Svobodné noviny na internetu

Strom roste od kořene, přítomnost z minulosti. Zlo včerejší košatí ve zlu dneška a dobro minulého dne v dobru dne dnešního. Tak jako poznáme strom po ovoci, poznáme i minulost ve skutečnostech dnešních dnů. Každá revoluce začíná tím, že chce potřít zločin. Místo toho mu začne vládnout. Marxismus vyrostl z revolucí a válek, nic jiného také otec marxismu, Karel Marx, neuznával. Z velkých francouzských dějin ho zaujala jen a jen ona „velká“ francouzská revoluce, v níž přišel o hlavu i velký chemik, který vyslovil zákon o zachování energie, Antoine Laurent de Lavoisier (1743-1794). Náhodou se narodil také jako šlechtic.

Není ovšem náhodou, že se marxismus narodil v militaristickém Prusku a vyzrával v Paříži, Bruselu a Londýně. Albert Schweitzer při zkoumání krize kultury dochází ve dvacátých letech našeho století k závěru, že se stále zmenšuje počet lidí existenčně nezávislých, a tudíž svobodných. Říká: „Vznikající nesvoboda je stupňována tím, že výdělečná činnost soustřeďuje do velkých aglomerací stále více lidí, a tak je odtrhává od živné půdy, od vlastního domu a od přírody. Paradoxní výrok, že se ztrátou vlastní půdy a vlastního obydlí začíná pro člověka abnormální život, obsahuje až příliš mnoho pravdy.“ (Krize kultury, str. 235) I Marxova iluze o nebi na zemi byla výslednicí takovéhoto nenormálního života.

„Pokud jde o nesvobodu a vnitřní nesoustředěnost a neucelenost, vyvinuly se životní podmínky nejnepříznivěji pro obyvatele velkoměst. Ti jsou proto také nejvíce ohroženi,“ říká Schweitzer. Jsou ohroženi ztrátou skutečného lidství, které prýští z používání vlastního rozumu, z rozvoje pozitivního citu a vůle k dobru. Schweitzerovo konstatování má své kořeny v době, jež předcházela jeho současnosti, neboť přítomnost vždy vyrůstá z minulého. Války a revoluce měly své opěrné body vždy ve velkých aglomeracích. Husitská revoluce v Praze, nizozemská v Utrechtu a Amsterodamu, anglická v Londýně, francouzská v Paříži, čínská v pobřežních městech jižní Číny, VŘSR v Petrohradě a naše „sametová“ opět v Praze.

Revolucemi a válkami ohrožené kultuře vyhlašuje uprostřed 19. století svůj boj marxismus. Vyhlašuje boj všem formám kultury duchovní i materiální, neboť obě stránky kultury patří k sobě, tvoří jednotu (bez víry v Boha by nebylo katedrál). Marxismus vyhlašuje boj především náboženství, této nejstarší vrstvě kultury, což dokládají všechny kultury na naší planetě: kultura Inků a Aztéků, stejně jako kultura čínská, egyptská, indická, řecká, římská i kultury na území Afriky a Austrálie.

Marxismus nechápe nic z pozitivního poslání náboženství. Vidí v něm jen jeho zneužití proti zájmům člověka. Odsuzuje je jako opium, drogu lidstva. Zneužití je ovšem možné u všech projevů lidské činnosti, u všech forem kultury, nejen u náboženství. Dvacáté století je přímo dokladem zneužívání umění, vědy techniky a dokonce i sportu v neprospěch člověka, v neprospěch života na této planetě. Atomové, vodíkové, chemické i biologické zbraně nikdo se zdravým rozumem nechápe jako prospěšné člověku a jeho životu. O zneužití umění, měnového fondu ekonomiky, genetiky už tak jednoznačné mínění nepanuje. A právě z této nejednotnosti názorů na zneužívání dalších forem kultury plynou velké šance psychologické války. Dnešní psychologická válka je proto totální, poněvadž zahrnuje do svého bojového arzenálu všechny prostředky, jimiž disponuje současná kultura. Počítá s hudbou, výtvarným projevem, ekonomikou, měnovým systémem, médii i počítačovou technikou.

