O životě a tvorbě J. V. Tomana-Tománka – Doc. PhDr. Marie Řehořková
Vážená a milá společnosti přátel Orla, vážení a milí přátelé!
Láska je veliké hledání sebe sama v čase, jenž je jen zpola náš. Částečně patří těm, kteří žili před námi a zformovali nás. Jsme v Brně, na Moravě, v zemi, která je rodnou zemí zakladatele genetiky, vědy o dědičnosti, J. G. Mendela (1822–1884). Ten se narodil na Opavsku, v Hynčicích, ale svůj život prožil především v Brně jako opat starobrněnského kláštera augustiniánů. Víra se spíná u něho s vědou, což je dokladem toho, že Bůh nás stvořil k veliké své chvále. Každý náš dobrý čin je píseň podle Jeho not. Tak prostý člověk, se znaky myslitele, se každý den podílí na díle svého Stvořitele.
Tento úvod je zvláště vhodný, chceme-li se zabývat osobností mezi námi přítomného hudebního tvůrce a básníka – Josefa Václava Tomana-Tománka, který se v letošním roce dožívá významného životního jubilea – čtyřiadevadesáti let. Dodnes hudebně a literárně tvůrčí autor se narodil 19. listopadu 1912 na Volyni, v obci Kupičov, z českých předků.
Jak k tomu došlo, že se narodil právě tam, a ne v Čechách? V souladu s výzvou slovanského sjezdu se 135 českých rodin v roce 1870 usídlilo ve volyňské vsi Kupičov na Ukrajině. Poslyšme, co sám Josef Václav Tománek o tomto odchodu z Čech na Volyň říká: „V šedesátých letech 19. století zamířilo mnoho českých rodin i jednotlivců do tehdy přátelského Ruska, na Volyň, aby tam našli přece jen více volnosti než v rakouském područí. Ale ve všech těch rodinách po dlouhá desetiletí, více než sto let, přežívala vždy naděje, že jednou bude jejich rodná vlast svobodná a že se budou moci do ní navrátit zpět. Tak odjel z Čech v roce 1870 i můj praděd Václav Toman z Dolních Beřkovic u Mělníka a zakotvil v obci Kupičov u Kovelu, kde jsem se já, ve čtvrtém pokolení, roku 1912 narodil a kde jsem také strávil značný kus svého mládí.“ (Deník 4. odboje, str. 81.)
Zde budoucí hudebník a veřejný činitel Josef Václav Tománek ukončil polskou školu, česká tu nebyla, byl aktivní mezi českou mládeží v Omladině a získal také v Lublinu středoškolské vzdělání na polské hudební škole Frederyka Chopina. Jeho studijním oborem byla hra na varhany a klarinet a s tím související hudebně-teoretické disciplíny. O svém profesním zaměření sám Josef Tománek říká: „Mou základní profesí byla hudba, a proto také má první dílka byla z tohoto oboru. V roce 1934 jsem z vlasteneckých pohnutek vydal tiskem dvě taneční skladby s motivy z českých tanců, v roce 1937 jsem vydal píseň „Zda vzpomeneš“ a v roce 1939 následovala protinacistická báseň „Němci“. A také jsem začal psát svůj deník. Každé ze čtyřverší zachycuje to, co se ten den nejdůležitějšího ve světě i v mém okolí odehrálo. Vlastně si takový deník píši dodnes.“ Ukázky z něho jsou zde k nahlédnutí.
„Velikost se rodí především z cíle, který leží mimo člověka. Jakmile je člověk uzavřen do sebe, stává se chudým,“ říká francouzský národní hrdina, autor Malého prince a Citadely – Antoine de Saint-Exupéry. Cíl mimo člověka: to je u Tománka láska k širšímu společenství, láska k vlasti, k zemi jeho předků, a z ní pak plynoucí horoucí touha jí prospět tak, aby vzkvétala. Tato láska je posilována odporem k násilí, jež plodí totalita jakéhokoliv druhu, jakéhokoliv ražení.
