Svobodné noviny na internetu

Keynesiánská rozpočtová politika byla v ekonomických kruzích povědomá jako návod na řešení ekonomických krizí. U nás však se o ní po „sametové revoluci“ záměrně nemluví, a pokud ano, je hrubě nevědecky dezinterpretována. Důvodem je právě onen v roce 1991 mimoděk vyřčený cíl ekonomické deformy: „dosažení dna“, který by uplatnění keynesiánské rozpočtové politiky mohl zhatit.  

Krize a rozpočtová politika

Obvykle se krize z nedostatku poptávky nazývají krizemi z nadvýroby. Jsou prý vlastní kapitalistickému způsobu výroby. Jenže: jaká nadvýroba, když lidé trpí nouzí, podniky nevyrábějí a lidé nemají práci?

Evidentní příčinou krizí je nedostatek poptávky po zboží a službách. A příčinou nedostatku poptávky je, zjednodušeně řečeno, nedostatek peněz v ekonomice. Přitom „produkce peněz“ je velmi jednoduchá a nic nestojí. Například centrální banky vytvářejí peníze „z ničeho“. Nemohou je však jen tak „vyrobit“ a někomu dát. Musí je někomu půjčit. A tím půjčovatelem peněz jsou investoři. Na druhé straně, pokud investor vrátí bance úvěr (dluh) a někdo jiný si tyto peníze znovu nevypůjčí, peníze zanikají. A zde máme další vysvětlení krizí, tentokráte od neoklasiků. Ti říkají, že krize vznikají tím, že investoři jsou pesimističtí ohledně výnosnosti jejich investic a neinvestují, nepůjčují si. Množství úvěrů se sníží. Tím se z ekonomiky „ztratí“ peníze a nastane krize. Podle neoklasiků bychom tedy měli dávat za krize vinu investorům, anebo jakémusi tržnímu sentimentu.

Jenže vysvětlení krizí je jednodušší a neoklasici jej zamlčují. Když centrální banka zvýší úrokové sazby, peníze jsou drahé. Přitom se výnosnost investic snižuje o zvýšení úroků z úvěrů a některé investice se stávají zcela nerentabilní, když jsou jejich výnosy nižší než zvýšené úroky. Pak se přirozeně objem investic sníží, nebo zcela zastaví. Z ekonomiky „utečou peníze“, vznikne nedostatek poptávky a krize. Mechanismus však není jednorázový. I původně malé snížení výnosnosti investic, následkem zvýšení úroků, sníží objem investic a tím celkovou poptávku. Tím se však dále sníží podněty k investování, neboť ani stávající produkci není možno prodat. Snižování objemu investic a s ním ekonomický propad proto pokračuje do té doby, než je snížení investic kompenzováno nárůstem deficitu státního rozpočtu. Vysoké úroky byly rozbuškou jak Velké deprese třicátých let minulého století v USA, tak i finanční krize v roce 2007 následované hospodářskou krizí. Dokonce i naší krizi předcházelo zvyšování úroků v letech 2007 a 2008.

Jakmile se úroky zvýší nad tzv. přirozenou úrokovou sazbu, pak spolu s poklesem ekonomického růstu, anebo dokonce s ekonomickým propadem (je-li zvýšení úrokových sazeb velké), dojde ke snížení daňových příjmů státu a tím vznikne deficit státního rozpočtu. Tento deficit zabraňuje dalšímu ekonomickému poklesu. Nemá tedy žádný smysl snažit se deficit zmenšit snížením vládních výdajů. Tím se situace ještě více zhorší, neboť dojde k dalšímu snížení poptávky. Ekonomika se pak propadne ještě více a deficit, způsobený vysokými úroky, se nesníží.

