Svobodné noviny na internetu

Náprava lidských věcí by nikdy neměla přesáhnout radikální reformu, tj. odstranění špatného a zachování žádoucího. Mluví pro to zkušenost celého evropského univerza. Počínaje husitskou revolucí, všechny evropské revoluce – nizozemská, anglická, francouzská, VŘSR – přinášejí současníkům bolest, utrpení a mnohdy i smrt. Nejinak se ovšem vyjevují revoluce i mimo Evropu, např. v Číně a na americkém kontinentu.

Evropskému náboženskému univerzu nezasadily revoluce smrtelnou ránu svým průběhem, ale svými důsledky: protireformací. Dokumentujme to moudrými slovy z roku 1897, která pronesl polský hrabě Dzieduszycki: „Za protireformace církev prodala svou duši světským knížatům, aby jí pomohli rozdrtit kacířství. Do té doby stála mezi pozemskými panovníky a jejich poddanými, zmírňujíc tyranství, ochraňujíc ponížené a omezujíc moc silných. Později se oltář stal oporou trůnu. Církev se neosvobodí z tohoto nešťastného postavení, dokud nenajde příležitost postaviti se po boku lidu, bude-li třeba i proti císařům. Tato příležitost se může dostaviti dříve, než se všeobecně myslí, poněvadž svět se přiblížil velkému převratu.“

To, co měl hrabě Dzieduszycki na mysli, církev nedokázala. Její neschopnosti optimalizovat vládu člověka nad člověkem využila marxistická ideologie. T. G. Masaryk říká o této ideologii, že je ve svém obsahu i metodě primitivní, ba přímo reakční. „Marx podléhá ve své teorii i praxi vědeckému primitivismu,“ můžeme číst v Masarykově „Otázce sociální“, česky vydané v roce 1898. Primitivní je především Marxův naturalismus a materialismus. Marx svým materialismem znásilnil rozum i smysly člověka. Svým materialismem se stává ideologem – on, který ideologii tak urputně zavrhoval.

Marxistická ideologie, pro niž „jednotlivé mizerné individuum neznamená nic“ (Masaryk, tamtéž, str. 245), musela mít oporu v nové koncepci lidské podstaty. Tu dodal marxismu freudismus svým učením o libidu, slasti, jako základu lidského bytí. Marxismus a freudismus spolu souvisí, neboť usilují o totéž: o změnu člověka a světa, v němž člověk žije. Marx svým výrokem „filozofové musí svět nejen poznávat, ale také měnit“ otevřel dveře demagogům, kteří poroučeli i větru a dešti, nejen druhým lidem. V dějinné praxi diktatury proletariátu se plně uplatnilo Marxovo tvrzení, že „pravda je moc a skutečnost“ (Masaryk, tamtéž, str. 119).

Sigmund Freud (1856–1939) se svým učením o libidu hned neprorazil. Napomohly mu hrůzy 1. světové války. Francouzský lékař Maurice Boigey píše: „Není nic tragičtějšího nad poválečnou zběsilost, oznamovanou ze všech velkých měst. Nikdy se nedotýkala pohlavnost příměji společenského života. Válka, rušící nervovou činnost, učinila z pohlavního aktu účel veškeré činnosti mnohých lidí, kteří byli dříve klidní a pány svých smyslů.“ Dále tento lékař konstatuje, že v pěti letech (1914–1918) jsme ustoupili o 40 století. Mluví se o svobodě. Co však vidíme zde i jinde, je hanebné otroctví, rozum, utlačený nesmyslnými a ničivými touhami. Zábava se klade nad ukázněnost a impulsem se nahrazuje sebeovládání. Proto se nejde k pokroku, ale k prvotní zvířeckosti“. „Tato společnost,“ říká Boigey, „nemá budoucnost.“ Měla ji – v druhé světové válce.

