Svobodné noviny na internetu

Změnit „předvoj dělnické třídy“ ve zločineckou organizaci předpokládá médii pozměněnou psychiku a léta úspěšně vedený boj s pravdou. Ne nadarmo píše již před 2. světovou válkou Karel Čapek (1890–1938) svoji Modlitbu za pravdu.
Čapkovo nadčasové vyznání „Proč nejsem komunistou“ je obranou citu vůči bezohlednosti lidské vůle, která se rozhodla měnit svět a člověka v něm podle vlastního přání. Je to přání zdeformované touhou po moci a po majetku. Sigmund Freud (1856 až 1939) prohlásil již na konci 19. století, že podstatou lidství je touha po moci a po majetku. Ač mnozí komunisté Freuda vůbec neznali, podlehli jím hlásané zmaterializované podstatě lidství. Obdobný názor na podstatu lidství měl i Karel Marx (1818–1883).
Marxova a Freudova myšlenka o zmaterializované podstatě lidství se stává otcem činu: dočasného znárodnění soukromého majetku, pak jeho postátnění a posléze odstátnění, které je již důsledně prováděno v neprospěch národního státu. Něco tak tvrdého mohlo jít úspěšně jen za něčím ještě tvrdším, a tím byla 1. a 2. světová válka. Bez nich by se zespolečenštění výrobních prostředků nikdy nerealizovalo a zůstalo by neuskutečnitelnou iluzí Karla Marxe.
S touto iluzí bylo ovšem nutno pracovat tak, aby to odpovídalo podmínkám té které země a kraje. Do jakých detailů se např. šlo v Československu, o tom dodnes svědčí Rudé právo či Rovnost. Stačí nahlédnout do jediného čísla Rovnosti, např. ze dne 18. února 1958 (č. 42). Pečlivě se střežily a ovlivňovaly poměry i v těch nejmenších lokalitách, ve vsích, kde připadalo na rodinu půldruhého hektaru půdy. Koho, ne-li jen sebe sama, vykořisťoval takovýto vlastník 8 měřic půdy? Těmto hospodářům se ovšem o vykořisťování mluvit nemohlo. S nimi a k nim se mluvilo o tom, že na své půdě špatně hospodaří. A špatné hospodaření se dokládalo neschopností plnit dodávky obilí, masa, mléka a vajec státu. Mluvilo se k nim následujícím způsobem:
„Všem hospodářům chceme připomenout, že není jen vaší věcí, jak hospodaříte a kolik na půdě vyrábíte. Dnes je taková doba, že se všichni musíme starat společně o velké úkoly. A vaší starostí ve společném velkém díle je, aby i u vás každá píď půdy dávala rok co rok větší úrodu. Copak jste, rolníku Ondroušku z č. 4, nikdy netoužil po tom, abyste ze svých polí sklidil co nejvíce? Nebo vy, Vincenci Sedláku, který obhajujete starý způsob hospodaření, jste se nikdy nechtěl pochlubit, že vaše krávy dojí nejvíc mléka z vesnice? A vy, Františku Paděro, i vy všichni ostatní, víte dobře, že na vašich polích i ve vašich stájích je možno dosahovat lepších výnosů a užitkovosti.“ (Rovnost, 18. 2. 1958)
Velkohubost polnohospodářské „vědy“ v médiích šla ruku v ruce s tvrdými sankcemi vůči těm, kteří nemohli splnit shora stanovené dodávky státu. „Dobří hospodáři pomáhali v dodávkách těm, kteří zůstali pozadu. Jen si vzpomeňte, jak jste se nastarali a nasháněli, než jste splnili třeba dodávku mléka za Emanuela Ševčíka!“ (Tamtéž) Tyto tiskoviny se tedy i po létech stávají svědectvím toho, jaké klima existovalo na našich vesnicích do násilného združstevnění půdy. Tehdy nikdo ve vsi nebyl sám. A právě tuto přirozenou lidskou vzájemnost bylo nutné rozrušit, zlikvidovat. Jak? Metodou přesolené polévky. Máte smysl pro druhého? Pak vám z tohoto smyslu pro druhého člověka uděláme kolektivismus. V něm jedinec není nic, kolektiv vše. Tvrdá disciplína „předvoje dělnické třídy“ dopadla i na nejmenší, v horách ležící vísku.
Toto počínání ovšem vylučovalo působení inteligence, jež měla vhled do osobnosti druhého, ať to byl Dominik Pecka, Bohdan Chudoba či Karel Čapek. A to na všech úrovních, nejen na úrovni národní, ale i mezinárodní. Proto nebyl už po 2. světové válce obnoven „Mezinárodní výbor pro duševní spolupráci“. Ten byl založen po 1. světové válce a měl sídlo v Paříži. Všechny kontinenty v něm byly zastoupeny, nejlepší duchové všech národů a ras byli jeho členy. Za Československo v něm byl Karel Čapek, autor RUR, Bílé nemoci, Modlitby za pravdu.
