Obrazy z dějin srbského národa - Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
31. 1. 2011
Princ Pavel a vláda Cvetković-Maček se všemožně snažili zachovat neutralitu Jugoslávie. Vždyť v té době bylo Německo na vrcholu své moci a „vládlo“ téměř v celé Evropě. Ministerstvo národní obrany bylo trvale vládou upozorňováno, že se musí zachovat striktní neutralita. V rámci toho byly dokonce zakazovány obvyklé přátelské styky štábních důstojníků s britskými vojenskými přidělenci. Plukovník generálního štábu Dragoljub-Draža Mihailović, donedávna vojenský atašé na velvyslanectví Království Jugoslávie v Praze, budoucí první vůdce odporu po rozvrácení Jugoslávie Německem a jeho spojenci, byl dokonce potrestán domácím vězením za neuposlechnutí toho rozkazu. Měl rád Anglii.
Těžce zkoušená Anglie v té době s krajním vypětím odrážela útoky německé Luftwaffe. Britská zpravodajská služba se všemožně snažila získat Jugoslávii na svou stranu, na rozšíření protiněmecké fronty. Za tím účelem byla začátkem roku 1941 v Bělehradě společná britsko-americká mise (USA ještě nebyly ve válce), kterou vedl jako zvláštní posel prezidenta Roosevelta americký právník William Donovan, ad hoc v roli plukovníka. Během války se Donovan pak stal jako generál náčelníkem OSS (Office of Strategic Services - Kancelář strategických služeb), předchůdce dnešní CIA. Srbští důstojníci byli rozhořčeni stavem vlády, Srbové vždy patřili ke spojencům Británie, Francie a USA. Někdy v druhé polovině března 1941 byl tatínek služebně u velitele královského letectva, elitního generála Dušana Simoviće, se kterým se dobře znal. „Pane generále, není to pro vás, jako pro Srba, strašné, co dělá vaše vláda?“ Generál se jen prý pousmál a řekl: „Nebojte se, pane inženýre, všechno dobře dopadne. Uvidíte!“
Jednání probíhala ze strany Veliké Británie i USA ve znamení vzpomínek na jejich bratrství ve zbrani a spojenectví se Srbskem a na společné prolévání krve v První světové válce (1914-18), na statečnost srbské armády. Pak koncem podzimu 1915 přišel již uvedený strastiplný ústup armády i civilů přes Albánii, za strašných ztrát. Obnovená a znovu vyzbrojená srbská armáda pak v roce 1918 se aktivně účastnila průlomu Soluňské fronty (září 1918) a 1. listopadu 1918 osvobodila Bělehrad.
Jako l6letý gymnazista jsem začátkem 1941 roznášel různé materiály britské, protiněmecké propagandy. Bydleli jsme naproti Vojenské akademie v Birčaninově ulici (podle hrdiny prvního srbského povstání proti Turkům v r. 1804 Iliji Birčanina, zrádně popraveného Turky), nedaleko britského velvyslanectví, kde jsme dostávali obrázky britských letadel, válečných lodí, různé informace, vše v rámci pochopitelných snah získat Jugoslávii do protihitlerovského tábora. Srbsko bylo jednoznačně protihitlerovské, v převážně katolickém Chorvatsku nechyběly značné sympatie pro Německo, „růžové“ vzpomínky (Vatikán?) na Rakousko-Uhersko. Dalmatinci a Slovinci se báli italské přítomnosti v „Paktu tří“, se Srby si v té době, dalo by se říci, dobře rozuměli. Přes Bělehrad prchalo dost lidí z Protektorátu, civilisté i důstojníci československé armády, aby se dostali na Blízký východ a dále pak do Anglie. Tatínek byl zapojen do toho „pašování“ lidí. Většinou se to odehrávalo v noci, když prchající, kteří znali naši adresu a heslo, zazvonili u vchodu vily, ve které jsme bydleli. Probíhalo to tajně, takže po okupaci Srbska tatínka Gestapo v této souvislosti nikdy nevyslýchalo. Bývalý vojenský atašé Království Jugoslávie v Praze, plukovník Mihailović, byl mezi těmi, kteří pomáhali při útěku svým kolegům, důstojníkům, které znal z Prahy.