Marxova iluze se nemohla uchytit ve zdravé společnosti, nenarušené předchozími revolucemi a válkami. Zdravá společnost, podobně jako zdravý organismus, je obranyschopná, odolná nákaze. Dovede si poradit s jevy, které ji rozrušují. Zdaleka nejde jen o živelní pohromy, ale i o to, co svou činností způsobuje nehodný člověk, zvláště tehdy, je-li u moci. Slabá stránka lidské povahy je znovu a znovu příčinou dalekosáhlých společenských pohrom. Dějiny lidstva to vyjevují dosti zřetelně. „Monarchie ani demokracie nenesou vinu na smutném stavu Francie,“ říká na konci 18. století Christoph Martin Wieland, „ale hluboká zkaženost mravů.“ A tato zkaženost mravů začínala lidmi u moci – světské i církevní. Vždyť absolutní vláda jedince může být jak požehnáním, tak pohromou, a totéž platí i o vládě lidu, tj. o demokracii. Mravně rozložená společnost nemůže mít dobrou vládu, byť demokratickou. Ze špatné mouky se neupeče dobrý chléb a ze špatné vody se neuvaří dobrá polévka.

Nejen odtržení člověka od přírody, ale i vytržení člověka z kontextu vlastní kultury je pro něho velkým nebezpečím. Právě zde musíme hledat příčinu toho, proč Goebbels propagoval arijství jako antisemitismus. Naplnil slavný verš Shakespearův („sám proti sobě zvedám zbraň“) krutostí světových rozměrů. Člověk, vyrvaný z kořenů vlastní kultury, je ohrožen ve dvojím směru: jednak ubližuje druhým lidem, jimž nerozumí, jednak je nebezpečím sobě samému, svému lidství, které se může zvrátit jak biologicky (ztrátou citu), tak následně i společensky.

Ačkoliv byl uveden jako příklad Goebbels, není tato osobnostní destrukce vázána jen na jednu rasu. Uveďme si jako další doklad takovéto degenerace v kulturně cizím prostředí poslední vládnoucí mandžuskou dynastii v Číně. Mandžuové vládli Číně od 17. století do počátku 20. století, přesně do roku 1912, do vítězství tzv. čínské revoluce, z níž vzešla Sunjatsenova republika.

Kultura Číňanů byla vyšší než kultura Mandžuů. První panovníci z dynastie Mandžuů se této vyšší kultuře přizpůsobili, císařové Khang-hi (1661-1722) a Kien-ling (1735-1796) přijali čínský způsob myšlení, čínskou filozofii a pochopili životní způsob lidu, jemuž vládli. Stali se požehnáním, jako nejlepší panovníci z jejich krve a kultury. Následující 19. století je však vzorovým případem degenerace panského národa a vládnoucí (mandžuské) kasty v cizím (čínském) prostředí. K této degeneraci docházelo postupně: zahálkou.

Zatímco Číňané pracovali, Mandžuové se bavili. I jejich zábavy měly dekadentní tendenci. Největší vášní bavících se Mandžuů byly zápasy cvrčků. Vedle požívání opia (dováženého do Číny Východoindickou společností, založenou roku 1600 v Amsterodamu) to byla zábava nejzáhubnější. Za zlaté klícky pro cvrčky často utratili celé rodové jmění. Byli také vášnivými milovníky divadla. Pro tuto iluzi si vydržovali celé skupiny herců a krátce před revolucí podlehli i mánii přestrojování. Mandžuští princové, přestrojení za žebráky, se toulali po krčmách a čajovnách „čínského města“, žebrali, kradli, vyhledávali spory a rvačky. Vtip byl v tom, nedat se chytit policií, která by je byla ovšem pustila. V těchto posledních, předrevolučních zábavách se Mandžuové jako by připravovali na definitivní pád do bahna společnosti, cvičili se v roli žebráků, jimiž se po revoluci opravdu stali, protože neuměli pracovat.