Nesmyslnost snah o snižování deficitu snižováním rozpočtových výdajů platí o to více, když v propuklé krizi centrální banka úroky sníží, údajně „aby pomohla oživit ekonomiku“. Stalo se tak jak ve Velké depresi, tak v současné krizi v USA, v EU i u nás. Snížení úroků v krizi totiž produktivním podnikům a podnikatelům nepomáhá, neboť krizově zadlužené podniky, nemající odbyt, nemůže úrokový stimul k investicím přimět. Poptávka se tedy snížením úroků nezvýší a krize ani rozpočtový deficit se tím neodstraní. Když v této krizové situaci při nízkých úrocích sníží vláda rozpočtové výdaje, poptávka se ještě více sníží. Tím se krize jen prohloubí a prodlouží. Deficit proto zůstane a trvá mnohem delší dobu.

To nastalo v době Velké deprese v USA, kdy byla rovněž prováděna Kalouskova politika „rozpočtové zodpovědnosti“, tj. marné snahy o vyrovnaný rozpočet snižováním vládních výdajů. V letech 1930 až 1932 v USA se „díky“ snižování rozpočtových výdajů ekonomika propadala v průměru o 10 % meziročně a poměr deficitu k HDP se zvyšoval, přestože (resp. právě proto) vládní výdaje klesaly. A to již od roku 1931 byly úrokové sazby nízké.

Keynesiánské řešení krize

Jakmile krize dosáhne jistého stádia, kdy uvolnění měnové politiky nemůže ekonomiku vrátit do předkrizového stavu, centrální banky obvykle úrokové sazby sníží. To bývá pokrytecky nazýváno akomodativní (nebo uvolněnou) měnovou politikou, která má ekonomice ulehčit. Snížení úroků v krizi však je postiženým podnikům „platné jako mrtvému zimník“. Když je nedostatek poptávky, je jejich kapitál nevyužit (Pozn.: kapitál nejsou v ekonomické vědě peníze, ale bohatství ve formě výrobních prostředků.) a bylo by zcela bláhové zvyšovat kapitálovou zásobu dalšími investicemi. Snížením úroků v krizi se krize neodstraní. V takové situaci má podle Keynese ekonomickou situaci řešit stát tím, že vyššími výdaji poptávku zvýší. Tím stát v podstatě udělá to, co za normálních podmínek dělají investoři: nalije do ekonomiky peníze a zvýší poptávku po zboží a službách. Tímto zvýšením poptávky se následně nastartují i investice, které rovněž přispívají ke zvýšení poptávky. Ekonomika tak díky zvyšování vládních výdajů vzroste a deficit státního rozpočtu se sníží, nebo zcela zmizí.

Zafungovalo to při krizi v USA, kdy ekonomika dosáhla svého dna v roce 1933. Již v roce 1933 byl pokles hrubého národního produktu HNP nepatrný, neboť pokles vládních výdajů se po zvolení F. D. Roosevelta presidentem zastavil. V letech 1934 až 1936 rostly vládní výdaje meziročně v průměru o 17 %. Ekonomika se nastartovala a rostla přes 10 % meziročně. Rostly samozřejmě i investice. Deficit se snížil ze 6,3 % na 2,6 % HNP. V roce 1937 se však vládní výdaje snížily a nastal pokles růstu HNP. V roce 1938 pak nastal následkem poklesu vládních výdajů v předchozím roce skutečný ekonomický propad i v nominálních hodnotách HNP. Makroekonomické mechanismy totiž mají jistou setrvačnost.

Zlatá éra keynesianismu nastala v 60. letech minulého století v USA, kdy po krizi měla ekonomika bezprecedentně dlouhodobý hospodářský růst téměř 6 % meziročně, a to při meziročním růstu vládních výdajů 8 % nominálně a 7 % reálně. Deficit prakticky vymizel.