Přes neutralistický stav oficiální vlády Cvetković-Maček se srbské vojenské kruhy přece jen chystaly, i když více méně tajně, za pomoci anglického velvyslanectví na eventualitu hitlerovského útoku proti Království Jugoslávie, na guerillovou válku. Uvažovalo se o odporu v horách centrální Jugoslávie, v Bosně a Hercegovině. Za tím účelem byla k nám za hluboké noci několikrát přivezena řada velikých kufrů, které pak náš řidič Jovica, několik nejbližších přátel a maminčiných příbuzných z Bosny v dalších dnech dopravili vlakem do Sarajeva. Tam se dostaly do domu strýčka Bogdana Laliće, maminčina bratrance, pravoslavného kněze, kde byly ukryty ve skrýši pod mohutnou zdí v jeho veliké zahradě. Byly v nich vysílačky, britské samopaly (tommy guns), munice, prý rozbušky a výbušniny. Strýček Bogdan byl politicky velmi aktivním členem opoziční Zemědělské strany, jejíž předák Milan Gavrilović byl prvním velvyslancem Jugoslávie v Moskvě. To vše jsem se dozvěděl později, i když jsem to tušil. Podobné zásilky byly prý odesílány „důvěrným lidem“ i na další místa hornaté centrální Jugoslávie.
V té době zoufale bojující Anglie také šířila svou válečnou propagandu, kterou jsem jako řada dalších gymnazistů pomáhal šířit. Věřil jsem jí, protože jsem jí, podobně jako tisíce mých vrstevníků, chtěl věřit. Podle ní byly v Řecku připraveny desetitisíce britských vojáků, se stovkami letadel, stovkami tanků, které se hned dají do boje, kdyby Hitler napadl Jugoslávii, kdyby se Jugoslávie dala na stranu Anglie. Můj strýček Bogdan, který u nás poměrně často bydlel, pokud ho politika ze Sarajeva přivedla do Bělehradu, několik dnů před 25. březnem „zmizel“, nepřišel na noc, dokonce ho u nás hledala i policie. Tatínek se tomu jako divil, i když věděl, co za tím vězí.
Do takto rozjitřené situace přišla jako šok zpráva, že 25. března 1941 vláda Království Jugoslávie přistoupila k Paktu tří. Srbsko bylo rozhořčeno.
Ve čtvrtek 27. března 1941 nás tatínek budil dříve než obvykle. „Něco se děje, v naší ulici a dole v bulváru Knížete Miloše je hodně vojáků, jsou tam i dva tanky. Rádio hlásilo, že armáda pod velením generálů Simoviće a Mirkoviće provedla státní převrat, do Bělehradu vpochodoval Šumadijská divize, byla zrušena regentská rada, ještě ne zcela plnoletý následník trůnu Petar Karadjordjević byl provolán králem Petrem II., generál Simović se stal premiérem, Maček (aby se zachovala s Chorvaty jakás takás jednota státu) zůstal náměstkem premiéra. Šumadija je „nejsrbštější“ část Srbska, jižně a jihovýchodně od Bělehradu… Vzpomněl jsem si na rozmluvu tatínka s generálem Simovićem několik dnů před tím.
V prvních hodinách bylo zakázáno vycházet na ulici, nicméně brzy se ulice Bělehradu zaplnily davy jásajících občanů, kteří manifestovali svou radost, že převrat zvrátil přistoupení k nenáviděnému paktu. V tom Srbové nebyli pragmatičtí. Davy provolávaly slávu mladému králi a všudy přítomné heslo bylo „BOLJE RAT NEGO PAKT“ („Lépe válku nežli pakt“). Jak jsme jen my, gymnazisti, manifestovali! Lid netušil, co ho čeká.
Během dopoledne 27. března 1941 se u nás zastavil se skupinou důstojníků v polní uniformě i rozzářený strýček Bogdan, který se také účastnil přípravy převratu. Později na kus řeči přišel i „náš soused“, velitel Vojenské akademie, generál Uroš Tešanović, který se s tatínkem dobře znal a byl přítelem strýčka Bogdana. Dodnes si pamatuji generálova slova během rozhovoru s tatínkem, když si včetně maminky připíjeli na zdar převratu: „Jsme hrdi, jak se nám převrat zcela nekrvavě zdařil, i když víme, že nám asi přinese všem moc zlého. Jugoslávie teď má tolik nepřátel, venku i uvnitř… My, Srbové, jsme zvláštní národ. Vy, Češi, jste civilizovanější než my, protože my jsme strávili pět set let tím, že jsme se snažili osvobodit od hrozného tureckého jha. V našich dějinách byla vždy mez, kam až se dalo jít. Pak už ani krok, i za cenu záhuby… Národní čest byla nade vše… I proto jsme museli zabránit té hanbě z paktu s Hitlerem. I když víme, co nás čeká…“
Pamatuji se, jako by to bylo včera, jak jsme můj bratranec Jova a já jsme museli říci panu generálovi slavné verše z lidové epické poezie, které mluví o tom, co řekla matka Jevrosima svému synovi, králevici Markovi, hrdinovi srbské epické poezie, aby poctivě urovnal spor o vládu mezi carevičem Urošem a jeho strýci, nepokojnými a vládychtivými feudály Mrnjavčevići, po smrti císaře Dušana, v druhé polovině 14. století, když Turci v masách vnikali na Balkán, zváni jako žoldnéřské vojsko do dynastických bojů Řecka: „Nesmíš, synku, křivě vypovídat, / nesmíš otci ani strýcům stranit, / leč po pravdě Boha jediného. / Nesmíš, synku, zahubit svou duši / lépe abys ztratil svoji hlavu, / nežli hříchem poskvrnil svou duši…“
„A vidíte, pane inženýre, my, Srbové, se držíme toho, co řekla matka Jevrosima svému synovi Markovi,“ řekl otci usmívající se generál. Strýček Bogdan, pln starosti, nám řekl: „ Bude co nevidět válka. Rychle přijeďte k nám do hor v Bosně, tam budete v bezpečí. Tam se „Švába“ tak snadno nedostane. Budete přece u své rodiny (autorova matka pocházela z bosenských hor)“.