Prof. Cruchet, další současník Freuda, napsal: „Učení Freudovo je učení monomana. Postup při psychoanalýze je znám, je to postup při zpovědi. V tomto případě je však překroucen předpojatou myšlenkou pohlavní, kterou Freud soustavně vyhledává.“ Freudovo dílo bylo také už za jeho života trpělivě probádáno v krásné knize „Psychoanalýza“ Charlesem Blondelem, profesorem na Filozofické fakultě ve Štrasburku. Blondel dospěl k závěru, že psychoanalýza k ničemu nevede a ani vést nemůže. Odhalil směle celý bluf. Dr. Laignel-Lavastine píše: „Freudismus, učení více metafyzické než vědecké, vděčí za své rozšíření spíše svému citovému rázu (tajemný půvab pansexualismu) a svým vadám (upřílišněná systematizace a nesmyslná přehnanost), než vlastnostem metodického zkoumání podvědomí.“ Prorocky pak dodává: „Přívrženci freudismu z něho mohou dobře těžiti z hlediska literárního, filozofického, sociálního.“ Korunu odsouzení freudismu dává Pagniez, který se vyslovil takto: „Kdyby podobná teorie byla přišla na světlo ve Francii, bylo by se z toho zase jednou usuzovalo na naši lehkomyslnost a nemravnost.“

Freud se sice narodil v Příboře na Moravě, ale celý život prožil ve Vídni. Obdivovatel Freuda, Stefan Zweig, píše: „Již půl století uzavírají soukromý život Sigmunda Freuda strohé dveře jednoho vídeňského činžáku. Sedmdesát let v témže městě, čtyřicet let v témž domě. Pater familias – otec rodiny o šesti dětech, osobně zcela nenáročný, bez vášní – kromě té jediné, vášně svého povolání. Po čtyřicet let provádí Freud 8, 9, 10 i 11 analýz, to znamená 11krát se vždy hodinu soustředí na nějakého cizího člověka, odposlouchává a váží každé jeho slovo.“ Tolik Stefan Zweig, jemuž obdiv k Freudovi nezabránil v sebevraždě.

To, že není spojení freudismu a marxismu náhodné, ale nutné, potvrzuje postoj Ericha Fromma, amerického psychoanalytika (nar. 1900 ve Frankfurtu nad Mohanem, od roku 1933 v USA). Fromm je důsledným obhájcem marxismu a freudismu. Stačí nahlédnout do jeho prací. V práci „Mimo pouta iluzí“, vydané v New Yorku roku 1962, píše: „Spolu s Einsteinem byli Marx a Freud architekty moderního světa.“ Musíme s ním souhlasit. Marx vyprojektoval proletářské revoluce. Freud sexuální revoluce. Prvními byl změněn životní způsob milionů lidí, druhými se od základu mění vztah muže a ženy a postavení rodiny ve společnosti. Faktem ovšem také je, že bez válečného běsnění by se tyto teorie neujaly v lidské společnosti v takovém měřítku, jak se to stalo. První a druhá světová válka mají na svém kontě i rozšíření marxismu a freudismu.

Bedřich Engels, souputník Marxův, tvrdí, že pákou historického vývoje je zlo. Můžeme s ním plně souhlasit v případě marxismu a freudismu. Obojí se vyjevilo jako veliké zlo, deformující jedince i společnost. Loupeže, znásilnění, vraždy, drogy, bezpracné zisky jsou výsledkem dlouhodobého působení ideologií, které propagují nenávist a pudové uvolnění. Noční kluby, bary, herny, spolu s propagací bezpracného zisku, to vše degraduje člověka na nemyslícího tvora, který neví nic o sebekázni. Peníze a slast si je schopen opatřit jakkoliv. Mluví-li Albert Schweitzer na počátku 20. století o krizi světové kultury, musíme na počátku 21. století mluvit již o rozkladu této světové kultury.