Dezinterpretace Keynese

Ke konci šedesátých let minulého století však centrální banka USA úrokové sazby zvyšovala. Ekonomický růst proto klesal a státní rozpočet USA se dostal do vyšších deficitů. Přes mírné snížení úroků na začátku sedmdesátých let nastalo v roce 1973 opět jejich zvyšování. V důsledku toho ekonomika USA zažila v letech 1974 a 1975 ekonomickou krizi. Například v roce 1974 dosáhla diskontní sazba v USA 8 % a deficit přesáhl 3,5 % HNP. V roce 1975 pak dosáhl deficit 4,5 % HNP. Od té doby se nesprávně traduje (Pozn.: říkají to někteří neoklasici, včetně našich), že keynesiánská rozpočtová politika je politikou rozpočtových deficitů. Svůj podíl na této dezinterpretaci mají i monetaristé. Ti uchopili žezlo ekonomického myšlení po keynesiáncích a začali nesprávně tvrdit, že na velikost HDP nemá rozpočtová politika vliv. Říkají, že vyšší rozpočtové výdaje vytěsňují investice a HDP se tedy zvýšením vládních výdajů nezvýší a vznikne rozpočtový deficit. Monetaristické teze však zamlčují, že k údajnému „vytěsňování investic“ a tím i k deficitům dochází v důsledku vysokých úrokových sazeb, které stanovují centrální banky. Pokud však centrální banky úrokové sazby nezmění, nedojde při expanzivní rozpočtové politice k žádnému vytěsnění investic. Na rozdíl od „monetaristických tezí“ dojde ke zvýšení poptávky a tím i ke zvýšení HDP.

Proč si finančníci přejí snižování vládních výdajů?

Jedním z nevyřčených cílů mediálního monetaristického propagování snižování rozpočtových výdajů a odklonu od Keynese paradoxně je, aby rozpočtový deficit trval a bankéři měli vysoké úrokové zisky z nákupů státních dluhopisů. Při snižování rozpočtových výdajů v krizích se totiž jak krize, tak vysoké deficity udržují déle. Současně je krize pro někoho příležitostí ke snadnému zbohatnutí. I u nás se nyní říká, že „krize vyčistila trh“a že ji přestáli ti schopnější. Ekonomičtí „experti“ to označují za „pozitivní důsledek krize“! Jenže skutečnost je poněkud jiná. Krizi nepřežily zejména nové podniky, které měly nastartováno prosperovat ve zdravé konkurenci s velkými. Jenže nové podniky musely investovat, aby vůbec mohly začít něco produkovat. Musely se zadlužit u bank. A v monetárně uměle vyrobené krizi poptávky ztratily možnost úvěry splácet. Pokud by krize trvala jen krátce a pomocí Keynesových doporučení byla odstraněna, nemusely by padnout.

Když však antikeynesiánská politika krizi prodlouží, zadlužené podniky se nezvednou a jsou levně za bankrotovou cenu skoupeny buď spekulanty, nebo právě těmi velkými. Většina z nich je namnoze majetkově propojena s velkým finančním kapitálem, který nemá zájem, aby padly. Proto po nich banky splacení splatných úvěrů nepožadují a návrhy na exekuci jejich majetku nepodávají. Naopak. Buď ony samy, nebo jejich akcionáři zúčastnění i v jiných kapitálových institucích, získávají levné peníze - úvěry k lacinému „výdělku“ při skupování malých podniků, na jejichž majetek byly exekuce podány. Když člověk sleduje fakta, musí jej nutně napadnout, že uměle vytvářené krize mají za účel zchudnutí a zbavení normálních lidí jejich vlastního bohatství a vlastních prostředků obživ, aby normální lidé nemohli trvale samostatně podnikat, a tak nebýt pracovně závislí na velkých nadnárodních společnostech. Pro ně jsou krize a nezaměstnanost „darem z nebes“, neboť snižují cenu pracovní síly. Špatná měnová a rozpočtová politika jsou jednou z hlavních příčin, proč se bohatí stávají bohatšími a chudí chudšími.