To jsme strýčka Bogdana viděli naposledy. Po rozvrácení Jugoslávie a po vzniku fašistického ustašovského Nezávislého státu Chorvatska (NDH), kterému Hitler věnoval i Bosnu a Hercegovinu, chorvatští ustašovci strýčka Bogdana a mnoho dalších pravoslavných kněží popravili v severním Velebitu, kde ho mrtvého nebo polomrtvého shodili do bezedné jámy-popraviště Jadovna. Začala genocida Srbů v ustašovském Chorvatsku, NDH, tedy včetně Bosny a Hercegoviny, kdy bylo povražděno, často velmi brutálním způsobem, na 700-800 000 Srbů, desetitisíce Romů a Židů.
Rozzuřený Hitler nařídil Jugoslávii zničit. Kvůli tomu musel stáhnout i z připravené akce BARBAROSSA v květnu 1941 proti SSSR řadu elitních divizí, čímž se jeho útok na SSSR opozdil o 5-6 týdnů, takže německou armádu zastihla krutá ruská zima na 30 kilometrů před Moskvou. Útok na Jugoslávii začal bez vyhlášení války na Květnou neděli 6. dubna 1941 zničujícím bombardováním srbských měst (chorvatská bombardovaná nebyla). Zde nutno připomenout, že za 78 dnů trvajícího bombardování ve dne i v noci během agrese NATO proti Jugoslávii v r. 1999 letectvo NATO také barbarsky ničilo a zabíjelo o Velikonocích, včetně Velikonoční neděle. Nálety v r. 1941 trvaly řadu dnů, v Bělehradě bylo užito mnoho zápalných bomb, takže vyhořelo několik tisíc domů, zahynulo podle různých údajů 10-15 000, možná i více, obyvatel Bělehradu. Okolí vily, ve které jsme bydleli, bylo devastováno. Nebylo divu, bydleli jsme naproti Vojenské akademie, nedaleko generálního štábu, Ministerstva obrany. Nám se ale nic nestalo, jednu zápalnou pumu, která dopadla na půdu, uhasila maminka připraveným pískem.
Útoku na Jugoslávii ze všech stran se účastnilo téměř 50 divizí, z toho 24 německých, 23 italských a 5 maďarských. Jediná přátelská hranice, kolem 200 km, byla s Řeckem. Spojení s ním přerušil německý útok z Bulharska. Armáda kapitulovala, bez větších bojů 17. dubna (podepsání kapitulace bylo v bývalém československém velvyslanectví v Bělehradě). Hlavní příčiny rychlé kapitulace: bývalá vláda (Cvetković-Maček) do poslední chvíle (do 27. března) tvrdila, že se zachová neutralita, nepřipravovala armádu k válce, veliká část Chorvatů zradila, nenastupovala podle povolávacích rozkazů, vítala německé tanky, ustašovské tlupy napadaly vojáky, část komunistů „nechtěla bojovat za imperialisty“, byla velmi aktivní německá pátá kolona. Projihoslovanští Chorvati (a nebylo jich málo) se oprávněně báli nástupu k moci ustašovských teroristů.
