z KSČ. Tento bývalý exponent nejvlivnějšího polistopadového mocenského uskupení (OF), jež po roce 1990 začalo prudce ztrácet na popularitě i volební podpoře, v této diskusi už asi posté v České televizi zopakoval, že po stranických prověrkách v letech 1970/71 muselo stranu opustit několik set tisíc členů, z toho i řada významných osobností, čímž prý československá společnost přišla o svou politickou, ekonomickou a kulturní elitu.
Pravda je opět jinde a tentokrát ani není někde uprostřed. Pravda je taková, že o své elity přišlo Československo v roce 1948 po komunisticko-sovětském puči, na němž se komunistická elita aktivně podílela a následných dvacet let své zrady cynicky profitovala.
Komunistické politické, ekonomické a kulturní elitě dvacet let, tj. od roku 1948 až do roku 1968, nevadily justiční vraždy v 50. letech; právě tak jí nevadily ani koncentráky sovětského typu, gulagy pro socialistické otroky. Dvacet let těmto elitám nevadilo bezpráví a šikanování všech občanů Československa, nevadila jim vláda udavačů, velezrádců a slouhů cizích mocipánů. Naopak: tato elita dvacet let, od roku 1948 do roku 1968, pilně sepisovala tzv. kádrové posudky na své spoluobčany, v nichž je denuncovala, aniž si připouštěla, že tady jde o udavačství nejodpornějšího druhu, a záměrně tím v zemi šířila atmosféru věčného strachu a podezírání.
Nic z toho této politické, ekonomické a kulturní elitě nevadilo a ochotně ze všech míst odstraňovala lidi nadané, pracovité a zejména každého, kdo se jevil jako člověk slušný a charakterní. Po dvaceti letech se tato elita rozhodla, že vystrnadí z mocenských postů i vítězné poúnorové strejdy z Gottwaldovy velezrádné smečky, která v roce 1948 bez skrupulí předala ČSR do rukou cizinců z Ruska a z Asie. Tím vrhla československou společnost o tři sta let zpátky, do období habsburské hrůzovlády po vydání Obnoveného zřízení zemského (1627), a český národ připravila nejen o svobodu vyznání, ale o všechny základní lidské svobody.
Cizinci z Ruska a z Asie připravili ve spolupráci se zdejšími kolaboranty-komunisty každého občana o jeho práva. Každý mohl být kdykoliv uvržen bez usvědčujících důkazů o vině do vězení na dlouhá léta. Řada lidí byla bez jakýchkoliv důkazů o vině poslána rovnou na šibenici.
Rudá elita mlčela. Vraždy a do nebe volající bezpráví ji ponechávalo v klidu i ve straně. Zůstávali v KSČ, říkali si „soudruhu“ a zdravili se „Čest práci!“. Jsou sice z té doby známy případy, že v 50. i 60. letech hodně řadových členů vystoupilo z KSČ pod průhlednými záminkami, není však znám jediný případ příslušníka komunistické elity, který by v této době vražd a zběsilého pronásledování pod jakoukoliv záminkou z KSČ vystoupil. Všichni jako by čekali až na rok 1968, kdy – jak doufali – to nebude mít následky.
Jenomže se stalo něco, co nepředpokládali. Jejich drazí sovětští soudruzi sem jedné srpnové noci vtrhli s tanky, stejně jako Němci v březnu 1939, bez ohledu na všechny žvásty o československo-sovětském přátelství na věčné časy.
Najednou nic nebyla pravda. S armádou sem napochodovali i sovětští poradenkové, kteří jejich reformnímu jaru udělali rázný konec. Do sedla posadili jednoho slovenského quislinga, bratislavského advokáta Husáka, který před válkou pravidelně vysedával v hotelu Carlton se Šaňo Machem a hlinkovci, Ďurčanským i Tukou, vesměs prominentními fašistickými esy.
Toho si sovětští soudruzi vybrali, aby jim zaručil úspěch „normalizace v ČSSR“.
Srovnáme-li Dr. Háchu a Dr. Husáka, dva „představitele národa“, který se ocitl v kleštích, pak nám Dr. Emil Hácha vychází jako statečný muž, který po šest let zoufale vzdoroval německým hrdlořezům, kdežto Dr. Gustáv Husák byl jenom poturčenec horší Turka. Odevzdával Moskvě daleko víc, než se po něm požadovalo a jeho hnacím motorem bylo udržet se u svěřené mu moci za každou cenu. Husák je smutný fenomén, srovnatelný jenom s protektorátním quislingem Emanuelem Moravcem.
V roce 1948 předala komunistická Gottwaldova klika veškerou moc v zemi cizincům. Tím se KSČ dopustila velezrady, likvidace čs. demokracie, základních lidských práv a svobod. Prominentní příslušníci KSČ z let 1948-1968 proto nikdy netvořili českou národní elitu. Byli to pouze zrádci. To, že s nimi po roce 1970 jejich soudruzi na příkaz z Moskvy zatočili, je v historii zločineckých vládnoucích gangů jev zcela normální. Od Chicaga se to lišilo jen tím, že se nelikvidovali přímo v garážích, ale v soudních síních.
Český národ tomu s jistým zadostiučiněním přihlížel a v jejich stranické samolikvidaci spatřoval neklamné znamení, že i tahle elita tady jednou neslavně skončí. Nikdo nemohl tušit, že rudá elita si ze své nebetyčné ostudy nechá po listopadu 1989 ušít slušivý, sametový kabát.
Vladimír Přibský