Nevědecká interpretace keynesianismu se přenesla i do EU. To se dočteme ve vládním rozpočtovém výhledu z roku 2002: „Evropská unie ustoupila od představ „deficitního keynesiánského financování“ a za zdravé rozpočtové hospodaření dnes pokládá takové, které neprohlubuje zadlužování, jak to deklaruje čl. 104 (dříve 104c) Smlouvy o ES.“

Cíl vyjádřený v tomto článku Smlouvy je zajisté bohulibý, a proto je obecně přijímán. Ale nesprávná interpretace keynesiánské rozpočtové politiky vede (prostřednictvím tlaku Evropské komise na snižování rozpočtových výdajů) k rozpočtové restrikci namísto keynesiánské expanze. Tento článek smlouvy o založení EU platí dodnes v tzv. Paktu stability a růstu, který ještě více „precizoval“ původní článek Smlouvy. Ve skutečnosti však jde o Pakt stability a růstu bankovního a nadnárodního kapitálu, kdy v bankovním kapitálem vytvářených krizích jsou státy uvrženy do deficitů a Evropskou komisí nuceny snižovat výdaje a tím udržovat deficit i v době, kdy jsou nízké úroky, namísto toho, aby státy mohly vyššími rozpočtovými výdaji ekonomiku nastartovat a deficity vymazat. Jenže nač prosperitu, když stačí moc? A moc se nejsnáze udržuje tím, že ti ostatní jsou chudí a nemají prostředky se nadvlády bohatých zbavit. Chudí nemají prostředky k tomu, aby se demokraticky prosadili na správě svých zemí. A když v konjunkturách mezi krizemi se normální lidé postaví na vlastní nohy a chudoba „bere za své“, vždy přicházejí krize následkem „bohulibých“ opatření centrálních bank. Zvýší se úroky, údajně proto, „aby se ekonomika nepřehřála“.

A na krizích mohou spekulanti náramně vydělat nákupem za bankrotové ceny, zvláště když mají k dispozici levné peníze poté, co centrální banky sníží úrokové sazby téměř na nulu. Z důvodu této politiky rozpočtové restrikce je od podepsání Paktu „stability a růstu“ (od Maastrichtu) ekonomický růst EU mizerný. Průměrný růst EU byl v době od roku 1995 do roku 2008 pouhých 0,47 % meziročně.

Antikeynesianismus u nás

U nás je keynesianismus od roku 1990 na indexu, neboť není v souladu s rozpočtovou politikou posametových vlád, nadiktovanou nám Washingtonským konsensem a později Evropskou unií. Tou politikou bylo a je, vedle udržování nízké domácí poptávky, i snižování vládních výdajů, jehož prostřednictvím se mj. nízká poptávka udržuje. Cílem bylo (a stále je) přivést českou ekonomiku do poptávkové krize a udržet ji v krizi (výprodeji národního majetku) do té doby, než majetek většiny občanů nebude levně zprivatizován - ten státní v prvé řadě. Česká ekonomika je v krizi permanentně od roku 1991, i když je v některých obdobích krize menší. A pokud v některých obdobích „česká ekonomika prosperuje“, pak tím, kdo prosperuje, je hlavně zahraniční kapitál prosazující se na úkor ekonomiky národní. Zahraniční kapitál totiž není omezen uměle udržovanou nízkou domácí poptávkou. Samozřejmě, že při „plížení domácí ekonomiky po dně“ je udržována vysoká nezaměstnanost a tím i nízká cena pracovní síly. I to je rovněž cílem nadiktované makroekonomické politiky. A tak se podařilo jediným makroekonomickým nástrojem – makroekonomickou restrikcí dosáhnout dvou důležitých cílů najednou – majetkového ovládnutí české ekonomiky a vysoké ziskovosti díky nízkým mzdovým nákladům.