Jediný, kdo nekapituloval, byl štábní plukovník Mihailović, odborník na vedení guerillové války, který se skupinkou 31 vojáků, poddůstojníků a důstojníků odešel do kopců Srbska, kde na kopečnatém terénu Ravna gora 13. května 1941 vztyčil prapor svého 41. pluku a zahájil odpor proti okupantům. Druhá skupina odporu, vedená chorvatským komunistou Josipem-Brozem Titem, zahájila odpor později, až 2 týdny po přepadení SSSR 7. července 1941 v Srbsku. Mihailović patřil koncem roku mezi nejpopulárnější muže světa, spolu s Churchillem a Rooseveltem, byl „the Person of the Year“ (týdeník TIME). Ve vedení odporu proti okupantům byl Tito bezohlednější a úspěšnější a získal pro sebe veškerou pomoc spojenců, hlavně Velké Britanie, včetně velikého antikomunisty – Churchilla. Vyplynulo to částečně z pomluv, že někteří Mihailovićovi lidé s okupanty, hlavně s Italy, kolaborovali. Mihailović také šetřil lid proti německé odplatě, která znamenala popravu sto rukojmí za jednoho zabitého a 50 za jednoho zraněného německého vojáka. Tito naopak v tomto smyslu lid nešetřil. O uvedeném napsal známý americký publicista David Martin knihu „Síť dezinformací – Churchillův závažný jugoslávský omyl.“
Dodnes si autor vzpomíná na hrůzu, která padla na Srbsko, když mluvčí německé armády Felix Benzler v říjnu 1941 prohlásil:
„Minulého týdne byl popraven veliký počet Srbů, ne pouze v Kraljevu (1 700), ale i v Kragujevci (2 300), jako odplata za vraždu příslušníků wehrmachtu, a to v poměru 100 Srbů za jednoho Němce…“ Podle místních zdrojů Němci nepostříleli 4 000 civilů, ale 10 000. V městě Kragujevac bylo německou armádou (ne zbraněmi SS) postříleno CELÉ chlapecké gymnázium od 15 let výše, včetně ředitele a profesorského sboru. Popravy se konaly v dnešním parku „Šumaríce“. Autor místo hromadných poprav znova navštívil v 1999, včetně místa hromadné popravy gymnazistů…
I když na začátku royalista Mihailović a komunista Tito spolupracovali v boji proti okupantům, později se rozešli a naopak proti sobě, bohužel, bojovali. Příliš mnoho krve tak bylo zbytečně, ke škodě národa, prolito. Po konci války, když Titovy jednotky Mihailoviće zajaly, byl po monstrprocesu stalinského typu z třicátých let odsouzen k smrti a za úsvitu 17. července 1946 zastřelen. Místo jeho hrobu není známo. Titovy úřady nedovolily účast v generálově obhajobě stovkám amerických a britských vojáků, důstojníků, kterým Mihailovićovy jednotky zachránily život a kteří věděli, jak jeho jednotky statečně bojovaly proti okupantům… Nicméně mu bylo prezidentem USA Harry S. Trumanem, na návrh generála Dwight Eisenhowera, v roce 1948 uděleno nejvyšší americké vojenské vyznamenání pro Neameričany Legion of Merit, s následujícími doprovodnými slovy:
„Generál Dragoljub Mihailović mimořádně vynikl jak vrchní velitel jihoslovanských ozbrojených sil a později jako ministr národní obrany od prosince r. 1941 do prosince 1944 při organizaci a vedení velikých sil odporu proti nepříteli, který okupoval Jugoslávii. Díky nebojácnému vystupování jeho vojsk bylo zachráněno a vráceno do spojeneckých řad mnoho amerických letců. Generál Mihailović a jeho jednotky, přes nedostatečné zásobování, v bojích za mimořádně těžkých okolností, významně přispěli věci spojenců a spolu se podíleli na dosažení konečného vojenského vítězství.“
29. března 1948 Harry S.Truman, v. r.
Výše uvedená citace byla Západem oficiálně zveřejněna až v roce 1956, protože Západ nechtěl komplikovat své vztahy s Titem, po jeho roztržce se Stalinem v r. 1948. Nicméně samotné vyznamenání svého otce dostala Mihailovićova dcera TEPRVE v 2005 (!).
Během války doslova tisíce spojeneckých letadel přelétaly Srbsko, aby bombardovaly naleziště ropy v Ploieşti, v Rumunsku a od roku 1944 i cíle v samotném Srbsku, kdy například při náletech na Bělehrad, na Velikonoce 1944, „omylem“ zahynulo několik tisíc lidí, protože „koberec pum“ dopadl skoro 2 kilometry vedle. Řada spojeneckých, hlavně amerických letců, byla sestřelena a kolem 500 bylo zachráněno Mihailovićovými jednotkami, kterým říkali „vojsko v otčině“, nebo podle starých tradic „četnici“ (čti: četnyci).