Takováto, degenerovaná, parazitující „vládnoucí“ vrstva rozhodně nebyla schopna čelit následkům hladomoru v důsledku živelních pohrom, jež od pradávna vnitrozemí Číny sužovaly. Nebyla schopna se bránit ani útoku cizinců, Evropanů, od pobřeží. Právě zde, na pobřeží, vzniká to cizí, nesourodé, co později ohrozilo stamiliony životů ve vnitrozemí. Tzv. přímořská Čína byla z kulturního hlediska pásmem nikoho. Vedle Evropanů zde žili Arménci, bagdádští Židé, Peršané, Indové, Anámci a samotní Číňané ze všech koutů Číny. Číňané bez příbuzenských pout, bez předků, bez kořenů. Tady, v přímořské Číně, se tvoří po celé 19. století buržoazie a proletariát bez národa, bez domova, bez závazků. Lidé jsou tu jako kupa písku, zbaveni vlastní kultury.

Koncentrace života na pobřeží, k níž v 19. století dochází, je nejzhoubnějším faktem v dějinách Číny za posledních 200 let. Byl to zvrat celého předchozího vývoje Číny, vývoje kulturního, sociálního. Byl to zcela pokřivený růst něčeho, co rostlo úplně jinak plných 3000 let. A není divu, že právě zde zapustil kořeny marxismus, snící o člověku bez kořenů, bez předků, bez vlasti, který se chtěl stát stavebním kamenem celosvětové říše nezbytně nutně odkulturněných individuí.

Poslední italský diplomat u čínského císařského dvora, Carlo Sforza, nám vykreslil plastický obraz „čínského“ Marxe – Sunjatsena (1866-1925). Mluví o něm jako o člověku zmateného myšlení, čemuž odpovídá i jeho učení. Sforza říká, že Sunovy knihy jsou nezáživnou směsí nejrozmanitějších idejí (Sun byl bilingvista, anglicky uměl lépe než čínsky) a čínských předsudků. Sunovy 3 miny (zásady) hodnotí Sforza takto: „Základna třetího minu je v evropských současně uznávaných doktrínách nacionálních. Druhá zásada pochází z americké a francouzské revoluce a první je pojítkem s komunisty.“ (Sforza, Okolnosti a tvůrcové dnešní Evropy, str. 353)

Je nutno konstatovat, že Čína podlehla tomu nejpochybnějšímu ze Západu, a to proto, že byla vnitřně oslabena špatnou, zdegenerovanou vládou posledních Mandžuů. Totéž lze ovšem říci i o rozpadu velkých evropských monarchií: Francie, Rakouska a Ruska. Byly vnitřně oslabeny špatnou vládou zdemoralizované světské a duchovní či lépe řečeno církevní hierarchie.

Marxova iluze o nebi na zemi parazituje všude tam, kde se společnost rozkládá, není zdravá. Je to zcela přirozené. Zdravý stav společnosti s sebou přináší stabilitu, nemocný stav společnosti neklid, rozvrat. Principem přestavby světa a člověka v něm je pro marxismus třídní boj, nenávist člověka k člověku, tedy destrukce. Proto je vysoce nekulturní, protispolečenský, protilidský. Neboť člověk je utvářen tak, že potřebuje lásku, pravý opak nenávisti. Lásku otce a matky, svého nejbližšího okolí, později pak i pozitivní vztah širšího společenství, uznání vlastní práce a vlastní osobnosti. Ve stáří pak úctu za dobře vykonanou práci a dobře prožitý život. Toto vše marxismus člověku bere, nabízí iluzi rovnosti všech lidí na pudovém základě.