Stratégové psychologické války nenechali nic pouhé náhodě ani v maličké vsi na Moravě, ani v Paříži. S poznáním dnešních dnů se jen usmějeme nad taktikou zastírání boje s étosem. Mezinárodní výbor pro duševní spolupráci, jehož členy byli takoví jedinci, jako Rabindranath Thákur, Aldous Huxley, Johann Huizinga, Marie Curie-Skłodowska, H. G. Wells, nebyl po 2. světové válce obnoven proto, že této válce nezabránil! Skvělý příklad rozporného relativismu. Zlikvidujeme lékaře, protože nezabránil rakovině.
Karel Čapek věděl už ve 20. letech minulého století, co hrozí lidstvu, půjde-li cestou odlidštění, cestou marxismu a freudismu. V roce 1921 napsal RUR. Pro ty, kteří tuto hlubokomyslnou hru nečetli či již pozapomněli její smysl, připomínáme, že roboti byli vyráběni lidmi jako jejich pomocníci. Až jimi byl svět zaplaven a ztratil lidskou tvář, teprve člověk-tvůrce pochopil, že konal zlo. Bylo však pozdě.
Čapkův Robot je člověk bez citu. Ztratí-li člověk cit, ztrácí lidský rozměr. Mýlili bychom se, kdybychom se domnívali, že jen gambleři, narkomani, nájemní vrahové jsou těmi Čapkovými Roboty dneška. Jsou jen těmi nejvýraznějšími podobami daleko hlubšího, odlidšťujícího procesu, jímž je zachvácen nás současný svět. Svět, v němž vládne zábava, zisk, peníze. Je to zároveň svět lsti a klamu, svět Asimovy sci-fi Nadace.
Čapek napsal Modlitbu za pravdu před 2. světovou válkou, rozdmýchávanou největším podvodem 20. století, árijstvím jako terorismem. Silný německý národ byl zneužit pro 2. světovou válku, zatímco pro rozpoutání 1. světové války byl použit silný srbský národ. Ten se brání podnes, je osočován ze svébytnosti jako ze zločinu a Radovan Karadžič, potomek slavného Vuka Stefanoviče Karadžiče (1787–1864), je poháněn před mezinárodní soud jako válečný zločinec. Lest a klam panuje všude, jen podmínky, v nichž se uplatňuje, se mění. Už Komenský v 17. století odsuzoval obhajobu lidských práv na cizím území. Podobně také velký filozof španělský, Ortega y Gasset, ve 20. století. Oba věděli, že národ je intimita, jejíž situace nelze řešit násilím zvenčí.
Války a revoluce jsou „urychlovačky dějin“. V tom měl Lenin pravdu. Urychlují rozklad lidských společenství. Po 2. světové válce pokračovala lest plánovaným rozdělením světa. Smyslem tohoto rozdělení nebylo nic menšího než pěstění nenávisti jedné části světa k části druhé. Všechny vymoženosti techniky sloužily, bohužel, tomuto strašnému odlidšťování člověka, který byl zbavován pozitivního citu důvěry, spolupráce, přátelství a vzájemné pomoci. Ztratíme-li pozitivní cit, pak zvrácenost našeho rozumu a vůle se začne projevovat ve všem, i když v rozmanitých variantách a také různou intenzitou, ale rasového a národního temperamentu.
V pozadí fašismu, nacismu, komunismu, antikomunismu a dnes opět rozdmýchávaného rasismu a fundamentalismu i tam, kde neplyne z národního a rasového temperamentu, je právě ona ztráta pozitivního citu. Zde pak se daří takovému blufu, jakým je kolektivní vina. Rozporný relativismus slaví svůj další triumf: útočí na společenskost člověka a zároveň popírá jeho individualitu v rozhodování mezi dobrem a zlem. Zvrácenost tohoto rozhodování, které žije ze zaměňování základních etických kategorií (dobra a zla, krásy a ošklivosti, svobody a povinnosti), je doménou dnešní mediální kultury. Jiná kultura již neexistuje, neboť patřila k jinému způsobu života.
Kolektivní vina se vysmívá neopakovatelnosti, jedinečnosti člověka, dělá z něho jednotlivé „mizerné individuum“, jak každého z nás nazýval Karel Marx. Marxův sen o internacionální říši odnárodněných a odkulturněných individuí je naší bezprostřední budoucností. To je onen „nový věk“ či New Age, abychom zůstali věrni jeho původu. Ani marxismus, ani New Age se nemohl zrodit ve slovanském světě, ve světě s největším potenciálem pozitivního citu. Právě proto měl marxismus se slovanskými národy tolik potíží, tolik vězněných, emigrovavších – a mrtvých. Vždyť jen v Rusku za Říjnové revoluce zahynulo mnoho milionů civilistů, žen, dětí a starých lidí. Marxův princip přestavby světa, třídní nenávist, byla velmi vzdálena dosavadnímu způsobu života slovanských národů. Stačí si přečíst Havlíčkovy Obrazy z Rus, které sepsal v roce 1842, při svém pobytu v Rusku.