Proti deficitům však nikdo z bankéřů nic nemá naopak. (Pozn.: Nesmíme věřit bankovním expertům, kteří vládě „bohulibě“ radí snižovat rozpočtové výdaje a sugerují lidem i vládám, že snížením rozpočtových výdajů se deficity sníží. Není to pravda. Ve skutečnosti se snížením vládních výdajů deficity, nízký národní produkt a nízká cena pracovní síly udržují, což je v jejich zájmu. Půjčování vládám je pro bohaté kapitálové skupiny velmi výhodné. Výhodnější, než mít peníze na bankovních účtech. A navíc: peníze na bankovních účtech by bylo nutno někomu půjčit na investice. Pak by nastal ekonomický růst a obecná prosperita. To si však nadnárodní kapitál nepřeje, protože by vzrostla cena pracovní síly. Proto jsou „investice“ do vládních dluhopisů pro bohaté jediné východisko, které umožňuje bohatým zachovat jejich bohatství a současně jejich nadřazenost nad stále chudým plebsem.) Finanční experti (si) dokonce i v ČT pochvalují náš dosavadní ekonomický vývoj a jeho rozpočtový výhled, což zdůvodňují tím, že „výnosy z dluhopisů rostou“. A to je pro ně dobře. Výnosy ze státního dluhu jsou tužba finančníků. Navíc: uměle vyrobené deficity a nedostatek rozpočtových příjmů mají na straně jedné odůvodnit další snižování vládních výdajů, se všemi negativními dopady na veřejný sektor, a prodej zbylého státního majetku na straně druhé. A na tom se banky také chtějí podílet. Ve hře však toho je mnohem více.

Cílem dnešního mediálního doporučování bankovních expertů ke snižování vládních výdajů je prohlubování nedostatku rozpočtových příjmů i dnes, v době nízkých úroků, kdy by ekonomika mohla na základě zvýšení rozpočtových výdajů prosperovat, rozpočtové příjmy by byly vysoké a deficit by zmizel. Aby tomu tak nebylo, plánuje se na rok 2011 snížení rozpočtových výdajů a deficit státního rozpočtu 135 mld. Kč. Je zcela zákonité, že snižováním výdajů státního rozpočtu se deficit neodstraní, stejně jako se neodstranil v průběhu krize ve 30. letech 20. století v USA.

Proto je třeba Kalouskovu rozpočtovou politiku odmítnout. Každé snížení vládních výdajů je pro ekonomiku zhoubné, neboť podkopává domácí poptávku a tvorbu národního produktu. Stát není nutno „zmenšovat“ (jak říkají neoklasici a monetaristé) tím, že budeme omezovat služby veřejného sektoru. Právě „díky“ uplatňování tohoto široce propagovaného hesla „ekonomické reformy“ z roku 1991 se nám „zmenšil“ nejen „stát“, ale i celá naše ekonomika. Stát je možno „zmenšovat“ i při zachování služeb veřejného sektoru, když při ekonomickém růstu zůstanou výdaje na veřejný sektor reálně konstantní. To samozřejmě neznamená, že není nutno šetřit. Šetřit je nutné, ale nikoliv proto, aby se snižovaly rozpočtové výdaje, ale aby daňové příjmy byly využívány efektivně. Je však třeba přestat neustále říkat „nejsou peníze“ a škrtat, když naopak zvýšením rozpočtových výdajů je možno do ekonomiky peníze dostat. A nejen pro státní rozpočet, ale zároveň i pro lidi a domácí podniky. Je zapotřebí pro veřejný sektor tolik udělat a udělat je to možné, protože dosud jsou na to kapacity. Pokud se však budeme nadále držet „sametové“ makroekonomické politiky, zmizí i ty zbývající kapacity, které dosud máme.

Vládě na lidech a na státu nezáleží a to, co činí, je dokonalé pokrytectví. Anebo vládě na státu a občanech záleží, ale pak je její rozpočtová politika naprostý diletantismus. Tomu se ale není možno divit, když nynější ministr financí Kalousek je vystudovaný chemik a poradci vlády v rozpočtových otázkách jsou ekonomové spjatí s bankovním sektorem. A co je dobré pro banky, nebývá dobré pro stát.

Závěrem bych chtěl říci, že na výsledek hospodaření státního rozpočtu mají vliv i jiné monetární vlivy než zde popisované úrokové sazby. Těmi jsou například tzv. kvantitativní uvolňování (Quantitative easing) nebo kvantitativní utahování. To ale není předmětem tohoto pojednání.

Jan Kukačka

kukacka.jan@centrum.cz