Marxismus mohl dočasně napomoci pouze etnickým menšinám, jež jsou samy o sobě právě nejlepším dokladem svébytnosti kultur. Tyto minority, nepřizpůsobené majoritám, v nichž žijí, se podobají popínavým rostlinám. Nemohou žít bez opory, a přece často svou vlastní oporu zahubí. Pro tyto minority znamenal marxismus vskutku dobrodiní, i když pouze dočasné, neboť zlo nemůže trvale plnit roli dobra.

Marxismus zdaleka není mrtev. Je produktem destrukce v lidském myšlení a cítění a ta je vázána na podmínky doby. Dnes už můžeme vystopovat jakési tři jeho podoby – dle podmínek doby. První se vyjevuje v období od poloviny 19. století do 2. desetiletí našeho století. Jde v podstatě o vznik marxismu a o jeho propagaci v rámci sociálně demokratických a anarchistických idejí. Důležitou roli zde sehrává I. a II. internacionála, postavená na rovnosti lidí bez ohledu na dosavadní kulturní vývoj, způsob žití a hierarchii uznávaných hodnot. Druhá fáze je ohraničena 1. světovou válkou a osmdesátými lety našeho století. V tomto období šlo o realizaci diktatur proletariátu na straně jedné a o liberalismus a freudismus na straně druhé, s jednotným cílem: zmaterializovat člověka, zbavit ho duchovního rozměru a uzpůsobit ho k ovládání zvnějšku. Třetí fáze je před námi a představuje vytváření velkých, nadnárodních konglomerátů, k čemuž má posloužit migrace – z jihu na sever a z východu na západ, ve smyslu Tocquevillovy vize o budoucím charakteru jednotné, centralizované moci.

Charles Alexis Henri Clée de Tocqueville (1805-1859) píše roku 1856: „Druh útlaku, jímž budou ohroženy demokratické národy, se nebude podobat ničemu, co jej ve světě předcházelo. Stará slova, despotismus a tyranie, nevyhovují. Vidím nesčetný dav lidí podobných a stejných, kteří se točí bez oddychu kolem sebe samých, aby si obstarali malé a všední potěšení, jimiž by naplnili své duše. Každý se chová jako cizí k osudu všech ostatních. Jeho děti a jeho nejbližší přátelé tvoří pro něho celý lidský prostor. Je vedle svých spoluobčanů, ale nevidí je. Dotýká se jich, ale necítí je. Zůstává pouze v sobě samém a existuje pouze pro sebe. Zůstává-li mu ještě rodina, nemá už vlast. Nad ním se zvedá obrovská ochranná moc, která jediná si bere na starost zajištění jeho požitků a dozor nad jeho životem. Tato moc je absolutní, jde do detailů a postupuje podle pravidel, je předvídavá a mírná (dodejme, že pro přizpůsobené). Podobala by se otcovské moci, kdyby měla jako ona za svůj účel připravit lidi pro dospělost. Ale snaží se naopak držet je neodvolatelně v dětství. Má ráda, když se občané baví, jen aby nemysleli na nic jiného, než jak se bavit. Ochotně pracuje v tomto směru pro jejich blaho, ale chce v tom být jediným činitelem a jediným rozhodčím.“

Zábava, bezpracné zisky, uvolnění pudů, bezmyšlenkovitost a bezcitnost, to vše nasvědčuje tomu, že se vize Tocquevillova naplňuje. Nutno však také dodat, že jde o vybočení z vesmírného řádu, v němž den střídá noc, zimu střídá jaro. Tak, jako nelze uvěznit čtvero ročních období do jara, i když by si to mnozí z nás přáli, nelze uměle zabrzdit vyzrávání lidské osobnosti. Člověk byl stvořen k míru, pokojné práci a vzájemné lásce. Bez lásky a soucitu se člověk neobejde ani v atomovém věku. Ba právě naopak: pokrok nemůže existovat bez mravního rozvoje osobnosti.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 29. 6.1997, str. 4-5)