Svobodné noviny na internetu

Jan Amos Komenský poznal dobře lidskou povahu, odlišnost i shody mezi jedinci a národy. Jako Slovan byl vnímavý k druhým a poučen nelehkým životem zanechal nám mnoho rad. Tyto rady neplynuly jen z jeho vlastní zkušenosti, ale i z moudrosti těch, s nimiž se setkal buď přímo, nebo v jejich knihách. Neboť moudrý se může poučit od každého, nemoudrý od nikoho.

Komenský dospěl k názoru, že příčinou odcizení lidí bývá: 1. rozdílnost v názorech; 2. nenávist; 3. otevřené křivdy a násilí. První roztržka mezi lidmi pochází z mysli, druhá z vůle a citu, třetí ze sil, tajně nebo veřejně stavěných proti sobě ke vzájemnému ničení.

Člověk, stvořený k obrazu Božímu, by měl být vlídný, líbezný a pokojný. „Ale nyní,“ říká Komenský, „když se člověk odděluje od člověka, když člověk nedovede snášet člověka, když člověk zuří proti člověku, je to zřejmý úpadek lidskosti.“ A dodává, že takové chování nevidíme u žádného druhu němých tváří, vyjma zvrhlé psy.

Aby bylo možné zaměnit nelidskost za lidskost, musíme k tomu hledat cesty. Nabízejí se tři postupy. První: aby se lidé odnaučili přespříliš důvěřovat svým smyslům, brali v úvahu společnou lidskou křehkost a uznali za nedůstojné stíhat se navzájem nenávistí pro každou příčinu. Musí si umět odpustit navzájem minulé křivdy, žaloby a hádky – toto pak nazývá smazáním minulosti. Druhý postup spočívá v tom, že nikdo nebude nikomu násilím vnucovat své zásady (filozofické, teologické, politické), každý druhému ponechá a uzná jeho názor. To nazývá vzájemnou snášenlivostí. Za třetí doporučuje, aby všichni hleděli společnou bdělostí zajišťovat, co by bylo nejlepší, a tak aby si navzájem znovu sjednocovali své smysly, své chtění a své podnikání. To nazývá smířením.

Sotva jinak – míní Komenský – se dá odstranit tolik příkrých rozporů, křivd a nenávisti. Neboť věci velmi spletené nerozplete nikdo nikdy, a proto bude rozumnější spálit je ohněm vzájemné lásky. Toto není rada od člověka, ale od samého Boha, který řekl ústy proroka: Zořte sobě ouhor a nerozsívejte více do trní, do trní sporů, nenávisti, nepřátelství.“ Bůh ukončil spor s člověkem, neboť všechno nám prominul v Kristu a uvrhl do hlubin mořských všechny naše hříchy.

Smíření musí vycházet ze smazání minulosti, neboť to, co se stalo, nedá se odestát. Kdo si minulé křivdy přivolává zpět na mysl a opětovně je jitří, jedná protiúčelně. Jediným lékem proti minulému zlu je zapomenutí.

Komenský nás také nabádá, abychom přestali jednat přísně podle práva. Neboť stěží se kdy dospěje k míru jinak, než sleví-li obě strany něco ze svého práva. Je lépe ztratit něco, než dát v sázku celek. Už staří Punové (= Kartaginci – pozn. SN) měli přece pořekadlo: „Abys měl čas pokojný, něčeho se vzdej!“ Dozajista je něco velkolepého, hrdinného, křesťanského, ba dokonce božského zapomínat na křivdy, splácet zlé skutky dobrodiním, a tím překonávat a získávat si své přátele. Aristoteles, jsa pohan, sice říká, že usmířeným nepřátelům se nemá důvěřovat, ale duch Kristův je jiný. Učí, že láska všemu věří, všechno snáší, neobmýšlí ničeho zlého.

Jestliže však přece zůstanou nějaké rozpory ve smyslech, vůli a snažení (a stěží smíme při své nedokonalosti doufat, že nezůstanou), má být po ruce druhý prostředek: vzájemná snášenlivost. Pak dodržujeme přesně to, na čem jsme se shodli a ostatní svěřme Bohu, který nás může uvést v dokonalý soulad. Každá věc má dva konce. Jeden, který se dá chytit, druhý ne. Lidé chybují v tom smyslu, že se chytají toho konce, za který držet nemohou, to jest, přibližují se a přihlížejí k tomu, čím se od sebe liší, všímají si u druhého pouze chyb, které nenávidí. Chopme se všichni shodných zřetelů, volá Komenský, milujme všichni na všech to, co máme společné!