Umná manipulace s pojmy pravda, svoboda, spravedlnost, humanita provází celé 20. století. Psychologická válka, která válčí pojmy, zasahuje nejširší vrstvy mnoha národů v různých částech světa. Devastace osobnosti prostřednictvím společnosti, o níž mluví již na počátku minulého století Albert Schweitzer, překračuje hranice a nabývá světového rozměru. Vrcholem této laviny je pak mezinárodní zločin. K tomuto problému stačí pak si jen přečíst od Fentona Breslera Interpol (vyd. 1992 v Anglii).
Ve světě lsti a klamu o zachování lidského života vůbec nejde. Jde o moc nad člověkem a jeho majetkem. Nejsnáze ovladatelný je ten, kdo sám sobě nedovede vládnout. Rozvolňování pudu sebezáchovy v sobectví a pohlavního pudu v promiskuitu hraje tedy významnou roli, v níž mediální kultura nachází svůj raison d‘être, svůj smysl bytí. Zdevastovaná osobnost podvádí, krade a vraždí bez zábran. Trest je odklizen jako přežitek zašlé doby.
Nejen v Paříži, Londýně, Moskvě a Praze se musí člověk bát člověka, ale i v té malé vesničce na Moravě, o níž byla shora řeč. Znehodnocená půda, neobdělaná, mrtvá dědina, bez domácích zvířat a bez práce je vystavena útoku vražedné televize, šílenství metalové hudby a gamblerství. Hospoda, jediná společenská místnost, skýtá povyražení na hracích automatech. Kostel, který přežil totalitu, je zavřen. Není kněží. Jaká to proměna během půlstoletí!
Rafinovanost postupu při odlidšťování člověka spočívá v tom, že se působí na pozitivní cit, aby se vzápětí měnil v negaci, či byl zcela vytěsněn. Ten, který odmítal náboženství jako opium lidstva, vytvořil základ pro svět, v němž funguje jako opium vše: hudba, tanec, práce, sport, především však zisk. Mít zisk, mít peníze, to je hybnou silou onoho „nového věku“, věku bez zodpovědnosti člověka k člověku a k přírodě.
Už před padesáti lety mluví David Riesman, americký sociolog, o přechodu od niterného řízení k vnějškovému řízení jedince i společnosti. Neměly by nás tedy překvapovat sondy, které zjišťují, nakolik už toto vyzrání k ovládání zvnějška je zde. Jako příklad si uvedeme naši tzv. normalizaci po roce 1968. Ta totiž nebyla ničím jiným než důsledkem sondy, která prokázala, že jedinec ani národ se ještě zvnějšku ovládat nedá.
Kdyby média byla už před padesáti lety tak silná a vše prostupující jako dnes, nemuselo se dokonce jít ani Marxovou cestou diktatury proletariátu. V tom má Alvin Toffler, který to vyslovil už dávno, pravdu. Zajisté je pro moc bezpečnější ovládnout psychiku člověka než jeho tělo. I to žalářované je totiž nepřemožitelné, nebyla-li zasažena psychika. Pak může muž, který strávil nejkrásnější léta života ve vězení, dohlédnout dokonce dál než nežalářovaní současníci. A napsat Analýzu 17. listopadu!
Pane Miroslave Dolejší, podal jste si ruku s Karlem Čapkem, autorem Modlitby za pravdu. Jeho Modlitba za pravdu našla u Vás naplnění. Vždyť správně vidíme jen srdcem, zbaveným touhy po pomstě, zbaveným nenávisti. Čapek i Vy jste pochopili slova filozofa Augustina (354–430), který nás nabádá, abychom milovali člověka a odsoudili pouze blud, jenž v jeho mysli vznikl a vede ho k nesprávným činům. Čest Vaší památce!

Doc. Dr. Marie Řehořková

Modlitba za pravdu
Bože, který jsi stvořil národy
a všem jsi vdechl touhu žít ve cti,
zbav dnešní svět toho nejhoršího, lži.
Lži, která podpírá a připravuje násilí
a učí lidi nenávidět se navzájem.
Lži, která otravuje národy
a vykopává mezi nimi propast.
Cožpak si má věčně ošklivit soused souseda
a čekat jen na příležitost,
aby mu zasadil mstivou a úkladnou ránu?
Za každou lží je úklad a násilí,
každá lež je útok na bezpečí světa.
Neboť jen bez lži se mohou lidé i národy dorozumět,
ať mluví jazykem jakýmkoliv.
Bože, vrať světu pravdu!