Churchill převedl veškerou spojeneckou pomoc statečně bojujícím Titovým jednotkám NOVJ (Národně osvobozenecké vojsko Jugoslávie) a POJ (Partyzánské oddíly Jugoslávie). Rooseveltovi se nezdálo toto zcela logické, a proto poslal po mladém právníkovi, kapitánu Walteru Mansfieldovi (konec 1943, začátek 1944) k Mihailovićovi koncem srpna (1944) další misi vedenou profesorem dějin univerzity v Michiganu, významným balkanologem Robertem McDowellem, ad hoc jako podplukovníkem rangerů. Zpráva kapitána Waltera Mansfielda pro generála Donovana (OSS) byla totiž takového rázu, že Roosevelt a State Department chtěli ihned zahájit pomoc Mihailovićovi (březen 1944). Pak ale osobně zavolal W. Churchill a tím vše skončilo. Aby vyšetřil skutečnou pravdu, s McDowellem byli i tři mladí důstojníci, kteří mluvili srbsky. S jedním z nich (poručík?, kapitán?) se 19letý autor článku (mluvil už slušně anglicky) sešel někdy v září-říjnu 1944 v terénu pod Mihailovićovou kontrolou, v oblasti mezi Obrenovcem a Stepojevcem (jihojihozápadně od Bělehradu). Američan byl rozhořčený nad dezinformacemi anglického velitelství v Itálii, které jim tvrdilo, že je toto terén Titových jednotek. Také mi řekl, že se chystá hromadný přesun zachráněných amerických letců do Itálie. Tehdy McDowell prohlásil: „Nacionalisté (tj. Mihailovićovo vojsko) ještě nemohou pochopit, že Amerika a Británie velikou část Srbů úmyslně obětovala, bez ohledu na dlouhou svobodomyslnou a bojovou srbskou tradici…“
Před „Radou pro spravedlivé souzení generála D. Mihailoviće“ prohlásil 18. května 1946 McDowell: „Dole podepsaný absolutně nic ani neviděl, ani neslyšel, co by generála Mihailoviće osobně nebo důstojníky pod jeho přímým velením mohlo přivést do spojitosti s jakoukoli spoluprací s Němci…“
Během jedné večeře v zimě 1945-1946 v Bruselu, prohlásil kajícný Churchill (před tím prohrál v Británii volby), že „to, že vzal do svého náručí Tita, byla jedna z (jeho) největších chyb během války“.
Nehledě na krajně těžkou situaci, ve které se jeho jednotky nacházely (mezi Titovými jednotkami, německým wehrmachtem, Rudou armádou), jednotky Mihailovićova vojska v otčině koncem 1944 zajistily v obrovském nasazení do konce prosince 1944 odlet téměř 500 zachráněných, hlavně amerických letců, z pomocného letiště v úpatí Suvoboru, v oblasti osady Prenjani. Kromě tisíců četniků, připravených bránit proti Němcům americké letce, měli tito neochvějnou podporu tamního srbského obyvatelstva, které je živilo, bránilo doslova svými těly (Němci popravovali místní obyvatele, pokud chránili zachráněné letce). V USA nedávno zemřel (koncem března 2010) asi poslední z důstojníků OSS, kteří byli při organizaci záchrany těchto letců, Arthur J. Jibilian, radiotelegrafista celé akce, která se nazývala OPERACE HALYARD (anglický význam: lodní lanoví, zvedání nahoru), jinak též „Vzdušný Most“, a vyšla o ní před 3 lety kniha Gregory Freemana „Zapomenutých 500: Nevyslovený příběh o lidech, kteří riskovali vše“.
Proti chorvatské pomluvě, že srbští četnici kolaborovali s nacisty za Druhé světové války, ostře vystoupil Richard L. Felman, předseda národního výboru Amerických letců, zachráněných generálem Mihailovićem („Srbové byli hrdinové pro sestřelené americké letce“. Wall Street Journal, 29. listopadu 1993). V článku Felman píše: „Byl jsem osobně svědkem masakru 200 srbských žen a dětí nacisty, protože jihoslovanský vrchní velitel generál Mihailović, Srb, nechtěl jim vydat mne a moji posádku… Nutno podotknout, že Chorvatsko bylo spojencem nacistického Německa za Druhé světové války, které formálně vyhlásilo válku Spojeným státům (zatímco Srbsko bylo naším spojencem)… Náš výbor představuje přes 500 amerických letců, sestřelených nad Jugoslávii za Druhé světové války a zachráněných srbským lidem a Četniky. Dodnes to zůstává v dějinách největší záchranná operace amerických životů za nepřátelskými liniemi…“
Mihailović a jeho srbské vojsko v otčině bojovali jménem Boha za krále a otčinu.
Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