Nikdo z nás jistě nebude pochybovat o tom, že není nic horšího, než válka mezi národy a válka uvnitř národa čili revoluce, plodící stav velmi neutěšený – anarchii. A toto vše na básníka dolehlo již v raném věku. Narozen v roce 1912 prožívá jako dítě 1. světovou válku a za ní následující VŘSR. Druhé světové války se pak aktivně účastní jako voják v armádě generála Svobody. Toto vše silně působí na formování celé básníkovy osobnosti a plně se odráží v jeho tvorbě.
Přes všechny tyto nesmírně těžké prožitky „vzpomínky na dětství jsou drahé jeho srdci a trvale zůstávají v řádcích jeho poezie“: to můžeme číst v časopise Volyň ze dne 3. 1. 1998, který vychází na Ukrajině. Dalo by se říci, že při všech drsných zkušenostech, vložených do jeho žití dobou, neztrácí nikdy víru v lepší svět, svět bez násilí, válek a revolucí, které plodí tolik lidského utrpení a neštěstí. Kde bere sílu k této víře, k tomuto optimismu? Sílu k optimismu bere z pevné víry v Boha. Ta provází celý jeho život.
Tíhu Tománkových prožitků můžeme směle srovnat s tím, co prožíval a nám pro poučení zanechal W. Shakespeare v jednom ze svých sonetů, jež vznikly v prvním desetiletí 17. století. Shakespeare žil v letech 1564-1616. Zůstal věrný katolické víře, v níž se narodil, nepřistoupil na víru anglikánskou, založenou Jindřichem VIII. Dovolte tento sonet připomenout:
„Znaven, ach znaven vším, já volám smrt a klid, / když vidím zásluhu rodit se na žebrači, / a bědnou nicotnost zas v nádheře se skvít, / a víru nejčistší zrazenou v hořkém pláči, / a zlatý vavřín poct na hlavách nehodných / a dívčí něhu, čest, servanou v okamžiku, / a dokonalost pak budící už jen smích, / a vládu ve zchromlých pařátech panovníků / a jazyk umění vrchností zmrzačený / a blbost, doktorsky radící rozumu / a přímost, zvanou dnes hloupostí bez vší ceny / a Dobro, spoutané a otročící zlu - / Tím vším, ach unaven, já zemřel bych už rád, / kdybych tím nemusel i lásce sbohem dát.“
Zanechává budoucím generacím Shakespeare svým sonetem nějaké poselství? Zajisté. Až lidé pochopí, že jediným bohatstvím je láska, pozitivní cit, vedoucí k duchovnímu souznění, bude na naší planetě, tak krásné, všem dobře. Atributem lidství je důstojnost člověka. A o toto musí jít v každé době jak vědě, tak umění. Neboť obojí musí sloužit víře a naději v lepší svět, svět bez revolucí a válek, bez ponižování člověka člověkem.
Shakespeare i od něho o něco mladší Komenský znali filozofa Augustina a věděli tedy, že láska se šíří jako oheň – od blízkého ke vzdálenému. Láska k blízkým nám umožňuje i pozitivní vztah k těm, kteří jsou nám vzdáleni. Nejen teritoriálně, ale i duchovně. Tento cit je zakotven v Tvůrci vesmírného řádu a působivě to vyjádřil už zmíněný Saint-Exupéry následujícími slovy: „Kdo skrze Boha miluje všechny lidi, miluje každého z nich nekonečně víc než ten, kdo miluje jednoho jediného a jen jeho je schopen přijmout do úzkého kruhu svého zájmu.“
Tak i u našeho básníka Josefa Václava Tománka nacházíme vřelý vztah k těm, mezi nimiž se narodil, tak i k těm, kteří žijí v zemi jeho předků – v české zemi. A nemá to lehké, neboť jeho pozitivní cit naráží a sráží se s Marxovým principem přestavby světa – a tím je nenávist. Třídní nenávist, diktatura proletariátu, zachvátila kraje a země, které Marx vůbec neznal. Narodil se v Německu, v Trevíru, Svaz komunistů ustavil v Bruselu roku 1848 a život prožil v Anglii – v londýnské čtvrti Soho.
