Svobodné noviny na internetu

Múzy – František Růžička

17. 7. 2014

V minulých letních sezonách jsem o nich napsal, že byly „na vodě“ nebo „ve vodě“. Podle toho, jaká v tom kterém roce právě panovala přízeň či nepřízeň počasí. Zda jsme po jejich zhlédnutí zašli ještě na drink, nebo pospíchali domů sušit promočené ponožky. Proč bych se nepřiznal: mám je rád. Zejména tu svoji „M“.

Jenže: kdo jim má v tom dnešním, překotně globalizovaném, digitalizovaném a multikulturním světě stačit? Právě probíhal „49th Karlovy Vary International Film Festival“. Poodletěl jsem si za troškou zábavy i vzdělání na ostrov zvaný „Hrdý Albion“, zatímco tady u nás doma už Statutární město České Budějovice mělo připravený 10. ročník festivalu „Múzy na vodě“. Poněkud vzdálená je mi oblast přemisťování v prostoru a čase, takže jsem nemohl být „tady i tam“. Ale nechme stranou vysvětlování otázky paranormálních jevů a vraťme se na soutok malebných jihočeských řek Malše a Vltavy v centru jihočeské metropole. Pravda, dovedou být i značně zlobivé, ale snad si to v letech minulých vybraly na pár desítek let dopředu. Takže letos to bylo na slepém rameni Malše pod biskupskou zahradou snad ke spokojenosti všech přítomných diváků, milovníků různých hudebních žánrů.

V první den, kdy se představila Jihočeská komorní filharmonie & Marek Novotný quintet (při pořadu hudba mezi žánry), v úterý Václav Marek & His Blue Star (koncert swingového orchestru) a ve čtvrtek Michal Horáček „Mezi námi“ (večer hudby, poezie a šansonu), jsem ještě konzumoval zážitky z rozšířených kontinentálních snídaní a ostatního kulturně společenského menu, což není v daných končinách nikdy ošizeno.

Teprve páteční večer hřál nejen svým teplým počasím, ale s postupným stmíváním se ponton na vodě rozzářil a rozehrál tóny orchestru Jihočeského divadla v pásmu nejkrásnějších scén z českých oper pod názvem „Proč bychom se netěšili“. Tradiční diva (tentokráte v černém) Ivanka Šimánková (jak ji představil úvodní komentátor večera) doprovodným slovem postupně představila skladby B. Smetany (Tajemství, Dalibor), A. Dvořáka (Rusalka, Jakobín), V. Blodka (V studni)… Ach, ouvej, jak je ten život krátký a vzpomínky z dětství tak nezapomenutelné. Že já se tenkrát nenechal k tomu piánu přivázat. Ukolébavka, jako jediná skladba mého veřejného vystoupení, mne nejspíše posunula na jiné pole působnosti, ke sportovní činnosti. Ani nevidomý pan profesor, kterého jsem pravidelně doprovázel do školy, bytu, na kůr kostela sv. Klimenta (kde jsem mu šlapal měchy varhan) i do „hudebky“, na tom nic nezměnil. Snad jen posílil obdiv k takto celoživotně postiženým lidem a jejich citu k hudbě.

Následující sobotní večer sice přítomné uspokojil více tím, že nezačalo pršet, než modernou v podání Baletu Jihočeského divadla, což milovníky klasiky nikterak nenadchlo. Komponovaný večer do tří choreografií - Maďarské tance - Rozladěné - Sussan - jim občas spíše připomínal odhánění dotěrných komárů nad vodní plochou. Ale abych nebyl nespravedlivý, každý má rád něco jiného. Já svoji Múzu M.

Závěrečný nedělní večer přilákal na břeh Sokolského ostrova snad největší návštěvu a potleskem se rozhodně nešetřilo. Jak by ne, všichni se těšili na závěrečnou tečku festivalu při koncertním vystoupení Leony Machálkové… Ten, kdo mohl jen trošku nahlédnout nejen do jejího uměleckého, ale i osobního života, dobře ví, že to v mnohých okamžicích neměla právě jednoduché… Úspěšně získala vysokoškolský titul, byla obdařena hlasem, který ji dovedl mezi nejlepší české zpěvačky, sexy postavou dráždila muže, z nichž jeden se stal jejím životním partnerem, a v thajské nemocnici porodila svého syna Artura. Touha po druhém dítěti však nebyla naplněna a následně přišel i rozpad manželství… V jednom ze svých rozhovorů uvedla: „Život je pěkný, nepromarním žádnou příležitost, ale nejsem ve vztahu, o kterém bych potřebovala informovat média…“

Ani já nebudu zasahovat do křivd, které dokáže zhojit jen čas… Krásný zbytek večera a mnoho dalších úspěchů.

František Růžička, České Budějovice