Svobodné noviny na internetu

V minulém článku (Neděle Černá) jsem čtenářům přiblížil pátou neděli postní s připomínkou slavení „Jarní poutě“ v Doudlebech na Českobudějovicku. Další neděli (Květnou) věřící slaví s radostí, protože si připomínají památku Kristova vjezdu do Jeruzaléma. Dříve se v řadě zemí (především Německu a Rakousku), ale i u nás konala procesí, při nichž se na památku této události táhl dřevěný osel na kolečkách, na němž seděla figura Krista nebo přestrojený člověk.

Neděle nese název od květů, neboť přijíždějícího Krista na oslátku mnozí vítali palmovými ratolestmi. U nás převzaly tuto funkci větvičky jívy (kočičky), které se v kostele světily. V domácnostech se pak zastrkovaly za obrazy, kříže, a staré se pálily. Také se zapichovaly na okraj pole, zahrady, aby chránily úrodu, nebo se dávaly do sklepa, aby chránily „před jedovatinami“. Dokonce jednu až tři kočičky lidé polykali na ochranu před bolestmi krku a zimnicí, nebo se jimi vytíraly oči, aby nebolely.  

Tato šestá neděle postní nese název Palmárum (též Květnice). Bližší popis liturgie jistě netřeba pro věřící uvádět. Domnívám se však, že je třeba tak učinit z důvodu zcela jiného – a nebojme se o tom napsat plnou pravdu. V době, kdy jsme označováni za nejateističtější národ v celé Evropě, v době, kdy původní křesťanská Evropa nedokáže čelit postupné islamizaci, to rozhodně není zanedbatelná otázka. Socialistická indoktrinace nás poznamenala více, než jsme stále ochotni si připustit.

Zalistoval jsem o pár velikonočních svátků zpět a poodhalil novinářské praktiky Českobudějovického Deníku (dříve soudružka Jihočeská pravda). Ten svým čtenářům naservíroval ve sloupku zamyšlení na neděli stať „Květná neděle“ s fantastickým podobenstvím. „Velikonoce se pomalu blíží. Ohlašují se hlukem, provoláváním slávy tesaři z Galileje… Pod zvíře, na němž jede Ježíš, kladou nejprostší obyvatelé Jeruzaléma palmové ratolesti… Květná neděle je tak slavena velmi podobně jako poslední neděle před Vánoci, čte se stejný text, nejčastěji z Matoušova evangelia…“  Dále text již správně uvedl, že o Vánocích si připomínáme narození téhož člověka, který o 33 let později zemřel v době židovských svátků Pesach.

Nevím, ale asi jsem cosi zanedbal. Do kostela mne rodiče vodili už jako předškolní děcko. Od třetí třídy jsem ministroval a sekal latinu podle Římského misálu. Do kostela jsem nepřestal chodit ani v době reálného socialismu a měl to zapsané i ve svých kádrových materiálech. Pokračuji i ve svém, již důchodcovském věku. Nesetkal jsem se však ještě s tím, že by se o Květné neděli četlo stejné evangelium jako o čtvrté neděli adventní. Víme, že o nedělích postních se střídají texty podle příslušného cyklu, stejně tak i o neděli Květné. Tedy A-Matouš, B-Marek (nebo Jan), C-Lukáš při svěcení ratolestí a připomínce vjezdu do Jeruzaléma. V průběhu mše svaté se při evangeliu čtou pašije – umučení našeho Pána Ježíše Krista – opět podle Matouše, Marka, Lukáše. Evangelium o umučení podle Jana až na Velký pátek.

A přichází velikonoční svátky. Středa – v liturgii ještě postní. V lidovém prostředí zvaná sazometná, protože se vymetaly komíny a saze. Nebo škaredá od toho, že se Jidáš škaredil na Krista. Následuje „velikonoční třídení“: Zelený čtvrtek (zvony odlétají do Říma, památka Poslední večeře), Velký pátek (ukřižování Krista s uctíváním kříže), Bílá sobota (večerní vigilie s požehnáním ohně, slavností velikonoční svíce, velikonočními chvalozpěvy, bohoslužbou slova, evangeliem, křestní bohoslužbou a nakonec bohoslužba eucharistická). Hod Boží velikonoční s oslavou Zmrtvýchvstání Krista. Pondělí velikonoční s radostnou pomlázkou. 

František Růžička, České Budějovice

Posvěcené kočičky pro věřící

Připomínka slavného vjezdu Krista do Jeruzaléma