Menší početnost, nižší úděl, odlišný domov, národ nebo jazyk dává snadno příležitost, abychom znevažovali jedni druhé. Je zlou překážkou pro smíření, pohrdá-li štítivě jedna strana druhou. Není důvodu, proč by jeden druhým pohrdal. Neboť všichni jsme dílem jednoho Boha, který nás chová v lásce, neboť ve všech vidí své dílo. Stvořitel a Zachovatel všech rozděluje mezi všechny své dary tak, že neponechává bez výbavy žádný národ, žádnou mysl, žádný jazyk ani věk. Kéž by lidé rozpoznali své dary a dovedli jich použít ve svůj společný prospěch!

Zde, na tomto místě, je nutno říci, že Slované jsou ve stavu stálé obrany své lidské důstojnosti, jak o tom svědectví podávají Šafaříkovy „Slovanské starožitnosti“. A to nejen Slované západní, ale i jižní a východní. Jsou pak zajisté blíže Stvořiteli svému, že sami nikým a ničím nepohrdají a jsou mírumilovní. Dávno už je známo, že „dokáže pokojná síla, čeho násilí nemůže zmoci“. Není nutno vrhat se proti sobě citem, perem či zbraní.

Sporné otázky se mají řešit moudře, aby se nalezlo ohnisko pravdy. Smír mezi lidmi je možný prostřednictvím věcí a základu jejich – Boha. Neboť věci nepřestávají být týmiž pro všechny, bez ohledu na naše roztržky. Vždyť země nás všechny stejně nese, i kdybychom raději viděli, aby se rozevřela pod těmi, které nenávidíme. Slunce svítí na nás přímo, nedbá toho, že my se díváme na sebe úkosem, křivě. Růže voní stejně mohamedánům, židům i křesťanům. Neboť Bůh je Bohem nás všech. Odstraňme nesprávná východiska (předsudky) a projevy přírody, Písma i naší mysli nebudou moci působit jinak na jedny a jinak na druhé. Řekové kdysi pouze sebe pokládali za nadané, a přece byli v mnoha věcech překonáni Římany. A nyní jsou oba národy překonány Španěly, Francouzi, Angličany a jinými, kdysi pokládanými za barbary. Kdo ví, říká Komenský, co ještě Bůh schystá Afričanům a Američanům a jiným nejbarbarštějším národům?

Komenský nás nabádá, abychom se vyhýbali krajnostem. Neboť dá-li se člověk střední cestou a postřehne-li, že jde nesprávně, snáze přejde z ní nalevo nebo napravo, kam třeba. Jestliže se něco nedá smířit v teorii, nechť se o to pokusí praxe. Jednoduchost smiřuje, odvracejme se od množství otázek a všímejme si podstatného. Jednostranný pohled, stranictví, je věc pohoršlivá, je pramenem občanských (domácích) válek. Proto je nutné stranictví odstraňovat, ať už přichází pod jakýmkoliv názvem a s jakýmkoliv záměrem. Je první překážkou na cestě k obnově lidských věcí. To ono působí na lidi tak, že se blíží němé tváři a že pouze následuje houf, kráčející v čele, aniž se starají, zda se jde tam, kam se jít má. Druhou, neméně nebezpečnou zkázou lidí je jejich přílišná ochota věřit jiným a bezstarostně jim svěřovat sebe i své věci.

Komenský, učitel v teorii i praxi, klade velký důraz na výchovu. Špatná výchova je zkázou člověka a celé společnosti. Pokud nebyli lidé od útlého věku vychováváni skutečným dobrem, buď přivykají skutečnému zlu, nebo trvale stůňou nejistotou o pravdě a dobru. Vzpomeňme jen bědného dětství Rousseauova, otce velké revoluce francouzské, a čelných představitelů ostatních revolucí, pak plně dáme Komenskému za pravdu.

Další pohromou pro lidi je neznalost společného dobra, totiž pravé filozofie a neznalost pravé politiky, skrze něž by bylo lidem spolu dobře, a také neznalost pravého náboženství, skrze něž by bylo dobře duši s Bohem. Komenský chápe povinnosti širšího společenství k jedinci rovněž výchovně. Odmítá kořalny, nálevny a domy pitek, mluví o hanbě století, když několik lidí si zřídí v říších monopoly a tím vylučují jiné, berouce jim chleba od úst. Na práci se dívá jako na nezastupitelný výchovný prostředek. „Ve státě nemají být trpěni žádní žebráci, tím méně celé jejich tlupy. Je třeba učiniti taková opatření, aby se každý člověk počestně zaměstnával, k prospěchu těla i duše a vnějších statků.“

Dílo J. A. Komenského je veskrze konstruktivní. Odsuzuje-li něco, staví hned na místo odsouzeníhodného žádoucí, na místo špatného dobré. Na místo zloby a nenávisti staví důsledně pochopení a lásku. Se svou vizí dobře uspořádané společnosti, založené na pravé svobodě jedince, se stává učitelem a rádcem i těch, kteří přijdou po nás a budou žít ve 21. století.

Marie Lesná

(Nedělní hlasatel, 15. 5. 1994, str. 10-12)