Vývoj katastrofami, revolucemi a válkami je scestný. Učení, propagující pudové rozvolnění, není dobrým východiskem pro výchovu kvalitního jedince. Masaryk nás v „Otázce sociální“ upozorňuje, že „Marxova kritika společnosti je negativní, není tvořivá. Začíná negací náboženství a končí negací státu. Obrací se proti vnějšku, nikdy proti sobě samému. O všenápravu u Marxe tedy nejde, neboť ta začíná prací na sobě sama. Marxova kritika vidí jen zlé, nevidí dobrého. Při vší břitkosti je podivně úzká, negenerosní a malicherná“. (Masaryk, tamtéž, str. 309 a násl.)

Člověk je nadán tvůrčí silou a nelze z něho udělat jen nositele fikcí a vykonavatele rolí. Proto všichni velcí myslitelé v historii lidstva začínali nápravu celku zkvalitněním jedince. Toto nacházíme v učení Sidhata Gotamy – Buddhy, Lao-c‘, Konfucia, Platona i Ježíše z Nazaretu. Kontakty mezi vírou a věděním jsou velmi dávné a velmi hluboké. V novověku si tyto kontakty plně uvědomovali takoví jedinci, jako byl novoplatonik Marsilius Ficinus nebo J. A. Komenský, ve 20. století pak Albert Schweitzer, Antoine de Saint-Exupéry či H. G. Wells.

Komenský klade důraz na harmonii mezi rozumem, citem a vůlí a toto pokládá za podstatu lidství. V disharmonii rozumu, citu a vůle vidí pak odklon od lidství, jež je ve vztahu k vesmírnému řádu jednotné. Odnímal snad touto jednotou lidskému rodu právo na jedinečnost každého z nás? Naprosto ne. Vidí jednotu v rozmanitosti a ví také, že rozmanitost biologická je posilována prostředím a výchovou, jako záměrným působením na jedince. A proto volá po takové výchově jedince, která by rozvíjela všechny jeho kvality a zároveň ujednocovala lidské společenství. A tomuto má sloužit jak vědění, tak víra.

Biolog a evolucionista H. G. Wells píše ve svých Dějinách světa: „Totožnost všech velkých světových náboženství je dějinným faktem nadmíru důležitým. Ačkoliv bylo napsáno mnoho pošetilého o vzájemném boji vědy a náboženství, není ve skutečnosti takového boje.“ Wells dospívá k názoru, že je to zinstitucionalizování těchto náboženství, které způsobuje nejen odvrat od podstaty těchto učení, prospěšných lidskému rodu, ale dokonce je staví zcela uměle proti sobě, tedy proti zájmu člověka jako základní jednotky lidského rodu.

Prožíváme-li dnes znovu s znovu revoluce a války, je to proto, že se člověk odchyluje od svého poslání rozumného, citově založeného a konstruktivně jednajícího jedince. Takovýto člověk pak může být ovládán svým vlastním výtvorem: penězi. Stranické demokracie jsou pak jen zástěrkou vlády finanční oligarchie, která usiluje o ovládnutí člověka i celé planety. O stranictví, jako o věci pohoršlivé, ať k nám přichází v jakékoliv podobě, mluví už v 17. věku Komenský.

Schopnost tvorby v oblasti rozumu, citu i vůle je odraz Boží tváře v naší, lidské podobě. Odklon od pozitivního citu a vůle k činu je tedy zároveň i odklonem od Boha, tvůrce vesmírného řádu. Pravdu má tedy Saint-Exupéry, když říká: „Znám pouze jeden plodný čin, a tím je modlitba. Ale vím také, že modlitbou je každý čin, pokud jím člověk dává sebe sama, aby se uskutečnil.“

Rozvolněním pudů ztrácí člověk duchovní rozměr. Teorie, které k tomu vedou, jsou nekrofilní, smrtonosné. Na to naráží Saint-Exupéry, když říká: „Je snad dobré vytvářet věci, aby sloužily lidem, bylo by však nestvůrné vytvářet lidi, aby sloužili za odpadkové koše věcem.“ Citová debilita je životu na naší planetě nebezpečnější než debilita rozumová.

Doc. Dr. Marie Řehořková