Marxismus, jako plod zcela cizorodý východním kulturám, je také těžce poškodil. Toho si byl vědom už TGM při své kritice marxismu v Otázce sociální, vydané česky roku 1891. Masaryk ani jeho syn Jan Marxe za filozofa nepovažují. TGM mluví o jeho názorech jako o iluzi a syn Jan nazývá Marxe vizionářem. A s tímto Marxovým iluzionismem, prosazovaným třídním bojem a diktaturou proletariátu, který se dostal v Rusku k moci díky 1. světové válce, má básník Tománek své velmi těžké osobní zkušenosti. Ty se pak plně odrážejí v jeho poezii. Je stejně kritická, jako kdysi Shakespearův sonet. Takto je nutno tuto poezii také chápat a rozumět jí. Vyrůstala z osobních, velmi těžkých životních zkušeností autora.
Nyní se věnujme přehledu básníkovy tvorby. Již v roce 1934 vyšly v Brně tiskem jeho první hudební skladby, a to valčík „Vzpomínka z mládí“ a polka „Nezapomeň“. V roce 1937 je to píseň „Zda vzpomeneš“, následuje pak protifašistická báseň „Němci“. Takto stručně je zachycena doba předválečná.
Za války, kterou prožil jako voják Svobodovy armády, před jejím koncem vydal v polském městě Krosno svou první malou sbírku básní s názvem „Československý boj“. Básně měly posilovat vlastenectví našich vojáků. Brzy po válce vydal další tři básnické sbírky s názvy: „Za svobodu“, „Touha volyňských Čechů po vlasti“ a „Verše ze zákopů“. Poslední sbírka s válečnou tematikou vyšla tiskem v roce 1946 pod názvem „Přátelství z bojů“.
Další sbírky jsou již psány v Americe a jsou z druhé poloviny padesátých let 20. století. V New Yorku vydává J. V. Tománek sbírky „V úzkostech a naději“, „Čas zrady a bojů“ a „V tichu samot“. Ve svých básních stále navazuje na národní a náboženské tradice, ve kterých vyrůstal a jimiž chtěl působit na vlastenecké cítění české menšiny v Americe. V šedesátých letech 20. století vydává sbírku básní „Ozvěny“ a dále „Záblesky“. Toto byly všechno básnické sbírky napsané v překrásné češtině. Kromě toho vydává i sbírku básní v polštině s názvem „Niepowrotny czas“ (Nenávratný čas) a v ukrajinštině „Kvity hnivu“ (Květy hněvu). Poslední vyšla v roce 1968 a znovu byla vydána v roce 1999 na Ukrajině – v Lucku. Do ukrajinštiny ji přeložil Petr Marčenko. Nenávratný čas z polštiny do angličtiny přeložila Ewa Grabowicz.
Básník, s výrazným hudebním talentem, od šedesátých let také komponuje. Pro hudební skladby vybírá vlastenecké názvy, jako Slovanská hymna, Píseň volyňských Čechů, pochod Věrný Čech aj. V roce 1974 vychází rozsáhlá básnická sbírka „Domov a cizina“, vzpomínkové „Verše z fronty“ a sbírka epigramů pod názvem „Šípy“. V osmdesátých letech 20. století vznikla sbírka „Doba zápasů a hrůz“ a dvě rozsáhlé sbírky „Básně z Ameriky“ a „Květy z ciziny“.
V devadesátých letech 20. století se Josef Tománek začal zabývat také prózou. Newyorské nakladatelství Voice-Hlas vydalo v české edici knih a hudebnin jeho prózu „Odkaz legionáře“, dále „Deník bojovníka“ a rozsáhlou publikaci „Boj za svobodu vlasti“. Z básnických sbírek pak vyšla v tomto čase „Poezie z exilu“, „Deník legionáře“, „Zápisník z exilu“ a „Ohlasy z New Yorku“.
Básník, který se dožívá překrásného jubilea 94 let, je stále tvůrčí. Poslední jeho básně jsou z července letošního roku a jedna z nich bude zde, mezi dvanácti ukázkami jeho celoživotní tvorby, „Pozdrav a dík Moravě“ uvedena.
Doc. PhDr. Marie Řehořková
(Text projevu byl autorkou přednesen na setkání s J. V. Tománkem dne 14. 10. 2006 v Brně.)
